ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.914.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 914/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné T-M. C. R. a.s., proti povinné V. V., zastoupené advokátem, pro 6.675,30 Kč s příslušenstvím, prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 25 E 215/2004, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 31. 5. 2005, č.j. 40 Co 520/2005-16, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud v záhlaví uvedeným usnesením potvrdil „ve správném znění výroku“ (jímž doplnil údaje o identifikaci podkladového rozhodnutí tak, že výkon rozhodnutí byl nařízen podle rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, Odboru pro s. oblast, ze dne 5.9.2003, č.j. 204632/2002-6381-II.vyp., ve spojení s rozhodnutím předsedy Českého telekomunikačního úřadu v P., ze dne 12.2.2004, č.j. 29337/2003-603/II.) usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 6.10.2004, č.j. 25 E 215/2004-8, kterým byl nařízen výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinné k vymožení pohledávky 6.675,30 Kč spolu s úroky z prodlení 9% z částky 3.233,- Kč za dobu od 2.9.2000 do zaplacení, 9% z částky 2.130,40 Kč za dobu od 3.10.2000 do zaplacení a 9% z částky 1.311,90 Kč za dobu od 2.11.2000 do zaplacení. Dospěl k závěru, že námitky povinné nepřípadně směřují proti věcné správnosti exekučního titulu, v důsledku čehož jsou v řízení o nařízení výkonu rozhodnutí právně bezvýznamné. Rovněž tak nebylo možno zohlednit ani tvrzený nepříznivý dopad výkonu rozhodnutí na sociální a majetkové poměry povinné. Zvolený způsob výkonu rozhodnutí pak „odpovídá peněžitému charakteru závazku“ a výši vymáhané pohledávky.
Povinná napadla usnesení odvolacího soudu dovoláním, v němž uvedla, že za otázku zásadního právního významu pokládá posouzení, „zda je odvolací soud oprávněn doplnit označení podkladového rozhodnutí, podle něhož je nařízen výkon rozhodnutí, bez součinnosti s oprávněným a zda může upřesnit výrok rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže rozhodnutí soudu prvního stupně v rámci přezkumu při odvolacím řízení potvrdil“. Vyslovila pochybnost, zda nejde o změnu prvostupňového rozhodnutí dle §220 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Zároveň namítla, že v důsledku popsaného postupu odvolacího soudu bylo řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Povinná také ve svém dovolání “upozornila“ na vady nalézacího řízení, které „nemohla řádně uplatnit“. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §236 o.s.ř lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238a odst. l písm. c), odst. 2 o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; ustanovení §237 odst. 1 a 3 o.s.ř. zde platí obdobně.
Z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením není přípustné bez dalšího, nýbrž jen za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich) vyslovené v §237 odst. 1 písm. a) až c) o.s.ř.
Jelikož napadené usnesení není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že pro posouzení toho, zda je usnesení odvolacího soudu potvrzující, není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9, ročník 1999 pod č. 52). Posuzované rozhodnutí odvolacího soudu se podle svého obsahu liší od usnesení soudu první stupně pouze tím, že identifikaci exekučního titulu doplnilo o uvedení rozhodnutí příslušného odvolacího orgánu; jinak (to jest ve výroku o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí povinné) se jedná o usnesení potvrzující.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Dovolatelka důvody, pro které by napadené rozhodnutí mělo mít tuto kvalitu, dovolacímu soudu nepředložila.
Hodnocením samotných námitek uplatněných v dovolání k takovému závěru dospět nelze.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
I když dovolatelka ve svém dovolání výslovně uvedla otázky, které mají dle jejího přesvědčení po právní stránce zásadní význam, z jejich formulace se podává, že se ve skutečnosti jedná o námitky podřaditelné dovolacímu důvodu dle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Námitky existence vad řízení podřaditelné tomuto dovolacímu důvodu, a to i kdyby tvrzenými vadami bylo řízení vskutku postiženo, jsou proto - pro závěr o zásadním právním významu rozhodnutí, a potažmo o přípustnosti dovolání, jež může být přípustné pouze z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. - bezcenné.
Námitky týkající se vad, k nimž mělo dojít v nalézacím řízení, pak nejsou v řízení o výkon rozhodnutí zohlednitelné vůbec, neboť exekuční soud se věcnou správností vykonávaného rozhodnutí, ani případnými vadami (nalézacího) řízení, jež vydání exekučního titulu předcházelo, nezabývá.
Není zde tedy právní otázky (otevřené dovoláním), jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném důsledku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. naopak předpokládá).
O rozpor s hmotným právem ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. zde jít nemůže, neboť napadené rozhodnutí vychází z ustanovení práva procesního.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud nemohl než podle §243b odst. 5, věty první, §218 písm. c) o.s.ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.; oprávněné, jež by měla na jejich náhradu nárok, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2006
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r.
předsedkyně senátu