ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.1366.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 1366/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobců a) V. P., a b) Z. P., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) J. Ch., a 2) A. Ch., oběma zastoupeným advokátkou, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 3 C 194/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. března 2005 č.j. 12 Co 600/2004-143, takto:
I. Dovolání žalobců se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby bylo určeno, že \"zástavní právo podle smlouvy o půjčce a o zřízení zástavních práv ze dne 1.6.1999 k zajištění pohledávky žalovaných ve výši 855.000,- Kč, které na základě rozhodnutí Katastrálního úřadu v T. č.j. V2 1465/99 s účinky k 13.7.1999 zatěžuje byt č. 1391/5 se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu čp. 1390 a 1391 a na stavebních parcelách č. 1763 a 1764 ve výši 442/10000 v T., kterýžto byt je ve vlastnictví žalobců a je zapsán na LV č. 4467 pro k.ú. T. u Katastrálního úřadu v T., a které dále zatěžuje nemovitosti žalobkyně Z. P., a to stavební parcelu č. 2118 s domem čp. 1134 a pozemkovou parcelu č. 2119/1 - zahradu rovněž v T., a to na LV č. 616 pro k.ú. T. u Katastrálního úřadu v T., není dáno\". Žalobu zdůvodnili zejména tím, že \"smlouva o půjčce a o zřízení zástavních práv ze dne 1.6.1999\" je neplatným právním úkonem, neboť \"dlužníkem byl správně pouze V. P., který uzavřel dne 27.3.1998 se žalovanými smlouvu o zapůjčení hotovosti finanční částky, na základě které si půjčil částku 32.000,- DM a zavázal se tuto částku splácet v měsíčních splátkách po 15.000,- Kč po dobu pěti let\", přičemž půjčená částka \"činila podle tehdejšího kursu cca 576.000,- Kč\", a žalobkyně Z. P. k této smlouvě \"přistoupila jako ručitelka\". Na úhradu půjčky zaplatil V. P. celkem 45.000,- Kč, poté nebyl schopen půjčku splácet (též proto, že \"žalobci byli vykradeni\") a dne 1.6.1999 byla v kanceláři advokáta JUDr. L. S. sepsána smlouva, v níž je uvedena \"neexistující půjčka 855.000,- Kč\", která má \"zohledňovat skutečnost, že splatnost půjčky je stanovena až do 8.4.2003\", v \"rozporu s tímto údajem však bylo ve smlouvě uvedeno, že se půjčka sjednává jako bezúročná\". Poté, co žalobci zaplatili žalovanému 2) dne 13.9.2000 částku 570.000,- Kč, mají za to, že žalovaným nic nedluží a že smlouva ze dne 1.6.1999 je neplatná, neboť \"obsahuje částku označenou jako půjčka, ačkoliv taková částka ve skutečnosti vypůjčena nebyla\"; na nemovitostech žalobců je proto zapsáno \"neexistující zástavní právo\".
Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 23.6.2004 č.j. 3 C 194/2002-117 určil, že \"zástavní právo podle smlouvy o půjčce a o zřízení zástavních práv ze dne 1.6.1999 k zajištění pohledávky žalovaných ve výši 855.000,- Kč, které na základě rozhodnutí Katastrálního úřadu v T. č.j. V2 1465/99 s účinky k 13.7.1999 zatěžuje byt č. 1391/5 se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu čp. 1390 a na stavebních parcelách č. 1763 a 1764 ve výši 442/10000 v T., kterýžto byt je ve vlastnictví žalobců a je zapsán na LV č. 4467 pro k.ú. T. u Katastrálního úřadu v T., a které dále zatěžuje nemovitosti žalobkyně, a to stavební parcelu č. 2118 s domem čp. 1134 a pozemkovou parcelu č. 2119/1 - zahradu rovněž v T., a to na LV č. 616 pro k.ú. T. u Katastrálního úřadu v T., není dáno pokud se týká částky 570.000,- Kč\", a rozhodl, že se žaloba zamítá, \"pokud se týká určení, že zástavní právo není dáno pro částku 285.000,- Kč\", a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provedených důkazů dovodil, že žalovaný 2) poskytl na základě smlouvy ze dne 27.3.1998 žalobcům půjčku ve výši 32.000,- DM, která mu měla být vrácena do pěti let ve splátkách po 15.000,- Kč měsíčně, a že účastníci - poté, co žalobci vrátili pouze 45.000,- Kč - uzavřeli dne 1.6.1999 smlouvu, podle níž si žalobci půjčili od žalovaných částku 855.000,- Kč, kterou se zavázali vrátit do 8.4.2003, a podle níž bylo k zajištění této pohledávky zřízeno sporné zástavní právo. Podle názoru soudu prvního stupně představuje smlouva ze dne 1.6.1999 dohodu o narovnání ve smyslu ustanovení §585 občanského zákoníku, v částce 855.000,- Kč jsou zahrnuty rovněž úroky z částky 32.000,- DM půjčené podle smlouvy ze dne 27.3.1998 a žalobci zaplatili žalovanému 2) na úhradu půjčky dne 13.9.2000 částku 570.000,- Kč. Soud prvního stupně uzavřel, že sporné zástavní právo \"již není dáno pokud se týká 570.000,- Kč, neboť zaniklo zaplacením pohledávky právě do této částky\".
K odvolání účastníků Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9.3.2005 č.j. 12 Co 600/2004-143 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o určení, že \"zástavní právo podle smlouvy o půjčce a o zřízení zástavních práv ze dne 1.6.1999 k zajištění pohledávky žalovaných ve výši 855.000,- Kč, které na základě rozhodnutí Katastrálního úřadu v T. č.j. V2 1465/99 s účinností od 13.7.1999 zatěžuje byt č. 1391/5 se spoluvlastnickým podílem na společných částech domu čp. 1390 a 1391 a na stav. parcelách č. 1763 a 1764 ve výši 442/10000 v T., tj. nemovitostí zapsaných na LV č. 4467 pro k.ú. T. u KÚ v T., a které zatěžuje nemovitosti žalobkyně Z. P., a to stavební par. č. 2118 s domem čp. 1134 a pozemkovou parc. č. 2119/1 - zahradu v k.ú. T. na LV č. 616 nemovitostí zapsaných u KÚ v T., není dána\", a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně žalovanému 1) 10.300,- Kč k rukám advokáta Mgr. A. H. a žalovanému 2) 10.450,- Kč k rukám advokátky JUDr. E. K. a že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení 15.458,- Kč k rukám advokátky JUDr. E. K. Na základě důkazů provedených před soudem prvního stupně dovodil, že smlouva účastníků ze dne 1.6.1999 \"plně nahradila\" původní smlouvu o půjčce ze dne 27.3.1998, že smlouva ze dne 1.6.1999 je určitá a srozumitelná a že žalobci \"získali\" od žalovaného 2) půjčku ve výši 32.000,- DM, přičemž se zavázali, že \"vrátí částku vyšší, neboť splatnost půjčky byla sjednána na dobu pěti let od podpisu smlouvy ve splátkách po 15.000,- Kč měsíčně\". Protože je nepochybné, že celá zajištěná pohledávka nebyla vrácena, nemůže být žaloba důvodná; podle odvolacího soudu \"pokud by z dlužné částky nebyla vrácena byť 1,- Kč, vázne zástavní právo na předmětných nemovitostech žalobců správně\", a \"předmětem tohoto řízení nebylo prokázání, kolik žalobci jako zástavní dlužníci vrátili, nýbrž zda vrátili vše, k čemu se zavázali, tj. 855.000,- Kč\", neboť \"pouze v takovém případě by byli v řízení úspěšní\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Namítají, že smlouva ze dne 1.6.1999 obsahuje \"nepravdivý údaj o tom, že si žalobci půjčili dne 8.4.1998 od žalovaných částku 855.000,- Kč, ačkoliv si dne 27.3.1998 půjčili jen částku 32.000,- DM (v přepočtu 570.000,- Kč)\", a že je tedy smlouva ze dne 1.6.1999 pro nedostatek vážnosti vůle podle ustanovení §37 odst.1 občanského zákoníku neplatná. Odvolací soud se s tímto \"rozporem\" vypořádal jen tak, že se \"žalobci zavázali k tomu, že vrátí částku vyšší, neboť splatnost půjčky byla sjednána na dobu pěti let od podpisu smlouvy ve splátkách po 15.000,- Kč měsíčně\", když tímto \"konstatováním\" nelze námitku žalobců řešit, neboť \"nemůže odstranit namítaný rozpor mezi skutečnou vůlí účastníků a tím, jak tuto vůli projevili\"; i kdyby byli žalobci ochotni vrátit částku vyšší, pak by takový jejich závazek \"musel být projeven nejen vážně, ale i náležitě určitě tak, aby bylo jednoznačně zřejmé, o kolik se půjčená částka navýší, jakým způsobem k tomu dojde a z jakého kritéria se bude vycházet\". Ve smlouvě ze dne 1.6.1999 se uvádí půjčená částka 855.000,- Kč s tím, že se \"jedná o půjčku bezúročnou\", aniž by bylo \"patrno, jakým způsobem účastníci k této částce dospěli\"; z \"konstrukce smlouvy\" je navíc evidentní, že \"neuvedení úroku či jiného příslušenství a neuvedení způsobu, jak by se měla půjčená částka navyšovat, bylo záměrné\" a mělo věřiteli umožnit, aby \"se vyhnul přiznání k dani z příjmů, neboť pokud by se půjčka navyšovala o tak značnou sumu, musel by takto získaný příjem nepochybně podléhat dani z příjmu\", což se \"příčí zákonu\" a je důvodem neplatnosti smlouvy. Protože je smlouva ze dne 1.6.1999 neplatná, musí být \"neplatné\" i zástavní právo podle ní zřízené. Žalobci navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Otázku vzniku zástavního práva, zřízeného na základě smlouvy \"o půjčce a o zřízení zástavních práv\" ze dne 1.6.1999 je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na dobu, kdy zástavní právo mělo vzniknout - podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb. a č. 165/1998 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31.3.2000 (dále jen obč. zák.).
Podle ustanovení §151a odst.1 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené.
Podle ustanovení §151b odst.1 obč. zák. zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona.
Podle ustanovení §151b odst.2 obč. zák. zástavní právo vzniká, jde-li o nemovitost, vkladem do katastru nemovitostí.
Podle ustanovení §151b odst.4 věty první obč. zák. ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje.
Podstatnou náležitostí smlouvy o zřízení zástavního práva (zástavní smlouvy) je - jak vyplývá z ustanovení §151b odst.4 věty první obč. zák. - kromě určení předmětu zástavního práva (zástavy) též označení zajišťované pohledávky.
Zákon k platnosti smlouvy o zřízení zástavního práva nevyžaduje, aby zajišťovaná pohledávka ve skutečnosti vznikla. Platná je proto zástavní smlouva i tehdy, jestliže zajišťovaná pohledávka nikdy nevznikla, jestliže zajišťovaná pohledávka zanikla ještě před uzavřením zástavní smlouvy, jestliže zajišťovaná pohledávka, která má vzniknout teprve v budoucnu, ve skutečnosti nevznikne, jestliže se nesplní podmínka, na níž je závislý vznik zajišťované pohledávky, apod. Zástavní právo je právem akcesorickým. Vyplývá z toho, že zástavní právo platně vznikne na základě platné zástavní smlouvy, jen jestliže platně vznikla také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit. Jestliže pohledávka, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno, ve skutečnosti platně nevznikla (například proto, že nedošlo k uzavření smlouvy, podle které měla pohledávka vzniknout, že je taková smlouva neplatná apod.), není tu zástavní právo, i kdyby samotná zástavní smlouva byla bezvadná. Neexistuje-li tedy pohledávka, která má být zajištěna zástavním právem, není to důvodem neplatnosti zástavní smlouvy; tato okolnost má za následek, že podle zástavní smlouvy - ačkoliv jde o platný právní úkon a i když, jde-li o nemovitost, bylo podle ní vloženo zástavní právo do katastru nemovitostí - zástavní právo nevznikne (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4.4.2002 sp. zn. 21 Cdo 957/2001, který byl uveřejněn pod č. 76 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).
V projednávané věci bylo soudy zjištěno, že na základě smlouvy \"o zapůjčení hotovostní finanční částky\" datované dnem 27.3.1998 žalovaní poskytli žalobci a) půjčku ve výši 32.000,- DM, kterou se zavázal vrátit tak, že \"od data podepsání této smlouvy\" zašle na \"konto v K.B. bance pobočka T.\" částku 15.000,- Kč\" a že \"po pěti letech bude tato zapůjčená částka vrácena\"; ve smlouvě datované dnem 27.3.1998 se současně uvádí, že \"v případě nedodržení této smlouvy je ručitelkou\" žalobkyně b), která \"se zavazuje ručením nemovitosti\" a má \"vlastnické právo na rodinný dům v T.\". Dne 1.6.1999 účastníci uzavřeli další smlouvy, v níž se mimo jiné uvádí, že \"nahrazuje původní smlouvu o půjčce, kterou uzavřeli dne 8.4.1998\", že žalobci \"si společně za trvání manželství dne 8.4.1998 půjčili\" od žalovaných částku 855.000,- Kč, že žalobci \"tento svůj dluh tímto uznávají co do důvodu i výše a zavazují se celou dlužnou částku věřitelům zaplatit nejpozději do 8. dubna 2003\" a že \"půjčka se sjednává jako bezúročná\". Z výsledků dokazování provedeného před soudy vyplývá, že ve skutečnosti (oproti údajům uvedeným ve smlouvě ze dne 1.6.1999) byla půjčka poskytnuta dne 27.3.1998 ve výši 32.000,- DM, že v částce 855.000,- Kč, kterou se žalobci zavázali zaplatit žalovaným \"nejpozději do 8.dubna 2003\", byly \"zahrnuty\" rovněž sjednané úroky a že další úroky z částky 855.000,- Kč už nebyly dohodnuty.
V tom, že se ve smlouvě ze dne 1.6.1999 uvádí poskytnutí půjčky dne 8.4.1998 ve výši 855.000,- Kč, ačkoliv žalobci obdrželi jako půjčku dne 27.3.1998 jen částku 32.000,- DM (v \"přepočtu 570.000,- Kč\"), žalobci spatřují důvod neplatnosti smlouvy pro nedostatek vážné vůle. S tímto názorem dovolací soud nesouhlasí. Z výsledků dokazování před soudy a z jejich skutkových zjištění je totiž nepochybné, že při uzavření smlouvy ze dne 1.6.1999 účastníci měli vůli nahradit dosavadní závazek obsažený ve smlouvě datované dnem 27.3.1998 závazkem novým, spočívajícím v tom, že žalobci zaplatí žalovaným z důvodu poskytnuté půjčky nejpozději do 8.4.2003 bezúročně částku 855.000,- Kč; v částce 855.000,- Kč byl obsažen nejen nedoplatek jistiny půjčky, ale zahrnovala i úroky, přičemž z ujednání o splácení půjčky obsaženého ve smlouvě datované dnem 27.3.1998 je zřejmé, že ani podle ní neměla být poskytnutá půjčka 32.000,- DM bezúročná. Skutečná vůle účastníků (nepochybně vážná) při uzavření smlouvy ze dne 1.6.1999 tedy směřovala ke změně práv a povinností účastníků smlouvy datované dnem 27.3.1998 ve smyslu ustanovení §516 obč. zák. (tzv. kumulativní novaci) a tato dohoda - protože splňuje požadavky ustanovení §516 obč. zák. - je ve smyslu ustanovení §41a odst.2 obč. zák. (za přihlédnutí k ustanovení §35 odst.2 obč. zák.) platná, i kdyby jí měl být zastřen jiný právní úkon.
Důvodná není ani námitka žalobců, že jejich závazek \"vrátit částku vyšší než jim byla poskytnuta\" nebyl ve smlouvě ze dne 1.6.1999 vyjádřen dostatečně určitě. I když se ve smlouvě neuvádí, o \"kolik se půjčená částka navýší\" o sjednané úroky, \"jakým způsobem k tomu dojde a z jakého kritéria se bude vycházet\", je dohoda účastníků o výši a druhu plnění, které se žalobci zavázali poskytnout žalovaným nejpozději do 8.4.2003, zcela jednoznačná (určitá a srozumitelná) a nemůže vzbuzovat žádné pochybnosti o tom, kdo má komu poskytnout plnění a v čem předmět závazku spočívá.
Neplatnost smlouvy ze dne 1.6.1999 nelze důvodně spatřovat ani v tom, zda vymezení předmětu plnění mělo (mohlo) věřiteli umožnit, aby \"se vyhnul přiznání k dani z příjmů\". V případě, že část plnění, které se žalobci zavázali poskytnout žalovaným, (úroky) byla předmětem daně z příjmů [§8 písm.g) zákona č. 586/1992 Sb. ve znění účinném do 14.7.1999], nezáviselo splnění daňové povinnosti na tom, jak bylo plnění vymezeno ve smlouvě, ale především na tom, zda daňová povinnost skutečně vznikla, popřípadě zda poplatník daně učinil úkony potřebné ke splnění své daňové povinnosti. Protože způsob vymezení plnění ve smlouvě nemůže mít sám o sobě za následek nesplnění daňové povinnosti, nemůže být smlouva ve smyslu ustanovení §39 obč. zák. neplatná jen proto, že by mohla (podle názoru druhého z účastníků smlouvy) umožňovat \"daňový únik\".
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolateli tvrzeno), že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst.1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobci s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a žalovaným, kteří měli v dovolacím řízení plný úspěch a kteří by tak měli právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. března 2006
JUDr. Ljubomír Drápal, v.r.
předseda senátu