ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.3079.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 3079/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněné A. a.s., zastoupené advokátem, proti povinné Ing. L. Š., správkyni konkursní podstaty úpadce M. K. a.s., zastoupené advokátem, pro 254.028,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 73 Nc 956/2004, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 5. 2005, č.j. 13 Co 771/2004-29, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení ze dne 5. 4. 2004, č.j. 73 Nc 956/2004-6 (jímž okresní soud nařídil podle platebního rozkazu Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 9. 2003, č.j. Ro 606/2003-15, exekuci a jejím provedením pověřil JUDr. Z. Z., soudního exekutora), tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl. S odvoláním na judikaturu Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že povinná jakožto správkyně konkursní podstaty není v souzené věci pasivně legitimována. Jelikož vlastníkem majetku patřícího do konkursní podstaty je i za trvání konkursu úpadce a pouze z jeho majetku (nikoli z majetku správce konkursní podstaty) lze pohledávku za podstatou uspokojit, je v exekučním řízení pasivně legitimován úpadce M. K. a.s.
V dovolání oprávněná namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Je přesvědčena, že ustanovení §14 odst. 1 písm. e) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 328/1991 Sb.“), se na vymáhání pohledávek za podstatou nevztahuje, neboť tyto pohledávky lze podle §32 odst. 1 téhož zákona uspokojit kdykoli v průběhu konkursního řízení. Odvolací soud si protiřečí, uvádí-li na jedné straně, že za trvání konkursu lze exekuci nařídit, nelze ji však provést, a na druhé straně, že exekuci nelze proti povinné ani nařídit. Pasivní legitimace povinné vyplývá z ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb.; je ostatně nelogické, aby nalézací řízení bylo nutné vést proti správci konkursní podstaty a exekuci proti samotnému úpadci. Proti úpadci nelze vést exekuci již proto, že úpadce za trvání konkursu není oprávněn nakládat se svým majetkem tvořícím konkursní podstatu. Judikatura, na niž odkázal odvolací soud, není pramenem práva, a nelze ji na daný případ aplikovat; pokud k ní soud přihlížel, zatížil tím podle ní řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Povinná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání – přípustné podle §238a odst. 1 písm. c) a odst. 2 o.s.ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a §130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů – není důvodné.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §14 odst. 1 písm. a), věty první, zákona č. 328/1991 Sb., prohlášením konkursu přechází oprávnění nakládat s majetkem podstaty na správce.
Podle §14 odst. 1 písm. e) zákona č. 328/1991 Sb., po prohlášení konkursu nelze provést výkon rozhodnutí (exekuci) postihující majetek patřící do podstaty a k tomuto majetku nelze ani nabýt právo na oddělené uspokojení (§28).
V otázce, jejíž řešení je předmětem dovolacího přezkumu, tedy kdo je pasivně legitimován v exekučním řízení pro vymožení pohledávky přiznané exekučním titulem vůči správci konkursní podstaty, byla soudní praxe usměrněna usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 11. 2003, sp. zn. 21 Co 528/2003, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2005 pod č. 2. V něm soud dovodil, že pasivně legitimovaným je v tomto případě úpadce, neboť i pohledávka za podstatou může být uspokojena jedině z majetku konkursní podstaty (jehož vlastníkem zůstává i po prohlášení konkursu úpadce), nikoli z majetku správce (srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 29 Odo 17/2003, uveřejněný v Soudní judikatuře č. 9, ročník 2005 pod č. 147).
Dovolatelka se mýlí, shledává-li rozpornost napadeného rozhodnutí v tom, že odvolací soud na jedné straně uvádí, že exekuci lze nařídit, nelze ji však provést, a na druhé straně uzavírá, že proti povinné nelze exekuci ani nařídit. Exekuci nařídit lze, nikoli však proti povinné, nýbrž proti úpadci. Provést ji za trvání konkursu nelze vzhledem k §14 odst. 1 písm. e) zákona č. 328/1991 Sb., a to platí i pro pohledávky za podstatou; ze zákona nelze dovodit, že by se zákaz provedení exekuce na tyto pohledávky nevztahoval. Okolnost, že pohledávku za podstatou lze uspokojit kdykoli v průběhu konkursu, na tom nic nemění. V nalézacím řízení vystupovala povinná jako žalovaná proto, že prohlášením konkursu na ni přešlo oprávnění nakládat s majetkem patřícím do konkursní podstaty; v exekučním řízení je však pasivně legitimován úpadce, neboť – jak již bylo řečeno – jen z jeho majetku lze pohledávku za podstatou uspokojit. Tomu nasvědčuje i dovolatelkou zmíněné ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., podle něhož řízení o výkon rozhodnutí zahájené před prohlášením konkursu se prohlášením konkursu nepřerušuje a správce se účastníkem řízení namísto úpadce nestává. Zůstává-li v exekučním řízení i po prohlášení konkursu účastníkem úpadce, není důvod, aby úpadce nebyl pasivně legitimován i v exekučním řízení zahájeném až po prohlášení konkursu. Výtka, že odvolací soud, odkázal-li v odůvodnění svého rozhodnutí na judikaturu Nejvyššího soudu, jež ovšem „sama o sobě není pramenem práva“ (v čemž povinná spatřuje vadu řízení), není uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy správné, a proto Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř. zamítl.
Oprávněná s dovoláním úspěšná nebyla, povinné, jež by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §234b odst. 5, věty první, o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. února 2006
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu