ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.3091.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 3091/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Okresní správy sociálního zabezpečení Š., proti povinné L. M.-F., s. r. o., pro částku 1.689.100,- Kč, prodejem podniku, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. E 2980/2003, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci z 29. 10. 2004, č. j. 40 Co 169/2004-35, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 12. 8. 2003, č. j. E 2980/2003-23, jímž okresní soud nařídil výkon výkazů nedoplatků a platebního výměru oprávněné. S odvolací námitkou povinné, že „na straně oprávněné jde o nedostatek aktivní legitimace, resp. způsobilosti být účastníkem exekučního řízení a procesní způsobilosti vůbec“ se odvolací soud vypořádal závěrem, že oprávněná je oním subjektem, který vydal k výkonu navržená rozhodnutí v rámci jí svěřené působnosti (§6 bod 4. a 7. a §104g zákona č. 582/1991 Sb.), že povinná je totožná se subjektem, proti němuž rozhodnutí vydaná v nalézacím správním řízení směřovala, že tato rozhodnutí se doručením stala vykonatelná po materiální i formální stránce, a že navrhovaný způsob výkonu rozhodnutí je jedním z možných způsobů výkonu ukládajícího zaplacení peněžité pohledávky podle ustanovení §258 odst. 1 o.s.ř. (navíc s ohledem na výši vymáhané pohledávky nikoli nevhodný ve smyslu ustanovení §264 o.s.ř.). S odvolací námitkou povinné, že z návrhu na nařízení výkonu není zřejmé, zda oprávněná řádně označila podnik, jehož prodejem navrhla provedení výkonu (§338f odst. 1 o.s.ř.), a že v návrhu na nařízení výkonu nedoložila, že předmětný podnik je majetkem povinné, se odvolací soud vypořádal závěrem, že pro nařízení výkonu rozhodnutí prodejem podniku je rozhodující stav v době zahájení řízení (§338g odst. 1 o.s.ř.) a že uplatnění této zásady znamená, že v okamžiku zahájení exekučního řízení bude také posuzováno, že v tento okamžik podnik existoval v určitém rozsahu a s určitými majetkovými hodnotami; tento rozsah by mohl doznat změn jen úkony povinné odsouhlasenými správcem podniku podle §338k odst. 2 o.s.ř. Protože návrh na výkon rozhodnutí prodejem podniku byl podán 1. 8. 2003, a protože k tomuto dni žádný takový úkon povinné odsouhlasený správcem podniku učiněn nebyl, nařídil soud prvního stupně výkon rozhodnutí prodejem podniku podle názoru odvolacího soudu správně.
V dovolání sepsaném dodatečně 14. 9. 2005 (č.l. 74 a násl.) advokátem (zásadní právní význam je přisuzován jednak otázce „posouzení aktivní legitimace oprávněné, když ta po celé exekuční řízení vystupuje pod hlavičkou okresní správy sociálního zabezpečení, ačkoli podle povinné je aktivně legitimována jedině Česká správa sociálního zabezpečení se sídlem v P.“, a jednak otázce „souběhu exekučního řízení s ohledem na kazuistické legislativní řešení použité v zákoně č. 119/2001 Sb.“) povinná namítá dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) i b) o.s.ř.; existenci vady, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přitom spatřuje „v neexistenci aktivní legitimace na straně oprávněné“ a „v nedodržení ust. §338f o.s.ř.“ a samotné nesprávné právní posouzení věci v tom, že napadeným rozhodnutím bylo potvrzeno nařízení výkonu rozhodnutí prodejem podniku, „přestože v dané věci již probíhá exekuční řízení proti jedinému společníkovi povinné obchodní společnosti s postižením podílu povinného J. M. podle ustanovení §320 a 320a o.s.ř. v obchodní společnosti, která má být prodána“. Protože v předchozích exekučních řízeních „jsou již soudem postiženy podíly jediného společníka a jednatele obchodní společnosti povinného, došlo touto kombinací rozhodnutí (podle názoru dovolatelky) k porušení zákona č. 119/2001 Sb., řešícího kolizi souběžně probíhajících výkonů kazuistickým výčtem“.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je tudíž pouze důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Povinná sice argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu přednesla, jejich hodnocením však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Povinná se především mýlí (kromě toho, že v odvolání /č.l. 28, 29/ i v dovolání /viz jeho bod V. a)/ – nesprávně – směšuje, případně zaměňuje instituty způsobilosti být účastníkem řízení, způsobilosti procesní, věcné legitimace oprávněné a jejího případného nesprávného označení), spatřuje-li vadu řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (jejíž případná existence by ovšem stejně nebyla důvodem způsobilým k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) „v neexistenci aktivní legitimace na straně oprávněné“. Odvolací soud v tomto směru rozhodl v souladu s usnesením z 21. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2458/99, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2001, pod poř. č. 3, v němž Nejvyšší soud dovodil, že domáhá-li se okresní správa sociálního zabezpečení soudního výkonu platebního výměru, který sama vydala, má způsobilost být účastníkem řízení (§19, věta za středníkem o.s.ř.) a je tedy i oprávněna podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Námitka „nedodržení ust. §338f odst. 1 o.s.ř.“ (které povinná spatřuje v nedostatku označení k prodeji navrženého podniku a doložení, že podnik je majetkem povinné) je uplatněním dovolacího důvodu – a povinná jej ostatně v dovolání sama takto kvalifikuje – podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., který však je (viz výše) k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezpůsobilý.
Tvrzením, že proti J. M. jakožto jednateli a zároveň jedinému společníkovi povinné byla již před nařízením výkonu rozhodnutí prodejem podniku vedena exekuce podle §320 a 320a o.s.ř. (z čehož povinná dovozuje zřejmou nevhodnost předmětného výkonu ve smyslu ustanovení §264 odst. 1 o.s.ř.), předneseným teprve v dovolání, bylo uplatněno novum; podle ustanovení §241a odst. 4 o.s.ř. však v dovolání nové skutečnosti (ani důkazy ve věci samé) úspěšně uplatnit nelze, dovolací soud se tedy již proto tímto tvrzením zabývat nemohl. Mimo toho je ovšem namístě připomenout, že při nařízení výkonu rozhodnutí nelze na oprávněném požadovat, aby dokládal vhodnost navrženého způsobu výkonu, a že je naopak na povinném, aby – avšak teprve ve stadiu řízení o zastavení výkonu – tvrdil a prokazoval, že jde o způsob zřejmě nevhodný (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 27. 11. 2003, sp. zn. 20 Cdo 2103/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2004, pod poř. č. 38).
Dovolání není přípustné ani v části výslovně směřující do výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, jelikož ten, ostatně ani měnící ani potvrzující – není výrokem ve věci samé (§237 odst. 1 o.s.ř.) a není obsažen ani v taxativních výčtech ustanovení §238, 238a a 239 o.s.ř.
Poněvadž dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. odůvodněn skutečností, že oprávněné v tomto stadiu řízení náklady, na jejichž náhradu by jinak měla právo, (podle obsahu spisu) nevznikly a že povinná na jejich náhradu právo nemá.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. listopadu 2006
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu