ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.518.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 518/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně V. V., zastoupené advokátem, proti žalované G., a.s., o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 8 C 135/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci z 29. 3. 2005, č. j. 12 Co 900/2004-221, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud v napadené části, tj. ve výrocích II., IV. a VI., jimiž byla žaloba na vyloučení tam specifikovaných věcí z výkonu rozhodnutí zamítnuta, a v odstavcích VII. a VIII., jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, potvrdil rozsudek okresního soudu ze 30. 9. 2004, č.j. 8 C 135/2003-203 (výrok I. dovoláním napadeného rozhodnutí), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (jeho výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a uzavřel, že žalobkyni se její výlučné vlastnictví k věcem sepsaným pod položkami ve výrocích II., IV. a VI. rozsudku okresního soudu prokázat nepodařilo. Skutečnost, že napadené výroky ve věci samé potvrdil „ve správném znění a s upřesněním odstavce II., IV. a VI.“, odvolací soud odůvodnil tím, že okresní soud „v částech výroku, kterými zamítal žalobu, neoznačil a nespecifikoval konkrétně jednotlivé věci tak, jak byly v rámci soupisu při výkonu rozhodnutí sepsány…a nedocenil, že i zamítavý výrok musí být formulován přesně a určitě…“.
V dovolání (nedoplněném ani neupraveném zástupcem ustanoveným z řad advokátů, pouze jím parafovaném), vyvozujíc zásadní právní význam napadeného rozsudku z toho, že „bude rozhodnuto, jak u vylučovacích žalob mají soudy správně hodnotit důkazní listiny, vyskytne-li se rozpor v označení věcí v soupisu soudního vykonavatele a na předložené důkazní listině“, žalobkyně vyjadřuje názor, že je dán dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Jeho naplnění spatřuje v okolnosti, že krajský soud odvoláním napadený rozsudek potvrdil, ačkoli ji soud prvního stupně „nevyslechl k zamítnutým věcem“, že okresní ani krajský soud „nezhodnotily v tomto správně dotčené důkazy, nesprávně vyloučily možnost jejího výslechu a soustředily se pouze na listinné důkazy, čímž vznikla rozhodnutí odporující v napadených částech skutečnému stavu“. Soudy obou stupňů tak podle ní „kryly nepřesnou a neodbornou práci soudních vykonavatelů, kteří nedostatečně a nepřesně dotčené věci označili a sepsali k její škodě“.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí) přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že se také dovolací přezkum otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc jen zásadního významu (tedy významným pro soudní praxi obecně). Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je tudíž (vyjma případů – o který však v dané věci, a dovolatelka to ani netvrdí, nejde – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., pokud by jí řízení trpělo, splňovala podmínku zásadního právního významu) pouze důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Takovýto dovolací důvod – a to nejen vzhledem k výslovnému poukazu na jediné ustanovení občanského soudního řádu, a to jeho §241a odst. 2 písm. a/, ale i při důsledném posuzování dovolání podle jeho skutečného obsahu ve smyslu §41 odst. 2 o.s.ř. – však žalobkyně neuplatňuje. Namítá-li totiž, že soudy obou stupňů se soustřeďovaly pouze na listinné důkazy, že přes její návrh neprovedly důkaz jejím účastnickým výslechem (§131 o.s.ř.), a že právě proto pak dospěly k závěru, že neunesla důkazní břemeno, pak uplatňuje (což ostatně sama takto právně kvalifikuje) – zcela typicky – dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., vytýká tedy, že je řízení postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci. Takovýto dovolací důvod je však (viz závěr předchozího odstavce) k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. důvodem nezpůsobilým.
Dovozuje-li žalobkyně dále, že v důsledku neprovedení jí navrženého důkazu jejím účastnickým výslechem „vznikla rozhodnutí odporující v napadených částech skutečnému stavu“, pak neuplatňuje žádný ze zákonem taxativně vypočtených dovolacích důvodů, tedy ani dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (jenž je ovšem opět dovolacím důvodem k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nezpůsobilým). O takové případy jde tehdy, jestliže soud vzal v úvahu skutečnosti, jež z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, případně že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo že v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti je logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o.s.ř.
Nic takového však žalobkyně nenamítá, ostatně sama výslovně uvádí, že „okresní ani odvolací soud nezhodnotil správně dotčené důkazy“ a kritiku nesprávného hodnocení důkazů pak opakuje i v závěrečné části dovolání (kde odůvodňuje, proč považuje dovolání za přípustné), v níž zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovozuje z toho, že „bude rozhodnuto, jak u vylučovacích mají soudy správně hodnotit důkazní listiny, vyskytne-li se rozpor v označení věcí v soupisu soudního vykonavatele a na předložené důkazní listině“.
Samotné hodnocení důkazů však úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. (ani důvodem jiným) nelze. Na jeho nesprávnost lze totiž usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů, zakotvené v ustanovení §132 o.s.ř. – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení (a dovolání žádnou takovou výtku neobsahuje), pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. (vykládáno obecně) namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi či účastníku, nebo že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá skutkové zjištění jiné apod.
Protože tedy, jak vyplývá z výše uvedeného, dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí nelze, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) – dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, žalovaná by tedy jinak měla podle §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Protože však bylo nezaměstnané žalobkyni pečující o dvě děti předškolního věku a o invalidního manžela, pobírající pouze sociální dávky, přiznáno osvobození od soudních poplatků, aplikoval dovolací soud výjimečné ustanovení §150 (ve spojení s ust. §243b odst. 5 a §224 odst. 1) o.s.ř., podle něhož jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat; ony důvody soud spatřuje v nepříznivých příjmových, osobních a rodinných poměrech žalobkyně.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. července 2006
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu