ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.1874.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 1874/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. D., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Zemědělskému družstvu D. v likvidaci, o 240.550,33 Kč s příslušenstvím, o žalobě pro zmatečnost podané žalobcem proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. listopadu 2002, č.j. 8 Co 2748/2002-155, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 12/2003, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. března 2005, č.j. 11 Cmo 395/2004-99, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jindřichově Hradci usnesením ze dne 11.2.2002, č.j. 2 C 286/2001-77, odmítl odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 31.7.2001, č.j. 2 C 286/2001-50, jako opožděné a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Okresní soud v Jindřichově Hradci usnesením ze dne 13.3.2002, č.j. 2 C 286/2001-94, své usnesení ze dne 31.7.2001, č.j. 2 C 286/2001-50, zrušil. Dospěl totiž k závěru, že odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 31.7.2001, č.j. 2 C 286/2001-50, bylo podáno včas.
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 8.10.2002, č.j. 8 Co 2340/2002-144, odvolání žalovaného proti usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 13.3.2002, č.j. 2 C 286/2001-94, odmítl jako podané osobou, k tomuto úkonu neoprávněnou.
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 28.11.2002, č.j. 8 Co 2748/2002-155, odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 31.7.2001, č.j. 2 C 286/2001-50, odmítl jako opožděné.
Proti tomuto usnesení podal žalobce dne 17.2.2003 žalobu, kterou se domáhal, aby soud zrušil „usnesení Krajského soudu č.j. 8 Co 2748/2002-155 z 28.11.02, kterým bylo odmítnuto odvolání do rozsudku Okresního soudu Jindřichův Hradec č.j. 2 C 286/2001-50, podané 18.9.01“. Žalobu zdůvodnil tím, že „v rozmezí padesáti dnů vydal napadený senát Krajského soudu protichůdná rozhodnutí o téže věci“; že „posledním z nich odmítl jeho odvolání do rozsudku 2 C 286/2001-50 jako opožděné, a tím jej zbavil cca 400.000,- Kč majetkového podílu v ZD D.…“; že „usnesením 2 C 286/2001-94 uznal 13.3.02 Okresní soud Jindřichův Hradec nesprávný údaj pošty stran vyzvednutí zásilky za omluvitelný a odvolací lhůtu mu vrátil, když §204/3 o.s.ř. ho k tomu opravňuje“; že „senát Krajského soudu usnesením 8 Co 2340/2002-144 rozhodnutí Okresního soudu 8.10.02, posvětil“; že „podle §156/3 o.s.ř. je soud svým rozhodnutím vázán, jakmile je vynese a podle §159/3 o.s.ř., jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být projednávána znovu“; že „podle článku 95 odst. 1 Ústavy České republiky platí, že soudce je při rozhodování vázán zákonem“.
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 25.6.2003, č.j. 11 C 12/2003-25, žalobu, „aby bylo zrušeno rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 8 Co 2748/2002-155 ze dne 28.11.2002, kdy bylo odmítnuto odvolání do rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci č.j. 2 C 286/2001-50, podané 18.9.2001“ zamítl a rozhodl, že žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že „v daném případě žaloba obsahuje všechny náležitosti s tím, že jakožto žalovaný je zde označen Krajský soud v Českých Budějovicích“; že „není na místě v daném případě použití ustanovení §43 o.s.ř., neboť podání samo o sobě, pokud jde o obsah žaloby a zejména pak o označení účastníků řízení, obsahuje všechny potřebné náležitosti“; že „je věcí další, zda účastníci řízení jsou označeni správným způsobem, tedy zda jsou jak žalobce tak žalovaný legitimováni (oprávněni) vystupovat v daném řízení“; že „obnova řízení, jakožto taková se týká účastníků řízení, kteří vystupovali v původním sporu“; že v daném případě však „žalobce označil za žalovaného subjekt jiný, tedy Krajský soud v Českých Budějovicích, tedy subjekt s nedostatkem pasivní legitimace“; že „je na samotném žalobci, jakožto subjektu, který má právo označit v žalobě účastníka řízení“; že „pokud však tento označí subjekt existující, nicméně nesprávný, nezbývá soudu než žalobě nevyhovět a tuto zamítnout pro nedostatek pasivní legitimace na straně žalovaného“.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30.1.2004, č.j. 11 Cmo 334/2003-41, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že „podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích jsou soudy organizačními složkami státu“; že „podle odst. 2 tohoto ustanovení organizační složka není právnickou osobou“; že „soudy nemají způsobilost být účastníkem řízení, jako organizační složky státu za stát před soudem vystupují, ale musí být takto označeny (§21a o.s.ř.)“; že „procesní způsobilost je jednou z podmínek řízení, její nedostatek však lze odstranit a soud je povinen v tomto směru učinit vhodná opatření (§104 odst. 2 o.s.ř.)“; že „bylo povinností soudu poučit žalobce, že jím podaná žaloba trpí uvedenou vadou a umožnit mu ve smyslu shora citovaných ustanovení o.s.ř., aby provedl její opravu“.
K návrhu žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 24.3.2004, č.j. 11 C 12/2003-49, rozhodl, že „na místo dosavadního žalovaného ČR-Krajského soudu v Českých Budějovicích vstupuje do řízení Zemědělské družstvo D. v likvidaci,“.
Poté Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 6.10.2004, č.j. 11 C 12/2003-66, žalobu, „aby bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 8 Co 2748/2002-155 ze dne 28.11.2002“, zamítl a rozhodl, že žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze závěru, že „dne 31.7.2001 rozhodl okresní soud rozsudkem č.j. 2 C 286/2001-50“; že „proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání“; že „usnesením ze dne 11.2.2002, č.j. 2 C 286/2001-77, Okresní soud v Jindřichově Hradci odvolání žalobce pro jeho opožděnost odmítl“; že „usnesením ze dne 13.3.2002, č.j. 2 C 286/2001-94, zrušil Okresní soud v Jindřichově Hradci usnesení ze dne 11.2.2002, č.j. 2 C 286/2001-77, jímž bylo opožděně podané odvolání odmítnuto“; že „proti tomuto usnesení podal žalovaný odvolání ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích“; že „Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozhodnutím ze dne 8. října 2002 pod č.j. 8 Co 2340/2002-144 odmítl odvolání žalovaného“; že „v odůvodnění tohoto rozhodnutí odvolací soud uvedl, že obecně přípustné odvolání bylo podáno sice v zákonné 15-ti denní lhůtě, ovšem osobou, která subjektivní právo k podání odvolání nemá, kdy je zřejmé, že usnesení, kterým se zrušuje usnesení o odmítnutí odvolání žalobce, se přímo práv a povinností žalovaného netýká, neboť mu tím není ukládána žádná povinnost, ať už procesní či mimo nalézací řízení a není ani omezován na svých právech, ať už procesních či mimo řízení“ a že „usnesením bylo rozhodováno pouze o procesním právu žalobce“; že „dne 28.11.2002 bylo vydáno Krajským soudem v Českých Budějovicích jako soudem odvolacím rozhodnutí pod č.j. 8 Co 2748/2002-155, v rámci kterého odvolací soud odmítl odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 31.7.2001, č.j. 2 C 286/2001-50“; že „v odůvodnění krajský soud uvedl, že zjistil, že přípustné odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, ovšem po uplynutí zákonné 15-ti denní lhůty a že z hlediska konstrukce zákona došlo k doručení na základě fikce bez ohledu na to, zda a jak byl žalobce poštou poučen o délce úložní doby v situaci, že tato vyplývá ze zákona“. Odvolací soud vycházel z toho, že „v prvém případě rozhodoval odvolací soud o odvolání žalovaného do usnesení, v rámci něhož bylo zrušeno rozhodnutí o odmítnutí opožděného podání žalobce“; že „odvolání bylo v tomto případě odmítnuto z důvodu, že bylo podáno žalovaným, tedy osobou, která subjektivní právo k podání odvolání nemá“; že „pokud pak jde o usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28.11.2002, č.j. 8 Co 2748/2002-155, v tomto případě rozhodoval Krajský soud v Českých Budějovicích o odvolání samého žalobce do rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci, č.j. 2 C 286/2001-50, kdy odmítl toto odvolání z důvodu opožděnosti jeho podání též již z výše uvedených důvodů“; že „obě dvě rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích byla vydána ve vztahu k odvolání do různých rozhodnutí, v prvém případě do usnesení o zrušení rozhodnutí Okresního soudu v Českých Budějovicích o odmítnutí opožděně podaného odvolání, v druhém případě o odmítnutí odvolání do rozsudku ve věci samé podávané žalobcem“; že „tedy nelze říci, že by bylo o téže věci rozhodováno dvakrát meritorním způsobem“; že „z dikce ustanovení §229 odst. 4 o.s.ř. jednoznačně vyplývá, že důvodem zmatečnostní žaloby, je v těchto případech skutkově nebo právně chybný, to je v rozporu se zákonem učiněný, závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto“ a že „chybný, v rozporu se zákonem učiněný závěr, o tom, že odvolání muselo být odmítnuto, odvolacím soudem však shledán nebyl“.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15.3.2005, č.j. 11 Cmo 395/2004-99, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6.10.2004, č.j. 11 C 12/2003-66, potvrdil a rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává. Odvolací soud se „ztotožnil“ se závěry soudu prvního stupně a „dodal“, že „žaloba pro zmatečnost směřuje proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28.11.2002, č.j. 8 Co 2748/2002-155, jímž bylo odmítnuto odvolání žalobce z důvodu opožděnosti“; že „jde tedy o žalobu podle ustanovení §229 odst. 4 o.s.ř.“ a že „je třeba se zabývat tím, zda závěr odvolacího soudu o opožděnosti odvolání není skutkově a právně chybný, tedy v rozporu se zákonem“; že „při posuzování doručení je třeba vycházet z právní úpravy platné a účinné v době doručování (viz bod 1., 6., přechodných ustanovení k zák. č. 30/2000 Sb., jímž byl s účinností od 1.1.2001 novelizován občanský soudní řád)“; že „lhůta pro vyzvednutí zásilky, po kterou je poštovní zásilka při dodání připravena k vyzvednutí na poště, je lhůtou, která nemá vliv na běh zákonné úložní doby deseti dnů podle ustanovení §46 odst. 4 o.s.ř. ve znění platném a účinném v době doručování zásilky“; že „fikce náhradního doruční zásilky určené do vlastních rukou uložením u pošty ze zákona nastává uplynutím desátého dne ode dne uložení zásilky na poště“; že „ze skutečnosti, že žalobce nebyl ve výzvě doručovatele poučen o tom, že zásilku si má na poště vyzvednout ve lhůtě deseti dnů ode dne uložení zásilky na poště, nelze dovozovat, že nenastala zákonná fikce doručení zásilky uložením na poště“; že „z toho, že v dané věci pošta uvedla, že zásilka je uložena u poštovního úřadu k vyzvednutí delší dobu, konkrétně 15 dnů, nelze dovozovat, že nenastala zákonná fikce doručení zásilky uložením na poště“; „že podle připojené doručenky si žalobce osobně vyzvedl zásilku s rozsudkem okresního soudu dne 3.9.2001 (tedy ještě v odvolací lhůtě)“ a že „není proto pravdivé jeho nové tvrzení v odvolacím řízení, že rozsudek neobdržel“. K námitce žalobce, že o odmítnutí odvolání pro opožděnost měl rozhodnout soud prvního stupně nikoli soud odvolací, odvolací soud „poukázal“ na ustanovení §218a o.s.ř., „které pamatuje na případy, kdy soud prvního stupně nerozhodl podle ustanovení §208 odst. 1 o.s.ř., a proto musí rozhodnout odvolací soud“. Dále odvolací soud dospěl k závěru, že „nejde ani o věc rozsouzenou, neboť odvolání žalobce směřovalo proti rozsudku soudu prvního stupně, zatímco odvolání žalovaného směřovalo proti usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání žalobce“ a že „žaloba pro zmatečnost je koncipována jako mimořádný opravný prostředek ryze procesní povahy, který neslouží k nápravě pochybení soudů po skutkové i právní stránce“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že „není pravda, že předmětná žaloba pro zmatečnost byla podána z důvodu uvedeného v §229 odst. 4 OSŘ“, ale že se jedná „o žalobu pro zmatečnost podanou z důvodu uvedeného v §229 odst. 2 písm. b) OSŘ“; že „není pravda, že o tom, že odvolání žalobce je podáno pozdě, soud prvního stupně nerozhodl“ že „v soudním spise je o této skutečnosti dostatek písemných důkazů a Krajský soud v Českých Budějovicích, jako soud prvního stupně, který rozhodoval o žalobě pro zmatečnost, ani Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, nemohl tuto právně relevantní skutečnost neznat“; že „pokud Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodoval o tom, zda odvolání bylo podáno včas, tak jednak rozhodoval o věci, která již byla pravomocně rozhodnuta a zároveň rozhodoval jako věcně nepříslušný soud, neboť nelze pro tuto soudní věc použít ustanovení §218a OSŘ, není totiž naplněno hned úvodní ustanovení - nerozhodne-li předseda senátu soudu prvního stupně – předseda senátu soudu prvního stupně rozhodl“; že „v době, kdy Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodoval o odmítnutí podaného odvolání pro zmeškání lhůty k podání odvolání (napadeného usnesení 8 Co 2748/2002-155 ze dne 28.11.2002), bylo již o této skutečnosti pravomocně rozhodnuto, neboť nejprve Okresní soud v Jindřichově Hradci svým usnesením ze dne 11.2.2002, č.j. 2 C 286/2001, odmítl odvolání žalobce do jeho rozsudku č.j. 2 C 286/2001-50 ze dne 31.7.2001, toto usnesení však svým usnesením ze dne 13.3.2002, č.j. 2 C 286/2001-94, zrušil, tzn. uznal, že překročení lhůty k podání odvolání, bylo způsobeno nesprávným poučením žalobce, a že tedy tento své odvolání podal včas“; že „odvolání žalovaného proti tomuto usnesení bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8.10.2002, č.j. 8 Co 2340/2002-144, odmítnuto a usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci, ze dne 13.3.2002, č.j. 2 C 286/2001-94, o zrušení odmítnutí odvolání tedy nabylo právní moci“; že „i odmítnutí odvolání je právně vadné a mohlo být případně důvodem pro podání žaloby pro zmatečnost, neboť odvolání do prvostupňového rozhodnutí o zrušení usnesení o odmítnutí odvolání pro jeho pozdní podání je přípustné a patří do věcné kompetence soudu druhého stupně“; že „vynesení pravomocného rozhodnutí je závazné pro všechny, i pro soud, který je vydal, pokud by tomu tak nebylo, byl by ve svém principu popřen institut právní jistoty - §170 OSŘ“; že „v tomto případě jednoznačně nastal důvod zmatečnosti uvedený v §229 odst. 2 písm. b) OSŘ“; že „soud prvního stupně o otázce včasnosti podání odvolání žalobcem rozhodoval, a to dvakrát“ a že „žalobce uplatňuje námitku věcné nepříslušnosti“. Navrhl, aby Nejvyšší soud ČR zrušil usnesení soudu obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jsou obsaženy v ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a v §237 odst. 1 a 3 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost [§238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl o žalobě pro zmatečnost jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil [§238a odst. 1 písm. b), §238 a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má v rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam [§238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost. Podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno usnesení o žalobě pro zmatečnost, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení 238 odst. 1 písm. a), §238 odst. 2 a §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení 238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení 238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu v rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Podle ustanovení §208 odst. 1 o.s.ř. opožděně podané odvolání předseda senátu soudu prvního stupně usnesením odmítne.
Podle ustanovení §218a o.s.ř., nerozhodl-li předseda senátu soudu prvního stupně podle §208 odst. 1, ačkoliv odvolání bylo podáno opožděně, rozhodne o odmítnutí odvolání pro opožděnost odvolací soud. Je-li to třeba, provede potřebná šetření buď sám nebo prostřednictvím soudu prvního stupně anebo soudu dožádaného.
Podle ustanovení §210a o.s.ř. usnesení o povinnosti zaplatit soudní poplatek nebo usnesení, z něhož nenabyla dosud práva osoba jiná než odvolatel, nebo usnesení, kterým bylo uloženo pořádkové opatření (§53), nebo usnesení o odmítnutí žaloby, popřípadě jiného návrhu na zahájení řízení (§43 odst. 2, §75a odst. 1, §75b odst. 2, §78d odst. 2), nebo usnesení o odmítnutí odvolání (§208), anebo usnesení o předběžném opatření podle §76a, může k odvolání změnit přímo soud prvního stupně, pokud odvolání v celém rozsahu vyhoví.
Podle ustanovení §229 odst. 2 písm. b) o.s.ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout také pravomocný rozsudek soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu nebo pravomocné usnesení těchto soudů, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, anebo pravomocný platební rozkaz (směnečný a šekový platební rozkaz), jestliže v téže věci bylo dříve pravomocně rozhodnuto.
Podle ustanovení §229 odst. 4 o.s.ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení.
Žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek, který slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena, bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná. Žaloba pro zmatečnost podaná podle ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř. je právním prostředkem ke zrušení usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v rozporu se zákonem odmítnuto odvolání nebo zastaveno odvolací řízení.
I když to zákon výslovně neuvádí, z dikce ustanovení §229 odst. 4 o.s.ř. jednoznačně vyplývá, že důvodem žaloby (zmatečností) v případě odmítnutí odvolání pro jeho opožděnost (srov. §218a o.s.ř.) může být jen skutkově nebo právně chybný, tj. v rozporu se zákonem učiněný, závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.11.1997, sp.zn. 2 Cdon 1635/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 16, ročník 1998). Žalobu pro zmatečnost je podle tohoto ustanovení oprávněn podat jen ten z účastníků původního řízení, jehož odvolání bylo odmítnuto nebo o jehož odvolání bylo zastaveno odvolací řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.4.2003, sp.zn. 21 Cdo 2179/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 73, ročník 2003).
Dovolatel v dovolání nenamítá nesprávnost závěru odvolacího soudu o tom, že jeho odvolání muselo být odmítnuto, ale vytýká odvolacímu soudu jen to, že vůbec včasnost podaného odvolání posuzoval, když o této otázce rozhodl již soud prvního stupně usnesením ze dne 13.3.2002, č.j. 2 C 286/2001-94, tj. usnesením jímž soud prvního stupně zrušil své dřívější usnesení ze dne 31.7.2001, č.j. 2 C 286/2001-50, odmítající odvolání jako opožděné.
Z uvedeného je zřejmé, že napadené usnesení odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam již proto, že dovolatelem uplatněné dovolací důvody se nevztahují k okolnostem, jež – jak výše vysvětleno – mohou být podle ustanovení §229 odst. 4 o.s.ř. uplatněny jako důvody zmatečnosti usnesení o odmítnutí odvolání.
Na místě je současně zdůraznit, že z důvodů uvedených v ustanovení §229 odst. 2 o.s.ř. [tedy i §229 odst. 2 písm. b) o.s.ř.] lze podat žalobu pro zmatečnost jen proti pravomocnému rozsudku soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu nebo pravomocnému usnesení těchto soudů, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, anebo pravomocnému platební rozkaz (směnečný a šekový platební rozkaz). Usnesení o odmítnutí odvolání není žádným z těchto rozhodnutí, je rozhodnutím jen procesní povahy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.7.1999, sp.zn. 20 Cdo 1753/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 17, ročník 2000).
Proti napadenému usnesení odvolacího soudu proto není dovolání přípustné ani podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. listopadu 2006
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu