ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.3469.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 3469/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného R. a J. M., státního podniku „v likvidaci“, zastoupeného advokátkou, proti povinnému V. P., zastoupenému advokátem, pro 210.640,- Kč s příslušenstvím, přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. E 2267/2002, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 1. 2005, č.j. 12 Co 515/2004-25, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 3. 6. 2004, č.j. E 2267/2002-18, jímž okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že vymáhaná pohledávka – vzniklá za účinnosti zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „hosp. zák.“) – není promlčena; vykonávané rozhodnutí nabylo právní moci dne 21. 2. 2002 a teprve od uplynutí lhůty k plnění začala běžet desetiletá promlčecí lhůta podle §131b odst. 5 hosp. zák. Ustanovení §408 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), se na souzenou věc nevztahuje (§763 obch. zák.).
V dovolání – jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §238a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) – namítá povinný nesprávné právní posouzení věci. Je přesvědčen, že ustanovení §763 odst. 2 obch. zák. se vztahuje pouze na případy, kdy lhůta uvedená v §131b odst. 5 hosp. zák. začala běžet před nabytím účinnosti obchodního zákoníku; jelikož v souzené věci tomu tak není, uplatní se §408 odst. 1 obch. zák., jenž je navíc v poměru speciality vůči všem ostatním – tedy i přechodným – ustanovením obchodního zákoníku. Jediná výjimka z tohoto pravidla, stanovená pro práva z odpovědnosti za porušení závazků z hospodářských a jiných smluv (§763 odst. 1, věta druhá, obch. zák.), na souzený případ nedopadá. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Oprávněný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout jen pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. d) o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, kterému nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Povinný argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu sice přednesl, nicméně jejich hodnocením k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
V otázce, jež je v souzené věci předmětem dovolacího přezkumu, byla již soudní praxe usměrněna usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 434/2004, uveřejněným v Soudní judikatuře č. 10, ročník 2005 pod č. 169. V něm Nejvyšší soud vyložil, že pro určení, podle jakého právního předpisu se posuzuje promlčení práva přiznaného pravomocným rozhodnutím soudu, je podstatné, podle jakého předpisu byl posuzován právní vztah mezi účastníky v nalézacím řízení; řídí-li se tento vztah dosavadními předpisy, řídí se dosavadními předpisy i lhůty pro uplatnění práv z tohoto vztahu vyplývajících, a to i když začnou běžet až po účinnosti obchodního zákoníku (§763 odst. 2, druhá část věty,). Jelikož v souzené věci – a o tom není sporu – se právní vztah mezi účastníky řídí hospodářským zákoníkem, posoudí se podle tohoto předpisu i promlčení pravomocně přiznaného práva, a to i když lhůta uvedená v §131b odst. 5 hosp. zák. začala běžet až po nabytí účinnosti obchodního zákoníku. Právní názor odvolacího soudu je tedy v souladu s ustálenou soudní praxí.
Protože dovolání není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť povinný na jejich náhradu právo nemá a oprávněnému náklady v této fázi řízení (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. prosince 2006
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r.
předsedkyně senátu