ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.411.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 411/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné C. – 2, Ltd., zastoupené advokátem, proti povinné D. K., pro 4.082.374,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 73 Nc 491/2005, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29.8.2005, č.j. 10 Co 540/2005-69, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeném usnesení krajský soud potvrdil usnesení ze dne 8.4.2005, č.j. 73 Nc 491/2005-62, kterým okresní soud zamítl návrh, jímž se oprávněná na základě platebního rozkaz Krajského soudu v Plzni ze dne 11.5.1995, sp. zn. Ro 01809/95, domáhala k vymožení pohledávky 4.082.374,-Kč nařízení exekuce. Uzavřel, že oprávněná – ačkoli soudem prvního stupně vyzvána – nedoložila ve smyslu ustanovení §36 odst. 3 a 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), přechod povinnosti ze S. K., zemřelého 29. 9. 2001, na povinnou.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, jímž namítá, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o.s.ř.) a že řízení bylo postiženo vadami, které mají za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). Za otázku zásadního právního významu pokládá otázku, zda „lze zamítnout návrh na nařízení exekuce jen proto, že oprávněný neprokázal přechod práva na povinnou, když … dědické řízení nebylo ještě ukončeno, navíc za situace, kdy je oprávněný nucen podat předmětný návrh z důvodu zachování promlčecí lhůty“. Vadu řízení potom spatřuje ve skutečnosti, že exekuční soud nevyčkal vydání rozhodnutí v dědickém řízení, z nějž vyplyne, na koho povinnost z exekučního titulu přešla. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, §130 zákona č. 120/2001 Sb.), je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení, jímž byl návrh zamítnut, nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy pouze důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka zpochybnila – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Dovolatelkou předložená argumentace však k závěru o tom, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu, nevede; k přezkumu nabídnutou otázku, jež se týká důsledků nedoložení přechodu vymáhaného práva na nástupce (dědice) zemřelé fyzické osoby, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nehodlá nic měnit. Listinou vydanou státním orgánem, která prokazuje přechod povinnosti na dědice osoby z exekučního titulu povinné (§36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb.), je rozhodnutí o dědictví. Jestliže oprávněný takovou listinu (ani po výzvě soudu, viz §254 odst. 3 o.s.ř.) nepředloží, soud návrh na nařízení exekuce bez dalšího zamítne (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 1968, sp. zn. 4 Cz 19/68, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1969, pod č. 18, důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1211/2005). Tentýž názor dovolací soud zopakoval i v usnesení ze dne 27.7.2006, sp. zn. 20 Cdo 3077/2005.
Ze shora uváděné zákonné konstrukce přípustnosti dovolání plyne, že případné vady řízení, odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (i kdyby existovaly), jsou – pro závěr o zásadním právním významu rozhodnutí, a tím i o přípustnosti dovolání – bezcenné.
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. (povinné v tomto stadiu řízení náklady nevznikly).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2006
JUDr. Pavel K r b e k , v.r.
předseda senátu