ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.1597.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 1597/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce L. V., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) H. p., s.r.o., zastoupené advokátem, 2) P. a c., státní podnik H. K. v likvidaci, 3) České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí v Praze 2, Na Poříčním právu č. 1 a 4) J. H., zastoupenému advokátem, o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 14 C 183/2000, o dovolání žalovaného 4) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. února 2005 č.j. 21 Co 565/2004-344, takto:
I. Dovolání žalovaného 4) se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu „ten žalovaný, který bude shledán odpovědným“, zaplatil na odškodnění nemoci z povolání 48.000,- Kč „a dále částku 12.000,- Kč měsíčně“. Žalobu odůvodnil tím, že v důsledku zjištění nemoci z povolání – asthma bronchiale – nebyl schopen vykonávat dosavadní zaměstnání a žalovaný 2) mu od roku 1990 „platil částku odpovídající náhradě za ztrátu na výdělku dobrovolně“. Poté, co „v rámci privatizace nabyl žalovaný 1) od žalovaného 2) předmětný podnik“, platil žalovaný 1) uvedenou náhradu až do května 2000, kdy žalobci sdělil, že „uvedený závazek v rámci privatizace na prvního žalovaného nepřešel a naopak je zavázán stále druhý žalovaný“. V úvahu by přicházela rovněž odpovědnost žalovaného 3) – státu, neboť když v roce 1991 proběhla likvidace podniku V. p. a c., státní podnik P., nebylo výslovně určeno, na který podnik závazky z náhrad škod způsobených nemocemi z povolání přecházejí; kdyby však závazek k poskytování náhrady škody původně přešel na žalovaného 2), měl by potom na základě privatizace následně přejít na žalovaného 4).
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19.2.2003 č.j. 14 C 183/2000-143 rozhodl, že „základ žalobcova nároku je uplatněn po právu proti třetímu žalovanému“, že „základ žalobcova nároku není uplatněn po právu proti prvému, druhému a čtvrtému žalovanému“ a že o výši nároku a nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Ve věci samé vycházel ze zjištění, že nemoc z povolání podle položky č. 37 přílohy č. 1 k vyhlášce č. 149/1988 Sb. - asthma bronchiale, byla u žalobce zjištěna za trvání jeho pracovního poměru k V. p. a c., státní podnik P. Tento podnik zanikl ke dni 1.1.1991 rozdělením, avšak delimitační protokol neřešil přechod práv a závazků z pracovněprávních vztahů likvidovaného státního podniku na žalovaného 2), a likvidátor rovněž neurčil, kdo bude povinen poskytovat žalobci náhradu za ztrátu na výdělku. Podle názoru soudu prvního stupně „ bylo povinností likvidátora státního podniku vypořádat všechny nároky z pracovněprávních vztahů, a pokud tak neučinil, přešla tato povinnost na stát, který se stává v tomto případě právním nástupcem zaniklého subjektu pro oblast pracovněprávních vztahů“. Protože „nemohlo dojít k přechodu žalobcova nároku na prvního, druhého popř. čtvrtého žalovaného“, je podle názoru soudu prvního stupně základ žalobcova nároku uplatněn po právu proti žalovanému 3), který je ve smyslu ustanovení §9 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů Státní správy ČR, „ústředním orgánem státní správy mimo jiné pro pracovněprávní vztahy, mzdy a jiné odměny“.
K odvolání žalobce a žalovaného 3) Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 12.11.2003 č.j. 21 Co 277/2003-206 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že nemoc z povolání, kterou žalobce trpí, u něho vznikla za trvání pracovního poměru u státního podniku V. p. a c. P., který odpovídal žalobci za škodu způsobenou nemocí z povolání ve smyslu ustanovení §190 odst. 3 zák. práce až do té doby, než došlo k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů žalobce na jiný subjekt. Přechod práv a závazků je třeba v daném případě posuzovat podle ustanovení §249 a §250 zák. práce ve znění před novelou provedenou zákonem č. 297/1991 Sb. Podle názoru odvolacího soudu však k zániku V. p. a c. s.p. P. nedošlo rozdělením ve smyslu ustanovení §249 odst. 2 zák. práce, neboť i po vyčlenění jednotlivých částí původního zaměstnavatele žalobce k 31.12.1990, tento subjekt i nadále existoval; dnem 1.1.1991 vstoupil do likvidace a k jeho zrušení došlo až ukončením likvidace dne 30.6.1991, kdy byl vymazán z obchodního rejstříku. Ačkoli zakladatel rozhodl o rozdělení státního podniku V. p. a c., s.p. P., jednalo se „z hlediska pracovněprávního o převod jednotlivých částí organizace do jiných nově založených organizací“, a v důsledku převodu jednotlivých částí původního zaměstnavatele na jednotlivé nově vzniklé organizace došlo ve smyslu ustanovení §250 odst. 1 zák. práce k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů ze zákona nezávisle na vůli předávajícího nebo přejímajícího zaměstnavatele. Z tohoto hlediska je podle názoru odvolacího soudu nerozhodné, zda delimitační protokol, na který odkazuje zakládací listina P. a c. s.p. H. K. ze dne 22. 11.1990, obsahuje vymezení jednotlivých práv a povinností z pracovněprávních vztahů či nikoliv. Protože pracovní smlouvou žalobce ze dne 27.2.1987 (a její změnou z 1.7.1987) bylo prokázáno, že místo výkonu práce žalobce ke dni převodu části zaměstnavatele (závodu H. K.) bylo v závodě v H. K., pak převodem části zaměstnavatele V. p. a c., s.p. P., kterou tvořila organizační jednotka (závod) v H. K., do státního podniku P. a c. H. K., došlo ze zákona k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů vůči zaměstnancům této části zaměstnavatele na přejímajícího zaměstnavatele P. a c. s.p. H. K.; v rámci tohoto přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů přešlo též na nově vzniklého zaměstnavatele právo žalobce na náhradu škody způsobené nemoci z povolání. Protože se však soud prvního stupně nezabýval tím, zda nárok žalobce přešel ze žalovaného 2) na jiný subjekt, anebo zda tento nárok na náhradu škody způsobené nemoci z povolání vůči žalovanému 2) dosud trvá, odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby se věcí zabýval též z tohoto hlediska.
Okresní soud v Hradci Králové poté rozsudkem ze dne 23.6.2004 č.j. 14 C 183/2000-297 rozhodl, že „základ žalobcova nároku je uplatněn po právu proti druhému žalovanému“, že „základ žalobcova nároku není uplatněn po právu proti prvnímu, třetímu a čtvrtému žalovanému“ a že o výši nároku a nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí. Soud prvního stupně vycházeje ze závazného právního názoru odvolacího soudu v první řadě dovodil, že převodem části zaměstnavatele – V. p. a c., s.p. P. (závodu v H. K.) - do státního podniku P. a c. H. K. - došlo ze zákona k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů vůči zaměstnancům této části zaměstnavatele na zaměstnavatele přejímajícího, tedy na státní podnik P. a c. H. K. Na základě schváleného privatizačního projektu byla následně část majetku s.p. P. a c. H. K. vyjmuta a převedena na F. n. m. Č. r. Kupní smlouvou ze dne 1.11.1994 byla tato část majetku F. n. m. ČR prodána žalovanému 4). Protože nebylo prokázáno, že žalobce byl ke dni 1.11.1994 zaměstnán v privatizované části státního podniku, nemohlo na žalovaného 4) „v souboru všech práv, závazků, hmotných, osobních i nehmotných složek podnikání přejít i právo žalobce na náhradu škody způsobené z nemocí z povolání“.
K odvolání žalobce a žalovaného 2) Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 9.2.2005 č.j. 21 Co 565/2004-344 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že „základ žalobcova nároku je uplatněn po právu proti čtvrtému žalovanému s tím, že o výši nároku a o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a čtvrtým žalovaným bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí“, proti ostatním žalovaným žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen „nahradit“ žalovanému 1) 16.132,- Kč na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a 6.218,- Kč na náhradě nákladů odvolacího řízení a že „ve vztahu mezi žalobcem a druhým a třetím žalovaným“ nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ve věci samé vycházel ze zjištění, že žalovanému 4) se nepodařilo prokázat, že před uzavřením smlouvy o prodeji části podniku ke dni účinnosti smlouvy o prodeji části podniku v rámci privatizace, tj. před 1.11.1994, došlo k ukončení pracovního poměru žalobce u žalovaného 2), a žalobce byl tedy zaměstnancem této privatizované části podniku. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani to, že dne 1.11.1994 žalobce uzavřel pracovní smlouvu se žalovaným 1), neboť v důsledku vzniku nového pracovního poměru u jiného subjektu nemohl žalobci bez dalšího zaniknout pracovní poměr u dosavadního zaměstnavatele - žalovaného 2). Za tohoto stavu odvolací soud dovodil, že dnem, kdy smlouva o prodeji části podniku nabyla účinnosti, přešla na žalovaného 4) práva a povinnosti žalovaného 2) k zaměstnancům organizační složky - areálu v B.. K přechodu došlo „bez dalšího ze zákona“, aniž by práva a povinnosti zaměstnanců musela být výslovně vymezena ve smlouvě o prodeji části podniku. Povinnost hradit žalobci náhradu za ztrátu na výdělku má proto žalovaný 4), i když s privatizovaným majetkem fakticky hospodaří žalovaný 1). Na žalovaného 1) však práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu žalobce žádným způsobem přejít nemohla, neboť ve vztahu mezi žalovaným 4) a žalovaným 1) nedošlo k žádné skutečnosti, s níž je podle zákona spojen přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů, když podle výslovného prohlášení žalovaného 4) privatizovaný majetek žalovanému 1) - společnosti, kterou sám založil - pouze pronajal.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný 4). V první řadě namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází - pokud jde o závěr, zda došlo k ukončení pracovního poměru žalobce u žalovaného 2) - ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Podle názoru dovolatele bylo prokázáno, že k dohodě o rozvázání pracovního poměru žalobce u žalovaného 2) došlo konkludentně k 31.10.1994. Vzhledem k tomu, že žalovaný 4) na základě kupní smlouvy převzal podnik až k 1.11.1994, nemohl s podnikem převzít žalobce a nemohla na něj ani přejít povinnost odškodňovat jeho nemoc z povolání, když navíc dne 1.11.1994 žalobce uzavřel pracovní poměr se žalovaným 1). Odvolací soud však podle názoru dovolatele i tak nesprávně posoudil věc po stránce právní. Je totiž třeba vycházet z toho, že k likvidaci bývalého zaměstnavatele žalobce V. p. a c. s.p. P. došlo před 29.5.1992, a na odškodňování žalobce se proto nevztahuje zákonné pojištění podle zákoníku práce (zákonné pojištění obsažené v §205d zák. práce nabylo účinnosti dne 1.1.1993 a vztahuje se na škodu vzniklou po 1.1. 1993), ani smluvní pojištění podle zvláštních předpisů. Protože likvidátor neurčil, která organizace je povinna uspokojit nároky pracovníků zrušené organizace, má tuto povinnost podle ustanovení §251 zák. práce ve znění účinném před 29.5.1992 stát. Z tohoto důvodu nemohla povinnost odškodňovat nemoc z povolání přejít na žalovaného 2), a tudíž nemohla následně přejít na žalovaného 4). Uvedené platí i pro případ, že by soud dospěl k závěru, že se nejednalo o likvidaci, ale o zánik zaměstnavatele rozdělením. Podle názoru dovolatele se nemohlo jednat ani o převod části zaměstnavatele V. p. a c. P. k jinému zaměstnavateli, protože rozhodnutí zakladatele ze dne 17.10. 1990 neuvádí, že se jedná o převod části zaměstnavatele; „z tohoto usnesení vyplývá, že se jedná o zánik původního zaměstnavatele a to buď likvidací, nebo rozdělením podniku“. Žalovaný 4) navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený měnící rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění v tomto směru dovolatel nenapadá), že u žalobce byla dne 29.9.1989 zjištěna Klinikou nemocí z povolání v H. K. nemoc z povolání podle položky č. 37 přílohy č. 1 k vyhlášce č. 149/1988 Sb. - astma bronchiale, v důsledku které byl uznán částečně invalidním a v rámci závodu v B. v H. K. převeden na jinou, méně placenou práci; náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti mu od 1.6.1990 platil jeho tehdejší zaměstnavatel V. p. a c., s.p. P., dobrovolně. Rada V. krajského národního výboru usnesením č. 71 ze dne 12.9.1990 rozhodla tento „podnik rozdělit na městské podniky v sídlech závodů a zrušit podnikové ředitelství“. Na základě usnesení plenárního zasedání MěstNV v H. K. ze dne 22.11.1990 Úřad města H. K. „dle §13 zákona č. 111/1990 jako zakladatel“ zřídil „ke dni 1.1.1991“ žalovaného 2) – P. a c., s.p. H. K., do něhož na podkladě zakládací listiny byly „začleněny všechny provozovny v okresech H. K. a R. n. K., spravované dosavadním závodem V. p. a c. v H. K. ke dni 31.12.1990“; žalovaný 2) následně vyplácel žalobci náhradu za ztrátu na výdělku. Státní podnik V. p. a c., s.p. P., vstoupil dnem 1.1.1991 do likvidace a k jeho zrušení došlo ukončením likvidace a výmazem z obchodního rejstříku ke dni 30.6.1991.
Za tohoto skutkového stavu řešil odvolací soud především právní otázku přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů z původního zaměstnavatele žalobce – V. p. a c., s.p. P. na jiný subjekt. Uvedenou otázku je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že ke změnám týkajícím se závodu v H. K., v němž žalobce byl zaměstnán, došlo k 1.1.1991 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.1.1991, (tj. předtím, než od 1.2.1991 nabyl účinnosti zákon č. 3/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce), a podle v té době účinného zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku.
S názorem dovolatele, který odvíjí svou úvahu o přechodu práv a povinností z pracovněprávního vztahu žalobce na žalovaného 3) ze skutečnosti, že původní zaměstnavatel žalobce V. p. a c., s.p. P. zanikl likvidací, „a likvidátor neurčil, která organizace je povinna uspokojit nároky pracovníků zrušené organizace“, dovolací soud nesouhlasí. Dovolateli sice lze přisvědčit v tom, že státní podnik mohl zaniknout též podle ustanovení §15 odst. 1 písm. b) zákona č. 111/1990 Sb. likvidací zrušeného podniku postupem upraveným v ustanovení §27a až 27e zákona č. 104/1964 Sb., hospodářského zákoníku, ve znění tehdy účinném. I když tímto způsobem také v posuzované věci V. p. a c., s.p. P. zanikly likvidací výmazem podniku z podnikového rejstříku (srov. §15 odst. 2 zákona č. 111/1990 Sb.) ke dni 30.6.1991, pro posouzení projednávané věci tato skutečnost nemá žádný význam. Dovolatel totiž pomíjí, že zakladatel mohl předtím do 31. prosince 1990 na návrh podniku nebo jeho vnitřní organizační jednotky (jednotek) nebo i bez tohoto návrhu vyčlenit z podniku vnitřní organizační jednotku, popřípadě jednotky, za účelem založení dalšího podniku, popřípadě podniků [§32 odst. 1 písm. a) zákona č. 111/1990 Sb.]. Nastane-li takový případ, původní podnik nezaniká, ale existuje - byť v užším rozsahu - i nadále až do té doby, dokud nenastane skutečnost, s níž právní předpis zánik podniku spojuje [srov. §15 odst. 1 písm. a), b), §15 odst. 2 zákona č. 111/1990 Sb.].
Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že ke dni vzniku žalovaného 2) nelze důvodně namítat, že „likvidátor v rámci likvidace vůbec nevypořádal pracovněprávní nároky zaměstnanců“ V. p. a c., s.p. P., neboť uvedený postup byl na místě až v době zániku tohoto subjektu. Z tohoto důvodu nebylo ke dni 31.12.1990 ani třeba určovat - jak namítá dovolatel - která organizace je povinna uspokojit nároky zaměstnanců vyčleněné vnitřní organizační jednotky. Okolnost, že „všechny provozovny v okresech H. K. a R. n. K., spravované dosavadním závodem V. p. a c. v H. K. ke dni 31.12.1990“ byly vyčleněny z dosavadního podniku a zakládací listinou včleněny do nově založených P. a c., s.p. H. K. totiž má - kromě jiného - za následek, že právě k tomuto okamžiku je třeba posuzovat rovněž otázku přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů zaměstnanců těchto organizačních složek.
Východiskem úvah v uvedeném směru je zde skutečnost, že k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů může dojít (a to platilo i podle právní úpravy účinné v roce 1990 a 1991) jen na straně zaměstnavatele a jen v případech stanovených zákonem. Případy, v nichž dochází k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, byly upraveny nejen v ustanovení §249 a §250 zák. práce (ustanovení §251 zák. práce neupravuje přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů, ale jen uspokojení nároků pracovníků zrušené organizace), ale i ve zvláštních právních předpisech (například v ustanovení §17 zákona č. 92/1991 Sb. o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění zákona č. 92/1992 Sb., nebo v ustanovení §59 odst. 3, §480 a §487 obch. zák.). K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů dochází nejen při zániku zaměstnavatele, ale i v takovém případě stanoveném zákonem, jenž zánik zaměstnavatele nepředpokládá.
Podle ustanovení §250 odst. 1 zák. práce (ve znění účinném ke dni 31.1.1991) převádí-li se část organizace do jiné organizace, přecházejí práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů vůči pracovníkům této části organizace na přejímající organizaci.
Dojde-li k převodu části organizace (zaměstnavatele) do jiné organizace (k jinému zaměstnavateli), přecházejí na přejímající organizaci (zaměstnavatele) práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů vůči pracovníkům (zaměstnancům), kteří v převáděné části organizace (zaměstnavatele) v době účinnosti převodu působili. K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů tu dochází ze zákona, nezávisle na vůli převádějícího nebo přejímajícího zaměstnavatele „předat“ nebo „převzít“ konkrétního zaměstnance a bez zřetele k tomu, zda a kdy se přejímající zaměstnavatel dozví o všech zaměstnancích, kteří k němu tímto způsobem přešli, anebo bez ohledu na to, že - jak dovolatel rovněž namítá - „zakladatel neurčil, na které nově vzniklé podniky a v jakém rozsahu přecházejí práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů“. Z tohoto hlediska je proto - jak správně uvádí odvolací soud - při úvaze o přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na žalovaného 2) nerozhodné, „zda delimitační protokol, na který odkazuje zakládací listina P. a c. s.p. H. K. ze dne 22.11.1990, obsahuje vymezení jednotlivých práv a povinností z pracovněprávních vztahů či nikoliv“, neboť k přechodu práv a povinností na žalovaného 2) zde došlo k 1.1.1991 ze zákona.
Z obsahu spisu dále vyplývá, že rozhodnutím Úřadu města H. K. ze dne 25.10.1994 č.j.1020/94 byla „podle §11 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb.“ z majetku žalovaného 2) s účinností ke dni 1.11.1994 vyňata část majetku - „areál v B.“, a převedena na F. n. m. ČR; „na základě aktualizovaného privatizačního projektu č. 23116“ F. n. m. ČR prodal smlouvou o prodeji části podniku ze dne 1.11.1994 „areál v B., část s.p. P. a c. H. K.“ žalovanému 4). Dne 21.10.1994 žalovaný 4) jako jediný společník založil žalovaného 1) – H. p. s.r.o., který platil žalobci náhradu za ztrátu na výdělku od 1.11.1994 až do května 2000, kdy výplatu „s účinností od 10. května 2000“ zastavil.
Převod majetku podle zákona č. 92/1991 Sb. se prováděl - jak z toho rovněž vychází odvolací soud - podle schváleného privatizačního projektu podniku nebo podle schváleného privatizačního projektu účasti státu na podnikání (srov. §5 tohoto zákona); předmětem privatizace byl mimo jiné majetek podniku, kterým pro účely tohoto zákona je souhrn věcí a finančních prostředků, ke kterým má podnik (podnikem se tu rozumí státní podnik, státní peněžní ústav nebo jiné státní organizace) právo hospodaření nebo které jsou v jeho vlastnictví, jakož i souhrn práv, jiných majetkových hodnot a závazků podniku (srov. §1 odst. 1 a §2 tohoto zákona).
Privatizovaný podnik (jeho část) představuje jako organizovaný útvar nejen určitý soubor věcí, práv a jiných majetkových hodnot, které slouží k plnění jeho úkolů. Součástí tohoto souboru, (jeho části) je i osobní prvek (zaměstnanci v něm působící). V zájmu zachování této jednoty hmotných, osobních i nehmotných složek podnikání, jež jsou ve svém souhrnu předpokladem ekonomické funkčnosti podniku, zákon č. 92/1991 Sb. (obdobně jako ustanovení §250 zák. práce) stanovil, že na nabyvatele přecházela rovněž práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům pracujícím v podniku nebo v jeho organizační složce, jichž se privatizace týká (srov. §17, větu první tohoto zákona).
Z uvedeného je zřejmé, že - jak rovněž dovolatel zdůrazňuje - k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů k těm zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah k privatizovanému podniku před uzavřením smlouvy o prodeji podniku (organizační složky privatizovaného podniku) skončil, a kteří v něm již ke dni účinnosti smlouvy o prodeji privatizovaného podniku (jeho organizační složky) nepracovali, neboť jejich pracovní poměr již v minulosti skončil, podle ustanovení §17 zákona č. 92/1991 Sb. nedocházelo.
V projednávané věci závěr o tom, zda žalobce byl ke dni privatizace provozovny části žalovaného 2) -„areálu v B.“ - stále zaměstnancem žalovaného 2), anebo zda zde jeho pracovní poměr již předtím skončil, představuje skutkové zjištění soudu. Správnost tohoto závěru lze v dovolacím řízení zpochybnit dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že skutkové zjištění o tom, že „ke dni účinnosti smlouvy o prodeji části podniku, uzavřené mezi F. n. m. ČR a žalovaným 4) dne 1.11.1994, žalobce byl zaměstnancem privatizované části podniku“, odvolací soud učinil - poté, co znovu vyslechl žalobce a svědka Ing. S. H. - z výsledků dokazování (kromě uvedených důkazů též zejména z výpovědí svědků B. K. a M. K.), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř. Vysvětlil rovněž, proč nebylo možné odvozovat skončení pracovního poměru jen na základě informace svědka Ing. H. podané zaměstnancům o probíhající privatizaci a na podkladě jeho představ o důsledcích této privatizace („tvrzení svědka, že pracovní poměr pracovníků u státního podniku skončil, je pouhým hodnocením tohoto svědka. Na základě jeho hodnocení nelze činit právní závěry“), a proč „v důsledku vzniku nového pracovního poměru u jiného subjektu [u žalovaného 1)] žalobci bez dalšího nemohl zaniknout pracovní poměr u dosavadního zaměstnavatele (P. a c. s.p. H. K.)“. Protože ostatní důkazy nepřinesly v tomto směru pro rozhodnutí věci významné poznatky, má uvedené skutkové zjištění odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování.
Namítá-li dovolatel, že „v tomto sporu bylo prokázáno, že k dohodě o rozvázání pracovního poměru u žalovaného č. 2 došlo konkludentně, a to k 31.10.1994“, předestírá vlastní skutkový závěr založený jednak na subjektivní představě svědka Ing. H. o důsledcích probíhající privatizace a na skutečnosti, že žalobce „od 1.11.1994 uzavřel novou pracovní smlouvu se žalovaným 1)“, aniž bere náležitě v úvahu, že - jak již dovolací soud podrobně vysvětlil - rozhodující mohou být jen skutečnosti umožňující závěr, že pracovní poměr u žalovaného 2) skončil některým ze způsobů uvedeným v ustanovení §42 odst. 1 zák. práce. Ze samotného faktu, že žalobce uzavřel souběžný pracovní poměr se žalovaným 1) totiž ještě nelze usuzovat, že tím projevil svoji vůli rozvázat pracovní poměr u žalovaného 2), popřípadě u žalovaného 4). Protože úsudek o existenci konkludentně projevené vůle účastníka pracovního poměru skončit pracovní poměr dohodou je třeba založit na úvaze vycházející z toho, co zjištěné vnější skutkové okolnosti v pracovněprávních vztazích obvykle znamenají, a protože podstatné je pouze to, co lze objektivními hledisky hodnotit, tedy jakou vůli účastník ve skutečnosti projevil, je správný skutkový závěr odvolacího soudu, že vnější skutkové okolnosti neumožňují závěr o existenci souhlasné vůle žalovaného 2) a žalobce skončit před privatizací pracovní poměr, a že souběžné uzavření pracovní smlouvy žalobce se žalovaným 1) by mělo znamenat něco jiného, než vyjádření tehdejších představ účastníků o způsobu převzetí zaměstnanců „areálu v B.“, o čemž ostatně svědčí rovněž skutečnost, že v následujících letech až do května 2000 byla žalobci náhrada za ztrátu na výdělku bez námitek vyplácena. Z uvedeného je zřejmé, že odvolacímu soudu nelze důvodně vytýkat, že pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a že tedy jeho rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování.
Protože rozsudek odvolacího soudu je věcně správný, a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného 4) podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalovaný 4) s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a který by tak měl právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 větu první o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. července 2006
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v.r.
předseda senátu