ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.47.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 47/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné V. z. p. ČR, okresní pojišťovny v H. K., proti povinné A. K., s. r. o., prodejem movitých věcí pro částku 390 968,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. E 2069/2004, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové z 10. 8. 2005, č. j. 21 Co 367/2005-20, takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové z 10. 8. 2004, č. j. 21 Co 367/2005-20, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení z 11. 6. 2004, č. j. E 2069/2004-8, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí, tak, že návrh na nařízení výkonu – s odůvodněním, že právo vymáhat pojistné i penále přiznané oběma vykonávanými platebními výměry (č.l. 4, 5), bylo podle §16 odst. 2 a §19 zákona č. 592/1992 Sb. promlčeno – zamítl.
V dovolání oprávněná – posuzováno podle jeho obsahu – namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů /dále též jen „o.s.ř.“/), jež spatřuje v právním závěru odvolacího soudu o promlčení práva na vymáhání obou pohledávek. Podle jejího názoru je tento závěr nesprávný již proto, že promlčecí lhůta byla po dobu trvání několika dalších vykonávacích řízení vedených k vydobytí týchž (tedy předmětných) pohledávek „přerušena“. V „nedostatečném prošetření veškerých skutečností souvisejících s promlčením pohledávek, zejména v minulosti prováděných a v současnosti probíhajících exekučních řízení, majících vliv na běh promlčecí lhůty“, pak dovolatelka spatřuje vadu, jež mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).
Dovolání (přípustné podle §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 ve spojení s §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) je důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.) vázán, je předmětem dovolacího přezkumu především právní závěr odvolacího soudu, že právo vymáhat pojistné a penále přiznané oběma vykonávanými platebními výměry bylo podle §16 odst. 2 a §19 zákona č. 592/1992 Sb. promlčeno.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale – a o tento případ jde v souzené věci – i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Nesprávný je především již samotný právní závěr odvolacího soudu (viz čtvrtý odstavec druhé strany napadeného usnesení /č.l. 21/), že se musel zabývat námitkou promlčení výkonu (resp., řečeno dikcí ustanovení §16 odst. 2 a §19 zákona č. 592/1992 Sb., promlčení práva vymáhat pojistné a penále). Jak totiž dovodila po desítky let ustálená judikatura (zejména stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 18. 2. 1981, sp. zn. Cpj 159/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10 z roku 1981 pod poř. č. 21 na str. 187/525), nemůže se exekuční soud zabývat otázkou promlčení již ve fázi nařízení výkonu rozhodnutí, ale teprve ve stadiu jeho zastavení. Právní praxe sice vyslovila též názor, že v těch výjimečných případech, kdy by povinný k tomu měl příležitost a námitku promlčení vznesl ještě před nařízením exekuce, lze připustit, že soud návrh na nařízení výkonu zamítne s odůvodněním, že rozhodnutí, obdobně jako při prekluzi rozhodnutím přiznaného práva, pozbylo způsobilosti být titulem (uplatnil se zde argument, že nařízení exekuce, kterou by bylo třeba ihned zastavit /jelikož o zastavení exekuce rozhoduje soud i bez návrhu/ „neodpovídá zákonu“, srov. JUDr. Kurka, JUDr. Drápal, Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde, Praha 2004, str. 307); o takovýto případ však v souzené věci nejde. Je tomu tak jednak proto, že námitka promlčení byla vznesena teprve v odvolacím řízení, tedy poté, co soud prvního stupně výkon rozhodnutí nařídil, a jednak proto, že k tomu, aby učinil právní závěr, zda je výkon rozhodnutí vskutku promlčen, musí soud učinit příslušná skutková zjištění, a tedy provést dokazování, k čemuž je ovšem nutno nařídit jednání. To však exekučnímu soudu pro rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí občanský soudní řád nepředepisuje (k tomu srov. znění ustanovení §253).
Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že výše uvedené právní závěry, zaujaté standardní judikaturou, byly pominuty; názor, že návrh na nařízení exekuce je nutno pro promlčení zamítnout, je tedy nesprávný a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., v jehož rámci byl vyjádřen nesouhlas s právním závěrem o promlčení výkonu, byl tudíž uplatněn právem.
Protože na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívá, Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.), aniž bylo nutno zabývat se otázkou případného stavení (nikoli tedy, jak – nesprávně – dovozuje oprávněná, přerušení) promlčecí doby, podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle první věty třetího odstavce téhož ustanovení vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud odvolací závazný (§243d odst. 1 věta první o.s.ř.).
V novém rozhodnutí odvolací soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. ledna 2006
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.
předseda senátu