ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.1860.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 1860/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. C., zastoupeného advokátem, proti žalované 1. H. z. a.s., zastoupené advokátkou, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 10 C 117/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. února 2005, č. j. 16 Co 11/2005-121, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.575,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 16. 7. 2002 (který byl téhož dne žalobci doručen) žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobce „nastoupil dovolenou do zahraničí dnem 28. června do 8. července 2002“ a tuto skutečnost neoznámil svému nadřízenému a svého nadřízeného ani neinformoval o způsobu zabezpečení provozu na všech pracovištích, které řídil. Porušení pracovní kázně se měl dále dopustit tím, že „porušil smlouvu o zachování mlčenlivosti uzavřenou dne 27. 9. 1999 vzhledem k informacím předaným třetím osobám“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že důvody uvedené ve výpovědi neodpovídají skutečnosti a že navíc výpověď není podepsána osobami oprávněnými za žalovanou jednat.
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 27. 5. 2004, č. j. 10 C 117/2002-72, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 5.750,- Kč k rukám „právní zástupkyně žalované“ a ČR - Okresnímu soudu v Opavě částku, jejíž výše bude stanovena v samostatném usnesení. Po provedeném dokazování měl za prokázáno, že žalobce byl zaměstnancem žalované ode dne 30. 11. 1995, naposledy ve funkci mistra přidružené výroby pověřeného též řízením kompostárny, „přičemž se jednalo o výkon funkcí vedoucího zaměstnance ve smyslu §27 odst. 5 zák. práce“. Dne 28. 6. 2002 odjel žalobce na zahraniční týdenní pobyt, aniž by mu byla ve smyslu §108 odst. 1 zák. práce tato dovolená určena. Vypsal sice v den svého odjezdu „tzv. dovolenku“, ale tu již nepředložil ke schválení své přímé nadřízené. Z dovolené, kterou žalovaná vyhodnotila jako neomluvenou absenci, se vrátil až 9. 7. 2002. Toto jednání žalobce posoudil soud prvního stupně jako porušení pracovní kázně. Při posuzování intenzity tohoto porušení pracovní kázně přihlédl zejména k okolnostem, za kterých k tomuto porušení pracovní kázně došlo, k předchozímu plnění pracovních úkonů žalobcem, k délce jeho nepřítomnosti na pracovišti a k následkům jeho jednání s ohledem na charakter činnosti žalované a dospěl k závěru, že byly splněny „veškeré předpoklady“ pro postup žalované podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Druhý důvod výpovědi uváděný žalovanou „porušení smlouvy o zachování mlčenlivosti uzavřené dne 27. 9. 1999 vzhledem k informacím předaným třetím osobám“ posoudil soud prvního stupně jako neurčitý a nesplňující náležitosti stanovené zákoníkem práce, podle něhož musí být důvod výpovědi skutkově vymezen tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným; v této části proto posoudil výpověď jako neplatnou.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 2. 2005, č. j. 16 Co 11/2005-121, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 5.737,- Kč k rukám advokátky. Vycházeje ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně (jejichž správnost nebyla odvoláním zpochybněna), ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že druhý skutek uvedený ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 16. 7. 2002 nebyl vymezen dostatečně určitým způsobem tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným. Nesouhlasil však s názorem žalobce, že z tohoto důvodu je výpověď neplatná jako celek. Výpověď je podle názoru odvolacího soudu platná, je-li v řízení podle §64 zák. práce prokázáno, že se zaměstnanec dopustil alespoň jednoho skutku, který lze hodnotit jako závažné porušení pracovní kázně. Souhlasil i se závěrem soudu prvního stupně, že u pracovního poměru založeného jmenováním lze pracovní poměr ukončit kromě postupu podle ustanovení §65 odst. 2 a 3 zák. práce také ostatními způsoby, kterými lze jinak skončit pracovní poměr založený pracovní smlouvou [včetně výpovědi podle §46 odst. 1 písm. f) zák. práce], a to bez toho, že by zaměstnanec musel být předem nebo současně s tím odvolán z funkce. Protože soud prvního stupně také správně stanovil obsah relativně neurčité hypotézy uvedené v ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce, považoval odvolací soud za správný i závěr o tom, že výpověď z pracovního poměru ze dne 16. 7. 2002 je platným právním úkonem.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., žalobce za otázku zásadního právního významu považuje okolnost, „zda výpověď zaměstnavatele podle §46 odst. 1 písm. f) může či nemůže obsahovat více skutků, přičemž pro posouzení platnosti výpovědi postačí prokázání pouze jednoho z nich“, a „zda platná výpověď zaměstnavatele podle §46 odst. 1 písm. f) může či nemůže být učiněna u pracovního poměru, který byl založen jmenováním, aniž dojde k odvolání z funkce“. Vyjadřuje přesvědčení, že jednotlivé skutky uvedené ve výpovědi z pracovního poměru nelze oddělit od ostatního obsahu výpovědi z pracovního poměru, a jestliže se proto zaměstnanec nedopustil některého z vytýkaných porušení pracovní kázně, je posuzovaná výpověď z tohoto důvodu neplatná, neboť skutek nebyl ve výpovědi řádně vymezen a byl specifikován později. Protože žalobce u žalované zastával vedoucí funkce, u nichž je pracovní poměr založen jmenováním, a protože nebyl z těchto funkcí odvolán, výkon těchto funkcí neskončil žádným ze zákonem stanovených způsobů. Jeho pracovní poměr tak nemohl skončit výpovědí, neboť z ustanovení §65 odst. 3 zák. práce vyplývá, že odvolání z funkce musí předcházet rozvázání pracovního poměru. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, a bude-li dovolání připuštěno, aby bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci posuzovaly soudy - mimo jiné – právní otázku vázanosti soudu vymezením výpovědního důvodu ve výpovědi z pracovního poměru dané zaměstnavatelem (§44 odst. 2 zák. práce) v tom směru, zda skutečnost, že zaměstnavatel označí ve výpovědi z pracovního poměru více skutků, v nichž spatřuje porušení pracovní kázně zaměstnancem, a soud dospěje k závěru, že porušením pracovní kázně je jen některý (jsou jen některé) ze skutků takto označených, znamená, že bez ohledu na další je výpověď neplatná. Tuto otázku vyřešily soudy v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 7. 2005, č. j. 21 Cdo 2375/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura ročník 2005, pod pořadovým číslem 142); z hlediska posouzení této právní otázky proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné není. Odvolací soud dále ve svém rozhodnutí řešil otázku, zda je platná výpověď z pracovního poměru daná zaměstnavatelem podle §46 odst. 1 písm. f) zák. práce v případě, že pracovní poměr byl založen jmenováním a zaměstnanec ze jmenované funkce nebyl před podáním výpovědi z pracovního poměru odvolán. Uvedená právní otázka dosud v judikatuře Nejvyššího soudu nebyla vyřešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta 1. o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo soudy zjištěno (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá – srov. §241a odst. 3 a §242 odst. 3 o.s.ř.), že žalobce byl zaměstnancem žalované od 1. 12. 1995 na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 11. 1995. Následně byl jmenován do funkce vodohospodáře, energetika, vedoucího přidružené výroby S.-D. a vedoucího provozu brusírny, kompostárny a odpadového hospodářství. Dne 28. 6. 2002 odjel žalobce na zájezd do zahraničí a do práce nastoupil až dne 9. 7. 2002; v zaměstnání nebyl přítomen celkem 5 pracovních dnů. Dopisem ze dne 16. 7. 2002 dala žalovaná z toho důvodu žalobci výpověď a navíc porušení pracovní kázně spatřovala též v tom, že žalobce „porušil smlouvu o zachování mlčenlivosti ze dne 27. 9. 1999 vzhledem k informacím předaným třetím osobám“.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, že žalovaná dala žalobci výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne 16. 7. 2002, který mu byl téhož dne doručen – podle zákona č. 65/1965 zákoníku práce, ve znění do 31. 12. 2002, tedy do dne, než nabyly účinnosti zákon č. 136/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, č. 311/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů, a o změně některých dalších zákonů, a č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §27 odst. 2 zák. práce pracovní poměr se zakládá smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem.
Podle ustanovení §27 odst. 3 zák. práce volbou se pracovní poměr zakládá v případech stanovených zvláštními předpisy, popřípadě stanovami nebo usnesením příslušných orgánů družstev nebo sdružení občanů podle zvláštního zákona.
Podle ustanovení §27 odst. 4 zák. práce jmenováním se pracovní poměr zakládá u vedoucích zaměstnanců, jmenovaných do funkce podle zvláštních předpisů a u vedoucích zaměstnanců, které do funkce jmenuje u zaměstnavatele, který je právnickou osobou, statutární orgán a u zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, zaměstnavatel.
Podle ustanovení §65 odst. 2 zák. práce zaměstnance, který byl do funkce zvolen nebo jmenován, lze z této funkce odvolat. Zaměstnanec se může této funkce též vzdát. Odvolání a vzdání se funkce musí být písemné a doručeno druhému účastníku, jinak je neplatné. Výkon funkce končí dnem následujícím po doručení odvolání nebo vzdání se funkce, nebyl-li v odvolání nebo vzdání se funkce uveden den pozdější.
Podle ustanovení §65 odst. 3 zák. práce uplynutím volebního období, odvoláním z funkce ani vzdáním se funkce pracovní poměr nekončí. Zaměstnavatel se zaměstnancem dohodne jeho další pracovní zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě na jinou pro něho vhodnou práci. Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele (§130) a současně je dán výpovědní důvod podle §46 odst. 1 písm. c); odstupné poskytované zaměstnancům při organizačních změnách náleží jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z funkce v souvislosti s jejím zrušením v důsledku organizační změny. Pro skončení tohoto pracovního poměru platí jinak ustanovení o skončení pracovního poměru sjednaného pracovní smlouvou.
Podle ustanovení §68 zák. práce pro pracovní poměry založené volbou nebo jmenováním platí jinak ustanovení o pracovním poměru sjednaném pracovní smlouvou.
Zákoník práce tedy umožňuje založit pracovní poměr třemi způsoby – smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, volbou nebo jmenováním (srov. §27 odst. 2, 3 a 4 zák. práce). Pracovní poměr založený volbou nebo jmenováním vzniká dnem, který byl stanoven k nástupu do funkce (§65 odst. 1 věta prvá zák. práce). Do funkce může být jmenována (zvolena) nejen fyzická osoba, která u zaměstnavatele dosud nebyla zaměstnána, nýbrž i fyzická osoba, která u zaměstnavatele již pracuje (např. v pracovním poměru vzniklém pracovní smlouvou, popřípadě volbou nebo jmenováním do jiné funkce). V posléze uvedeném případě dochází jmenováním (zvolením) do funkce ke změně v obsahu pracovního poměru; vždy se mění druh vykonávané práce, a má-li zaměstnanec vykonávat funkci, do níž byl jmenován (zvolen) jinde, než dosud pracoval, dochází ke změně též v místě výkonu práce. Jinak se ovšem právní postavení zaměstnance, který byl do funkce jmenován (zvolen) v době, kdy již u zaměstnavatele na základě pracovní smlouvy pracoval, po provedeném jmenování (volbě) v dalším neliší od postavení těch, jejichž pracovní poměr u zaměstnavatele jmenováním (volbou) teprve vzniká; pracovní poměr takového zaměstnance se tak mění z pracovního poměru založeného pracovní smlouvou na pracovní poměr založený jmenováním (volbou). Dovolací soud proto v tomto směru nadále setrvává na názoru, který již v minulosti vyslovil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2096/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1999, pod pořadovým číslem 51).
Pro pracovní poměry založené volbou nebo jmenováním zákoník práce nemá (s výjimkou Části druhé, hlavy první, oddílu pátého) zvláštní úpravu. Proto v ustanovení §68 stanoví, že pro pracovní poměry založené volbou nebo jmenováním platí jinak (s výjimkou úpravy uvedené v Části druhé, hlavě první, oddílu pátém) ustanovení o pracovním poměru sjednaném pracovní smlouvou. Znamená to, že na pracovní poměr založený volbou nebo jmenováním se vztahuje také Část druhá, hlava první, oddíl třetí (skončení pracovního poměru) a oddíl čtvrtý (nároky z neplatného rozvázání pracovního poměru), jestliže Část druhá, hlava první, oddíl pátý (volba a jmenování) nestanoví něco jiného.
Část druhá, hlava první, oddíl pátý (ustanovení §65 a §68) zákoníku práce stanoví něco jiného z hlediska skončení pracovního poměru v ustanovení §65 odst. 2 a odst. 3. V ustanovení §65 odst. 2 stanoví, že zaměstnance, který byl do funkce zvolen nebo jmenován, lze z této funkce odvolat, že zaměstnanec se této funkce může vzdát a že výkon funkce končí dnem následujícím po doručení odvolání nebo vzdání se funkce, nebyl-li v odvolání nebo vzdání se funkce uveden den pozdější. Tato úprava logicky vyplývá z toho, že ustanovení zákoníku práce o pracovním poměru sjednaném pracovní smlouvou uvažují jen o skončení pracovního poměru a nemohou tak postihovat specifika pracovního poměru založeného volbou nebo jmenováním a tedy ani skutečnost, že k obsazení konkrétní funkce došlo podle režimu uvedeného v ustanovení §27 zák. práce. Ustanovení §65 odst. 3 zák práce jen dále rozvíjí, jaký je osud pracovního poměru zaměstnance, který byl z funkce odvolán. Zároveň, oproti obecné úpravě vztahující se na pracovní poměry sjednané pracovní smlouvou, vytváří fikci nadbytečnosti zaměstnance, pro kterou je možno s ním rozvázat pracovní poměr, aniž by bylo potřebné (možné) se při zkoumání platnosti této výpovědi zabývat tím, zda se zaměstnanec skutečně stal pro zaměstnavatele nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolu technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiných organizačních změnách [jak to jinak ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce pro platné rozvázání pracovního poměru výpovědí vyžaduje]. Jde tedy o výjimku ze způsobů skončení pracovního poměru, jež se jinak na pracovní poměr vztahují (§42 odst. 1 zák. práce). Z toho, že ustanovení §65 odst. 3 zák. práce umožňuje skončit pracovní poměr zvláštním druhem výpovědi [resp. výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce za modifikovaných podmínek], však neznamená, že by pracovní poměr založený volbou nebo jmenováním nebylo možné skončit jinými způsoby, jež dopadají na pracovní poměr založený pracovní smlouvou. Jestliže podle ustanovení §68 zák. práce pro pracovní poměry založené volbou nebo jmenováním platí ustanovení o pracovním poměru sjednaném pracovní smlouvou, s výjimkami uvedenými v ustanovení §65 zák. práce, znamená to, že pro posuzování obsahu pracovního poměru (práv a povinností z něj vyplývajících) je nerozhodné, jakým způsobem byl pracovní poměr založen (zda pracovní smlouvou, volbou nebo jmenováním). Zároveň to též znamená, že na pracovní poměr založený volbou nebo jmenováním dopadají plně i ustanovení o skončení pracovního poměru (Část druhá, hlava první, oddíl třetí - §42 a násl. zák. práce), jen s tou výjimkou, že navíc lze za podmínek uvedených v ustanovení §65 odst. 3 zák. práce skončit pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, aniž by muselo být zkoumáno, zda se zaměstnanec stal nadbytečným vzhledem k organizačním změnám přijatým zaměstnavatelem nebo jiným orgánem.
Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že také pracovní poměr založený volbou nebo jmenováním lze ukončit výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 zák. práce nebo okamžitým zrušením podle ustanovení §53 odst. 1 a §54 odst. 1 zák. práce bez toho, že by před takovým ukončením pracovního poměru musel být zaměstnanec odvolán ze své funkce nebo se jí musel předtím vzdát.
V projednávané věci odvolací soud (i soud prvního stupně) vyšel z názoru, že ustanovení §65 odst. 2 a 3 zák. práce pouze specielně pro pracovní poměr založený volbou nebo jmenováním stanoví možnost odvolání z funkce a vzdání se funkce, čímž ovšem pracovní poměr nekončí, a pro tento případ zákon vytváří za stanovených podmínek fikci nadbytečnosti podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Vedle toho však lze pracovní poměr založený jmenováním rozvázat ostatními způsoby, kterými lze jinak skončit pracovní poměr založený pracovní smlouvou, včetně výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce, a to bez toho, že by zaměstnanec musel být předem nebo současně s tím odvolán z funkce. Tento jeho názor je v souladu se shora uvedenými závěry dovolacího soudu. Správný je proto i závěr soudů, že neplatnost výpovědi z pracovního poměru ze dne 16. 7. 2002 nezpůsobuje skutečnost, že žalobcův pracovní poměr byl založen jmenováním a žalobce nebyl z jmenované funkce odvolán dříve, než mu byla dána výpověď z pracovního poměru.
Z uvedeného vyplývá že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 2.500,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), tedy celkem 2.575,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. června 2006
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu