ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.2111.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 2111/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce M. B., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému P. k. Ú., státnímu podniku jako právnímu nástupci po V. u. d., státnímu podniku se sídlem v T., o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 10 C 149/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. listopadu 2004 č.j. 26 Co 316/2004-100, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou (změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od listopadu 2000 do června 2001 částku 64.416,- Kč s 11% úrokem z částky 24.156,- Kč od 7.2.2001 do zaplacení a z částky 40.260,- Kč od 28.6.2001 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že za trvání pracovního poměru u žalovaného utrpěl dne 10.10.1985 pracovní úraz, pro který mu byl přiznán od 22.8.1988 částečný invalidní důchod a pro který byl přeřazen z dosavadní práce \"strojníka při fárání\" na práci při \"obsluze výměníkové stanice\". Ke dni 30.6.1991 došlo k rozvázání pracovního poměru účastníků dohodou \"v důsledku útlumu\" a žalobci se od té doby (s výjimkou krátkodobých pracovních vztahů) nepodařilo získat zaměstnání, neboť \"v důsledku zdravotního stavu byly jeho pracovní možnosti omezeny\". Žalovaný vyplácí od 1.9.1989 žalobci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti; od listopadu 2000 je mu tato náhrada krácena o částku 8.052,- Kč měsíčně, ačkoliv k tomu není podle názoru žalobce žádný důvod.
Žalovaný potvrdil, že žalobce utrpěl za trvání pracovního poměru účastníků dne 10.10.1985 pracovní úraz, že mu byl přiznán ode dne 22.8.1988 částečný invalidní důchod, že dnem 8.1.1990 byl žalobce převeden na méně placenou práci a že pracovní poměr účastníků skončil dnem 30.6.1991 \"z důvodů organizačních (útlum)\". Žalovaný vyplácí žalobci náhradu za ztrátu na výdělku, nyní na \"principu tzv. stop renty\". Na požadované plnění, převyšující stanovený rozsah, nemá žalobce nárok.
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 28.6.2001 č.j. 10 C 26/2001-22 ve znění usnesení ze dne 9.10.2001 č.j. 10 C 26/2001-30 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 56.364,- Kč s 10% úrokem z částky 24.156,- Kč od 7.2.2001 do zaplacení a 8% úrokem z částky 32.208,- Kč od 28.6.2001 do zaplacení, žalobu o zaplacení dalších 8.052,- Kč s 11% úrokem z prodlení od 28.6.2001 do zaplacení, 1% úroku z prodlení z částky 24.156,- Kč od 7.2.2001 do zaplacení a \"3% úroku z částky 56.364,- Kč do zaplacení\" zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 10.790,- Kč k rukám advokátky JUDr. Z. V. a že žalovaný je povinen zaplatit České republice \"na účet Okresního soudu v Trutnově\" soudní poplatek ve výši 2.260,- Kč. Při svém rozhodování vycházel ze zjištění, že žalobce utrpěl dne 10.10.1985 jako zaměstnanec žalovaného (jeho právního předchůdce) pracovní úraz, že pro následky pracovního úrazu mu byl od 22.8.1988 přiznán částečný invalidní důchod, že po úrazu byl převeden na méně placenou práci na povrchu dolu a že ke dni 30.6.1991 došlo k rozvázání pracovního poměru účastníků z organizačních důvodů. Pravomocným soudním rozhodnutím byla žalovanému (jeho právnímu předchůdci) uložena povinnost \"k doplacení náhrady za ztrátu na výdělku za období od října 1988 do konce roku 1994\". Žalobce je nadále pro následky pracovního úrazu částečně invalidní a žalovaný mu od listopadu 2000 snížil poskytovanou náhradu o částku 8.052,- Kč měsíčně. Soud prvního stupně dovodil, že k uvedenému snížení poskytované náhrady za ztrátu na výdělku mohl žalovaný přistoupit, jen kdyby došlo k podstatné změně poměrů žalobce ve smyslu ustanovení §202 odst.1 zákoníku práce. Žalovaný však takovou změnu poměrů ani netvrdil; důvod, pro který žalovaný snížil poskytovanou náhradu, spočívá ve \"vývoji právního názoru na danou problematiku, což postup žalovaného neospravedlňuje\". Žalobci proto náleží doplatek náhrady za ztrátu na výdělku za dobu od listopadu 2000 do května 2001 ve výši 56.364,- Kč. Doplatek náhrady za měsíc červen 2001 soud prvního stupně žalobci nepřiznal s odůvodněním, že ke dni jeho rozhodnutí nebyl splatný.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30.7.2002 č.j. 26 Co 634/2001-39 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek potvrdil, odvolání žalovaného proti zamítavému výroku odmítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 7.160,- Kč k rukám advokátky JUDr. Z. V. Při rozhodování ve věci samé odvolací soud dovodil, že poškozený, který je \"bez své viny veden jako uchazeč o zaměstnání\", neboť pro něho \"není pracovní příležitost\" v důsledku jeho zdravotního omezení způsobeného pracovním úrazem, má nárok na \"náhradu škody v plné výši výdělku, jehož by dosahoval před poškozením (samozřejmě s přihlédnutím k valorizaci)\". Přenesení důsledku toho, že z důvodu pracovního úrazu není pro žalobce pracovní uplatnění, na jeho osobu \"nemá v zákoně oporu, neboť nejde o změnu poměrů spočívajících v osobě poškozeného tak, jak ji má na mysli ustanovení §202 odst.1 zákoníku práce\"; žalobce má proto na požadovaný doplatek náhrady za ztrátu na výdělku nárok.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 15.10.2003 č.j. 21 Cdo 1250/2003-64 rozsudek odvolacího soudu (s výjimkou výroku o odmítnutí odvolání žalovaného) a rozsudek (spolu s opravným usnesením) soudu prvního stupně (s výjimkou výroku, kterým byla žaloba o zaplacení 8.052,- Kč s 11% úrokem z prodlení od 28.6.2001 do zaplacení a 1% úroku z prodlení z částky 24.156,- Kč od 7.2.2001 do zaplacení a 3% úroku z částky 56.364,- Kč do zaplacení zamítnuta) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud v souladu s ustálenou judikaturou soudů dovodil, že nejde o podstatnou změnu poměrů ve smyslu ustanovení §202 odst. 1 zákoníku práce ani o vznik nové (další) škody, jestliže poškozený, který podle ustanovení §195 zákoníku práce pobírá náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity), neboť pro následky pracovního úrazu musel být převeden na jinou, méně placenou práci, přestal tuto méně placenou práci vykonávat z důvodů uvedených v ustanovení §46 odst. 1 písm. a) až c) zákoníku práce a dosahoval potom bez vlastní viny ještě nižších výdělků nebo byl bez vlastní viny veden jako uchazeč o zaměstnání, a že tedy poškozenému přísluší i v době po rozvázání pracovního poměru provedenému z důvodů uvedených v ustanovení §46 odst. 1 písm. a) až c) zákoníku práce náhrada za ztrátu na výdělku (§195 zákoníku práce) v dosavadní výši, v jaké mu vznikl nárok ještě za trvání pracovního poměru účastníků (samozřejmě s přihlédnutím k valorizaci průměrného výdělku před vznikem škody). Protože žalobce přestal méně placenou práci dělníka při obsluze výměníku, kterou konal u žalovaného po pracovním úrazu, vykonávat dnem 30.6.1991 na základě dohody o rozvázání pracovního poměru, uzavřené z důvodu tzv. organizačních změn, nemůže mu být z důvodu odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nahrazena újma, vzniklá tím, že po 1.7.1991 nebyl a do současné doby není (s výjimkou krátkodobých pracovních vztahů) zaměstnán, neboť se mu nepodařilo ani za pomoci úřadu práce najít vhodnou (jeho zdravotnímu stavu odpovídající) práci.
Okresní soud v Trutnově poté rozsudkem ze dne 4.3.2004 č.j. 10 C 149/2003-82 žalobu o zaplacení 56.364,- Kč s 10% úrokem z částky 24.156,- Kč od 7.2.2001 do zaplacení a s 8% úrokem z částky 32.208,- Kč od 28.6.2001 do zaplacení zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 31.108,- Kč k rukám advokáta JUDr. M. M. Při svém rozhodování vycházel ze zjištění, že dnem 30.6.1991 byl žalobcův pracovní poměr rozvázán z \"organizačních důvodů\", že ve věci vedené u Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 7 C 49/91 bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobci na náhradě za ztrátu na výdělku 31.200,- Kč, aniž \"by byla zohledněna otázka tzv. stop výdělku\", a že žalovaný vyplácel žalobci náhradu \"v plné výši\" až do listopadu 2000, kdy mu náhradu snížil o částku 8.052,- Kč měsíčně, odpovídající \"valorizovanému výdělku, kterého žalobce dosahoval u žalovaného na méně placené práci na povrchu\". Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nelze považovat za následek pracovního úrazu ze dne 10.10.1985 to, že žalobce \"přišel o hůře placenou práci\" a je \"v současné době s ohledem na stav trhu práce nezaměstnaný\"; žalobce má proto nárok \"pouze na rentu, která bude snížena o tzv. stop výdělek a o vyplácený invalidní důchod\", a požadované plnění mu tedy nenáleží.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 4.11.2004 č.j. 26 Co 316/2004-100 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 13.921,- Kč k rukám advokáta JUDr. M. M.; ve výroku o věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 14.190,- Kč k rukám advokáta JUDr. M. M. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce na požadované plnění nemá podle závazného právního názoru dovolacího soudu nárok, neboť změna v jeho poměrech (spočívající v rozvázání pracovního poměru ke dni 30.6.1991 a nezaměstnanosti žalobce v následujícím období) nebyla způsobena \"něčím, co by mělo původ v následcích pracovního úrazu žalobce, nýbrž byla vyvolána organizačními změnami u žalovaného\". Námitku žalobce, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda o výši náhrady mzdy, kterou nebylo možné \"bez změny poměrů jednostranně změnit\", spočívající v tom, že \"žalovaný žalobci po několik let vyplácel náhradu mzdy ve stejném rozsahu, jako to dříve činil na základě soudního rozhodnutí\", a že \"žalovaný žalobci přislíbil vyplácet mu náhradu ve stejné výši i za dobu po skončení pracovního poměru\", odvolací soud odmítl s odůvodněním, že \"plnění poskytované na základě rozsudku, byť za dobu, na kterou se již úprava nevztahovala, nelze vykládat jako dohodu uzavřenou mezi účastníky, a to ani jako dohodu konkludentní\", že žalovaný plnil \"svoji domnělou povinnost, nikoliv však povinnost ze smlouvy\", a že \"příslib k vyplácení náhrady mzdy\" se nemůže - i kdyby byl prokázán - týkat náhrady, kterou žalovaný neměl \"v době poskytnutí takového příslibu\" povinnost žalobci poskytovat.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že žalovaný již v roce 1991 neplnil povinnost \"spočívající v dorovnávání měsíčního rozdílu\" a že pravomocným rozhodnutím soudu, vydaným ve věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 7 C 49/91 v roce 1995, bylo žalovanému uloženo, aby mu \"rozdíl doplatil\"; i když bylo rozhodnuto \"pouze o nároku, který byl již splatný\", bylo podle žalobce \"zcela běžnou praxí, že \"na základě takovéhoto rozhodnutí se fakticky plnilo i do budoucna\". Poukazuje-li nyní žalovaný na změny, které nastaly \"před citovaným soudním rozhodnutím\", jde \"o postup chybný a nesprávný\". Protože \"existovalo konkrétní soudní rozhodnutí z r. 1995\", došlo podle názoru žalobce konkludentně \"mezi účastníky k dohodě o tom, že renta bude vyplácena ve výši, jak stanovil soud\", neboť - kdyby tomu tak nebylo - \"není jediný důvod k tomu, aby po do cca 6 roků žalovaný rentu v dohodnuté výši nevyplácel\"; takováto dohoda \"nemůže být měněna, a to dokonce s odkazem na změny, které nastaly před tímto rozhodnutím\". Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Po rozsudku odvolacího soudu dosavadní žalovaný V. u. d., státní podnik se sídlem v T., dnem 1.1.2005 zanikl a pravomocným usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 25.1.2005 č.j. 10 C 149/2003-110 bylo rozhodnuto, že v řízení bude na jeho místě pokračováno s Palivovým kombinátem Ú., státním podnikem se sídlem v Ú. n. L., Nejvyšší soud České republiky proto s touto právnickou osobou pokračoval v řízení na místě žalovaného.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst.1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno; okolnost, že soud prvního stupně rozhodl v rozsudku ze dne 4.3.2004 č.j. 10 C 149/2003-82 ve věci samé jinak než ve svém rozsudku ze dne 28.6.2001 č.j. 10 C 26/2001-22 ve znění usnesení ze dne 9.10.2001 č.j. 10 C 26/2001-30, je nerozhodná, neboť posléze uvedený rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen rozsudkem dovolacího soudu (rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15.10.2003 č.j. 21 Cdo 1250/2003-64) a z tohoto důvodu není dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) přípustné (srov. též právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.6.1998 sp. zn. 23 Cdo 1075/98, který byl uveřejněn pod č. 147 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998). Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Nárok poškozeného na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) z odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu je nárokem z pracovněprávních vztahů a může - obecně vzato - zaniknout buď uspokojením (§252 až 257 zákoníku práce) nebo dohodou o sporných nárocích (§259 zákoníku práce). Dojde-li k uzavření dohody o náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) z pracovního úrazu podle ustanovení §259 zákoníku práce (tj. s účinky \"narovnání\"), má to za následek, že původní nárok na náhradu za ztrátu na výdělku zanikl tím, že byl nahrazen nárokem novým, sjednaným v dohodě o sporných nárocích; povinnost zaměstnavatele hradit poškozenému ztrátu na výdělku tedy již nevychází z právní skutečnosti, s níž je spojena odpovědnost zaměstnavatele za škodu, tj. z pracovního úrazu, ale z dohody o sporných nárocích, která způsobila současně zánik dosavadního nároku a jeho nahrazení novým nárokem (srov. též právní názor uvedený v rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ze dne 19.3.1969 sp. zn. 7 Cz 13/69, který byl uveřejněn pod č. 83 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1969).
Zaměstnavatel může uspokojit nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity), založený zákonnou odpovědností za škodu při pracovním úrazu nebo dohodou o sporných nárocích, na základě rozhodnutí soudu nebo smlouvy (dohody) účastníků anebo tím, že poskytne poškozenému - i bez rozhodnutí soudu nebo dohody (smlouvy) s ním - příslušné plnění, kterým mu tuto škodu řádně nahradí.
Uzavře-li zaměstnavatel s poškozeným ve smyslu ustanovení §244 zákoníku práce smlouvu (dohodu) o náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity), která není dohodou o sporných nárocích ve smyslu ustanovení §259 zákoníku práce, nic to nemění na skutečnosti, že právním důvodem vzniku povinnosti zaměstnavatele hradit ztrátu na výdělku je (nadále zůstává) zákonná odpovědnost za škodu při pracovním úrazu. S uzavřením této smlouvy (dohody) není spojena ani domněnka existence nároku; byla-li uzavřena písemně, má za následek prodloužení promlčecí doby podle ustanovení §263 odst.2 zákoníku práce v případě, že v ní je (také) obsaženo zaměstnavatelovo uznání nároku co do důvodu a výše.
Byla-li povinnost zaměstnavatele hradit ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) stanovena jako opětující se (v budoucnu splatná) dávka (\"ve formě důchodu\") pravomocným rozhodnutím soudu nebo dohodou o sporných nárocích uzavřenou ve smyslu ustanovení §259 zákoníku práce, nemůže soud svým rozhodnutím nově upravit náhradu za ztrátu na výdělku, ale jen stanovit, zda nedošlo ke změně poměrů ve smyslu ustanovení §202 odst.1 zákoníku práce, která by odůvodňovala změnu ve výši určené nebo sjednaní náhrady (zvýšení nebo snížení opětující se dávky), popřípadě zrušení povinnosti zaměstnavatele k jejímu dalšímu poskytování (srov. též Výklad býv. Nejvyššího soudu ze dne 15.6.1981 sp. zn. Cpjf 78/81, uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí IV, SEVT Praha 1986, str. 413).
V projednávané věci nebylo - podle zjištění soudů - o povinnosti žalovaného platit žalobci náhradu za ztrátu na výdělku jako opětující se (v budoucnu splatnou) dávku (\"ve formě důchodu\") dosud pravomocně rozhodnuto [rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 28.3.1995 č.j. 7 C 49/91-89, který podle potvrzení ve spise nabyl právní moci dnem 25.5.1995, bylo rozhodnuto o žalobcově nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity) jen za dobu od října 1988 do konce roku 1994] a za řízení před soudy nebylo zjištěno (a ani žádným z účastníků tvrzeno), že by byla upravena dohodou o sporných nárocích uzavřenou ve smyslu ustanovení §259 zákoníku práce.
Námitky dovolatele, v nichž dovozuje, že mezi účastníky byla konkludentně uzavřena dohoda o tom, že \"renta bude vyplácena (i v budoucnu) ve výši, jak stanovil\" rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 28.3.1995 č.j. 7 C 49/91-89, jsou pro právní posouzení projednávané věci nerozhodné, neboť dohoda o sporných nárocích může být platně uzavřena - jak vyplývá ze znění ustanovení §259 zákoníku práce - jen písemně a smlouva (dohoda), která není dohodou o sporných nárocích ve smyslu ustanovení §259 zákoníku práce, nepředstavuje - jak uvedeno již výše - právní titul, z něhož by žalobci vůbec mohl vzniknout nárok na požadované plnění.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nemůže mít z důvodu právní otázky, kterou dovolatel v dovolání označil, po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. září 2006
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu