ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.912.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 912/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného města P. proti povinnému B. K., o nařízení exekuce a pověření soudního exekutora, pro 400,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 34 Nc 5996/2004, o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. prosince 2004, č. j. 62 Co 422/2004-18, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. prosince 2004, č. j. 62 Co 422/2004-18, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud změnil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil exekuci na majetek povinného, tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl. Dospěl k závěru, dle nějž pokutový blok (jakožto exekuční titul) z formálního hlediska nesplňuje požadované náležitosti dle ustanovení §85, odst. 1, 3 a 4 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 200/1990 Sb.“), a ustanovení §47 odst. 5 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a to jednak z důvodu absence jména, příjmení a funkce oprávněné osoby, a jednak také neuvedením poučení o lhůtě splatnosti uložené pokuty a poučení o následcích jejího nezaplacení. V dané věci blok na pokutu dle názoru odvolacího soudu shora uvedené požadované náležitosti prokazatelně nesplňuje. Za tohoto stavu pak odvolací soud vyvodil závěr, dle kterého pokutový blok nemůže být v dané věci řádným exekučním titulem ve smyslu ustanovení §40 odst. 1 písm e) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů.
Oprávněný ve včasném dovolání namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“)], a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.). Podle jeho názoru je nesprávné posouzení podkladového rozhodnutí jako nevykonatelného, pokud odvolací soud považuje za nezbytný formální předpoklad vykonatelnosti pokutového bloku uvedení jména, příjmení a funkce oprávněné osoby. Tento požadavek nemá v ustanovení §85 zákona č. 200/1990 Sb. oporu a navíc lze oprávněnou osobu (v tomto případě obecního strážníka) identifikovat pomocí jeho identifikačního čísla uvedeného u jeho podpisu; tento způsob identifikace je navíc v souladu s ustanovením §9 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii ve znění pozdějších předpisů, upravujícím způsob identifikace strážníka obecní policie. Dovolatel dále namítá, že požadované poučení o způsobu zaplacení pokuty, lhůty splatnosti a následcích případného nezaplacení bylo řádně obsaženo v díle „B“ pokutového bloku, který byl předán povinnému, jenž převzetí této části pokutového bloku svým podpisem potvrdil. Navíc bylo předmětné poučení také doplněno samostatným poučením o možných způsobech úhrady uložené pokuty.
Dovolání je přípustné (§236 odst. 1 o.s.ř.), jelikož směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí a ve smyslu §52 odst. 1 zák. č. 120/2001 S. též o nařízení exekuce (§237 odst. 1 písm. a/, §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Dovolání nelze upřít opodstatnění.
Odvolací soud postavil své rozhodnutí na právním názoru, že nařízení exekuce pokutového bloku nelze vyhovět jednak proto, že v něm není ani poučení o lhůtě splatnosti uložené pokuty a poučení o následcích nezaplacení (1), a dále z důvodu, že v něm není uvedeno jméno, příjmení a funkce oprávněné osoby, když pouhý odkaz na služební číslo nepostačuje (2). Právě správnost uvedených názorů zpochybňuje dovolatel, když namítá nesprávné skutkové závěry a právní hodnocení, ke kterým došel odvolací soud. Odvolací soud podle odůvodnění svého rozhodnutí přitom ani zjištění o obsahu vykonávaného rozhodnutí nečinil, přesto – ve zjevném vztahu ke svému právnímu názoru vymezujícímu okruh relevantních náležitostí pokutového bloku - vychází skutkově z toho, že vykonávané rozhodnutí uváděné náležitosti prokazatelně nesplňuje.
Podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nejde tím o jakoukoli skutkovou výhradu; v dovolacím řízení jsou významné zásadně jen námitky, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že (naopak) pominul skutečnosti, které v řízení najevo vyšly, případně že v hodnocení důkazů, resp. jiných poznatků, je z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsoby dle §133 až §135 o.s.ř.
Z pohledu §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže obstát (nemá oporu ve spisu) skutkový závěr odvolacího soudu, že ve vykonávaném rozhodnutí chybí poučení o lhůtě splatnosti uložené pokuty a poučení o následcích jejího nezaplacení, odvolací rozhodnutí totiž skutkový stav titulu zjevně nijak nezjišťoval.
Již v usnesení ze dne 29.4.2004, sp. zn. 20 Cdo 2136/2003, Nejvyšší soud vyložil, že okolnost, že při nařízení výkonu rozhodnutí, a platí to nepochybně i pro nařizování exekuce, soud zásadně neprovádí dokazování (§120 a násl. o.s.ř.), nevylučuje, že i zde může vyvstat potřeba přijmout závěr, který je svojí povahou zjištěním skutkovým; k tomu slouží zásadně (v tomto stadiu řízení o výkon rozhodnutí) specifické procesní prostředky, pro něž je příznačný zvláštní důraz na formu (srov. kupř. §256 odst. 2, §262 odst. 2, §335 odst. 1, §343 odst. 3 o.s.ř.). To ale neznamená, že v dovolacím řízení (obecně) nelze uplatnit skutkovou námitku; přiměřené užití dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (argument neúplnosti skutkových zjištění) nebo podle §241a odst. 3 o.s.ř. (argument jejich nesprávnosti) je i zde k dispozici.
Blokové řízení, které je v zákoně o přestupcích upraveno v ustanoveních §§84 až 86, je zvláštním druhem řízení o přestupcích; představuje zkrácený způsob vyřizování přestupků jako správních deliktů. Pokuty v blokovém řízení jsou oprávněny ukládat a vybírat správní orgány, v jejichž působnosti je projednávání přestupků, a osoby jimi pověřené a dále orgány určené zákonem o přestupcích nebo jiným zákonem (§84 odst. 3 zákona č. 200/1990 Sb.). Na pokutových blocích se vyznačí, komu, kdy a za jaký přestupek byla pokuta v blokovém řízení uložena (§85 odst. 4 věta druhá zákona č. 200/1990 Sb.). Nemůže-li pachatel přestupku zaplatit pokutu na místě, vydá se mu blok na pokutu na místě nezaplacenou s poučením o způsobu zaplacení pokuty, o lhůtě její splatnosti a o následcích nezaplacení pokuty; převzetí tohoto bloku pachatel přestupku potvrdí (§85 odst. 3 zákona č. 200/1990 Sb.). Bloky k ukládání pokut (pokutové bloky) vydává Ministerstvo financí (§85 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb.).
Bloky fakticky sestávají ze dvou částí – v prvé z nich jsou uvedeny rubriky k zápisu údajů o tom, komu, kdy a za jaký přestupek byla pokuta uložena, další jejich část pak obsahuje poučení o způsobu zaplacení pokuty, lhůtě splatnosti a následcích případného nezaplacení, čemuž v prvně uvedené části pokutového bloku odpovídá rubrika, podle které pachatel přestupku svým podpisem stvrzuje, že převzal blok a složenku na pokutu na místě nezaplacenou.
Proti uložení pokuty v blokovém řízení se nelze odvolat (§84 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb.).
Podle ustanovení §51 zákona č. 200/1990 Sb. se na řízení o přestupcích vztahují obecné předpisy o správním řízení (tj. správní řád), avšak jen tehdy, není-li v zákoně o přestupcích nebo jiném zákoně stanoveno jinak.
Co do prvního argumentu (1) odvolacího soudu, dle kterého nedostatek exekučního titulu spatřuje v nedostatku poučení o lhůtě splatnosti uložené pokuty a poučení o následcích nezaplacení, odvolací soud zjevně a správně vycházel argumentačně z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 775/2000, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek v č. 1/2002 pod č. 4.
Tak se sice zabýval otázkou materiální vykonatelnosti z hlediska nezbytných náležitostí pokutového bloku jako titulu, jenž má být vykonán (v duchu závěrů výše uvedeného judikátu), avšak posuzoval ji výlučně ve vztahu k předpokladům obsahu dokladu, který byl oprávněným k návrhu na nařízení exekuce (resp. v průběhu řízení) tvrzen; stranou však ponechal možnost, že jím nemusel být obsah vlastního (skutečně vydaného) rozhodnutí v úplnosti vystižen.
V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud (R 4/2002) podrobně vysvětlil, že uložení pokuty v blokovém řízení a vydání bloku na pokutu na místě nezaplacenou, nemůže-li pachatel přestupku zaplatit pokutu na místě, představují akty vydané příslušným správním orgánem, osobou jím pověřenou, popřípadě orgánem určeným zákonem č. 200/1990 Sb., nebo jiným orgánem, s cílem autoritativně zasáhnout do právních vztahů osoby obviněné z přestupku jako účastníka řízení o přestupku; jde tedy o správní rozhodnutí (rozhodnutí orgánu státní správy nebo samosprávy) mající podobu individuálního správního aktu. Současně Nejvyšší soud dovodil, jaké obsahové a formální náležitosti takové rozhodnutí vydané v blokovém řízení (blok k ukládání pokuty, blok na pokutu na místě nezaplacenou) musí splňovat, aby se jednalo o vykonatelné správní rozhodnutí; nemůže-li pachatel přestupku zaplatit pokutu na místě, musí rozhodnutí v blokovém řízení (blok na pokutu na místě nezaplacenou) obsahovat též poučení o způsobu zaplacení pokuty, o lhůtě její splatnosti a o následcích nezaplacení. Převzetí bloku pachatel přestupku potvrdí; na pokutových blocích se rovněž vyznačí, komu, kdy a za jaký přestupek byla pokuta v blokovém řízení uložena (srov. §85 odst. 4, větu druhou, §85 odst. 1, 3 zákona č. 200/1990 Sb.). Zároveň bylo dovozeno, že ustanovení §85 odst. 3 a 85 odst. 4 zákona č. 200/1990 Sb. je třeba považovat za lex specialis vůči ustanovení §47 správního řádu a §77 zákona č. 200/1990 Sb., a proto je nesprávný závěr, pokud se formální požadavky na exekuční titul (pokutový blok) dovozují přímo z ustanovení §47 správního řádu.
Nelze přehlédnout, že i pro exekuci titulů správních platí - co do podmínek pro nařízení exekuce - požadavky vyslovené v §40 odst. 1 písm. e) exekučního řádu, dle nějž jsou exekučními tituly i vykonatelná rozhodnutí orgánů státní správy a územní samosprávy a že §38 odst. 2 exekučního řádu požaduje, aby k návrhu na nařízení exekuce byl připojen originál nebo úředně ověřená kopie exekučního titulu opatřeného potvrzením o jeho vykonatelnosti nebo stejnopis notářského zápisu nebo exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti, ledaže je návrh na nařízení exekuce podáván u soudu, který o věci rozhodoval jako soud prvního stupně Ve smyslu §41 exekučního řádu platí, že potvrzením o vykonatelnosti opatří exekuční titul ten orgán, který ho vydal. Se zřetelem k §52 odst. 1 exekučního řádu pak je třeba vycházet z §275 odst. 2 o.s.ř., dle nějž soud je však vždy oprávněn před nařízením výkonu rozhodnutí přezkoumávat správnost potvrzení o vykonatelnosti, a to u všech titulů; přichází-li v úvahu, že výkon rozhodnutí bude nutné zastavit, vyžádá si soud zpravidla vyjádření orgánu, který rozhodnutí vydal (odst. 3).
Jak již uvedeno – v této věci – odvolací soud neuvedl, jak dospěl ke svému skutkovému závěru o neprokázání jím uváděných náležitostí titulu, nicméně z jeho právních názorů zřetelně plyne, že již ty mu samy o sobě postačovaly k tomu, aby pominul okolnost, že jestliže oprávněný spolu s návrhem na nařízení výkonu nebo exekuce titul opatřený doložkou vykonatelnosti nepředložil, soud návrh neodmítne (nejde o důsledek jeho vady podle §43 odst. 1, 2 o.s.ř. nebo §39 exekučního řádu), nýbrž - z věcných důvodů - jej zamítne; nebyla totiž splněna podmínka, kterou zákon pro nařízení výkonu rozhodnutí stanovil a že přehlédl, že podle §254 odst. 3 o.s.ř. při výkonu rozhodnutí - a ve smyslu §52 odst. 1 exekučního řádu při nařizování exekuce - soud poskytuje účastníkům, jakož i dalším osobám, kterých se výkon rozhodnutí nebo exekuce týká, poučení o jejich procesních právech a povinnostech (srov. též §1, §6 a zejména §5 o.s.ř.). Takovou procesní povinností je též povinnost oprávněného, již pro něho zakládá citované ustanovení §38 odst. 2 exekučního řádu. Pakliže ji oprávněný nesplnil, je soud povinen mu poskytnout poučení, v čem tkví nedostatek dosavadního postupu a jak jej lze napravit, a dát mu příležitost, aby tak (v určené lhůtě) učinil dodatečně; teprve neodstraní-li jej ani poté, může soud přistoupit k tomu, že návrh na nařízení exekuce (proto) zamítne. Soud tedy oprávněného k dodatečnému předložení titulu opatřeného doložkou vykonatelnosti vždy vyzve; to platí nejen v případě, že oprávněný titul s návrhem na nařízení jeho výkonu nebo exekuce nepředložil vůbec, nýbrž i v případě, že tak učinil vadně, protože neúplně (srov. též odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.2.1999, sp. zn. 21 Cdo 2101/98, uveřejněné pod č. 62/1999 v časopise Soudní judikatura).Tím se posouzení návrhu na nařízení výkonu a exekuce přesouvá z roviny materiální vykonatelnosti titulu (z hlediska jeho obsahových náležitostí), z níž vycházel odvolací soud, do roviny hodnocení, zda oprávněný řádně splnil svoji (procesní) povinnost, tj. zda k návrhu na nařízení exekuce připojil zákonu odpovídající (formálně i obsahově úplnou) listinu o rozhodnutí, které bylo vydáno, a jež mělo být vykonáno. Nebylo-li možné vyloučit, že s návrhem na nařízení exekuce předložil oprávněný listinu, jež v úplnosti vydané rozhodnutí nepředstavovala, plyne z předchozího, že se mu mělo dostat odpovídajícího poučení, jak ji má doplnit, aby požadavkům ustanovení §38 odst. 2 exekučního řádu mohl dostát dodatečně. Jestliže tak odvolací soud neučinil, neposkytl oprávněnému poučení o jeho procesních povinnostech, ačkoli k tomu byl povinen (§254 odst. 3 o.s.ř.).
Z hlediska ustanovení §38 odst. 2 exekučního řádu a §254 odst. 3 o.s.ř. je tím řízení před odvolacím soudem i v této věci zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a jež má povahu (jiné) vady řízení ve smyslu §242 odst. 3, věty druhé, o.s.ř.
S ohledem na výše uvedené právní závěry se pak podává, že nelze zatím souhlasit se závěrem odvolacího soudu, dle kterého nebyl povinný poučen o lhůtě splatnosti uložené pokuty a následcích jejího nezaplacení (1), jak mělo prokazatelně vyplynout z vykonávaného rozhodnutí.
Byla-li povinnému dle tvrzení oprávněného předložena část „B“ pokutového bloku a na části „A“ měl povinný vlastnoručním podpisem potvrdit, že „dnešního dne“ převzal blok (souladný s dikcí §85 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb.) a složenku na pokutu na místě nezaplacenou, pak nemůže přinejmenším jako předčasný obstát skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že povinný nebyl řádně poučen dle ustanovení §85 odst. 3 zákona č. 200/1990 Sb.
Forma bloku k ukládání pokut sama zakládá okolnost, že pokutový blok jako vykonávané rozhodnutí (exekuční titul) sestává ze dvou částí, jež obě oprávněný v případě doručení poučovací části „B“ povinnému ani předložit nikdy nemůže. Tvrzení o existenci takové části oprávněný osvědčuje předložením části „A“ bloku obsahující povinným podepsané prohlášení, že blok převzal. Oprávněnému se tak v dané věci mělo dostat příležitosti, aby slovy zákona mohl prokázat a fakticky osvědčil formu vykonávaného titulu; k tomu se v dané věci nabízelo předložení části „A“ titulu a doloženým tvrzením o typu užitého pokutového bloku, tj. o pravidelném obsahu části „B“ bloku. Tvrzení a důkaz o nevěrohodnosti takového dokladu je pak logicky na povinném, jen ten totiž může disponovat skutečnou částí „B“ bloku a navrhovat tak jím důkaz a své tvrzení o opaku tvrzení oprávněného tak prokázat. (Ad absurdum vzato by jinak při akceptaci výkladu prezentovaného odvolacím soudem byly všechny řádně vystavené pokutové bloky vydávané Ministerstvem financí soudně nevykonatelné, a to již s ohledem na jejich konstrukci částí, jež v případě své realizace mají odlišný osud.)
S druhým argumentem (2) odvolacího soudu, dle kterého se nedostatek exekučního titulu spatřuje v neuvedení jména, příjmení a funkce oprávněné osoby, když pouhý odkaz na služební číslo tohoto subjektu nepostačuje, také nelze souhlasit. Jak již shora uvedeno, z §85 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb. se podává, že rozhodnutí v blokovém řízení mají podobu bloků k ukládání pokut (pokutových bloků) a že tyto bloky obsahují údaje (jejich rozsah musí korespondovat s požadavky na takové rozhodnutí zákonem stanovenými), jež příslušný správní orgán, jím pověřená osoba, popřípadě jiný orgán určený zákonem o přestupcích nebo jiným zákonem, uvádí do předepsaných částí bloku k ukládání pokut (a samozřejmě také bloku na pokutu na místě nezaplacenou). Uvedené nezbytně i zde vede k závěru, že rozhodnutí v blokovém řízení mohou (a musí) být vydána jen formou bloků k ukládání pokut (pokutových bloků) obsahujících z hlediska formy takové údaje, které jsou, v souladu s požadavky na takové rozhodnutí zákonem stanovenými, uvedeny na blocích pro tyto účely vydávaných Ministerstvem financí. Neuvedení všech, v souladu s požadavky na takové rozhodnutí zákonem stanovených a na bloku předtištěných, údajů pak znamená nenaplnění požadavku na formální obsah tohoto druhu rozhodnutí. Ohledně formálních požadavků na rozhodnutí vydaná v blokovém řízení tedy nelze použít obecnou úpravu platící pro rozhodnutí vydaná v přestupkovém (správním) řízení, ale ustanovení, která upravují v zákoně o přestupcích blokové řízení. Obdobně viz výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 775/2000, uveřejněném pod č. 4/2002 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
I v tomto případě tedy neobstojí skutkový závěr odvolacího soudu co do neúplné specifikace oprávněné osoby (2).
Poněvadž k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, pro důvody shora uvedené dospět nelze, Nejvyšší soud je v souladu s ustanovením §243b odst. 2 o.s.ř. zrušil a vrátil odvolacímu soudu zpět k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§243d odst. 1, věta první za středníkem, o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne podle výsledku odvolacího řízení buď soud v novém rozhodnutí ve věci (§243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.), případně bude rozhodováno v poměrech hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. února 2006
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu