ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.1131.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 1131/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce PhDr. V. P., zastoupeného advokátem, proti žalované Slovenské republice – Ministerstvu obrany, zastoupené Sekciou legislatívy a práva se sídlem v Bratislavě, Kutuzovova č. 8, o určení neplatnosti skončení služebního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 88/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. prosince 2003 č.j. 6 C 88/2000-128 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2004 č.j. 39 Co 160/2004-148, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. prosince 2003 č.j. 6 C 88/2000-128 se zastavuje.
II. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2004 č.j. 39 Co 160/2004-148 se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou podanou dne 11.2.1992 u Okresního soudu v Liptovském Mikuláši), aby bylo určeno, že důvodem skončení služebního (pracovního) poměru dohodou uzavřenou v roce 1959 byly okolnosti uvedené v ustanovení §21 odst. 1 písm. e) zákona č. 87/1991 Sb. Žalobu odůvodnil zejména tím, že po skončení studia na Vojenské akademii v H. byl od roku 1957 ve služebním poměru jako voják z povolání a že koncem roku 1959 byl nucen „pod tlakem politické perzekuce“ uzavřít dohodu o skončení jeho služebního poměru, což podle názoru žalobce „je možno označit jako postup porušující všeobecně uznávaná lidská práva a svobody“, neboť „nebýt tohoto nátlaku na jeho osobu, byl by nadále vykonával funkci bojového zástupce velitele pluku, což by se v konečném důsledku promítlo i v jeho zařazení do vyšší pracovní kategorie a tím i na výšce jeho důchodu“. Jako žalovaného v žalobě označil “Federálne ministerstvo obrany, 160 01 Praha 61/38”,
Obvodní soud pro Prahu 6 (poté, co Okresní soud v Liptovském Mikuláši usnesením ze dne 2.7.1992 č.j. 8 C 20/92-8 vyslovil svoji místní nepříslušnost a věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 6 jako soudu příslušnému a Obvodní soud pro Prahu 6 připustil „úpravu názvu žalovaného“ tak, že žalovanou je „Česká republika - Vojenská správa, zast. vojenským úřadem pro právní zastupování, Praha 6, nám. Svobody 471“) rozsudkem ze dne 25.11.1994 č.j. 6 C 316/92-31a žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení 1.011,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že žalobce byl „bržděn a omezován“ ve služebním postupu s poukazem na jeho „rodinnou zátěž“ spočívající v „emigraci švagra do Francie“, a že „jedině vědomí nemožnosti uplatnění v armádě na funkcích, které by mu jeho vzděláním a hodností náležely, vedlo žalobce k podání žádosti o odchod do zálohy“. Za žalovanou soud prvního stupně považoval “ČR - vojenskou správu, zastoupenou Vojenským úřadem pro právní zastupování Praha 6, nám. Svobody 471”.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6.11.1995 č.j. 39 Co 347/95-42 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že v případě žalobce se nejednalo o ukončení pracovního poměru dohodou, neboť „za takovou dohodu nelze považovat jednání s komisí na vojenském okruhu v roce 1959, jež vedlo žalobce k tomu, že podal vlastní žádost o propuštění ze služebního poměru v lednu 1960“. Dále dovodil, že žádost podle ustanovení §22 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb. „bylo třeba učinit v době od účinnosti zákona, nikoli před jeho účinností a dokonce ještě před jeho vyhlášením ve Sbírce zákonů“, jako to bylo v případě žalobce. Ve shodě se soudem prvního stupně považoval za žalovanou „Českou republiku - Vojenskou správu, zastoupenou Vojenským úřadem pro právní zastupování se sídlem v Praze, nám. Svobody 471”.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 12.9.2000 č.j. 21 Cdo 2714/99-76 rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud vytkl soudům, že řízení zatížily vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci, neboť jako se žalovaným nejednaly s právním nástupcem, který převzal práva a povinnosti, o něž v řízení jde. Zdůraznil, že podle čl. 1 a čl. 3 odst. 1 ústavního zákona č. 542/1992 Sb., o zániku ČSFR, zánikem České a Slovenské Federativní Republiky uplynutím dne 31.12.1992 zanikl nejen tento státní útvar, ale také státní orgány České a Slovenské Federativní Republiky, ozbrojené síly a ozbrojené bezpečnostní sbory, rozpočtové a příspěvkové organizace, a že podle čl. 1 dohody mezi vládou České republiky a vládou Slovenské republiky ze dne 26.10.1995, jejíž znění bylo oznámeno ve sdělení ministerstva zahraničních věcí č. 35/1996 Sb., práva a povinnosti vyplývající z výkonu základní služby, náhradní služby, další služby, služby vojáků z povolání a vojenských cvičení vojáků v Československé lidové armádě (Československé armádě), vojáků z povolání přidělených právnickým osobám do funkcí k plnění úkolů obranného charakteru a ze studia žáků a posluchačů vojenských škol v době od 1. října 1949 do 31. prosince 1992 přešly dnem 1. ledna 1993 na Českou republiku a Slovenskou republiku podle místa trvalého pobytu osoby, který měla k 31. prosinci 1992. Protože žalobce měl v době od podání žaloby do současné doby (a tedy i 31.12.1992) trvalý pobyt ve Slovenské republice v Ružomberku, přešla v tomto řízení uplatněná práva vůči Československé armádě na Slovenskou republiku a soudy obou stupňů měly jako se žalovanou jednat se Slovenskou republikou, která se z uvedených důvodů stala (přímo ze zákona) - bez ohledu na to, zda byl v tomto směru podán nějaký návrh - účastníkem řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 [poté, co Slovenská republika - Ministerstvo obrany oznámila, že ve smyslu ustanovení §47 odst. 3 písm. d) zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu a soukromém a procesním, se dobrovolně podrobí pravomoci českých soudů] rozsudkem ze dne 31.10.2001 č.j. 6 C 88/2000-92 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně po opětovném zhodnocení provedených důkazů a „vázán právním názorem Městského soudu v Praze vysloveným v rozsudku ze dne 6.11.1995 č.j. 39 Co 347/95-42 (analogicky §226 o.s.ř.)“ shledal uplatněný nárok neopodstatněným, neboť v případě žalobce se nejednalo o ukončení pracovního vztahu dohodou podle ustanovení §21 odst. 1 písm. e) zákona č. 87/1991 Sb., „když za takovou dohodou nelze považovat jednání s komisí na Vojenském okruhu v r. 1959, které pak vedlo žalobce k podání vlastní žádosti o propuštění ze služebního poměru v lednu r. 1960“, a „kromě toho žádost o rehabilitaci podal žalobce před účinností zákona č. 87/1991 Sb.“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 18.9.2002 č.j. 39 Co 98/2002-109 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vyslovil nesouhlas s názorem soudu prvního stupně o jeho vázanosti právním názorem odvolacího soudu vysloveným v rozsudku ze dne 6.11.1995 č.j. 39 Co 347/95-42, neboť – jak zdůraznil – „ten byl odklizen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.9.2000 č.j. 21 Cdo 2714/99-76“, a tudíž „v další fázi řízení nebylo možné vycházet ze skutkových a právních závěrů v něm formulovaných“. Soudu prvního stupně vytkl, že se „omezil toliko na citaci závěrů odvolacího soudu uvedených ve zmíněném rozsudku“, aniž by zopakoval svá skutková zjištění, která učinil ve svém předchozím rozsudku, a rozvedl je „co do pramene toho kterého důkazního prostředku“; proto je jeho rozsudek nepřezkoumatelný, neboť „koliduje s ust. §132 a §157 o.s.ř.“.
Obvodní soud pro Prahu 6 po doplnění řízení rozsudkem ze dne 22.12.2003 č.j. 6 C 88/2000-128 žalobu opět zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně zdůraznil, že podle ustanovení §21 odst. 1 písm. e) zákona č. 87/1991 Sb. se za neplatnou pro účely tohoto zákona považuje dohoda, na základě níž došlo v rozhodném období ke skončení pracovního (služebního) poměru, byla-li pracovníkem uzavřena pod tlakem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody; podle ustanovení §22 odst. 2 cit. zákona žádost o osvědčení toho, že pracovní vztah skončil z důvodů uvedených v §21, lze podat do šesti měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona, tj. ode dne 1.4.1991. Protože v řízení bylo prokázáno, že žalobce byl na svou žádost přeložen do zálohy rozkazem ministra národní obrany, „nejednalo se o ukončení pracovního vztahu dohodou dle ust. §21 odst. 1 písm. e) zák. č. 87/1991 Sb“, a navíc „žádost, kterou žalobce podal, nesplňuje podmínky ust. §22 odst. 2 cit. zákona, neboť byla podána před účinností cit. zákona“. Kromě toho se podle názoru soudu prvního stupně „v daném případě nejednalo o politickou perzekuci“, neboť žalobce z důvodu emigrace švagra „nebyl přímo nucen k odchodu z armády“, přičemž „podání žádosti o propuštění do zálohy bylo vůlí žalobce, když neměl v armádě již další perspektivu funkčního růstu“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3.11.2004 č.j. 39 Co 160/2004-148 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že „žalované se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení“. Odvolací soud uvedl, že ustanovení §21 a §22 zákona č. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, řeší případy zmírnění následků křivd, k nimž došlo právními úkony směřujícími ke skončení pracovního poměru nebo služebního poměru anebo členského poměru v družstvu z důvodu politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Tyto právní úkony - za splnění dalších zákonem stanovených podmínek - prohlašuje zákon za neplatné a v ustanovení §22 odst. 1 a 2 stanoví způsob, jakým má osoba, jejíž pracovní (služební) poměr skončil z důvodů uvedených v §21, postupovat vůči organizaci, u níž byla v pracovním nebo služebním poměru. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně provedené důkazy zhodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.) a učinil na jejich základě „odpovídající skutkové závěry, od nichž nemá odvolací soud důvod a (vzhledem k přezkumnému charakteru odvolacího řízení) ani možnost se odchylovat“, a „nepochybil ani při právním posouzení věci“. Protože „po obšírném dokazováním provedeném u soudu prvního stupně má odvolací soud shodně s názorem tohoto soudu za prokázané“, že u žalobce nejsou splněny podmínky uvedené v ustanovení §21 odst. 1 písm. e) zákona č. 87/1991 Sb., „napadený rozsudek jako správný podle §219 o.s.ř. potvrdil, a to včetně akcesorického výroku o nákladech řízení“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22.12.2003 č.j. 6 C 88/2000-128 podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst 1 písm. b) a c) o.s.ř. Namítal, že soudy „měly povinnost se vypořádat“ s tím, že „ve smyslu rozkazu MNO ČSSR č. 7 ze dne 10.1.1990“ byl žalobce v letech 1948-1989 politicky, služebně i pracovně postižen za svoje politické a občanské postoje. Podle tohoto rozkazu byli mezi postiženými zařazeni i ti, kteří v působnosti FMO sice zůstali, ale byli „ve větší či menší míře omezováni ve služebním (pracovním) nebo hodnostním postupu, v konečném důsledku pak měli morální i materiální újmy v dalším životě“. Žalobce byl v době výkonu vojenské činné služby „postupně funkčně degradován“ (tři měsíce nebyl zařazen do žádné funkce v ČSA a byl přeřazen z funkce na úrovni pluku na funkci na úrovni roty), přičemž „šlo o vícestupňovou degradaci směrem dolů“, přestože žalobce nespáchal žádný trestný čin a „byl degradovaný i v civilní životě“. Žádost o převedení do zálohy žalobce nepodal z vlastní vůle, nýbrž – jak zdůraznil – „na přímý pokyn orgánů MNO“. Soudy si však „osvojily“ neobjektivní hodnocení událostí i jeho pokusy o rehabilitaci v období let 1960-1990, „i když někdy jde o podvrhy či falzifikáty“, a nezabývaly se vyjádřeními žalobce ani dokumenty, které v průběhu řízení předložil anebo upozornil na jejich existenci, a tak „vůbec není možné takovýto postup soudu hodnotit jako postup podle §132 o.s.ř.“. Podle názoru dovolatele neměly soudy za daného stavu dojít k závěru, že se u žalobce nejednalo o politickou perzekuci, ale jen o tzv. kádrovou závadu, neboť – jak zdůraznil – „tato tzv. kádrová závada byla v celém jeho dalším životě překážkou pro získávání řídících funkcí ve státní správě, v kultuře i v diplomatických službách“. Jestliže odvolací soud po právní stránce zpochybnil jeho postup, „není to jeho vinou“, nýbrž „pochybilo FMOL, které jako jedinečný právní subjekt rozhodlo předčasně ve smyslu zákona č. 87/91 Sb. a doporučilo odvolat se proti tomuto rozhodnutí“. Žalobce „cítí osobní újmu také v tom, že čeští funkcionáři kontrarozvědky a MNO, kteří zapříčinili jeho politickou perzekuci, zjevně bránili procesům jeho rehabilitace a české justiční orgány bez provedení dokazování v potřebném rozsahu a objektivního posuzování jednotlivých faktů zamítly žalobní návrh“. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby „jim“ věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §236 odst. 1 o.s.ř.).
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22.12.2003 č.j. 6 C 88/2000-128 v této věci není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen; občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovémuto rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. §10a o.s.ř.).
Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22.12.2003 č.j. 6 C 88/2000-128 zastavil (§104 odst. 1 o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.), zabývaje se dále dovoláním žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána, neboť, i když v průběhu řízení byl odvolacím soudem rozsudek soudu prvního stupně zrušen, soud prvního stupně v novém rozhodnutí nerozhodl jinak než v dřívějším rozsudku (oběma rozsudky rozhodl soud prvního stupně stejně – žalobu zamítl). Okolnost, že tomuto zrušujícímu rozhodnutí odvolacího soudu předcházelo kasační rozhodnutí dovolacího soudu, jehož právní názor byl pro soudy obou stupňů v dalším řízení závazný, není z hledisek přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř významná, neboť předpokladem přípustnosti dovolání podle zmíněného ustanovení je, aby vázanost soudu prvního stupně plynula z rozhodnutí nikoliv dovolacího, nýbrž odvolacího soudu, jímž tento zrušil předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2.6.1998 sp. zn. 23 Cdo 1075/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 147, ročník 1998).
Za tohoto stavu může být přípustnost dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Z obsahu dovolání žalobce (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že dovolatel nenapadá právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž že nesouhlasí se skutkovými zjištěními (zejména, že „podání žádosti o propuštění do zálohy bylo vůlí žalobce“ a že „se v daném případě nejednalo o politickou perzekuci“), z nichž rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) vychází, a dále s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle jeho názoru pro posouzení věci významné. Kromě toho dovolatel namítá, že „české justiční orgány zamítly žalobní návrh bez provedení dokazování v potřebném rozsahu“ a že „se nezabývaly dokumenty, na jejichž existenci žalobce v průběhu řízení upozornil“. Protože zmíněné výtky žalobce nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., a protože ani tvrzené vady řízení podle ustanovení §241a odst. 1 písm. a) o.s.ř. – i kdyby byly opodstatněné - nejsou bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy, nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto dovolacích důvodu přezkoumat, neboť - jak uvedeno výše – nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst.1 a §151 odst.1 o.s.ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. března 2006
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý
předseda senátu