ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.445.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 445/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného C. (L.) N° 11 S.A., proti povinnému L. O., zastoupenému advokátem, pro částku 317.230,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 22 Nc 5024/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem z 19. 4. 2005, č.j. 10 Co 306/2005-51, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud odmítl odvolání povinného proti usnesení z 26. 1. 2005, č. j. 22 Nc 5024/2005-20 (kterým okresní soud nařídil na majetek povinného exekuci, jejímž provedením pověřil označeného soudního exekutora), s odůvodněním, že odvolání neobsahuje skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce (§44 odst. 10 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů).
V dovolání (s nímž se advokát povinného bez jakéhokoli doplnění pouze „ztotožnil“ /č.l. 151/) – aniž se zabývá otázkou jeho přípustnosti – povinný namítá, že „rozsudek vychází z nepravdivých údajů v žalobě uvedených v rozporu s ujednáním v úvěrové smlouvě“, že „rozsudek postrádá uznání dluhu žalovaným“, že „výpočty žalovaného úroku Č. s., a.s., se liší od vykázaných v uzávěrkových výpisech z úvěrového účtu v letech 1991, 1992 a 1993“, že „Č. s. neuplatnila ručitelský závazek Státního statku P., čímž porušila své povinnosti vyplývající jí z ustanovení §382 a §384 obchodního zákoníku“, a že „žaloba původně označená jako 24 Ro 3555/95 byla podána u Krajského soudu v Ústí nad Labem 16. 8. 1995, tedy po uplynutí tříleté promlčecí doby“. Z uvedených důvodů povinný „žádá dovolací soud, aby přezkoumal, zda je exekuční titul, tedy rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem z 25. 1. 2000, č.j. 21 Cm 579/96-19, pravoplatný“.
Dovolací soud se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. - jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení (a o takové – posuzováno obsahově – jde, byť je formálně vyjádřeno odmítajícím výrokem podle §44 odst. 10 exekučního řádu /srov. bod XI. stanoviska k výkladu exekučního řádu, sp. zn. Cpjn 200/2005, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2006, pod poř. č. 31/) odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je tudíž (vyjma případu – o který však v dané věci, a dovolatel to ani netvrdí, nejde – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., pokud by jí řízení trpělo, splňovala podmínku zásadního právního významu) pouze důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Takový dovolací důvod však povinný vůbec neuplatnil.
Protože uplatněnými důvody je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první, o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.
V daném případě však není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných ve stadiu nařízení exekuce uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Jak plyne z ustanovení §261 a následujících o.s.ř., soud při věcném posuzování návrhu na exekuci zkoumá pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§263 odst. 1 o.s.ř.), zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje exekuce nařízená nebo navržená jiným způsobem (§263 odst. 2 o.s.ř.), zda právo není prekludováno a zda navržený způsob exekuce na peněžité plnění není zřejmě nevhodný (§264 odst. 1 o.s.ř.). Ve vykonávacím (exekučním) řízení soud naopak není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí; obsahem rozhodnutí, jehož výkon je navržen, je totiž exekuční soud vázán a je povinen z něj vycházet i při rozhodování o nařízení výkonu (exekuce). V tomto směru je tedy napadené rozhodnutí, jímž krajský soud odvolání povinného podle §44 odst. 10 exekučního řádu odmítl, v souladu se standardní judikaturou.
Protože dovolání není přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O případných nákladech vzniklých oprávněnému v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. října 2006
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu