ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.761.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 761/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci žalobce P. B., zastoupeného advokátem, proti žalované TJ R., zastoupené advokátem, o uzavření dohody o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 54/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2005, č. j. 64 Co 104/2005-389, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, podle které měla být žalované uložena povinnost uzavřít se žalobcem dohodu ve znění „Žalovaný vydává bezúplatně žalobci pozemek parc. č. 2180/1 o výměře 3.213 m2 v k. ú. D. v h. m. P. a žalobce tento pozemek od žalovaného bezúplatně přijímá“. V předmětném sporu se žalobce s odkazem na zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon č. 403/1990 Sb.“) domáhal (jako závětní dědic původní vlastnice) vydání pozemku, jenž rozhodnutím finančního odboru ONV v P. ze dne 23. prosince 1960 přešel do vlastnictví právního předchůdce žalované. Odvolací soud vzal za prokázané, že již před tímto převzetím se na pozemku nacházely vedle šaten také tenisové dvorce, které nebyly pouhou úpravou terénu, neboť se skládaly minimálně ze dvou navezených a zhutněných vrstev, čímž plnily funkci „stabilizovaného, pevného, pružného a neklouzavého povrchu.“ S poukazem na závěry uvedené v této věci v rozsudku dovolacího soudu ze dne 24. února 2000, č. j. 20 Cdo 521/98-124, proto dovozuje, že stavbu šaten je třeba ve vztahu k tenisovým dvorcům považovat za příslušenství věci hlavní. Po převzetí pozemku státem byla na něm zřízena nejen stavba šaten, ale došlo rovněž k zániku původní stavby dvou kurtů a jejich nahrazení kurty novými. Jde přitom o věci nemovité, jejichž existence brání dle §10 odst. 4 zák. č. 403/1990 Sb. vydání předmětného pozemku.
Žalobce ve svém dovolání namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“)], přičemž také vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.). Závěr odvolacího soudu o tom, že původní stavba tenisových dvorců po převzetí právním předchůdcem žalované zanikla a vznikla zde stavba nová, nemá oporu v provedeném dokazování, protože je vystavěn na výpovědích svědků, jež si navzájem protiřečí. Z výpovědí totiž plyne, že stavební práce na sporném pozemku měly v rozhodné době povahu pouze prací udržovacích a nebyly takového charakteru, jenž by měl za následek zánik stavby původní. Nepřímo také napadá závěr odvolacího soudu, podle kterého lze tenisové dvorce považovat za stavbu, která je spojena se zemí pevným základem.
Dovolání je přípustné (§236 odst. 1 o.s.ř.), poněvadž směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.); důvodné však není.
Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud vázán důvody (včetně jejich konkrétního vymezení), které byly dovoláním uplatněny; je-li dovolání přípustné – jako v projednávaném případě – přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Jelikož existence vad vyjmenovaných v §242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř. namítána nebyla a nevyplývá ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho jak jej dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), jsou předmětem dovolacího přezkumu jen ty závěry odvolacího soudu, na kterých své zamítavé a dovolatelem napadené rozhodnutí postavil.
Podle ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. se pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, nevydává a oprávněné osobě přísluší peněžní náhrada dle ustanovení §14 uvedeného zákona. Pokud tedy byla po tomto převzetí na sporném pozemku vystavena stavba nová (viz výše), nelze pozemek z tohoto důvodu žalobci vydat a takováto žaloba nemůže býti úspěšná.
Soudy obou stupňů vycházely z právního názoru dovolacího soudu vysloveného v rozsudku ze dne 24. února 2000, č. j. 20 Cdo 521/98-124, jímž zrušil rozsudky soudů obou stupňů a vrátil jim věc zpět k dalšímu řízení. Dovolací soud uložil soudům zkoumat, zda-li předmětné tenisové dvorce lze (podle konkrétních podmínek) považovat za součást pozemku, jak předpokládá ustanovení §120 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „obč. zák.“), či zda-li splňují – zjevně míněno samy o sobě - znaky věci nemovité v právním smyslu. Kladné zodpovězení posléze nastolené otázky pak v souvislosti se zřízením dalších (nových) staveb šaten po převzetí sporného pozemku právním předchůdcem žalované implikuje možnost jeho vydání, neboť šatny by bylo možno (podle souvisejících okolností) považovat za příslušenství tenisových dvorců jakožto stavby hlavní (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 267/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6/1996, pod poř. č. 23). Ostatně potřeba uvedeného postupu se také nepřímo podává z právních závěrů vyslovených v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 10. listopadu 1998, sp. zn. IV. ÚS 295/98, uveřejněném ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, pod poř. č. 139.
Uvedený právní názor, jímž byly soudy obou stupňů vázány (§226 o.s.ř.), však nevylučoval dosažení závěru o tom, že předmětné tenisové dvorce nejsou samostatnou nemovitostí a ani nevylučuje zohlednění pozdější (nadto dovolatelem výslovně navrhované) relevantní judikatury. Dovolací soud se k otázce právní povahy tenisových dvorců komplexně a ve vztahu ke své předcházející judikatuře konzistentně vyjádřil např. ve svém rozsudku ze dne 28. února 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, v němž dovodil, že vyplývá-li ze skutkových zjištění, že tenisové dvorce vznikly vrstvením jednotlivých přírodních stavebních materiálů, čili stavební činností - zpracováním a ztvárněním pozemku, není důvodu pohlížet na tyto tenisové dvorce jinak, než jako na věc, která není stavbou ve smyslu §119 odst. 2 a §120 odst. 2 obč. zák. Dovodil proto, že tenisový dvorec, je-li představován toliko jednotlivými vrstvami zpevněného stavebního materiálu s antukovým povrchem, nemůže být současně pozemkem a současně stavbou ve smyslu občanskoprávním jako dvě rozdílné věci s rozdílným právním režimem; tenisový dvorec takových kvalitativních charakteristik proto nelze považovat za stavbu spadající pod ustanovení §119 odst. 1 obč. zák (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2005, sp. zn. 28 Cdo 1534/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2003, sp. zn. 22 Cdo 737/2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97). K uvedenému závěru se ostatně také hlásí odborná literatura (např. Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 9. vydání. Praha : C.H.Beck, 2004, str. 405).
Přes výše uvedené však nelze vyloučit, že konstrukce tenisových dvorců bude takové povahy, že je lze v daném případě považovat za stavbu ve smyslu §119 odst. 2 obč. zák. (typicky kryté tenisové dvorce nebo tenisové dvorce s flexibilním či jinak vyměnitelným povrchem, popř. některé typy tenisových dvorců s vystavěným hledištěm). O takový případ se však v daném sporu nejedná. Ze skutkových závěrů, na nichž je založeno rozhodnutí odvolacího soudu - posudku ustanoveného soudního znalce Ing. J. K., jakož i z výslechu svědků - se podává, že předmětné dvorce jsou tvořeny několika vrstvami navezeného a zhutněného materiálu s antukovým povrchem a systémem drenážních trubek. Tenisové dvorce takovéto konstrukce proto nelze považovat za stavbu předpokládanou ustanovením §119 odst. 2 obč. zák.
Za těchto zjištění a tohoto vývoje právního posouzení se tak stává bezpředmětná argumentace dovolatele, pokud napadá závěry odvolacího soudu co do charakteru následných úprav tenisových dvorců, a významným se naopak stává závěr odvolacího soudu o tom, že se na pozemku již před jeho převzetím státem nacházela šatna, jejíž původní stavba byla po převzetí pozemku odstraněna a na jejímž místě byly postaveny nové šatny mající charakter nemovité věci.
V této otázce došly soudy obou stupňů (rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 7. dubna 1997, č. j. 10 C 130/91-85 a rozsudkem odvolacího soudu ze dne 22. září 1997, č. j. 19 Co 480/97-103) již v minulém průběhu řízení k závěru, že původní stavba šaten umístěných na předmětném pozemku byla zbourána do té míry, že zůstaly jen základy, na kterých následně (po převzetí pozemku právním předchůdcem žalované) byla vybudována stavba nová. Právní závěry, pojící se k otázce vzniku a zániku stavby, na nichž byl vystavěn uvedený rezultát soudy obou stupňů, byly následně – jakožto věcně správné – Nejvyšším soudem ve shora uvedeném rozsudku ze dne 24. února 2000, č. j. 20 Cdo 521/98-124, akceptovány.
Z uvedeného skutkového závěru a jemu odpovídajícímu právnímu posouzení vychází odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku výslovně i pro tentokráte, dovolatel se však takových závěrů nijak nedotýká.
Přestože se nelze se závěry odvolacího soudu o významu zániku a následném vzniku nové stavby – tenisových dvorců – z výše uvedených důvodů ztotožnit, je jeho dovoláním nezpochybněný závěr vztahující se ke zřízení stavby šaten po převzetí pozemku státem a ve svém důsledku pro nedůvodnost žaloby na uložení povinnosti žalované uzavřít s žalobcem dohodu o vydání předmětného pozemku dostatečný. I když tak dovolatel dosahuje úspěchu ve své výtce nesprávného právního posouzení otázky, kterou sám pokládá v rozhodnutí odvolacího soudu za významnou, rozhodnutí odvolacího soudu založené na jiném důvodu, jejž nelze podle §242 odst. 3 věty první o.s.ř. přitom přezkoumat, obstojí.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Žalobce s dovoláním úspěšný nebyl, žalované, která by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §142 odst. 1, 224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22.června 2006
JUDr. František I š t v á n e k , v.r.
předseda senátu