ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.1825.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 1825/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. P., zastoupeného advokátem, proti žalované E., spol. s r.o., zastoupené advokátem, o 292.077,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 188/99, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2004 č.j. 28 Co 256/2004-116, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 292.077,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikoval. Žalobu odůvodnil tím, že dopisem ze dne 18.12.1996 jej žalovaná odvolala z funkce technického ředitele a současně mu dala výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, na základě níž skončil pracovní poměr účastníků podle ustanovení §45 zák. práce dnem 31.3.1997. Žalovaná však dosud žalobci nezaplatila „ušlou mzdu“ za tříměsíční výpovědní dobu ve výši 170.744,- Kč a „v rozporu s §60a odst. 1 a §65 odst. 3 zák. práce“ odmítá žalobci vyplatit odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku ve výši 121.333,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 4 (poté, co žalobce vzal zpět žalobu co do částky 139.087,- Kč s úroky z prodlení) rozsudkem ze dne 16.1.2002 č.j. 10 C 188/99-55 rozhodl o části předmětu řízení tak, že zastavil řízení „o 139.087,- Kč a o 21% úrok z částky 61.994,- Kč od 13.3.1996 do zaplacení“, že žalované uložil, aby zaplatila žalobci 77.831,- Kč, a že žalobu o zaplacení 75.159,- Kč zamítl. Soud prvního stupně „vzal za prokázáno“, že k odvolání žalobce z funkce „došlo v důsledku nespokojenosti žalované s prací žalobce“, neboť prvnímu odvolání žalobce z funkce ze dne 20.11.1996 (které nebylo žalobci řádně doručeno, a proto jej žalovaná opětovně odvolala dopisem ze dne 18.12.1996) „předcházelo sdělení o porušování pracovních povinností“. Protože k odvolání žalobce z funkce „nedošlo z důvodu organizačních změn“, dospěl k závěru, že uplatněný nárok žalobce na odstupné není „podle §65 odst. 3) zák. práce“ opodstatněný. Důvodným však soud prvního stupně shledal nárok žalobce na „ušlou mzdu za výpovědní dobu“, neboť „při výši průměrného hrubého výdělku za rozhodné období 48.917,- Kč činí jeho nárok za 3 měsíce 146.751,- Kč na hrubé mzdě“, a „bylo-li mu vyplaceno pouze 68.920,- Kč na hrubé mzdě“, pak „zbývá doplatit na hrubé mzdě“ požadovaných 77.831,- Kč.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 12.9.2002 č.j. 11 Co 188/2002-66 rozsudek soudu prvního stupně „v zamítavém výroku ohledně částky 75.159,- Kč“ zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud především vytkl soudu prvního stupně, že z odůvodnění jeho rozsudku není zřejmé, proč zamítl nárok žalobce na odstupné ve výši 75.159,- Kč, když žalobce požadoval odstupné ve výši 121.333,- Kč a posléze ve výši 97.833,34 Kč s příslušenstvím. Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku odvolací soud spatřoval rovněž v tom, že soud prvního stupně „v rozporu s požadavky kladenými na písemné vyhotovení rozsudku ust. §157 o.s.ř.“ v odůvodnění neuvedl, jaká zjištění ohledně rozhodující skutečnosti, zda k rozvázání pracovního poměru se žalobcem došlo po odvolání z funkce v souvislosti s jejím zrušením v důsledku organizační změny, učinil z jediného důkazu provedeného při jednání dne 29.6.2001, a proč nevyhověl návrhu žalobce na provedení důkazu „zápisem z valné hromady společnosti E. s.r.o ze dne 20.1.1997“. Soudu prvního stupně proto uložil, aby v tomto směru zjednal nápravu.
Obvodní soud pro Prahu 4 poté rozsudkem ze dne 17.12.2004 č.j. 10 C 188/99-95, ve spojení s usnesením ze dne 15.3.2004 č.j. 10 C 188/99-107, žalované uložil, aby zaplatila žalobci úrok z prodlení ve výši 30.239,- Kč, zamítl žalobu „s žádostí o zaplacení 75.159,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 13.3.1997 do zaplacení“ a „s žádostí o zaplacení 21% úroku z prodlení z částky 87.831,- Kč od 13.3.1997 do zaplacení, pokud přesahuje výši 30.239,- Kč“, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Podle názoru soudu prvního stupně „v řízení bylo prokázáno“, že k odvolání žalobce z funkce technického ředitele a k rozhodnutí o zrušení této funkce „došlo v jednom dni dne 18.12.1996 rozhodnutím jednatele“, že žalovaná „byla nepokojena s prací žalobce, což mu sdělila“, že žalobce rozhodnutí jednatele žalované „nerespektoval“ a že na první odvolání z funkce ze dne 20.11.1996 (které mu nebylo řádně doručeno) „reagoval tak, že odmítl přestat funkci vykonávat a nastoupit na své původní místo“. Za této situace „má proto soud za to, že se žalované podařilo prokázat, že žalobce byl z funkce odvolán pro nespokojenost žalované s jejím výkonem a že zrušení funkce bylo pouze důsledkem situace, v jaké se žalovaná po jeho odvolání z funkce ocitla“. Protože na uvedeném závěru „nemůže nic změnit“ usnesení valné hromady ze dne 20.1.1997, „i když je na něm uvedeno, že se schvaluje dání výpovědi žalobci v důsledku organizační změny na základě reorganizace“, soud prvního stupně uzavřel, že „žalobci nárok na odstupné nevznikl“ a že proto „žalobu co do zbytku žalované částky, představující část odstupného sníženou o částku, o kterou žalobce navrhl zastavení řízení, zamítl“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6.10.2004 č.j. 28 Co 256/2004-116 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil, aby žalobci zaplatila 75.159,- Kč s 21% úrokem z prodlení od 13.3.1997 do zaplacení; „ve výroku o zamítnutí žaloby o zaplacení 21% úroku z prodlení z částky 87.831,- Kč od 13.3.1997 do zaplacení, pokud přesahuje výši 30.239,- Kč, a ve výroku o nákladech řízení“ tento rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud zdůraznil, že podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) a §60a zák. práce nárok na odstupné vzniká mimo jiné zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodu uvedeného v ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce (tj. stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách) a je splatný po skončení pracovního poměru v nejbližším výplatním termínu určeném zaměstnavatelem pro výplatu mzdy. Z listiny ze dne 18.12.1996 označené jako „odvolání z funkce a výpověď z pracovního poměru“ přitom vyplývá, že jednatel žalované podle ustanovení §65 odst. 2 zák. práce odvolal žalobce z funkce technického ředitele a s ohledem na to, že žalovaná pro žalobce neměla jinou práci ve smyslu ustanovení §65 odst. 3 zák. práce, dala mu zároveň výpověď pro nadbytečnost podle ustanovení §46 odst. 1 oísm. c) zák. práce. Protože - „jak je ve výpovědi výslovně uvedeno“ – žalobce „dostal výpověď pro nadbytečnost, tedy z důvodu organizační změny“, náleží mu podle názoru odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §60a zák. práce odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku, „jehož výši účastníci učinili nespornou částkou 48.917,- Kč, tedy na odstupné ve výši 97.834,- Kč“. Vzhledem k tomu, že „část nároku na odstupné byla žalobci již nesprávně pravomocně přiznána v rámci jeho nároku na náhradu mzdy a zbývá tedy uhradit pouze 75.159,- Kč spolu s úroky z prodlení určenými podle §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. dvojnásobkem diskontní sazby stanovené Č. n. b. počítanými ode dne 13.3.1997, kdy mělo být žalobci odstupné podle §60a odst. 3 zák. práce vyplaceno“, odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 75.159,- Kč s úroky z prodlení změnil tak, že žalobě vyhověl. Zrušovací výrok odůvodnil tím, že závěry soudu prvního stupně „ohledně dalšího žalobcova nároku na úroky z prodlení v souvislosti se zpožděnými platbami na náhradu mzdy“ jsou nepřezkoumatelné.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho měnícího výroku o věci samé) podala žalovaná dovolání. Zdůraznila, že „esenciálním hmotněprávním důvodem dovolání je nutnost aplikace ustanovení §65/3 třetí věta za středníkem zák. práce“, podle něhož „odstupné poskytované zaměstnancům při organizačních změnách náleží jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z funkce v souvislosti s jejím zrušením v důsledku organizační změny“. Tato podmínka však podle jejího názoru v daném případě splněna nebyla, neboť žalovaná „prokázala“, že žalobce odvolala z funkce technického ředitele proto, že byla nespokojena s výkonem této funkce, což mu také písemně vytkla již 22.10.1996. O odvolání žalobce z funkce rozhodl jednatel dne 20.11.1996, a protože toto odvolání bylo poštou doručeno manželce žalobce, měla žalovaná „s ohledem na judikaturu“ pochybnost o řádném doručení. I když žalobce potvrdil, že toto odvolání převzal, rozhodnutí o odvolání nerespektoval, a proto jednatel žalované odvolal žalobce ještě jednou dne 18.12.1996. Toto odvolání spolu s výpovědí pro nadbytečnost bylo žalobci již doručeno řádně „a v návaznosti na to pak také byla zrušena funkce technického ředitele žalované s účinností od 19.12.1996 (viz. usnesení valné hromady ze dne 20.1.1997)“. Podle názoru dovolatelky však odvolací soud při svém rozhodování „pominul skutkovou genezi případu a zejména důsledek toho, že nadbytečnost pracovníka vznikla až v návaznosti na jeho odvolání z funkce a nikoliv naopak“. Žalobce totiž - jak zdůraznila - nebyl odvolán z funkce proto, že byla zrušena jeho funkce (v důsledku organizační změny), ale jeho funkce „byla zrušena v důsledku nutnosti jeho odvolání pro nespokojenost zaměstnavatele s jejím výkonem“; proto jde o případ, kdy nárok na odstupné nevznikl. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení „a meritornímu rozhodnutí“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený měnící rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Žalobou uplatněný nárok na odstupné je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že žalovaná dala žalobci výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne 18.12.1996, který žalobce převzal téhož dne - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.1999 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 167/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §60a odst. 1 věty první zák. práce zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v §46 odst. 1 písm. a) až c) nebo dohodou z týchž důvodů, náleží při skončení pracovního poměru odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku.
Odstupné je plnění, které je zaměstnavatel povinen poskytnout svému zaměstnanci, s nímž rozvázal (skončil) pracovní poměr výpovědí danou podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce nebo dohodou uzavřenou z týchž důvodů. Odstupné představuje jednorázový peněžitý příspěvek, který má zaměstnanci pomoci překlenout, často složitou, sociální situaci, v níž se ocitl proto, že bez své viny (z důvodů na straně zaměstnavatele) ztratil dosavadní práci. Tím, že se odstupné poskytuje jako dvojnásobek průměrného výdělku (podle kolektivní smlouvy, popřípadě vnitřního předpisu i jako vícenásobek průměrného výdělku srov. §60a odst. 1 věty druhé zák. práce) zákon sleduje, aby se zaměstnanci dostaly takové peněžní prostředky, jaké by jinak obdržel, kdyby pracovní poměr ještě po dobu, která byla rozhodující pro určení výše odstupného (minimálně dva měsíce), pokračoval. Odstupné má tímto způsobem kompenzovat pro zaměstnance nepříznivý důsledek organizačních změn a poskytnout mu ke zmírnění těchto důsledků odpovídající zabezpečení formou jednorázového peněžitého příspěvku.
Protože ustanovení §60a zák. práce nespojuje vznik nároku na odstupné s tím, co bylo ve výpovědi dané zaměstnavatelem nebo dohodě uvedeno o důvodech skončení pracovního poměru, ale se zjištěním, proč (z jakého skutečného důvodu) byl pracovní poměr opravdu rozvázán, je pro vznik nároku zaměstnance na odstupné tedy především významné zjištění, zda jeho pracovní poměr byl skutečně rozvázán z některého z důvodů uvedených v ustanovení §46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce; tyto důvody mají společné to, že se vztahují k organizačním změnám nastalým u zaměstnavatele, v důsledku nichž zaměstnavatel nebude mít možnost zaměstnance dále zaměstnávat nebo že se zaměstnanec stane nadbytečným, a odlišují se od sebe podle toho, jaká organizační změna u zaměstnavatele nastala.
S názorem odvolacího soudu, že v daném případě žalobci odvolanému z funkce technického ředitele „náleží podle §60a zákoníku práce nárok na odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku“, neboť „dostal výpověď pro nadbytečnost (jak ostatně ve výpovědi výslovně uvedeno), tedy z důvodu organizační změny“, nelze - se zřetelem ke shora podanému výkladu - souhlasit.
Podle ustanovení §65 odst.2 zák. práce zaměstnance, který byl do funkce zvolen nebo jmenován, lze z této funkce odvolat. Zaměstnanec se může této funkce též vzdát. Odvolání a vzdání se funkce musí být písemné a doručené druhému účastníku, jinak je neplatné. Výkon funkce končí dnem následujícím po doručení odvolání nebo vzdání se funkce, nebyl-li v odvolání nebo vzdání se funkce uveden den pozdější.
Podle ustanovení §65 odst. 3 zák. práce uplynutím volebního období, odvoláním z funkce ani vzdáním se funkce pracovní poměr nekončí. Zaměstnavatel se zaměstnancem dohodne jeho další pracovní zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě na jinou pro něho vhodnou práci. Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci nebo zaměstnanec ji odmítne, je dán výpovědní důvod podle §46 odst. 1 písm. c); odstupné poskytované zaměstnancům při organizačních změnách náleží jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z funkce v souvislosti s jejím zrušením v důsledku organizační změny. Pro skončení tohoto pracovního poměru platí jinak ustanovení o skončení pracovního poměru sjednaného pracovní smlouvou.
Z posledně citovaného ustanovení je zřejmé, že odvoláním zaměstnance z funkce pracovní poměr nekončí a že zákon předpokládá (stanoví jako pravidlo), že zaměstnanec bude nadále u zaměstnavatele konat dohodou účastníků stanovenou jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě jinou pro něho vhodnou práci; jde tu o takovou práci, kterou je zaměstnanec způsobilý vykonávat vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, kvalifikaci a schopnostem. Pro případ, že zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci nebo že ji zaměstnanec odmítne (k dohodě o jeho dalším pracovním zařazení u zaměstnavatele z tohoto důvodu nedojde), zákon stanoví (srov. §65 odst. 3 část věty třetí před středníkem zák. práce), že „je dán výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce“. Zákon tu vytváří fikci nadbytečnosti zaměstnance, pro kterou je možné s ním rozvázat pracovní poměr, aniž by bylo potřebné (možné) se při eventuelním zkoumání platnosti výpovědi zabývat tím, zda se zaměstnanec skutečně stal pro zaměstnavatele nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatel nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách [jak to jinak ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce pro platné rozvázání pracovního poměru výpovědí vyžaduje].
Z uvedeného tedy vyplývá, že, je-li zaměstnanci dána výpověď z pracovního poměru z důvodu „fikce nadbytečnosti“, zákon nepožaduje skutečné naplnění výpovědního důvodu podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Se zaměstnancem (který se po odvolání z funkce nedohodne se zaměstnavatelem na svém dalším pracovním zařazení) lze tudíž rozvázat pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, aniž by byly splněny předpoklady výslovně v tomto ustanovení uvedené. Pro vznik nároku na odstupné v těchto případech proto zákon - aby zůstal zachován výše zmíněný smysl a účel odstupného (jako jednorázového peněžitého příspěvku sloužícího ke zmírnění nepříznivých důsledků organizačních změn pro zaměstnance) - výslovně stanoví (srov. §65 odst. 3 část věty třetí za středníkem zák. práce), že „odstupné poskytované zaměstnancům při organizačních změnách náleží jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z funkce v souvislosti s jejím zrušením v důsledku organizační změny“.
V posuzované věci žalovaná dala žalobci dne 18.12.1996 „výpověď pro nadbytečnost podle §46/1/c) zákoníku práce“ s ohledem na to, že po jeho odvolání z funkce technického ředitele pro něj neměla „jinou práci ve smyslu §65/3 zákoníku práce“. Ačkoli - jak je z uvedeného zřejmé - byla žalobci dána výpověď z důvodu „fikce nadbytečnosti“, neboť po jeho odvolání z funkce pro něj žalovaná neměla jinou vhodnou práci, odvolací soud dovodil opodstatněnost nároku žalobce na odstupné „podle §60a zákoníku práce“, aniž by zkoumal, zda k odvolání žalobce z funkce technického ředitele došlo v souvislosti s jejím zrušením v důsledku organizační změny, tj. zda žalobce ztratil dosavadní práci (nemůže dále vykonávat funkci, do níž byl jmenován) právě v souvislosti s rozhodnutím zaměstnavatele (žalované) o organizační změně spočívající ve zrušení jím zastávaného pracovního místa (funkce technického ředitele). Protože se odvolací soud veden nesprávným právním názorem touto skutečností nezabýval, je jeho závěr o tom, že žalobci „náleží podle §60a zákoníku práce nárok na odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku“, zatím předčasný.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v napadené měnící části, v níž bylo žalobci přisouzeno 75.159,- Kč s úroky z prodlení, není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto v této části a v akcesorickém výroku zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a §243b odst.3 věta první o.s.ř.).
V dalším řízení odvolací soud při rozhodování o nároku na odstupné neopomene, že závěr o tom, jaký měl zaměstnanec průměrný výdělek není skutkovým zjištěním, ale výsledkem aplikace právního předpisu, tj. právním posouzením (právním závěrem). Při objasňování výše průměrného výdělku zaměstnance tedy soud nemůže ve smyslu ustanovení §120 odst. 4 o.s.ř. vycházet z údajů zaměstnance a zaměstnavatele o tom, kolik podle jejich názoru průměrný výdělek činil, i kdyby se obsahově shodovaly; za svá skutková zjištění může soud vzít jen shodná tvrzení zaměstnance a zaměstnavatele o skutečnostech, rozhodných pro zjištění průměrného výdělku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.3.2003 sp. zn. 21 Cdo 1478/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 76, ročník 2003).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. června 2006
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu