ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.329.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 329/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky – Finančního úřadu pro P., proti povinnému M. P., za účasti jeho manželky D. P., oběma zastoupeným advokátem, pro 122.722.142,- Kč, prodejem nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 55 E 5550/2004, o dovolání povinného a jeho manželky proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2005, č.j. 16 Co 285/2005-98, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným usnesením městský soud potvrdil usnesení ze dne 24. 3. 2005, č.j. 55 E 5550/2004-13, jímž Obvodní soud pro Prahu 5 nařídil podle výkazu nedoplatků Finančního úřadu pro P. ze dne 26. 7. 2004, č.j. 238450/04/010524/7167, k uspokojení pohledávky oprávněné 122.722.142,- Kč výkon rozhodnutí prodejem označených nemovitostí. Odvolací soud uzavřel, že předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí byly splněny, zejména shledal exekuční titul vykonatelným (§251 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o.s.ř.“). S odvolací námitkou, že předmětné nemovitosti nejsou společným jměním povinného a jeho manželky, nýbrž – na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 7. 1996, č.j. 10 C 153/96-7, kterým bylo zrušeno bezpodílové spoluvlastnictví povinného a jeho manželky za trvání jejich manželství, a na základě domněnky stanovené v §149 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění do 31. 7. 1998 – jejich podílovým spoluvlastnictvím, se městský soud (vycházející, stejně jako soud prvního stupně, z výpisu z katastru nemovitostí, jímž ve smyslu ustanovení §335 odst. 1 o.s.ř. považoval za doložené, že předmětné nemovitosti byly ke dni zahájení řízení o výkon rozhodnutí – srov. §335a odst. 1 o.s.ř. – ve společném jmění povinného a jeho manželky, tedy že náleží i povinnému) vypořádal závěrem, že tato skutečnost je pro nařízení výkonu rozhodnutí nevýznamná, a že jediným způsobem uplatnění výlučného práva manželky povinného ke spoluvlastnickému podílu, nepřipouštějícího exekuci, je podání vylučovací žaloby podle §267 o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadli povinný a jeho manželka dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a v němž jako dovolací důvod označili nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), jež spatřují jednak v nesprávném závěru o vykonatelnosti titulu a jednak v nesprávném závěru, že pro nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti je nerozhodné, uplatňuje-li manželka povinného k předmětným nemovitostem právo na spoluvlastnický podíl ve výši jedné poloviny. Jako dovolací důvod dále označili, že řízení bylo postiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), a to vzhledem k tomu, že manželka povinného nebyla uvedena v návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí ani v rozhodnutí soudu prvního stupně o nařízení výkonu rozhodnutí a toto usnesení jí nebylo doručeno. K nesprávnému právnímu posouzení vykonatelnosti titulu uvedli, že platební výměr Finančního úřadu pro P. ze dne 19. 2. 1996, č.j. 31680/2.1/96FÚ-10, který byl jediným podkladem pro sestavení výkazu nedoplatků ze dne 26. 7. 2004, č.j. 238450/04/010524/7167 (na základě něhož byl výkon rozhodnutí nařízen), nebyl doručen povinnému (podpis povinného na doručence ze dne 22. 2. 1996 není jeho podpisem) a že Finanční úřad pro P. postupoval nesprávně, když odvolání povinného proti předmětnému platebnímu výměru nesprávně jako opožděně podané zamítl. Vytýkali odvolacímu soudu, že ohledně vykonatelnosti titulu a ohledně zjištění podílového spoluvlastnictví předmětných nemovitostí neprovedl jimi navrhované důkazy. Navrhli, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. použít nelze (usnesení, jímž soud prvního stupně výkon rozhodnutí nařídil, nepředcházelo jeho dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí), je namístě zvažovat splnění předpokladů vymezených ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které přípustnost dovolání spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelé – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelé napadli – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Závěr, že platební výměr (který je podkladem pro výkaz nedoplatků) je formálně vykonatelný, je závěrem právním, jehož přezkum je v dovolacím řízení možný na základě uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci). Aby však soud mohl k takovému závěru dospět, musí učinit potřebná skutková zjištění. V projednávaném případě šlo o zjištění, zda platební výměr byl povinnému doručen. Nesprávnost, případně neúplnost těchto skutkových zjištění pak lze namítat pouze prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241a odst. 3, resp. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Za použití druhého z uvedených důvodů – posuzováno podle obsahu dovolání – dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že okolnosti, za nichž mělo dojít k doručení platebního výměru, nezjišťoval, a předkládají vlastní skutkovou verzi, založenou na tvrzení, že povinnému nebyl platební výměr doručen, ale byl předán jeho matce.
I když dovolatelé právní závěr odvolacího soudu o vykonatelnosti platebního výměru (který je podkladem výkazu nedoplatků) zpochybnili k tomu určeným důvodem (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), učinili tak způsobem neregulérním; jinými slovy, závěr o nevykonatelnosti vybudovali na vlastních skutkových tvrzeních, odlišných od skutkových zjištění, ke kterým – v souladu s procesními pravidly – dospěl odvolací soud. Neúplnost skutkových zjištění však lze – viz výše – namítat jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jenž je ovšem důvodem k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezpůsobilým.
Založit přípustnost dovolání nejsou způsobilé ani námitky věcné nesprávnosti k exekuci navrženého titulu, jelikož k věcnému přezkumu podkladového rozhodnutí exekuční soud příslušný není. Při výkonu rozhodnutí není soud oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí nebo jiného titulu; obsahem rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje, je soud vázán a je povinen z něj vycházet (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2004 pod č. 62, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod. č. 4, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2005 pod č. 58). K dalším námitkám v dovolání vzneseným k průběhu řízení před správním orgánem je třeba uvést, že Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích (např. usnesení ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2000 pod č. 123, usnesení ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1569/2003) též vysvětlil, že případné vady nalézacího řízení (byť by skutečně existovaly) se do řízení o výkon rozhodnutí nepřenášejí. V projednávaném případě to tedy znamená, že vytýkaná pochybení finančního úřadu v řízení, jehož výsledkem bylo vydání platebního výměru, jsou pro rozhodnutí o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí bezcenná.
Rovněž tak i právní závěr odvolacího soudu, že uplatňuje-li manželka povinného své výlučné právo ke spoluvlastnickému podílu na označených nemovitostech, není to pro nařízení výkonu rozhodnutí relevantní a že její případné (výlučné) právo ke spoluvlastnickému podílu na nemovitostech nepřipouštějící výkon rozhodnutí může být uplatněno pouze vylučovací žalobou, je v souladu se standardní judikaturou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1507/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2320/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo 2292/2003). Lze k tomu jen dodat, že manželka povinného má v takovém případě postavení třetí osoby ve smyslu §267 odst. 1 o.s.ř. Ani námitkou dovolatelů, že manželce povinného byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, která představuje uplatnění důvodu zmatečnosti podle ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř., se dovolací soud zabývat nemohl. K vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k „jiným“ vadám řízení může totiž dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o.s.ř.). Nad rámec odůvodnění lze jen dodat, že podle obsahu spisu (doručenky na č.l. 14 p.v.) bylo rozhodnutí soudu prvního stupně doručeno manželce povinného dne 16. 4. 2005.
Lze tedy uzavřít, že dovolání není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu; Nejvyšší soud je proto bez jednání (§243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §254 odst. 1, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem, o.s.ř., neboť povinný a manželka povinného nemají s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo a oprávněné v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. listopadu 2006
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu