ECLI:CZ:NS:2006:20.CDO.927.2006.1
sp. zn. 20 Cdo 927/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky – Úřadu práce v Š., proti povinné V. V., zastoupené advokátem, pro 1.473,- Kč, prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 25 E 273/2004, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 31. 5. 2005, č.j. 40 Co 519/2005-14, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 18. 10. 2004, č.j. 25 E 273/2004-5, jímž okresní soud nařídil podle rozhodnutí Okresního úřadu Šumperk ze dne 9. 12. 2002, č.j. 3511/2/SUA/4, výkon rozhodnutí. Odvolací soud dospěl k závěru, že podkladové rozhodnutí je formálně i materiálně vykonatelné; oprávnění úřadu práce vymáhat předmětnou pohledávku vyplývá z čl. XXIX bodu 22. zákona č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů (dále jen „zákon č. 320/2002 Sb.“). Věcnou správnost podkladového rozhodnutí nelze v exekučním řízení přezkoumávat; bezvýznamné jsou rovněž námitky povinné ohledně jejích špatných sociálních a finančních poměrů. Nevhodnost navrženého způsobu výkonu (jež má být zkoumána z hlediska poměru výše pohledávky oprávněného a ceny výkonem postiženého předmětu) u prodeje movitých věcí bez konkrétního určení věcí, které mají být prodány, nepřichází v úvahu. Rozsudek, jímž bylo vyhověno vylučovací žalobě, bude významný až v případě soupisu movité věci, jíž se týká.
V dovolání – jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ a odst. 3 a §238a odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) – namítá povinná, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a/, b/ o.s.ř.). Vadu řízení spatřuje ve skutečnosti, že odvolací soud sice potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, nicméně doplnil je o výrok, že výkon rozhodnutí se nařizuje podle exekučního titulu ve spojení s rozhodnutím odvolacího správního orgánu. Je přesvědčena, že navržený způsob výkonu je nevhodný, neboť již v minulosti byly proti ní opakovaně vedeny bezúspěšné exekuce a v současnosti je zcela nemajetná, což bylo odvolacímu soudu známo. Namítá rovněž nedostatek aktivní legitimace oprávněné, nesprávnost dodatečného upravení jejích příjmů Finančním úřadem v Z., nesprávnost postupu správních orgánů při zabavení movitých věcí sloužících k jejímu podnikání a nesprávnost samotného exekučního titulu, který je vůči ní a její rodině nepřiměřeně tvrdý a byl by jiný, kdyby povinná mohla finančnímu úřadu předložit zabavené movité věci, což by snížilo základ pro stanovení jejích příjmů. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Oprávněná ve vyjádření trvá na výkonu rozhodnutí a dále uvádí, že při zjišťování výše příjmu povinné vycházela z údajů Finančního úřadu v Z. Tíživá situace povinné může být důvodem k prominutí dluhu; svou aktivní legitimaci oprávněná opírá o ustanovení čl. CXVII bodu 1. a čl. CXVIII bodu 3. zákona č. 320/2002 Sb. a o zákon č. 453/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „zákon č. 453/2003 Sb.“).
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Námitka, že navržený způsob výkonu rozhodnutí je nevhodný, neboť dovolatelka je nemajetná a povolení exekuce dalším způsobem by bylo bezúčelné, zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založit nemůže, neboť odvolací soud ji vyřešil v souladu s ustálenou praxí. Ta dovodila, že při posuzování vhodnosti navrženého způsobu výkonu rozhodnutí podle §264 o.s.ř. je s výší vymáhané pohledávky, resp. s předpokládanými náklady výkonu rozhodnutí vždy konfrontována hodnota předmětu navrženého k prodeji, nikoli majetková situace povinné, jež se ostatně od předchozích bezvýsledných exekucí mohla změnit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 20 Cdo 452/2003).
Zásadní právní význam nemohou založit ani námitky směřující proti věcné správnosti exekučního titulu, neboť tou se – jak správně dovodil odvolací soud – v exekučním řízení již nelze zabývat. Rovněž námitky nepřiměřené tvrdosti provedení výkonu rozhodnutí jsou ve stádiu jeho nařízení bezvýznamné a jsou uplatnitelné pouze v řízení o návrhu povinné podle §266 odst. 1 o.s.ř. (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod č. 4).
Dovolání je přesto podle §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o.s.ř. ve spojení s §238a odst. 1 písm. c/ a odst. 2 o.s.ř. přípustné, neboť napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam; ten se připíná k otázce, jejíž řešení dovolatelka prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. zpochybnila, tedy k otázce, kdo je (za právního stavu platného v době rozhodování odvolacího soudu) aktivně věcně legitimován z rozhodnutí okresního úřadu o povinnosti vrátit přeplatek na dávce státní sociální podpory podle §62 odst. 6 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře (dále jen „zákon č. 117/1995 Sb.“), ve znění účinném do 31. 12. 2002. Tuto otázku dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil.
Dovolání není důvodné.
Podle §66 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb., ve znění do 31. 12. 2002, o dávkách rozhodují okresní úřady.
Podle čl. CXVII bodu 1. zákona č. 320/2002 Sb. se dnem nabytí účinnosti tohoto zákona zrušují okresní úřady. Podle čl. CXVIII bodu 3. téhož zákona výkon rozhodnutí zahájený okresním úřadem nebo výkon rozhodnutí, který bude možné zahájit až po nabytí účinnosti tohoto zákona, provedou územní samosprávné celky podle toho, na které územní samosprávné celky působnosti okresních úřadů podle tohoto zákona přešly. Výnosy z takto provedených výkonů rozhodnutí jsou příjmem územních samosprávných celků, které výkon rozhodnutí provedly.
Podle §66 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb., ve znění od 1. 1. 2003 do 31. 3. 2004, o dávkách rozhodují obecní úřady obcí s rozšířenou působností.
Podle čl. II bodu 4. zákona č. 453/2003 Sb. výkon rozhodnutí zahájený obecním úřadem obce s rozšířenou působností přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo výkon rozhodnutí, který bude možné zahájit až po dni nabytí účinnosti tohoto zákona, dokončí nebo provedou úřady státní sociální podpory podle působnosti svěřené jim ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle §2a odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb., ve znění od 1. 4. 2004, státní správu podle tohoto zákona vykonávají orgány státní sociální podpory, a to a/ úřady státní sociální podpory, jimiž jsou 1. úřady práce, 2. v h. m. P. úřady městských částí určené Statutem hlavního města P., b/ krajské úřady, c/ Magistrát hlavního P.
Podle §72 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 71/1967 Sb.“), účastník řízení nebo vymáhající správní orgán mohou podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Podle §1 odst. 2 zákona č. 117/1995 Sb. náklady na státní sociální podporu hradí stát.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že působnost na úseku státní sociální podpory přešla po zániku okresních úřadů na obecní úřady obcí s rozšířenou působností (srov. též odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1680/2002, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2005 pod č. 59) a od 1. 4. 2004 (mimo h. m. P.) na úřady práce. Ty mohou – jakožto vymáhající správní orgány ve smyslu §72 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb. – navrhnout výkon rozhodnutí vydaného okresním úřadem a mají v takovém případě způsobilost být účastníkem řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 2539/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 8, ročník 2000 pod č. 56). Jelikož náklady na státní sociální podporu hradí stát a také vrácení přeplatku na dávce je příjmem státního rozpočtu, může návrh na výkon rozhodnutí podat i Česká republika jakožto osoba z rozhodnutí oprávněná (§72 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb.), za niž v soudním řízení vystupuje úřad práce jakožto příslušná organizační složka podle §21a odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 134/2002, uveřejněné v Soudní judikatuře č. 11, ročník 2002 pod č. 228, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 21 Cdo 253/2000).
Lze tedy shrnout, že k podání návrhu na soudní výkon rozhodnutí okresního úřadu o povinnosti vrátit přeplatek na dávce státní sociální podpory podle §62 odst. 6 zákona č. 117/1995 Sb., ve znění do 31. 12. 2002, je (za právního stavu platného v době rozhodování odvolacího soudu) aktivně legitimován jednak příslušný úřad práce, jednak stát, za nějž v řízení úřad práce vystupuje. Právní posouzení aktivní věcné legitimace oprávněné odvolacím soudem je tedy správné.
Okolnost, že odvolací soud v potvrzujícím výroku upřesnil usnesení soudu prvního stupně tak, že výkon rozhodnutí se nařizuje i na podkladě rozhodnutí odvolacího správního úřadu, by byla vadou řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jen tehdy, jestliže by toto rozhodnutí bylo dalším exekučním titulem přiznávajícím další práva, jehož výkon by byl takto – až ve stádiu odvolacího řízení – nařízen; takový postup by byl porušením zásady dvouinstančního řízení. Tak tomu však v souzené věci není, neboť výrok soudu prvního stupně zůstal obsahově nezměněn (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9, ročník 1999 pod č. 52) a byl pouze upřesněn doplněním rozhodnutí, jímž byl v nalézacím řízení exekuční titul toliko potvrzen. Ačkoli se tak správně mělo stát postupem podle §222 odst. 3 o.s.ř., není toto pochybení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Jelikož dovolatelce se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného usnesení zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 2, části věty před středníkem, o.s.ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř.; oprávněné však v tomto stádiu řízení (podle obsahu spisu) náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. listopadu 2006
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu