ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.1973.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 1973/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce M. J., proti žalovanému Domu s pečovatelskou službou U sv. A., příspěvkové organizaci, zastoupenému advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 121/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2005 č.j. 29 Co 80/2005-45, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že rozvázání pracovního poměru výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zák. práce, kterou mu dal žalovaný dopisem ze dne 31.3.2004, je neplatné. Žalobu odůvodnil tím, že, ačkoli byla u žalovaného ke dni 5.1.2004 ustavena odborová organizace, jejímž předsedou byl zvolen žalobce, žalovaný před doručením výpovědi nepožádal příslušný odborový orgán o souhlas s tímto rozvázáním pracovního poměru, čímž „jednoznačně porušil ustanovení §59 odst. 2 zák. práce“.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 23.11.2004 č.j. 9 C 121/2004-24 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 1.000,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že výpověď z pracovního poměru ze dne 31.3.2004, kterou dal žalovaný žalobci jako předsedovi odborové organizace působící u žalovaného od 5.1.2004 s jeho vědomím, je neplatná, neboť žalovaný „předem nepožádal příslušný odborový orgán o předchozí souhlas s touto výpovědí“, jak to zaměstnavateli ukládá ustanovení §59 odst. 2 zák. práce.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14.4.2005 č.j. 29 Co 80/2005-45 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že za situace, kdy žalovaný dal žalobci, který byl předsedou odborové organizace působící u žalovaného, dne 31.3.2004 výpověď z pracovního poměru, aniž by si v souladu s ustanovením §59 odst. 2 zák. práce vyžádal předchozí souhlas příslušného odborového orgánu, je tento právní úkon žalovaného směřující k rozvázání pracovního poměru se žalobcem podle ustanovení §242 odst. 1 písm. a) zák. práce neplatný, neboť „obchází zákon“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že „ZP nikde výslovně nestanoví“, že při opomenutí žádosti o souhlas podle ustanovení §59 odst. 2 zák. práce je výpověď stižena neplatností, ačkoli podle ustanovení §242 zák. práce je právní úkon, ke kterému je nutný souhlas příslušného orgánu, neplatný jen tehdy, pokud to zákoník práce výslovně stanoví. Podle názoru dovolatele „se jedná o mezeru v zákoně“, kdy „celá úprava
§59 byla již v době vzniku nepřesná a nesprávně provedla úmluvu Mezinárodní organizace práce č. 135/1971“. Ačkoli – jak žalovaný připustil – dosavadní „judikatura vyšších soudů nepochybně přispívá k právní jistotě a vyplňuje nedostatky zákonných předpisů“, přesto v daném případě „je nutná změna judikatury Nejvyššího soudu“. Dovozoval, že jednání žalovaného „nelze v žádném případě podřadit pod §242 odst. 1 písm. a), a to z důvodu, že žalovaný postupoval plně v souladu s úmluvou MOP č. 135/1971 o ochraně zástupců pracovníků v podniku“, která je součástí právního řádu České republiky. Článek I. této úmluvy totiž „výslovně“ stanoví, že zástupci pracovníků mají být účinně chráněni před opatřeními, včetně propuštění, která jsou motivována jejich členstvím v odborech; nestanoví tedy – jak zdůraznil – „povinnost ochrany všech zástupců odborů bez dalšího“. Proto podle názoru dovolatele dosavadní soudní výklad ustanovení §59 odst. 2 zák. práce v tom smyslu, že výpověď daná zaměstnanci (členu odborového orgánu) bez vyžádání souhlasu příslušného odborového orgánu je „bez dalšího“ (tj. bez přezkumu, zda byla motivována členstvím v odborech) neplatná, není v souladu se zmíněnou mezinárodní úmluvou. Žalovaný tedy „porušil ZP“, ale v žádném případě nemůže být výpověď, která byla žalobci „jednoznačně dána z organizačních důvodů“, posouzena jako neplatná, neboť „jednání žalovaného neobchází zákon, nepříčí se jeho účelu a neporušuje dobré mravy, neboť bylo jednáno zcela transparentně v souladu s mezinárodní úmluvou“. Mimo to dovolatel namítal, že soudy při svém rozhodování nepřihlédly k jím navrženým důkazům a většině jeho tvrzení, aniž by řádně odůvodnily, proč tak učinily, což „je dle názoru žalovaného jednoznačným porušením práva na spravedlivý proces“. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy; jinak nemůže být k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení
§§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
V posuzovaném případě odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – řešil právní otázku, jaký význam z hlediska platnosti rozvázání pracovního poměru zaměstnavatelem má skutečnost, že zaměstnavatel v rozporu s ustanovením §59 odst. 2 zák. práce nepožádá příslušný odborový orgán o předchozí souhlas s tímto rozvázáním. Výklad ustanovení §59 zák. práce v otázce souhlasu příslušného odborového orgánu jako předpokladu pro platnost rozvázání pracovního poměru se v judikatuře soudů již v minulosti ustálil. Byl přijat závěr (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25.6.2002 sp. zn. 21 Cdo 1615/2001, uveřejněný pod č. 133 v časopise Soudní judikatura, ročník 2002, na který výslovně poukazuje odvolací soud i sám dovolatel), že, dá-li zaměstnavatel zaměstnanci výpověď z pracovního poměru nebo s ním okamžitě zruší pracovní poměr, aniž by - v rozporu s ustanovením §59 odst. 2 zák. práce - požádal příslušný odborový orgán o předchozí souhlas k tomuto opatření, pak takové rozvázání pracovního poměru se příčí zákonu, a proto je podle ustanovení §242 odst. 1 písm. a) zák. práce neplatné. Na uvedeném právním názoru, který je v současné době soudní praxí jako správný přijímán, a který platí tím spíše (argumentum a maiori ad minus) pro případ, jestliže zaměstnavatel o tento souhlas vůbec nepožádal, dovolací soud i nadále setrvává a ani v daném případě nemá důvod na něm cokoliv měnit.
S námitkou žalovaného, že uvedený právní názor „není v souladu“ s Úmluvou Mezinárodní organizace práce č. 135 ze dne 23.6.1971 o ochraně zástupců pracovníků v podniku a úlevách, které jim mají být poskytnuty, kterou je Česká republika vázána a která byla zveřejněna ve Sbírce mezinárodních smluv pod č. 108/2001, nelze souhlasit. Dovolatel ve svých úvahách opomíjí, že ustanovení Článku 1 zmíněné mezinárodní úmluvy, podle kterého „zástupci pracovníků v podniku mají požívat účinné ochrany proti všem opatřením, která by je mohla poškozovat, včetně propuštění, a jež by byla motivována jejich postavením nebo činností jako zástupců pracovníků, jejich členstvím v odborech nebo účastí na odborářské činnosti, pokud jednají podle platných zákonů, kolektivních smluv nebo jiných smluvních úprav“, stanoví minimální ochranu (minimální standard), jaká musí být uvedenému okruhu zaměstnanců zaručena v národních právních řádech jednotlivých členských států, které jsou touto úmluvou vázány. Každý členský stát, který je touto úmluvou vázán, má povinnost uvést vnitrostátní právo do souladu s tímto ustanovením tak, aby se dotčenému okruhu zaměstnanců dostalo ochrany alespoň v té míře, v jaké ji zakotvuje Článek 1 zmíněné úmluvy, aniž by byla stanovena horní mez (maximum) této ochrany. Nelze proto považovat za nekonformní s uvedenou mezinárodní úmluvou výklad zákona, který zaručuje dotčeným zaměstnancům (v právním řádu České republiky - členům odborového orgánu, který je oprávněn spolurozhodovat se zaměstnavatelem – srov. §59 odst. 2 zák. práce) ochranu ve vyšším rozsahu.
V projednávané věci odvolací soud ze shora uvedené konstantní judikatury soudů důsledně vycházel a v souladu se zákonem dovodil, že výpověď z pracovního poměru, kterou dal žalovaný žalobci, jako předsedovi odborové organizace působící u žalovaného, dopisem dne 31.3.2004, je neplatným právním úkonem, „neboť k jejímu podání nebyl žalovaným vyžádán předchozí souhlas příslušného odborového orgánu [§59 odst. 2, §242 odst. 1 písm. a) zák. práce]“. Odvolacímu soudu proto nelze důvodně vytýkat, že „nezkoumal bližší okolnosti případu“, zejména, zda u předmětné výpovědi „nebyla motivace členstvím v odborech“.
Kromě toho žalovaný v dovolání namítá, že soudy obou stupňů, že při svém rozhodování nepřihlédly k jím navrženým důkazům a k většině jeho tvrzení, aniž by v souladu s ustanovením §157 odst. 2 o.s.ř. řádně odůvodnily, proč tak učinily, což je podle jeho názoru „jednoznačným porušením práva na spravedlivý proces“. Vzhledem k tomu, že zmíněné výtky dovolatele nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale lze v nich spatřovat námitku vady řízení podle ustanovení §241a odst. 1 písm. a) o.s.ř., která však (i kdyby byla opodstatněná) není bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy, nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť - jak uvedeno výše – není způsobilým založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaný nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. července 2006
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v.r.
předseda senátu