ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.1622.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 1622/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce O. P., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská č. 15, IČ 00006947, zastoupené advokátem, o 68.916,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 12/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2005 č.j. 14 Co 27/2005-73, takto:
Dovolání žalobce proti výroku rozsudku městského soudu, jímž byl rozsudek obvodního soudu změněn tak, že se zamítá žaloba o zaplacení 68.834,- Kč s 3,5% úroky z prodlení od 17.1.2003 do zaplacení, se ohledně částky 28.026,- Kč s úroky z prodlení zamítá; a ohledně částky 40.808,- Kč s úroky z prodlení a ve výrocích o nákladech řízení a o soudním poplatku se rozsudek městského soudu zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 17.7.2003 u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 68.916,- Kč s 3,5% úroky z prodlení od 17.1.2003 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 1.8.1994 pracoval u příspěvkové organizace Správa regionálního střediska J., která byla opatřením přednostky Okresního úřadu J. č. 1/2002 ze dne 30.10.2002 ke dni 30.12.2002 zrušena s tím, že práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů přešly na Okresní úřad J. Protože Okresní úřad J. zanikl „podle zákona“ ke dni 31.12.2002 a pracovní poměr žalobce tak skončil z důvodu uvedeného v ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zák. práce, náleží žalobci odstupné podle kolektivní smlouvy Správy regionálního střediska J. ze dne 19.12.2001 ve výši šestinásobku průměrného výdělku. Odstupné žalobce požadoval po žalované označené jako „Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rabínovo nábřeží 42, 128 00 Praha 2“, která mu jej odmítá vyplatit s odůvodněním, že „práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu na ni nepřešly v plném rozsahu“.
Obvodní soudu pro Prahu 2 usnesením ze dne 1.12.2003 č.j. 26 C 179/2003-18 vyslovil svoji místní nepříslušnost a rozhodl, že po právní moci tohoto rozhodnutí bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 jako soudu místě příslušnému. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že podle čl. CXVII bodu 7. zákona č. 320/2002 Sb. „ve spojení“ s ustanovením §3 a §29 zákona č. 201/2002 Sb. „ústředním orgánem státní správy, příslušným k zastupování státu v dané věci je Ministerstvo financí se sídlem Praha 1, Letenská 15“, a že proto je v dané věci místně příslušným Obvodní soud pro Prahu 1, v jehož obvodu má sídlo organizační složka státu, která má za stát vystupovat.
Obvodní soud pro Prahu 1 (poté, co připustil změnu – rozšíření žaloby o částku 15.198,- Kč s úroky z prodlení) rozsudkem ze dne 30.9.2004 č.j. 27 C 12/2004-58 žalované uložil, aby žalobci zaplatila 84.114,- Kč s 3,5% úroky z prodlení od 17.1.2003 do zaplacení, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 6.391,- Kč. Vycházel ze zjištění, že žalobce byl zaměstnán od 1.8.1994 do 30.12.2002 u příspěvkové organizace Správa regionálního střediska J. (která byla přednostkou Okresního úřadu J. ke dni 30.12.2002 zrušena) a následně do 31.12.2002 u Okresního úřadu J., na který přešla práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů existující ke dni zániku Správy regionálního střediska J. Protože v řízení „bylo nepochybně prokázáno, že jak Správa regionálního střediska, tak následně ze zákona i Okresní úřad J. (čl. CXVII zák. č. 320/2002 Sb.) byly zrušeny“, je podle názoru soudu prvního stupně „nepochybné“, že důvod skončení pracovního poměru žalobce „lze spatřovat právě v této okolnosti předvídané zákoníkem práce v ust. §46 odst. 1 písm. a)“, s níž ustanovení §60a odst. 1 zák. práce spojuje nárok zaměstnance na vyplacení odstupného ve výši dvojnásobku průměrného výdělku, případně i vícenásobku průměrného výdělku, stanoví-li to kolektivní smlouva. Jelikož za tohoto stavu „byly veškeré předpoklady stanovené zákonem pro vyplacení odstupného naplněny“, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobcem uplatněný nárok na odstupné „je nárokem oprávněným“, přičemž „s ohledem na ujednání v kolektivní smlouvě uzavřené se Správou regionálního střediska J., resp. Okresním úřadem J., na nějž přešla veškerá práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, jejichž nositelem byla zrušená příspěvková organizace“, náleží žalobci odstupné nikoli ve výši dvojnásobku, nýbrž ve výši šestinásobku průměrného výdělku, tedy (při průměrném denním výdělku 996,- Kč) celkem 129.918,- Kč. Soud prvního stupně však vázán návrhem žalobce (§153 odst. 2 o.s.ř.) mohl žalobci přiznat odstupné pouze v jím žalované výši.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18.2.2005 č.j. 14 Co 27/2005-73 rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku o věci samé do částky 68.834,- Kč s 3,5% úrokem z prodlení z této částky od 17.1.2003 do zaplacení“ změnil tak, že žalobu zamítl, „ve výroku o věci samé do částky 15.280,- Kč s 3,5% úrokem z prodlení z této částky od 17.1.2003 do zaplacení“ tento rozsudek potvrdil a rozhodl, že „žalovanému se nepřiznává právo“ na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a že žalobce je povinen zaplatit „ČR na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 soudní poplatek z odvolání v částce 2.760,- Kč“. Odvolací soud přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že za situace, kdy po zrušení příspěvkové organizace Správa regionálního střediska J. dnem 30.12.2002 přešla práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu žalobce na Okresní úřad J., který byl poté podle čl. CXVII bod 1 zákona č. 320/2002 Sb. ke dni 31.12.2002 rovněž zrušen, „byla mezi žalobcem a státem, za kterého jednal jako organizační složka státu Okresní úřad J., ke dni 31.12.2002 uzavřena (platná) konkludentní dohoda o skončení pracovního poměru“, jejímž „skutečným důvodem“ vzhledem ke „kontextu situace“ byl důvod uvedený v ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zák. práce. Protože následné uzavření pracovní smlouvy od 1.1.2003 mezi žalobcem a Základní školou J. „nelze považovat za pokračování pracovního poměru“ (školy jsou na rozdíl od státu jako předchozího zaměstnavatele žalobce „zcela autonomními zaměstnavateli“), odvolací soud rovněž ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalobci v souvislosti s ukončením pracovního poměru ke dni 31.12.2002 u státu – Okresního úřadu J. „náleží dle §60a odst. 1 zák. práce odstupné jako zákonný nárok“, avšak – jak zdůraznil – „jen v zákonné výši dvojnásobku průměrného výdělku“, neboť „kolektivní smlouva tvrzená žalobcem zavazovala jen příspěvkovou organizaci SRS J. a nikoliv zaměstnavatele následující, zde stát – Okresní úřad J.“. Podle názoru odvolacího soudu tedy žalobci (při soudem prvního stupně správně vypočteném průměrném měsíčním hrubém výdělku 21.653,- Kč) náleží odstupné ve výši 43.306,- Kč. Jelikož však „nelze přehlédnout“, že žalobci byla ze strany Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových poskytnuta částka 28.026,- Kč „hrubého“ jako odstupné, přísluší žalobci z důvodu nezaplaceného odstupného již jen 15.280,- Kč, neboť „je nerozhodné, jaká organizační složka státu jako zaměstnavatele žalobce částku 28.026,- Kč poslala“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho měnícího výroku o věci samé) podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítal, že závěr odvolacího soudu o tom, že práva zaměstnanců z kolektivní smlouvy nemohou zavazovat nového zaměstnavatele, je „v rozporu s výslovným zněním“ ustanovení §54 odst. 4 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, „v návaznosti na ust. §249 odst. 1, odst. 2 a §251 zák. práce“. Zdůraznil, že práva a povinnosti z kolektivní smlouvy jsou „pracovněprávními nároky podle §1 v návaznosti na §18b - §22 zák. práce“, přičemž podle zmíněného ustanovení §54 odst. 4 zákona č. 219/2000 Sb. „práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, jejichž nositelem byla organizace ke dni svého zániku, přecházejí na stát…“. Zaměstnanci nemohou nijak ovlivnit rozhodnutí nadřízeného orgánu o zrušení zaměstnavatele, proto podle názoru dovolatele, kdyby ke dni zrušení organizace zanikla i platně sjednaná kolektivní smlouva, „bylo by to v rozporu nejenom s výše citovaným ustanovením zákona č. 219/2000 Sb., ale též s §7 odst. 2 zák. práce“, který zakazuje zneužití výkonu práva na úkor druhého účastníka pracovněprávního vztahu. Kromě toho žalobce vytkl odvolacímu soudu, že „chybně interpretoval zákon“, jestliže v souvislosti s platbou 28.026,- Kč poskytnutou žalobci Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových dovodil, že „je nerozhodné, která organizační složka státu za stát v pracovněprávních vztazích vystupuje“. Zdůraznil, že stát je zvláštní právnickou osobou „sui generis“, a že „proto na něho nemůžeme pohlížet jako na běžnou právnickou osobu, kde plnění jedné její organizační složky je možné nahradit plněním jiné organizační složky“. Organizační složky státu sice již nejsou od roku 2001 samostatnými právnickými osobami, ale každá je samostatnou účetní jednotkou s vlastním, autonomním rozpočtem odlišným od rozpočtu jiné organizační složky státu, a nelze ani pominout, že podle ustanovení §8b a §251b – 251d zák. práce za stát jakožto zaměstnavatele v pracovněprávních vztazích vždy jedná příslušná organizační složka státu. Podle názoru dovolatele tedy „ze zákona nevyplývá, že plněním jedné organizační složky státu (navíc bez právního důvodu a v jiné výši) zanikne povinnost plnit druhé organizační složce státu“. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je zčásti opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že pracovní poměr žalobce byl rozvázán dohodou ke dni 31.12.2002 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2002 (tj. přede dnem, kdy nabyly účinnosti zákony č. 136/2002 Sb., č. 311/2002 Sb. a č. 312/2002 Sb.) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §60a odst. 1 zák. práce zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v §46 odst. 1 písm. a) až c) nebo dohodou z týchž důvodů, náleží při skončení pracovního poměru odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku. V kolektivní smlouvě, popřípadě ve vnitřním předpisu lze odstupné podle předchozí věty zvýšit o další násobky průměrného výdělku, popřípadě stanovit další podmínky, za nichž zaměstnanci přísluší zvýšené odstupné. To se vztahuje i na zaměstnavatele, kteří neprovozují podnikatelskou činnost.
Odstupné je plnění, které je zaměstnavatel povinen poskytnout svému zaměstnanci, s nímž rozvázal (skončil) pracovní poměr výpovědí danou podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce nebo dohodou uzavřenou z týchž důvodů. Odstupné představuje jednorázový peněžitý příspěvek, který má zaměstnanci pomoci překlenout, často složitou, sociální situaci, v níž se ocitl proto, že bez své viny (z důvodů na straně zaměstnavatele) ztratil dosavadní práci. Tím, že se odstupné poskytuje jako dvojnásobek průměrného výdělku (podle kolektivní smlouvy, popřípadě vnitřního předpisu i jako vícenásobek průměrného výdělku), zákon sleduje, aby se zaměstnanci dostaly takové peněžní prostředky, jaké by jinak obdržel, kdyby pracovní poměr ještě po dobu, která byla rozhodující pro určení výše odstupného (minimálně dva měsíce), pokračoval. Odstupné má tímto způsobem kompenzovat pro zaměstnance nepříznivý důsledek organizačních změn a poskytnout mu ke zmírnění těchto důsledků odpovídající zabezpečení formou jednorázového peněžitého příspěvku.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů dovolatel nenapadá), že na základě pracovní smlouvy ze dne 1.8.1994 uzavřené na dobu neurčitou žalobce pracoval u Správy regionálního střediska J., příspěvkové organizace, jako vedoucí kuchař stravovacího odboru. Dne 19.12.2001 byla mezi Správou regionálního střediska J. a základní organizací Odborového svazu státních orgánů a organizací uzavřena kolektivní smlouva pro rok 2002, v níž (v čl. III bodu 2) bylo mimo jiné ujednáno, že, „dojde-li u zaměstnavatele k rozvázání pracovního poměru se zaměstnancem dohodou podle §46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce, náleží zaměstnanci v souladu s §60a odst. 1 zák. práce celkové odstupné ve výši šestinásobku průměrného výdělku“. Opatřením přednostky Okresního úřadu J., jako vedoucí organizační složky státu vykonávající zřizovatelskou (zakladatelskou) funkci, č. 1/2002 ze dne 30.10.2002 byla státní příspěvková organizace Správa regionálního střediska J. „na základě zákona č. 147/2000 Sb., o okresních úřadech, v platném znění, a ustanovení §54 odst. 4 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, v platném znění“ zrušena ke dni 30.12.2002 s tím, že „v souladu s ustanovením §38 zákona č. 219/2000 Sb., v platném znění, …práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, jejichž nositelem byla příspěvková organizace ke dni svého zániku, přecházejí na stát“; podle části A bodu 2. rozhodnutí ředitele Správy regionálního střediska J. č. 1/2002 ze dne 14.11.2002 „práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, jejichž nositelem byla organizace ke dni svého zániku, tj. k 30.12.2002, přecházejí na Českou republiku - Okresní úřad J.“. Podle čl. CXVII bodu 1. zákona č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů, byl Okresní úřad J. dnem 1.1.2003 zrušen a ke dni 31.12.2002 byl pracovní poměr žalobce rozvázán dohodou z důvodu uvedeného v ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zák. práce proto, že se ruší zaměstnavatel. Od 2.1.2003 žalobce nastoupil do pracovního poměru u Základní školy J. Žalobce se touto žalobou domáhá po státu vyplacení odstupného ve výši šestinásobku průměrného výdělku podle kolektivní smlouvy uzavřené pro rok 2002 u jeho původního zaměstnavatele - státní příspěvkové organizace Správa regionálního střediska J.
Protože - jak vyplývá z ustanovení §60a odst. 1 zák. práce - nárok na zvýšené odstupné má zaměstnance jen tehdy, stanoví-li to kolektivní smlouva nebo vnitřní předpis, byl za tohoto skutkového stavu pro posouzení, zda žalobci náleží odstupné ve výši šestinásobku průměrného výdělku, mimo jiné významný závěr o tom, zda na Českou republiku – Okresní úřad J. přešly dnem 30.12.2002 práva a povinností z pracovněprávního vztahu žalobce, včetně závazků vyplývajících původnímu zaměstnavateli – státní příspěvkové organizaci Správě regionálního střediska J. z kolektivní smlouvy pro rok 2002.
Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů je zákoníkem práce (ve znění účinném ke dni 30.12.2002 tj. ve znění účinném do 31.12.2002, než nabyly účinnosti zákony č. 136/2002 Sb., č. 311/2002 Sb. a č. 312/2002 Sb.) upraven v ustanoveních §249 až 251d [ustanovení §251 a §251d zák. práce upravuje uspokojení nároků zaměstnanců zaměstnavatele (případně organizační složky státu), který byl zrušen]. K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů na jiného zaměstnavatele však dochází nejen podle uvedených ustanovení zákoníku práce, ale i v dalších případech stanovených právními předpisy (srov. např. §59 odst. 3 nebo §480 a §487 obch. zák., §54 odst. 4 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, §17 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů). K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů od dosavadního zaměstnavatele (dosavadního subjektu odpovědnostního vztahu) na jiného zaměstnavatele může dojít toliko na základě právního předpisu, a je vyloučeno, aby nastal jen kupř. na základě smluvního ujednání zaměstnavatelských subjektů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.6.1999 sp. zn 21 Cdo 253/99, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 6, roč. 1999, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29.8.1994, sp. zn. 6 Cdo 82/94, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 38, roč. 1995).
Státní příspěvková organizace - obdobně jako podnik nebo jeho část tvořící samostatnou organizační složku - představuje jako organizovaný útvar nejen určitý soubor věcí, práv, a jiných majetkových hodnot, které slouží k plnění jeho úkolů. Organickou součástí tohoto souboru je i osobní prvek (zaměstnanci v něm působící). V zájmu zachování této jednoty hmotných, osobních i nehmotných složek podnikání, jež jsou ve svém souhrnu předpokladem ekonomické funkčnosti podniku, právní předpis stanoví, že práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, jejichž nositelem byla organizace ke dni svého zániku, přecházejí na stát, přičemž závazky jménem státu (jako nositele závazku) plní ta organizační složka, která o zrušení organizace rozhodla (srov. §38 a §54 odst. 4 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění účinném do 31.3.2003).
Podle ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání (ve znění účinném do 31.12.2002), kolektivní smlouva je dvoustranným právním úkonem mezi odborovou organizací, jejímž jménem ji uzavírá zástupce příslušného odborového orgánu [§3 odst. 1 písm. a) cit. zákona], a zaměstnavatelem, popř. organizací zaměstnavatelů, kterou se upravují individuální vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavatelem (zejména plnění poskytovaná zaměstnancům), kolektivní vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavatelem (např. pracovní, mzdové a další podmínky týkající se celého kolektivu zaměstnanců nebo jeho části) a práva a povinnosti smluvních stran (tj. vymezení vztahů mezi odborovou organizací a zaměstnavatelem, popř. organizací zaměstnavatelů). V ustanoveních, která upravují individuální nebo kolektivní vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnanci, z nichž vznikají nároky blíže neurčenému okruhu jednotlivých zaměstnanců, má kolektivní smlouva normativní povahu. Normativní závazky z kolektivní smlouvy je třeba považovat v širším smyslu za pramen práva (kolektivní smlouva tu plní funkci právního předpisu), neboť nároky, které vznikly z kolektivní smlouvy jednotlivým zaměstnancům, se uplatňují a uspokojují jako ostatní nároky zaměstnanců z pracovního poměru (§20 odst. 3 zák. práce).
K základním právům a povinnostem vyplývajícím z pracovního poměru náleží - kromě jiného - povinnost (a právo) zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, platit mu za vykonanou práci mzdu, vytvářet podmínky pro úspěšné plnění jeho pracovních úkolů a dodržovat ostatní pracovní podmínky stanovené právními předpisy nebo kolektivní nebo pracovní smlouvou, a tomu odpovídající povinnost (a právo) zaměstnance podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní době a dodržovat pracovní kázeň [§35 odst. 1 písm. a) a b) zák. práce]. Z povahy věci vyplývá, že uvedená práva a povinnosti nový zaměstnavatel (stát – jeho příslušná organizační složka) přejímá v té kvalitě a s těmi vlastnostmi, jimiž se vyznačovaly u bývalého zaměstnavatele (státní příspěvkové organizace), tedy včetně mzdových a ostatních pracovněprávních nároků vyplývajících z původního pracovního poměru; rozsah přecházejících práv a povinností z pracovněprávních vztahů je v zásadě vymezen mírou práv a povinností, která dosavadnímu zaměstnavateli vyplývají z trvajících (existujících) pracovních poměrů k zaměstnancům, jichž se přechod týká. Okamžikem přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, jejichž nositelem byla příspěvková organizace ke dni svého zániku, totiž dochází - nazíráno z hlediska zaměstnance - pouze ke změně jednoho ze subjektů pracovněprávního vztahu - zaměstnavatele, zatímco vlastní obsah pracovněprávního vztahu zůstává nedotčen.
Protože - jak uvedeno výše - zákon jako jednu ze základních povinností vyplývajících z pracovního poměru ukládá zaměstnavateli dodržovat ostatní pracovní podmínky stanovené kolektivní smlouvou, je zřejmé, že nedílnou součástí pracovněprávního vztahu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem jsou rovněž závazky z kolektivní smlouvy, z nichž vznikají nároky blíže neurčenému okruhu jednotlivých zaměstnanců (tj. závazky normativní povahy). Normativní povahu mají nepochybně i ustanovení kolektivní smlouvy, která určují v rámci vyplývajícím z ustanovení §60a odst. 1 zák. práce předpoklady pro poskytování odstupného. Jestliže tedy zaměstnanec má podle kolektivní smlouvy nárok na poskytnutí zvýšeného odstupného (nad zákonem stanovený dvojnásobek průměrného výdělku), přejímá nový zaměstnavatel práva a povinnosti z tohoto pracovněprávního vztahu s tímto závazkem v nezměněné kvalitě.
Z uvedeného vyplývá, že v posuzovaném případě okamžikem zániku státní příspěvkové organizace Správa regionálního střediska J. podle ustanovení §54 odst. 4 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, přešla na stát (Českou republiku) - jeho organizační složku Okresní úřad J., který jako organizační složku státu vykonávající zřizovatelskou (zakladatelskou) funkci tuto organizaci zrušil, rovněž veškerá práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu žalobce upínající se k jeho existujícímu (trvajícímu) pracovnímu poměru k příspěvkové organizaci Správa regionálního střediska J., tedy včetně (normativních) závazků z kolektivní smlouvy pro rok 2002, z nichž žalobci - mimo jiné - vzniká nárok na „celkové odstupné ve výši šestinásobku průměrného výdělku, dojde-li u zaměstnavatele k rozvázání pracovního poměru se zaměstnancem dohodou podle §46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce“. Dovodil-li proto odvolací soud, že „žalobci v souvislosti s ukončením pracovního poměru ke dni 31.12.2002 u státu - Okresního úřadu J. náleží odstupné jen v zákonné výši dvojnásobku průměrného výdělku“, protože „kolektivní smlouva tvrzená žalobcem zavazovala jen příspěvkovou organizaci SRS J. a nikoliv zaměstnavatele následující“, spočívá jeho rozsudek v tomto směru na nesprávném právním posouzení věci.
Názor dovolatele, že v daném případě ze strany žalované (České republiky – Ministerstva financí) nedošlo k částečnému upokojení nároku žalobce na odstupné do výše 28.026,- Kč, protože tuto „pracovněprávní povinnost plnila jiná organizační složka státu“ (Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových), však sdílet nelze.
Zánik práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů nastává jen na základě těch skutečností, s nimiž pracovní právo zánik práv a povinností spojuje. Nejobvyklejším způsobem zániku práva je uspokojení nároku (srov. §252 zák. práce).
K řádnému uspokojení nároku dochází - z pohledu, kým má být plnění poskytnuto - především tím způsobem, že předmět plnění je oprávněnému účastníku plněn přímo povinným účastníkem. Právo učinit právní úkon směřující k zániku nároku z pracovněprávních vztahů uspokojením nároku věřitele totiž - jak z toho zřejmě vychází ve svých úvahách i dovolatel - nenáleží nezávisle na dalších podmínkách kterékoliv třetí osobě; plnění poskytnuté osobou odlišnou od účastníků pracovněprávního vztahu může být způsobilým důvodem zániku nároku z pracovněprávních vztahů jeho uspokojením, jen jestliže to pracovněprávní předpisy připouštějí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12.8.2003 sp. zn. 21 Cdo 323/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 39, ročník 2004).
Zaměstnavateli se pro účely zákoníku práce rozumí právnické nebo fyzické osoby, které zaměstnávají fyzické osoby v pracovněprávních vztazích a pokud to stanoví zákon, též v obdobných pracovních vztazích (§8 odst. 1 zák. práce). Pokud je účastníkem pracovněprávních vztahů stát, je právnickou osobou a je zaměstnavatelem; to platí rovněž pro obdobné pracovní vztahy. Za stát v pracovněprávních vztazích jedná příslušná organizační složka státu (§8b odst. 1, 2 zák. práce).
Organizačními složkami státu (dále jen „organizační složka“) jsou ministerstva a jiné správní úřady státu, Ústavní soud, soudy, státní zastupitelství, Nejvyšší kontrolní úřad, Kancelář prezidenta republiky, Úřad vlády České republiky, Kancelář Veřejného ochránce práv, Akademie věd České republiky, Grantová agentura České republiky a jiná zařízení, o kterých to stanoví zvláštní právní předpis (kromě jiných i Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, zřízený s účinností od 1.7.2002 zákonem č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových) nebo tento zákon (§51); obdobné postavení jako organizační složka státu má Kancelář Poslanecké sněmovny a Kancelář Senátu (§3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění účinném do 31.3.2003). Organizační složka není právnickou osobou (§3 odst. 2 věta první cit. zákona).
Je mimo pochybnost, že zákon přiznává způsobilost mít práva a povinnosti v pracovněprávních vztazích jen státu, který má v těchto vztazích postavení právnické osoby. Dovolateli lze ovšem přisvědčit v tom směru, že samotný výkon práv a povinností z pracovněprávních vztahů - jak je zjevné z ustanovení §8b, §9a, §251b až §251d zák. práce - se upíná k příslušné organizační složce státu, které náleží nejen možnost dávat zaměstnancům interní příkazy a pokyny k výkonu práce, ale též oprávnění činit v pracovněprávních vztazích právní úkony. Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená (srov. též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13.9.2005, sp. zn. 21 Cdo 2525/2004, uveřejněného v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 176, ročník 2005), že pro účely odstupného je zaměstnavatelem příslušná organizační složka státu, jíž se pracovněprávní vztah týká, a že proto jen tato organizační složka státu (jako povinný účastník pracovněprávního vztahu) je oprávněna učinit právní úkon směřující k uspokojení nároku zaměstnance na odstupné a - jak uvádí dovolatel - její plnění „nemůže nahradit jiná organizační složka státu“. O takový případ se však v posuzované věci nejedná.
Podle ustanovení §251d zák. práce stanoví-li zvláštní právní předpis, že organizační složka státu se ruší, stanoví tento předpis též, na kterou organizační složku státu přechází výkon práv a povinností z pracovněprávních vztahů zaměstnanců zrušené organizační složky státu a která organizační složka státu uspokojí nároky zaměstnanců zrušené organizační složky státu, popřípadě uplatní nároky vůči těmto zaměstnancům.
Protože podle Čl. CXVII bodu 1. zákona č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů (ve znění účinném do 31.12.2003), byly dnem 1.1.2003 zrušeny okresní úřady, stanovil tento předpis též, že výkon práv a povinností z pracovněprávních vztahů zaměstnance okresního úřadu v případech, kdy činnosti zaměstnance okresního úřadu stanovené tímto zákonem nepřecházejí na územní samosprávné celky, přechází z okresního úřadu na Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, není-li upraveno zvláštním předpisem jinak (srov. Čl. CXVII bod 6. cit. zákona), a že nároky zaměstnanců okresních úřadů z pracovněprávních vztahů, které nepřešly na příslušné územní samosprávné celky, uspokojuje jménem státu Ministerstvo financí (srov. Čl. CXVII bod 7. cit. zákona). S ohledem na uvedenou kompetenci Ministerstva financí soudy obou stupňů (na základě usnesení Obvodní soudu pro Prahu 2 ze dne 1.12.2003 č.j. 26 C 179/2003-18) jednaly v daném sporu o zaplacení odstupného jako s žalovanou „Českou republikou – Ministerstvem financí“.
Odvolacím soudem však bylo zjištěno, že žalobci poskytla částku 28.026,- Kč „hrubého“ jako odstupné v souvislosti s rozvázáním pracovního poměru žalobce k České republice - Okresnímu úřadu J. dohodou z důvodu podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zák. práce jiná organizační složka státu - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále též jen „Úřad“), který je od 1.7.2002 příslušným hospodařit s veškerým majetkem, s nímž k tomuto dni byly příslušné hospodařit okresní úřady nebo Ministerstvo financí, a se kterým do tohoto dne nenaložily, a od 1.7.2002 plní úkoly spojené se všemi závazky státu souvisejícími s tímto majetkem, pokud tyto úkoly k uvedenému dni plnily okresní úřady nebo Ministerstvo financí (srov. §29 odst. 1 a 4 zákona 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění účinném do 18.3.2004). V souladu s těmito pravomocemi na Úřad rovněž podle Čl. CXVII bodu 14. zmíněného zákona č. 320/2002 Sb., přešla dnem 1.1.2003 příslušnost hospodařit s majetkem České republiky, včetně práv, se kterými byly příslušné hospodařit okresní úřady, není-li upraveno tímto zákonem nebo zvláštním předpisem jinak, a současně Úřad započal plnit úkoly spojené s odpovědností za závazky České republiky související s tímto majetkem, jakož i za další závazky České republiky vzniklé z dosavadní činnosti okresních úřadů anebo s touto činností související.
Z uvedeného vyplývá, že ve věcech práv a povinností (resp. nároků a závazků) zaměstnanců okresních úřadů z pracovněprávních vztahů, které nepřešly na příslušné územní samosprávné celky (tedy včetně uplatněného nároku žalobce), existuje mezi Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových a Ministerstvem financí zřejmá provázanost kompetencí ohledně hospodaření s majetkem zrušených okresních úřadů. Z tohoto důvodu nelze dovozovat, že v daném případě poskytla žalobci částečné plnění organizační složka státu, která nebyla oprávněna učinit právní úkon směřující k uspokojení nároku žalobce na odstupné. Odvolacímu soudu tudíž nelze důvodně vytýkat, že - byť z ne zcela přiléhavých důvodů - považoval za „nerozhodné“, zda žalobci částku 28.026,- Kč „hrubého“ jako odstupné poskytl „Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (Čl. CXVII bod 6. zákona č. 320/2002 Sb.) nebo Ministerstvo financí (Čl. CXVII bod 7. zákona č. 320/2002 Sb.)“.
Protože rozsudek odvolacího soudu v napadeném měnícím výroku o věci samé není správný jen ohledně částky 40.808,- Kč s úroky z prodlení, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení §243b odst. 2, části věty za středníkem o.s.ř. zrušil pouze v tomto rozsahu (a v souvisejících výrocích o nákladech řízení a o soudním poplatku) a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 2, věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243d odst. 1, část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný .
V Brně dne 6. června 2006
JUDr. Zdeněk Novotný,v.r.
předseda senátu