ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.2978.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 2978/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v právní věci žalobkyně H. H., zastoupené advokátem, proti žalované M. S., zastoupené advokátkou, o vyloučení věci z exekuce, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 3 C 179/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 29. 11. 2004, č. j. 30 Co 306/2004-129, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.325,- Kč k rukám její zástupkyně advokátky.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud změnil (vyhovující) rozsudek okresního soudu z 26. 1. 2004, č.j. 3 C 179/2002-64, tak, že excindační žalobu zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil – poté, co dokazování doplnil výslechy svědků M. Č., zmocněnce soudního exekutora, a V. U., exekutorova zaměstnance, jakož i opakovanými výpověďmi svědků M. V. a A. V. (jež zejména s ohledem na způsob vyjadřování svědků, jejich vztah k účastníkům a povinnému P. H. /manželovi žalobkyně/ a odlišnosti v jednotlivých výpovědích M. V. před oběma soudy hodnotil jako nevěrohodné) – skutkovým závěrem oproti okresnímu soudu opačným, že totiž exekucí postižené motorové vozidlo nekoupila žalobkyně, nýbrž její manžel, tedy povinný, a že tudíž, protože své vlastnictví k předmětné věci neprokázala, je vylučovací žaloba nedůvodná.
V dovolání žalobkyně vyjadřuje přesvědčení, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. spatřuje v tom, že odvolací soud „hodnotil důkazy tak, že více či méně popíral důkazy obsažené ve spise“. Odvolací soud při hodnocení výpovědí svědků – podle dovolatelky nesprávně – nepřihlédl k téměř čtyřletému odstupu mezi prokazovanou okolností (koupí automobilu) a svědeckými výslechy, k vysokému věku svědka M. V., jemuž bylo v době výslechu před okresním soudem 73 let, a zejména k tomu, že v období mezi výslechy před okresním a krajským soudem byli svědci na základě trestního oznámení žalované pro křivou svědeckou výpověď (byť posléze odloženého) opakovaně vyslýcháni, takže se podle ní nelze divit, že jejich opětovný výslech mohl vyznít odvolacímu soudu nevěrohodně. Kromě toho byli svědci podle vědomostí žalobkyně „vystaveni ze strany vykonavatelů exekutora pohrůžce o vážných následcích jejich výpovědí“. Dále pak dovolatelka nesouhlasí s hodnocením svědků M. Č. a V. U., považuje-li je odvolací soud za „nezávislé a věrohodné“, jelikož ti – jakožto „vykonavatelé exekutora najatého žalovanou“ – automobil osobně zabavili.
Dovolání (přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) není důvodné.
Podle §241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popř. podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolací argumentace – a žalobkyně to ostatně namítá výslovně, uvádí-li v posledním odstavci první strany dovolání (č.l. 139), že odvolací soud „hodnotil důkazy tak, že více či méně popíral důkazy obsažené ve spise“ – je kritikou samotného hodnocení důkazů. To však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení 132 o.s.ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem, a tedy ani důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat (viz §132 o.s.ř.) jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Tak je tomu např. v případech, kdy v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti je logický rozpor, nebo např. jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o.s.ř.; nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení – a to dovolatelka vskutku nečiní – pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi či účastníku, nebo že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý nebo že z provedených důkazů vyplývá skutkové zjištění jiné.
Z uvedeného plyne, že žalobkyně sice v dovolání vyjádřila nesouhlas se správností skutkových zjištění odvolacího soudu, a že tak učinila majíc za to, že jde o případ podřaditelný pod ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., že však ve skutečnosti kritizovala samotné hodnocení důkazů, jež ovšem – jak výše uvedeno – s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o.s.ř., dovoláním – vůbec – úspěšně napadnout nelze.
Pokud jde o dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tedy nesprávnost právního posouzení věci, ten zůstal pouze ohlášen, jelikož v dovolání mu žalobkyně žádný obsah nepřiřadila (odvolacímu soudu nevytýkala žádné konkrétní pochybení v interpretaci ani aplikaci práva).
Pokud pak jde o ostatní námitky (že případné rozhodnutí soudu o vyloučení věci z výkonu „by mělo zcela jistě za následek, že by se žalobkyně domáhala náhrady škody po žalované, a ta by nejspíše uplatnila škodu i vůči exekutorovi…“ /viz podstatná část třetího odstavce druhé strany dovolání na č.l. 139 versa/), ani jedna z nich není podřaditelná pod kterýkoli z dovolacích důvodů, taxativně vymezených ustanovením §241a o.s.ř. Totéž platí o projevu přesvědčení žalobkyně, že „nad vší pochybnost prokázala vlastnické právo…“ /viz následující odstavec dovolání/).
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se žalobkyni prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Protože dovolání bylo zamítnuto, vzniklo žalované podle ustanovení §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 věty první o.s.ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 4.500,- Kč představující sazbu odměny za zastoupení advokátem (§1 odst. 1, §2 odst. 1, §8 písm. a/ vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů), snížené o 50% podle §18 odst. 1 vyhlášky, tedy na částku 2.250,- Kč, a v částce 75,- Kč paušální náhrady podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2006
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu