ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.2048.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 2048/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců a) A. J., b) J. J., proti žalovanému Ing. R. V., zastoupenému advokátem, o nepřípustnost prodeje zástavy ve veřejné dražbě, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 11 C 366/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. června 2004 č.j. 20 Co 282/2004-93, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby bylo určeno, že je nepřípustný prodej zástavy, kterou tvoří \"nemovitost čp. 95 se stp. č. 283 a p.č. 29/32 v katastrálním území Žďár, zapsané na LV č. 179 u KÚ v M. podle zástavní smlouvy k nemovitosti č. 676/93 uzavřené fou K. b., a.s., a žalobci J. J. a A. J. dne 29.6.1993, vklad zástavního práva byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu v M. dne 29.6.1993 pod č.j. 127-V2-1177/93\". Žalobu zdůvodnili zejména tím, že dne 29.6.1993 uzavřeli s K. b., a.s. zástavní smlouvu č. 676/93, kterou dali k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru ze dne 28.6.1993 č. A 11125/93 poskytnutého žalobkyni a) do zástavy uvedené nemovitosti v jejich vlastnictví, a že pravomocným rozsudkem býv. Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 4.12.1998 č.j. 24 Cm 370/97-27 jim bylo uloženo dlužnou částku ve výši 1.750.255,21 Kč zaplatit, neboť žalobkyně a) \"přes veškerou svou snahu nebyla schopna dostát svým závazkům\". Zástavní věřitel však svou pohledávku dlouho nevymáhal a teprve dne 16.6.2003 bylo žalobcům doručeno oznámení o veřejné dražbě zástavy, kterou navrhuje žalovaný za účelem uspokojení zajištěné pohledávky. Žalobci mají za to, že prodej zastavených nemovitostí ve veřejné dražbě je nepřípustný, neboť pohledávka a zástavní právo ji zajišťující jsou již promlčeny.
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 17.2.2004 č.j. 11 C 366/2003-70 žalobu zamítl, žalobcům uložil, aby složili do úschovy soudu částku 115.132,50 Kč, žalovanému uložil, aby podal do tří měsíců od právní moci rozsudku u soudu návrh na náhradu škody vzniklé oddálením prodeje zástavy, a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 12.770,80 Kč k rukám advokáta. Poté, co z provedených důkazů (mimo jiné) zjistil, že pohledávku ze smlouvy o úvěru ze dne 28.6.1993 č. A 11125/93 nabyl od K. b., a.s. žalovaný, který dne 11.6.2003 uzavřel s dražebníkem (obchodní společností B., s.r.o.) smlouvu o provedení veřejné nedobrovolné dražby zastavených nemovitostí žalobců, a že provedení této dražby bylo žalobcům řádně oznámeno, dospěl k závěru, že žaloba podaná ve smyslu ustanovení §166 odst.1 občanského zákoníku není důvodná. Promlčení práva \"ze zástavní smlouvy\" se totiž řídí občanským zákoníkem a právo žalovaného se podle ustanovení §110 občanského zákoníku mohlo promlčet až po uplynutí doby deseti let po právní moci rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 4.12.1998 č.j. 24 Cm 370/97-27, která ještě neuplynula. Právo žalovaného by podle názoru soudu prvního stupně nebylo promlčeno, i kdyby se řídilo obchodním zákoníkem, neboť podle ustanovení §408 obchodního zákoníku \"skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí deseti let ode dne, kdy počala běžet poprvé, tedy od 22.5.1996\". Protože námitka promlčení nebyla vznesena důvodně, nemůže být prodej zástavy ve veřejné nedobrovolné dražbě nepřípustný. Povinnost žalobců složit do úschovy soudu částku 115.132,50 Kč a uložení povinnosti žalovanému podat ve stanovené lhůtě žalobu o náhradu škody způsobené oddálením prodeje zástavy soud prvního stupně zdůvodnil ustanovením §166 odst.4 občanského zákoníku.
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30.6.2004 č.j. 20 Co 282/2004-93 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 3.000,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 3.000,- Kč. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně zdůraznil v první řadě, že je \"nutno rozlišit promlčení vlastní pohledávky a promlčení zástavního práva\" a že v obou případech je třeba postupovat podle právní úpravy promlčení obsažené v obchodním zákoníku, neboť podle ustanovení §261 odst.4 obchodního zákoníku se tímto zákoníkem řídí i vztahy vzniklé při zajištění plnění závazků v závazkových vztazích uvedených v ustanoveních §261 odst.1 až 3 obchodního zákoníku a úprava promlčení v obchodním zákoníku \"je komplexní a ucelená\". Zástavní právo se proto promlčuje v obecné čtyřleté době (§397 obchodního zákoníku) a z jeho akcesorické povahy - i když to na rozdíl od ustanovení §100 odst.2 občanského zákoníku není v obchodním zákoníku výslovně vyjádřeno - současně vyplývá, že se nemůže promlčet dříve než zajištěná pohledávka. Zástavní věřitel mohl v projednávané věci vykonat zástavní právo poprvé \"ode dne splatnosti úvěru\" (tj. dnem 20.5.1994) a promlčecí doba uplynula dnem 20.5.1998. Promlčecí doba ve vztahu k zajištěné pohledávce, která ve smyslu ustanovení §397 obchodního zákoníku činí čtyři roky, rovněž běžela od 20.5.1994, dnem 22.5.1996 začala podle ustanovení §407 odst.3 obchodního zákoníku běžet znovu, po dobu řízení vedeného u býv. Krajského obchodního soudu došlo k jejímu stavení (§402 obchodního zákoníku) a uplynula dnem 23.3.2002. Vzhledem k tomu, že zástavní právo bylo promlčeno (z hlediska běhu obou uvedených dob) dnem 23.3.2002, není možné je provést ve veřejné nedobrovolné dražbě; žalovaným navržená dražba je proto nepřípustná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že není správný názor odvolacího soudu, podle kterého promlčecí doba činí u zajištěné pohledávky čtyři roky. Poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.11.2003 sp. zn. 20 Cdo 1595/2002 a dovozuje, že obchodněprávní závazek přiznaný pravomocným soudním rozhodnutím lze ve smyslu ustanovení §408 obchodního zákoníku \"vykonat v desetileté lhůtě, během níž zůstává nepromlčeno\", a že čtyřletá promlčecí doba je \"obchodním zákoníkem stanovena pouze k uplatnění práva v příslušném řízení\". Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli, aby dovolací soud dovolání zamítl. Zdůraznili, že obchodní zákoník upravuje promlčení práva \"komplexním způsobem\" a že zákonodárce \"odlišnosti\" od úpravy promlčení obsažené v občanském zákoníku při úpravě promlčení v obchodním zákoníku \"zamýšlel\". Nelze proto ani výkladem dovozovat, že by se - obdobně jako u promlčení práva podle občanského zákoníku - zástavní právo nepromlčovalo dříve než zajištěná pohledávka a že by docházelo k přetržení běhu promlčecí doby; obecná čtyřletá promlčecí doba podle obchodního zákoníku je pak \"rovněž dobou, v níž je nutno podat návrh na výkon rozhodnutí\", která se staví po dobu nalézacího řízení a počne opět běžet od právní moci rozhodnutí. Právní názor obsažený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.11.2003 sp. zn. 20 Cdo 1595/2002 žalobci považují za \"nesprávný, zjevně účelový a protiústavní\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že žalovaný uzavřel s dražebníkem (obchodní společností B., s.r.o.) smlouvu o provedení veřejné nedobrovolné dražby zastavených nemovitostí žalobců dne 11.6.2003 - podle právních předpisů v té době účinných, zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb., č. 229/2001 Sb., č. 317/2001 Sb., č. 501/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., č. 135/2002 Sb., č. 136/2002 Sb., č. 320/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 476/2002 Sb. a zákona č. 88/2003 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 30.4.2004 (dále též jen obč. zák.), a podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění zákonů č. 264/1992 Sb., č. 591/1992 Sb., č. 286/1993 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 142/1996 Sb., č. 77/1997 Sb., č. 15/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 356/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 30/2000 Sb., č. 105/2000 Sb., č. 367/2000 Sb., č. 370/2000 Sb., č. 120/2001 Sb., č. 239/2001 Sb., č. 353/2001 Sb., č. 501/2001 Sb., č. 15/2002 Sb., č. 125/2002 Sb., č. 126/2002 Sb., č. 151/2002 Sb., č. 308/2002 Sb., č. 312/2002 Sb., nálezů Ústavního soudu č. 476/2002 Sb. a č. 87/2003 Sb. a zákona č. 88/2003 Sb., tedy podle obchodního zákoníku ve znění účinném do 31.12.2003 (dále též jen \"obch. zák.\").
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů v tomto směru dovolatel nezpochybňuje), že na základě zástavní smlouvy ze dne 28.6.1993 reg.č. 676/93 bylo zřízeno ve prospěch pohledávky ze smlouvy o úvěru ze dne 28.6.1993 reg. č. A 11125/93, který K. b., a.s. poskytla žalobkyni a), zástavní právo k nemovitostem, jež jsou ve společném jmění (dříve v bezpodílovém spoluvlastnictví) žalobců. Rozsudkem býv. Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 4.12.1998 č.j. 24 Cm 370/97-27, který podle potvrzení vyznačeného na stejnopise rozsudku nabyl právní moci dnem 22.1.1999, bylo žalobcům uloženo, aby zaplatili K. b., a.s. na dluhu ze zajištěné pohledávky částku 1.750.255,21 Kč a na náhradě nákladů řízení 70.012,- Kč s tím, že plněním jednoho ze žalobců zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost druhého a že ve vztahu k žalobci b) může být pohledávka uspokojena jen z výtěžku prodeje zástavy. Poté, co K. b., a.s. postoupila zajištěnou pohledávku žalovanému, uzavřel žalovaný s dražebníkem B., s.r.o. dne 11.6.2003 smlouvu o provedení veřejné nedobrovolné dražby zástavy za účelem uspokojení zajištěné pohledávky. Žalobci mají za to, že veřejná nedobrovolná dražba zástavy je nepřípustná, neboť zástavní právo je promlčeno.
S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že je třeba odlišovat promlčení pohledávky a promlčení zástavního práva zřízeného za účelem jejího zajištění, nelze mu však přisvědčit v tom, že promlčení zástavního práva má být posouzeno podle obchodního zákoníku z důvodu, že zajištěnou pohledávkou je pohledávka ze smlouvy o úvěru.
Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy (§152 obč. zák.). Zástavní právo není - s výjimkou zastavení obchodního podílu - upraveno v obchodním zákoníku a řeší je předpisy práva občanského, zejména občanský zákoník. Nemohou být žádné pochybnosti (a odpovídá tomu zařazení právní úpravy zástavního práva do druhé části občanského zákoníku) o tom, že zástavní právo je věcným právem, charakterizovaným jako \"právo k věci cizí\".
I když smlouva o úvěru představuje tzv. absolutní obchodní závazkový vztah [§261 odst.3 písm.d) obch. zák.] a i když se podle ustanovení §261 odst.4 obch. zák. řídí částí třetí obchodního zákoníku i vztahy vzniklé při zajištění plnění závazků v závazkových vztazích, jež se řídí touto částí obchodního zákoníku podle ustanovení §261 odst.1, 2 nebo 3 obch. zák., je nutné při řešení otázky, jakou právní úpravou se řídí promlčení zástavního práva zřízeného k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru, přihlédnout současně k tomu, že obchodní zákoník upravuje - kromě postavení podnikatelů - obchodní závazkové vztahy a některé jiné vztahy související s podnikáním (srov. §1 odst.1 obch. zák.) a že předmětem právní úpravy obsažené v části třetí obchodního zákoníku jsou - jak uvádí již její nadpis - obchodní závazkové vztahy.
S ohledem na uvedené je třeba dovodit, že částí třetí obchodního zákoníku se ve smyslu ustanovení §261 odst.4 obch. zák. řídí jen takové vztahy vzniklé při zajištění závazků, které mají obligační povahu, ledaže by zákon (v jiném ustanovení než §261 odst.4 obch. zák.) výslovně stanovil, že se obchodním zákoníkem mají řídit i další právní prostředky zajištění závazků. Takováto právní úprava byla přijata jen ve vztahu k zástavnímu právu k obchodnímu podílu [srov. §261 odst.3 písm.d) obch. zák.)]; znamená to mimo jiné, že právní vztahy ze zástavních práv vzniklých vůči jiným zástavám se řídí občanským zákoníkem a dalšími předpisy občanského práva, a to samozřejmě i ve vztahu k promlčení zástavního práva.
Podle ustanovení §100 odst.2 věty první obč. zák. se promlčují všechna majetková práva s výjimkou práva vlastnického. Promlčení tedy podléhá rovněž zástavní právo, neboť jde o majetkové právo, které z možnosti promlčení nebylo - na rozdíl od vlastnického práva (které má rovněž věcněprávní povahu) - vyloučeno.
Promlčecí doba zástavního práva je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy) [§101 obč. zák.]. Bylo-li však zástavní právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno (§110 odst.1 věta první obč. zák.); v případě, že zástavní právo bylo zástavním dlužníkem písemně uznáno co do důvodu a výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo, nebo, byla-li v uznání uvedena lhůta k plnění, od uplynutí této lhůty (§110 odst.1 věta druhá obč. zák.).
Podle ustanovení §100 odst.2 věty třetí obč. zák. se zástavní práva nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka. I kdyby tedy marně uplynuly promlčecí doby podle ustanovení §101 nebo §110 odst.1 obč. zák., zástavní právo není promlčeno, jestliže dosud neuplynula promlčecí doba u zajištěné pohledávky; v takovém případě se zástavní právo promlčuje teprve marným uplynutím promlčecí doby zajištěné pohledávky.
Promlčení zajištěné pohledávky ze smlouvy o úvěru se řídí - jak správně uvedl odvolací soud - obchodním zákoníkem. Byla-li pohledávka pravomocně přiznána v soudním nebo rozhodčím řízení, promlčuje se ve smyslu ustanovení §408 odst.1 obch. zák. - jak dovodila ustálená judikatura soudů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.11.2003 sp. zn. 20 Cdo 1595/2002, které bylo uveřejněno pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006), na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit - za deset let ode dne, kdy promlčecí doba začala poprvé běžet, neboť čtyřletá obecná promlčecí doba (§397 obch. zák.) je dobou, v níž je třeba právo uplatnit v nalézacím řízení.
V projednávané věci byly rozsudkem býv. Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 4.12.1998 č.j. 24 Cm 370/97-27 přiznány jak zajištěná pohledávka ze smlouvy o úvěru, tak i (srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.12.1997 sp. zn. 2 Cdon 967/97, které bylo uveřejněno pod č. 46 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998) zástavní právo zřízené na základě zástavní smlouvy ze dne 28.6.1993 reg. č. 676/93. Uvedené zástavní právo se tedy mohlo promlčet (§110 odst.1 obč. zák.) uplynutím doby deseti let ode dne, kdy mělo být podle tohoto rozsudku plněno (tj. ode dne 25.1.1999); promlčecí doba zástavního práva proto do uzavření smlouvy o provedení veřejné nedobrovolné dražby zástavy ze dne 11.6.2003 za účelem uspokojení zajištěné pohledávky nemohla uplynout.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. ledna 2006
JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.
předseda senátu