ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.1101.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 1101/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce M. K., zastoupeného advokátem, proti žalované E., spol. s.r.o., zastoupené advokátem, o 99.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 151/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. ledna 2005 č.j. 8 Co 1993/2004-106, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 99.000,- Kč s 8% úrokem od 30.6.2002 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že byl jmenován s účinností od 1.2.2001 do funkce „vedoucí provozu S. O.“ a že v souvislosti s tím byly v „manažerské smlouvě“ ze dne 31.1.2001 a v „příloze č. 1 k roční manažerské smlouvě“ z téhož dne „sjednány ukazatele pro přiznání roční odměny za rok 2001“. Celá roční odměna by podle stanovených kritérií činila částku 113.000,- Kč; protože však pracovní poměr mezi účastníky skončil dne 31.10.2001, vznikl žalobci nárok na zaplacení poměrné části roční odměny za 9 měsíců, t.j. na částku 99.000,- Kč. Žalovaná však svůj závazek splnit odmítá.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 5.6.2003 č.j. 23 C 151/2002-50 žalované uložil, aby zaplatila žalobci 85.168,50 Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 1.7.2002 do zaplacení a 3.960,- Kč na náhradě nákladů řízení, žalobu o zaplacení úroku z prodlení ve výši 2,5% z částky 85.168,50 Kč od 1.7.2002 do zaplacení a o zaplacení úroku z prodlení ve výši 8% z částky 85.168,50 Kč od 30.6.2002 do 1.7.2002 zamítl a řízení o zaplacení 13.831,50 Kč s 8% úrokem z prodlení od 30.6.2002 do zaplacení zastavil. Ve věci samé dospěl k závěru, že na základě čl. III. bodu 3.4 „manažerské smlouvy“ ze dne 31.1.2001 žalobci vznikl nárok na část roční manažerské odměny odpovídající devíti měsícům, během nichž zastával funkci, do které byl jmenován. K námitce, že žalobce nesplnil podmínku uvedenou v čl. III. bod 3.2 „manažerské smlouvy“ (nepřetržité trvání pracovního poměru a výkonu funkce od počátku kalendářního roku) soud prvního stupně uvedl, že „čl. III. bod 3.4 smlouvy je právě ustanovením, jež stanovuje výjimku z dikce bodu 3.2 téhož čl., a žalobci proto nárok na odpovídající část manažerské odměny vznikl“.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27.11.2003 č.j. 8 Co 1997/2003-71 rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně, který ve výrocích o zamítnutí části příslušenství a o částečném zastavení řízení „zůstal nedotčen“, se mění tak, že se žaloba o zaplacení 85.168,50 Kč s příslušenstvím zamítá, a vyslovil, že „žalované se právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává“. Odvolací soud zdůraznil, že „základem pro posouzení vzniku nároku na základě smlouvy v situaci, kdy žalobce nevykonával funkci po celý rok 2001 (od jeho počátku), byl výklad ustanovení čl. III. manažerské smlouvy“. „Výchozím momentem při výkladu bodu 3.2 a 3.4“ je podle názoru odvolacího soudu skutečnost, že jde o „roční odměnu, tedy o odměnu za práci vykonávanou po celý rok a poskytovanou vedle základní mzdy (nejde tedy o nárokovou část příjmu zaměstnance, která by vyplývala ze zákona, ale část, která vyplývá ze smlouvy). Logicky z této základní úvahy pak vyplývá v čl. 3.2 stanovený požadavek bezpodmínečně nutný pro vznik nároku na odměnu, totiž trvání pracovního poměru ve funkci nepřetržitě po celý rok, tj. od 1.1.2001 do 31.12.2001“. Tato podmínka musí být podle názoru odvolacího soudu „potenciálně splnitelná již v době uzavření smlouvy“, což ovšem v daném případě, kdy k jejímu uzavření došlo až 1.2.2001, nebylo možné. Z toho vyplývá „jediný možný logický závěr, že žalobci nehledě na čl. 3.4 smlouvy nárok na odměnu za rok 2001 nevznikl, neboť byl v tomto konkrétním případě vázán na splnění podmínky nemožné“. „Proto je toto ustanovení manažerské smlouvy za popsané konkrétní situace, kdy smlouva byla uzavírána až 1.2.2001, neplatné a nezpůsobilé založit žalovaný nárok. Na tom nic nemění ani bod 3.4, který sice stanoví výjimky pro vznik nároku i v situaci, kdy netrvá pracovní poměr ve funkci nepřetržitě celý kalendářní rok, ovšem i citovaný čl. předpokládá, že tento pracovní poměr trval od počátku roku (tedy v době vzniku funkce manažera byla potencionálně splnitelná podmínka pro vznik nároku) a že posléze v jeho průběhu dojde k situaci, kdy pracovní poměr skončí, resp. práce není vykonávána pro dlouhodobou, pracovníkem nezaviněnou pracovní neschopnost“.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 12.8.2004 č.j. 21 Cdo 655/2004-95 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud zdůraznil, že podle ustanovení §4 zákona č. 1/1992 Sb. mzda, kterou zaměstnavatel poskytuje zaměstnanci za vykonanou práci, se sjednává především v pracovní smlouvě nebo v jiné smlouvě, jíž - podle soudní praxe - je i tzv. manažerská smlouva. Pro sjednání mzdy v těchto smlouvách právní předpisy stanoví pouze to, že mzda nesmí být dohodnuta nižší než minimální mzda, popřípadě nižší než mzda, která náleží podle kolektivní smlouvy nebo podle zákona č. 1/1992 Sb.; v ostatním zákon č. 1/1992 Sb. zaměstnavateli a zaměstnanci umožňuje, aby si mzdu dohodli podle své úvahy, a neomezuje je ani stanovením nejvyšší přípustné mzdy. Jestliže si tedy účastníci v daném případě sjednali v „manažerské smlouvě“ (a v její „příloze č. 1“) ze dne 31.1.2001 na dobu od 1.2.2001 do 31.12.2001, že vedle základní měsíční mzdy („měsíčního funkčního platu“) ve výši 21.000,- Kč „při splnění podmínek uvedených v této smlouvě a přílohách, které tvoří nedílnou součást této smlouvy, vznikne vedoucímu zaměstnanci právo na výplatu roční odměny…“, jedná se o platnou smlouvu o mzdě, neboť účastníci postupovali v souladu s pracovně právními předpisy, které jim takové ujednání umožňují. Podle názoru dovolacího soudu však skutkové zjištění odvolacího soudu o tom, že jako „požadavek bezpodmínečně nutný pro vznik nároku na odměnu“ bylo sjednáno „trvání pracovního poměru ve funkci nepřetržitě po celý rok“, neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., neboť odvolací soud nehodnotil všechny důkazy provedené v řízení u soudu prvního stupně a v řízení odvolacím, které se vztahovaly k rozhodné skutkové otázce (každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti), nýbrž jen okolnosti svědčící ve prospěch zaujatého závěru a nezahrnul do procesu hodnocení důkazů skutečnosti, které uvedenému skutkovému závěru odvolacího soudu odporují, a s těmito důkazy se nevypořádal. Dovolací soud proto vytkl odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které jako výsledek vadného hodnocení důkazů nemá oporu v provedeném dokazování, a uložil mu, aby zjednal nápravu a řízení v naznačeném směru doplnil.
Krajský soud v Českých Budějovicích poté k odvolání žalované rozsudkem ze dne 18.1.2005 č.j. 8 Co 1993/2004-106 rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně, který ve výrocích o zamítnutí části příslušenství a o částečném zastavení řízení „zůstal odvoláním nedotčen“, se ve výrocích o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 85.168,50 Kč s příslušenstvím a o nákladech řízení účastníků potvrzuje; současně uložil žalované, aby zaplatila žalobci na náhradě nákladů řízení 35.860,- Kč „k rukám advokáta žalobce JUDr. P. B.“. Odvolací soud poukázal na to, že v manažerské smlouvě uzavřené mezi účastníky dne 31.1.2001 na dobu od 1.2.2001 do 31.12.2001 se v bodu 3.2 stanoví jako požadavek pro vznik nároku na výplatu roční odměny „trvání pracovního poměru ve funkci nepřetržitě celý rok“, přičemž bod 3.4 téže smlouvy v případě skončení pracovního poměru v průběhu roku vylučuje vyplacení roční manažerské odměny v poměrné části pouze pro případy odvolání z funkce pro vážné porušení pracovní kázně (k tomu však v daném případě nedošlo). Tyto skutečnosti - jak zdůraznil - „posuzovány izolovaně by mohly svědčit pro zjednodušený závěr“, že již při uzavření této manažerské smlouvy mělo být žalobci patrné, že mu nemůže vzniknout nárok na roční odměnu, neboť nikdy nemůže splnit podmínku výkonu funkce vedoucího zaměstnance po celý rok. Avšak „je zřejmé, a odvolací soud je v tomto směru vázán rozhodnutím dovolacího soudu, že při výkladu těchto dvou vzájemně provázaných článků je nutno přihlížet i k dalším skutečnostem“, které v průběhu řízení zjistil již soud prvního stupně. Především „nelze pominout“, že tato manažerská smlouva byla „tzv. smlouvou formulářovou, připravenou pro situace, kdy ji vedoucí zaměstnanci žalované podepisovali vždy s účinností od 1.1. každého roku“, přičemž „situace, že by tato smlouva byla podepsána v pozdější době se až do případu žalobce nevyskytla“. S přihlédnutím k tomu, že tentýž den 1.2.2001, kdy byla uzavřena předmětná manažerská smlouva, byla současně podepsána (a to z vůle žalované, která její písemnou podobu připravila) „Příloha č. 1 k roční manažerské smlouvě“ upřesňující další hospodářské ukazatele rozhodné pro výpočet roční odměny, nelze podle názoru odvolacího soudu „článek 3.4 vyložit jinak než tak, že ke vzniku nároku je nutné v tomto konkrétním případě trvání pracovního poměru po celé období vykonávání manažerské funkce žalobce v kalendářním roce 2001, tedy od doby uzavření smlouvy do konce roku“, a „je pouze logickým důsledkem tohoto ujednání, že by tato odměna byla krácena na 11/12“. Jestliže i manažerská smlouva byla uzavřena až 1.2.2001 do konce roku, „pak nutno přiměřeně této písemně vyjádřené vůli vykládat i text článku 3.2, neboť při opačném výkladu by tento text ve smlouvě uzavřené k 1.2.2001 byl nelogický“ a podle výkladu žalované by nemohl být nikdy naplněn. Odvolací soud proto shledal uplatněný nárok žalobce na poměrnou část roční odměny opodstatněným a rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním dotčeném rozsahu jako věcně správný potvrdil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítala, že při výkladu právního úkonu „zjevně nelze jít nad rámec jazykového projevu tohoto úkonu“, přičemž v daném případě jsou „meze jazykového projevu dány přímo jeho písemným záznamem“. Jestliže si strany v čl. III. bodu 3.2 manažerské smlouvy výslovně dojednaly, že „základním předpokladem vzniku práva na výplatu roční odměny je – není-li dále stanoveno jinak – též nepřetržité trvání pracovního poměru a výkonu manažerské funkce po celé období předmětného kalendářního roku“, nelze podle jejího názoru „dospět k tomu, že tím mohlo být v daném případě rozuměno pouze období od 1.2. do 31.12.“. Připustila, že „v daném případě byl ne zcela vhodně použit formulář smlouvy, který byl dosud běžně uzavírán s ostatními manažery na celé období kalendářního roku“, avšak „z účastnických a svědeckých výpovědí bylo možno zjistit důvod pro mimořádný postup v případě žalobce“. Ten - jak zdůraznila – „byl zapříčiněn“ vážným onemocněním jeho předchůdce v manažerské funkci a náhlou naléhavou potřebou obsadit tuto funkci novým zaměstnancem. Jelikož výběr nebylo možno uskutečnit ze stávajících zaměstnanců, byl „s určitým rizikem“ nově přijat žalobce a po krátkém dvouměsíčním zaškolení byl ihned uveden do funkce manažera, a „právě s ohledem na tuto skutečnost žalovaná pohlížela na žalobce i přes jemu svěřenou odpovědnost stále jako na zaměstnance, který se ve své funkci teprve zacvičuje“. Proto k žalobci „přistupovala benevolentněji z titulu případných pracovních nedostatků“, na druhé straně se však nechtěla – na rozdíl od ostatních manažerů – „zavazovat k právně vynutitelným manažerským odměnám“, a „pokud žalobci nastavila podobná, resp. stejná měřítka v uzavřené manažerské smlouvě, bylo tak učiněno především z důvodu zvyknutí si na v podniku aplikovaný systém (podmínky) zainteresovanosti“. Tím si žalovaná chtěla „vytvořit pojistku, resp. tlak na žalobce“, aby setrval v podniku minimálně po období celého kalendářního roku, neboť výměny manažerů v průběhu kalendářního roku jsou „mimořádně složité“ z hlediska zabezpečení bezporuchového chodu příslušného výrobního provozu i z hlediska zjištění konkrétního naplnění stanovených měřitelných hospodářských ukazatelů, a „z tohoto důvodu nelze považovat za objektivní ani mechanické dělení roční odměny podle počtu odpracovaných měsíců“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Žalovaná sice v dovolání uvádí, že „rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. řeší právní otázku zjevně v rozporu s hmotným právem“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že dovolatelka nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že nesouhlasí se skutkovými zjištěními [zejména se skutkovým závěrem, že předpokladem pro vznik nároku na roční odměnu (případně její poměrnou část) „je v tomto konkrétním případě trvání pracovního poměru po celé období vykonávání manažerské funkce žalobce od doby uzavření (manažerské) smlouvy do konce roku“], z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, a dále s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou všech jejích námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle jejího názoru pro posouzení věci významné. Protože výtky dovolatelky nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak uvedeno výše – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. března 2006
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý
předseda senátu