ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.1065.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 1065/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně České republiky - České obchodní inspekce se sídlem v Praze 2, Štěpánská č. 567/15, IČ 00020869, proti žalované J. M., zastoupené JUDr. J. V., o 50.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 28/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2004 č.j. 28 Co 193/2004-99, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. října 2003 č.j. 15 C 28/2002-79 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 50.000,- Kč. Žalobu odůvodnila tím, že na základě pracovní smlouvy u ní žalovaná pracovala od 1.3.1995 do 31.1.2001 jako vedoucí referent v ekonomickém útvaru ústředního inspektorátu žalobkyně, že dne 10.5.1995 žalovaná podepsala dohodu o hmotné odpovědnosti a následně dne 10.8.1995 další dohodu, v níž jsou hodnoty svěřené k vyúčtování a odpovědnost za tyto hodnoty „specifikovány tak“, že žalovaná „přejímá hmotnou odpovědnost za svěřené ceniny, pokladní hotovost, výběr a přesun peněžních prostředků z ČNB P., pokutové bloky, stravenky a ostatní svěřené hodnoty, které je povinna vyúčtovat“. Před skončením pracovního poměru žalovaná postupně předávala svou agendu budoucí pokladní D. J. a v této souvislosti byl dne 16.1.2001 vyhotoven předávací protokol, podle kterého bylo m.j. předáno 94 svazků pokutových bloků (1 svazek obsahuje 50 ks pokutových bloků po 1.000,- Kč) tak, že byl předán jeden balík s 80-ti svazky zabalenými v PE folii a 14 volných svazků. Dne 20.3.2001 nová pokladní oznámila své nařízené, že originálně zabalený balík svazků pokutových bloků, „který byl vždy vydáván za kompletní“, není úplný a obsahuje namísto 80 kusů svazků pouze 79 kusů. Na základě tohoto oznámení byla ještě téhož dne provedena mimořádná fyzická inventura pokladny, která potvrdila, že v balíku skutečně jeden svazek pokutových bloků chybí, přičemž z porovnání evidence výdeje pokutových bloků z poklady ústředního inspektorátu a jejich příjmů na jednotlivých inspektorátech vyplynulo, že chybějící svazek „byl vydán již 14.1.1997“ a že tedy „nové pokladní mohlo být fakticky, ale i účetně, předáno pouze 93 ks svazků bloků, z toho 79 svazků obsažených v balíku vydávaném za úplný a 14 kusů svazků volných“. Za této situace je podle názoru žalobkyně zřejmé, že za vzniklý schodek ve výši 50.000,- Kč, odpovídající hodnotě chybějícího svazku pokutových bloků, nese odpovědnost žalovaná, která
ovšem v dopise ze dne 30.3.2001 „prohlašuje s nezvratnou jistotou, že balík s tisícikorunovými svazky byl zcela nepoškozený“, a svou odpovědnost odmítá
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 1.11.2002 č.j. 15 C 28/2002-48 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že za situace, kdy „dokazováním bylo zjištěno, že chybějící pokutový svazek měl být vydán nejpozději dne 20.10.1997“, počala běžet tříletá promlčení lhůta dne 21.10.1997 a dvouletá promlčení lhůta „pak od roku 1998, neboť k 1.1.1998 byla provedena inventura, která měla tento chybějící pokutový blok zajistit“. Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána až dne 19.2.2002, tedy po marném uplynutí objektivní tříleté promlčecí lhůty (která „uplynula bez ohledu na dvouletou promlčecí lhůtu“), a protože se žalovaná promlčení dovolala, nebylo možné promlčený nárok přiznat.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 2.4.2003 č.j. 11 Co 30/2003-64 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně, že jeho závěr o tom, že ke vzniku škody (schodku) došlo - s ohledem na data vydání pokutových bloků s evidenčními čísly předcházejícími a následujícími po evidenčních číslech pokutových bloků předmětného chybějícího svazku – nejpozději dne 20.10.1997, „nemá podklady v žádném zjištění (důkazu)“, neboť podle názoru odvolacího soudu „chybějící svazek mohl být vydán nejen před 20.10.1997, ale i kdykoli potom“, až do provedení hloubkové kontroly dne 20.3.2001. Závěr soudu prvního stupně o promlčení nároku proto není správný, neboť „vychází z takto nepodložené konstrukce o počátku běhu promlčecí lhůty dle §263 odst. 3 zák. práce“. Jelikož z dosavadních výsledků dokazování vyplývá, že při předání svěřených hodnot nástupkyni žalované paní J. dne 16.1.2001 žádný schodek zjištěn nebyl, „musí žalobkyně pro úspěšnost žaloby prokázat, že ke schodku došlo od předání svěřených hodnot žalovanou, tj. ode dne 16.1.2001 od 31.12.2001“, kdy pracovní poměr účastníků skončil a dohoda o hmotné odpovědnosti tak zanikla. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení zaměřil na zjištění přesné pracovní činnosti žalované v období od 16.1. do 31.1.2001, aby objasnil, zda v tomto období měla možnost nakládat se svěřenými hodnotami, a aby „umožnil jí prokazovat skutečnosti týkající se možného zproštění odpovědnosti“.
Obvodní soud pro Prahu 4 po doplnění řízení rozsudkem ze dne 24.10.2003 č.j. 15 C 28/2002-79 žalobu opět zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že žalovaná byla u žalobkyně od 1.3.1995 do 31.1.2001 v pracovním poměru, že „měla platně uzavřenou dohodu o hmotné odpovědnosti“ (mj. za řádné uložení a manipulaci s převzatými ceninami - trestními pokutovými bloky) a že v rámci inventarizace dne 2.1.2001, ani dne 16.1.2001, kdy byla mezi žalovanou a novou pokladní D. J. „provedena předávací inventura“, „žádný schodek zjištěn nebyl“; „schodek byl zjištěn“ až (mimořádnou) inventurou dne 20.3.2001, kdy byla zjištěna skutečnost, že „chybí“ jeden svazek pokutových bloků v hodnotě 50.000,- Kč. Protože - jak vyplývá z uvedeného - „ke škodě nedošlo dříve, než po inventuře konané dne 16.1.2001“, a protože žalovaná od 16.1.2001 do skončení pracovního poměru dne 31.12.2001 již „nemohla fakticky nést odpovědnost za svěřené hodnoty“, neboť klíče od trezoru, kde byly pokutové bloky uloženy, odevzdala při předávací inventuře dne 16.1.2001 a od 17.2001 již do zaměstnání nechodila (čerpala řádnou dovolenou a poté byla v pracovní neschopnosti), soud prvního stupně dovodil, že „žalovaná se odpovědnosti za schodek dle ust. §176 odst. 3 zák. práce zprostila, neboť v řízení bylo prokázáno, že schodek vznikl bez jejího zavinění“.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9.6.2004 č.j. 28 Co 193/2004-99 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud zdůraznil, že princip odpovědnosti za hodnoty svěřené k vyúčtování (§176 zák. práce) „je založen na předpokladu zavinění zaměstnance, tedy odpovědnosti za výsledek“. Povinností zaměstnavatele je prokázat pouze to, že vznikl schodek na svěřených hodnotách a že byla uzavřena dohoda o hmotné odpovědnosti. Jestliže žalobkyně v daném případě tvrdí existenci schodku ve výši 50.000,- Kč za chybějící svazek pokutových bloků evidenčních čísel 0005901- 0005950 a dobu, kdy k tomuto schodku mělo dojít, označuje tak, že schodek byl sice zjištěn dne 20.3.2001, avšak že „existoval již ke dni 16.1.2001“, bylo na žalobkyni, aby „především řádnými inventurami, případně předávacím protokolem“ své tvrzení o okamžiku vzniku schodku prokázala, „aby zaměstnanec (žalovaná) měl možnost s ohledem na časový aspekt zaměřit svoji obranu směřující k vyvinění“. Protože však žalobkyně „nezpochybnila řádnost inventur provedených v předchozím období“ (tj. před 20.3.2001), včetně inventury provedené dne 2.1.2001, lze podle názoru odvolacího soudu „uzavřít, že za období před 16.1.2001 vznik schodku neprokázala“. Z předávacího protokolu ze dne 16.1.2001 (jehož věrohodnost ohledně údaje o předání 94 svazků pokutových bloků po 1.000,- Kč žalobkyně zpochybňuje a který „nemá náležitosti provedené inventarizace ve smyslu příslušných ustanovení“), ani z výsledků dokazování totiž „nelze vzít za prokázáno to, co dovozuje žalobkyně, tedy že ke dni 16.1.2001 chyběl u žalobkyně svazek té číselné řady (pokutové bloky evidenčních čísel 0005901-0005950), což žalobkyně označuje jako schodek“. Jelikož „vznik konkrétního schodku žalobkyně prokázala až v březnu 2001, tedy po skončení pracovního poměru žalované a zániku její hmotné odpovědnosti“, dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyně „neprokázala po dobu trvání hmotné odpovědnosti žalované existenci konkrétního tvrzeného schodku“ a že proto není uplatněný nárok opodstatněný.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst 1 písm. c) o.s.ř. Namítala, že odvolací soud „při vymezení povinností zaměstnavatele“ vyplývajících z ustanovení §176 zák. práce „překračuje rámec vymezený hmotným právem i judikaturou“, jestliže v daném případě požadoval po žalobkyni, aby prokázala (vedle vzniku schodku a jeho výše a uzavření dohody o hmotné odpovědnosti) rovněž okamžik, kdy schodek vznikl. Připustila, že doba vzniku schodku (škody) je rozhodná pro počátek běhu promlčecí lhůty, avšak „z toho, co je funkcí promlčení, komu a čemu tento institut slouží, lze uzavřít, že není úkolem žalobkyně v občanském soudním řízení obrana žalované a není ani povinností žalobkyně prokázat okamžik vzniku schodku, aby se žalovaná s ohledem na časový aspekt mohla vyvinit“. Dovolatelka rovněž vytkla odvolacímu soudu, že „se nevypořádal s právní otázkou“, zda odpovědnost zaměstnance za schodek na hodnotách svěřených k vyúčtování (§176 zák. práce) přetrvává i po skončení pracovního poměru (a zániku dohody o hmotné odpovědnosti), pokud zaměstnavatel prokáže, že schodek „již existoval (resp. vznikl) nejpozději v den předcházející dni zániku dohody o hmotné odpovědnosti, i když při předávání těchto hodnot nebyl zjištěn“. „Při hledání odpovědi na tuto právní otázku“ lze podle jejího názoru „vztáhnout analogicky i na zánik dohody o hmotné odpovědnosti pasáž z judikatury“ o tom, že zaměstnavatel může schodek prokázat nejen inventarizací, ale i „jinými důkazními prostředky“. Jestliže tedy zaměstnavatel (žalobkyně) „dokáže zrekonstruovat stav k určitému datu (byť rozdíly zjistil později), je třeba, aby i takovou rekonstrukci soud správně zhodnotil ve všech jejích souvislostech“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána, neboť, i když v průběhu řízení byl odvolacím soudem rozsudek soudu prvního stupně zrušen, soud prvního stupně v novém rozhodnutí ohledně dovoláním dotčeného předmětu řízení nerozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku (oběma rozsudky vydanými v této věci rozhodl soud prvního stupně ohledně požadavku žalobce na zaplacení 50.000,- Kč s příslušenstvím stejně - žalobu zamítl). Za tohoto stavu může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V posuzovaném případě odvolací soud řešil mimo jiné právní otázku významu „okamžiku vzniku škody“ - schodku - jako jednoho z předpokladů odpovědnosti zaměstnance za schodek na svěřených hodnotách podle ustanovení §176 zák. práce. Vzhledem k tomu, že posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), a že tato právní otázka dovolacím soudem dosud nebyla řešena, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalovaná pracovala u žalobkyně v pracovním poměru jako vedoucí referent. Na základě dohody o hmotné odpovědnosti ze dne 10. 8.1995 převzala hmotnou odpovědnost za svěřené ceniny, kromě jiného za pokutové bloky. Inventarizací provedenou ke dni 31.12.2000 nebyl zjištěn rozdíl mezi „fyzickým“ a „evidenčním“ stavem pokutových bloků, žádný rozdíl nebyl zjištěn ani při předání funkce mezi žalovanou a D. J. „předávacím protokolem“ dne 16.1.2001, kdy D. J. rovněž převzala hmotnou odpovědnost „za pokladní hotovost, výběr a přesun peněžních prostředků z ČNB P., pokutové bloky, stravenky a další hodnoty, které jí budou svěřeny k vyúčtování“. Ode dne 17.1.2001 do skončení pracovního poměru dne 31.1.2001 již žalovaná nebyla přítomna v zaměstnání. Ke dni skončení pracovního poměru nebyla inventarizace provedena; „mimořádnou“ inventarizací konanou dne 20.3.2001 byl zjištěn schodek na pokutových blocích ve výši 50.000,- Kč.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §176 odst. 1 věty první zák. práce převzal-li na základě dohody o hmotné odpovědnosti zaměstnanec odpovědnost za svěřené hotovosti, ceniny, zboží, zásoby materiálu nebo jiné hodnoty, které je povinen vyúčtovat, odpovídá za vzniklý schodek. Podle ustanovení §176 odst. 3 zák. práce se zaměstnanec zprostí odpovědnosti zcela, popřípadě zčásti, jestliže prokáže, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění.
S názorem, že pro splnění předpokladů odpovědnosti zaměstnance za škodu na svěřených hodnotách je zapotřebí, aby zaměstnavatel prokázal, kdy schodek vznikl, dovolací soud nesouhlasí.
Schodek jako jeden z předpokladů odpovědnosti zaměstnance podle ustanovení §176 a násl. zák. práce zpravidla bývá zjišťován inventarizací jako inventarizační rozdíl mezi stavem majetku a závazků v účetnictví a skutečným (nižším) stavem majetku a závazků (srov. §30 odst. 5 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších změn a doplňků). Inventarizace se provádí při uzavření dohody o hmotné odpovědnosti, při jejím zániku, při převedení zaměstnance na jinou práci nebo na jiné pracoviště, při jeho přeložení a při skončení pracovního poměru (srov. §31 odst. 1 nařízení vlády č. 108/1994 Sb., kterým se provádí zákoník práce a některé další zákony, ve znění pozdějších změn a doplňků). Judikatura soudů dospěla již v minulosti k závěru - (srov. stanovisko Nejvyššího soudu SSR ze dne 6.11.1975 sp.zn. Cpj 50/75, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1976, pod č. 12), že, není-li schodek zjištěn (prokázán) inventarizací, neznamená to bez dalšího, že by zaměstnavatel neměl proti odpovědnému zaměstnanci nárok na náhradu škody podle ustanovení §176 zák. práce; zaměstnavatel však - jak správně uvádí odvolací soud a jak se k tomu hlásí i dovolatelka - musí, má-li být jeho žaloba úspěšná, jinými důkazními prostředky prokázat stav hodnot, které zaměstnanec převzal k vyúčtování, a skutečnost, že došlo ke škodě (schodku) na svěřených hodnotách.
V obou případech, bez ohledu na to, jakým způsobem je schodek prokazován, z podstaty věci vyplývá, že schodek vyjadřuje skutečnost, že hodnoty, které se hmotně odpovědný zaměstnanec zavázal vyúčtovat, chybí. Jde tedy - vyjádřeno jinak - o situaci, kdy nelze prokázat stanoveným způsobem rozdíly mezi skutečným stavem a stavem v účetnictví, kdy skutečný stav je nižší než stav v účetnictví (srov. §30 odst. 5 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví), aniž by přitom bylo možné zjistit, kdy, popřípadě jakým způsobem, schodek (manko) na svěřených hodnotách vznikl. Prokáže-li zaměstnavatel, že uzavřel se zaměstnancem platnou dohodu o hmotné odpovědnosti, a že na hotovosti, ceninách, zboží, zásobách materiálu nebo jiných hodnotách, které zaměstnanci svěřil k vyúčtování, vznikl schodek, jsou splněny podmínky zvláštní odpovědnosti zaměstnance podle ustanovení §176 zák. práce; další skutečnosti, zejména zavinění zaměstnance na vzniku škody, zaměstnavatel není povinen prokazovat (srov. §172 odst. 3 zák. práce). Zákon rovněž nevyžaduje, aby - jak v posuzované věci dovozuje nesprávně odvolací soud - zaměstnavatel prokazoval „okamžik vzniku schodku, aby zaměstnanec měl možnost s ohledem na časový aspekt zaměřit svoji obranu na vyvinění“, nejen proto, že to s ohledem na povahu schodku na svěřených hodnotách zpravidla není možné, nýbrž i z toho důvodu, že je na zaměstnanci - má-li se odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách zprostit zcela, popřípadě zčásti - aby ve smyslu ustanovení §176 odst. 3 zák. práce prokázal, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění.
O takový případ, kdy by byly již splněny předpoklady odpovědnosti zaměstnance za schodek na svěřených hodnotách (tj. existence schodku vedle platné dohody o hmotné odpovědnosti), a kdy by se zaměstnanec své odpovědnosti měl zprošťovat, se však v posuzovaném případě nejedná, neboť schodek na svěřených hodnotách ve výši 50.000,- Kč byl zjištěn až po zániku dohody o hmotné odpovědnosti v důsledku skončení pracovního poměru žalované dnem 31.1.2001 (srov. §177 odst. 2 zák. práce). Odvolací soud vytýčením požadavku, aby žalobkyně prokázala, „kdy škoda vznikla“, za tohoto stavu sledoval - z věcného hlediska nazíráno - umožnit žalobkyni důkaz, že schodek - jak dovolatelka uvádí - „již existoval (resp. vznikl) nejpozději v den předcházející dni zániku dohody o hmotné odpovědnosti, i když při předávání těchto hodnot nebyl zjištěn“. I když odvolací soud v této souvislosti v obecné rovině správně uvádí, že zaměstnavatel musí, má-li být jeho žaloba úspěšná, jinými důkazními prostředky prokázat stav hodnot, které zaměstnanec převzal k vyúčtování, a skutečnost, že došlo ke škodě (schodku) na svěřených hodnotách, ve skutečnosti vytyčuje pro skutkový závěr, že „vznik konkrétního schodku žalobkyně prokázala až inventurou v březnu 2001, tedy po skončení pracovního poměru žalované a zániku její hmotné odpovědnosti“, nesprávné právní předpoklady.
Odvolací soud náležitě neuvážil, že rozumí-li se schodkem (mankem) rozdíl mezi stavem majetku a závazků v účetnictví a skutečným (nižším) stavem majetku a závazků (srov. §30 odst. 5 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších změn a doplňků), znamená tvrzení, že „schodek byl sice zjištěn dne 20.3.2001, existoval však již ke dni 16.1.2001“, zpochybnění správnosti zjištění skutečného stavu při předchozích fyzických inventurách, tedy „zpochybnění řádnosti inventur provedených v předchozím období“. Toto „zpochybnění“ výsledku předchozí fyzické inventury, že skutečný stav svěřených hodnot (počet pokutových bloků) byl nižší, než stav tehdy nesprávně zjištěný, lze prokazovat jakýmikoliv důkazními prostředky, včetně kupř. listin, účetních dokladů, svědeckých výpovědí, anebo - jak uvádí odvolací soud - předávacího protokolu. Protože však - jak uvedeno výše - schodkem se rozumí rozdíl mezi stavem v účetnictví a skutečným stavem zjištěným fyzickou inventurou, a právě správnost fyzické inventury je zpochybňována, bylo by ztěží možné prokázat tvrzení o skutečném počtu pokutových bloků v době trvání pracovního poměru žalované „především řádnými inventurami“.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. března 2006
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu