ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.2265.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 2265/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce G., a.s. zastoupeného advokátem, proti žalovanému I. R., zastoupenému advokátkou, o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 44/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2005 č.j. 12 Co 515/2004-86, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný vydal osobní automobil \"Mazda XEDOS 6, rok výroby 1997, barva met. červená tmavá, č. karoserie JMZCZA12B201216329, č. motoru 340340,\". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že jako vlastník tohoto automobilu jej podle smlouvy o finančním pronájmu s následnou koupí najaté věci ze dne 23.11.2002 č. 403761 pronajal R. B. a zavázal se mu automobil prodat, jakmile splní všechny podmínky podle smlouvy, a že dopisem ze dne 5.5.2003 tuto smlouvu vypověděl, neboť nájemce \"porušil závažným způsobem povinnosti vyplývající pro něj z leasingové smlouvy\", a vyzval nájemce \"k bezodkladnému předání vozidla\". Nájemce výzvě k předání automobilu nevyhověl a žalobce následně zjistil, že vozidlo má u sebe žalovaný. Požadavek žalobce na vydání automobilu žalovaný odmítl, aniž by vůči žalobci uplatnil \"jakékoliv právo, které by ho k tomu opravňovalo\".
Žalovaný namítal, že automobil \"mu svěřil R. B.\", který \"posléze za služby poskytnuté žalovaným nezaplatil\", a že proto žalovaný k automobilu uplatnil zadržovací právo k úhradě pohledávky za R. B.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 16.7.2004, č.j. 25 C 44/2004-70 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 6.580,- Kč k rukám advokáta JUDr. Z. K. Při svém rozhodování vycházel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem předmětného automobilu, že žalobce automobil na základě smlouvy o finančním pronájmu s následnou koupí najaté věci ze dne 23.11.2002 č. 403761 předal R. B. a že žalobce dopisem ze dne 5.5.2003 tuto leasingovou smlouvu vypověděl, neboť R. B. \"přestal platit leasingové splátky\". Dne 6.12.2002 R. B. uzavřel se žalovaným smlouvu o dílo, spočívající v garážování předmětného automobilu za cenu 200,- Kč denně; protože R. B. \"za garážování\" nezaplatil, je podle soudu prvního stupně \"velmi pravděpodobné\", že žalovaný uplatnil \"vůči panu B.\" zadržovací právo. Soud prvního stupně dovodil, že žalovanému sice vzniklo podle ustanovení §175 odst. 1 občanského zákoníku zadržovací právo, avšak \"toto zadržovací právo působí pouze vůči panu R. B.\". Mezi žalobcem a žalovaným totiž \"neexistuje žádný smluvní vztah\", žalovaný \"nedisponuje vůči žalobci žádným titulem na zaplacení\" a nemůže \"podmiňovat vydání věci žalobci zaplacením pohledávky žalovaného za panem B.\". Protože žalobci svědčí vlastnické právo, které \"působí erga omnes, tedy proti všem\", protože \"toto vlastnické právo nebylo nijak dotčeno ani smlouvou o finančním pronájmu s následnou koupí najaté věci ze dne 23.11.2002 č. 403761\" a protože žalobce tuto smlouvu řádně vypověděl, žalovaný \"nedisponuje jakýkoli právním titulem, který by mu umožňoval vydání předmětného vozidla žalobci odepřít\".
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23.3.2005, č.j. 12 Co 515/2004-86 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.533,50 Kč k rukám advokáta JUDr. Z. K. Odvolací soud dovodil, že podstata zadržovacího práva spočívá \"v možnosti věřitele nevydat cizí movitou věc tomu, kdo je povinen věc vydat, aby tak zajistil svou splatnou pohledávku vůči tomuto subjektu\", a že tedy pro výklad ustanovení §175 odst. 1 občanského zákoníku je \"rozhodující vazba na toho, komu je zadržující osoba povinna věc vydat\". V době \"platnosti smlouvy o finančním leasingu\" byl podle názoru odvolacího soudu R. B. \"oprávněným detentorem předmětného vozidla\", byl \"to on, komu byl žalovaný povinen vozidlo na základě tohoto práva vydat\", a \"vůči tomuto detentorovi také mohl žalovaný právem uplatnit své zadržovací právo podle ustanovení §175 odst. 1 občanského zákoníku\". Jakmile však byla \"platně ukončena výpovědí ze strany žalobce smlouva o finančním pronájmu\", byl to pouze žalobce, kterému jako vlastníku automobilu svědčila práva podle ustanovení §123 občanského zákoníku. Protože \"zákonnou podmínkou vzniku práva zadržet věc je existence splatné pohledávky\", kterou má věřitel \"proti osobě, jíž by jinak byl povinen věc vydat\", a protože žalovaný ani netvrdil, že by měl vůči žalobci splatnou pohledávku, nenáleží mu zadržovací právo podle ustanovení §175 odst. 1 občanského zákoníku a žalobce se domáhá vydání automobilu v souladu s ustanovením §126 odst. 1 občanského zákoníku. Námitku žalovaného o tom, že zadržovací právo \"vázne na věci, i když je jakkoli zcizena, pronajata apod.\", a že na trvání zadržovacího práva \"nemůže mít vliv ani zrušení leasingové smlouvy\", odvolací soud odmítl s odůvodněním, že sice \"přechodem vlastnictví k věcem, na které již zadržovací právo vázne, zůstává při převodu vlastnictví nedotčeno\", ale je to \"zcela jiná právní situace, kdy se o výkon dispozičního práva vlastníka nejedná\", a že se žalovaný nemůže \"v důsledku vlastnického práva žalobce\" úspěšně domáhat uspokojení své pohledávky za R. B. z výtěžku prodeje ze zadrženého automobilu cestou výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že právní názory soudů ho \"staví do role soudce, který měl posoudit platnost leasingového vztahu mezi žalobcem a jeho nájemcem a podle toho s autem nakládat\", a že by měl \"akceptovat zánik svého platně nabytého zadržovacího práva jen proto, že se údajně změnil vztah mezi žalobcem a jeho nájemcem\". Protože \"změna poměrů v době, kdy je věc již zadržovacím právem platně zatížena\", není důvodem pro zánik zadržovacího práva, bylo vlastnictví žalobce k předmětnému automobilu \"omezeno platně vzniklým zadržovacím právem\" žalovaného. Uvedený názor nelze podle žalovaného důvodně odmítat argumentem, že žalobce \"nezavinil dluhy svého nájemce\", neboť \"je věcí žalobce, s kým uzavře leasingový vztah a tedy komu svěří do nájmu svůj majetek a není důvod, aby následky šly k tíži žalovaného\". Přípustnost dovolání žalovaný dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil \"k novému projednání\".
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Ztotožnil se s právním názorem odvolacího soudu, podle kterého je pro výklad ustanovení §175 odst. 1 občanského zákoníku \"rozhodující vazba na toho, komu je zadržující osoba povinna věc vydat\"; protože jedinou osobou, které je žalovaný povinen automobil vydat, je žalobce (R. B. pozbyl své právo držet a užívat vozidlo \"skončením leasingového vztahu\"), a protože žalovaný nemá vůči žalobci žádnou pohledávku, nemůže důvodně odmítat vydat žalobci jeho osobní automobil. Uvedený závěr vyplývá rovněž \"ze samotné povahy a funkce zadržovacího práva\", neboť žalovaný by se stejně nemohl domáhat uspokojení své pohledávky za R. B. z výtěžku prodeje předmětného automobilu, neboť \"vozidlo je majetkem žalobce, nikoli pana B.\". \"Opačný výklad\" ustanovení §175 odst. 1 občanského zákoníku by byl \"neúměrně rozšiřující\", odporoval by \"jazykovému vyjádření uvedeného zákonného ustanovení\" a \"samotné podstatě a funkci zadržovacího práva\" a byl by tedy \"v rozporu s čl. 4 Listiny základních práv a svobod\". Dovolání žalovaného považuje žalobce též za šikanózní, neboť žalovaný po právní moci rozsudku automobil žalobci dobrovolně vydal a tím podle ustanovení §180 odst. 1 občanského zákoníku jím tvrzené zadržovací právo muselo zaniknout.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Při rozhodování v projednávané věci soudy mimo jiné řešily otázku, zda a (v kladném případě) za jakých podmínek může vzniknout zadržovací právo k zajištění pohledávky, kterou má věřitel vůči osobě, jež není vlastníkem zadržené věci. Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Ten, kdo je povinen vydat cizí movitou věc, kterou má u sebe, ji může zadržet k zajištění své pohledávky, kterou má proti osobě, jíž by jinak byl povinen věc vydat (srov. §175 odst. 1 občanského zákoníku); to však neplatí, má-li u sebe věc neprávem, zejména jestliže se jí zmocnil svémocně nebo lstí (srov. §176 odst. 1 občanského zákoníku), nebo - s výjimkou případu, že byl podán návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka - bylo-li mu při předání věci uloženo, aby s věcí naložil způsobem, který je neslučitelný s výkonem zadržovacího práva (srov. §176 odst. 2 občanského zákoníku).
Cizí movitá věc může být zásadně zadržena jen k zajištění splatné pohledávky (srov. §175 odst. 1 občanského zákoníku); byl-li podán návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, může zadržovací právo vzniknout též k zajištění dosud nesplatné pohledávky (srov. §175 odst. 2 občanského zákoníku).
Zadržovací právo vznikne jednostranným právním úkonem oprávněné osoby, kterým vyjadřuje svou vůli věc zadržet (§177 odst. 1 občanského zákoníku). O zadržení věci a jeho důvodech je oprávněná osoba povinna vyrozumět dlužníka bez zbytečného odkladu; byla-li uzavřena písemně smlouva, na jejímž základě má oprávněná osoba věc u sebe, musí být písemné i vyrozumění dlužníka (srov. §177 odst. 2 občanského zákoníku).
Při výkonu soudního rozhodnutí má věřitel, jehož pohledávka je zajištěna zadržovacím právem, právo na přednostní uspokojení z výtěžku získaného prodejem nebo jiného zpeněžení zadržené věci před jiným věřitelem, a to i zástavním věřitelem (srov. §179 občanského zákoníku).
Zadržovací právo zaniká zánikem zajištěné pohledávky nebo zánikem zadržené věci nebo vydáním zadržené věci dlužníku anebo složením jiné jistoty, kterou dlužník poskytl oprávněné osobě s jejím souhlasem (srov. §180 odst. 1 a 2 občanského zákoníku).
Zadržovací právo - jak vyplývá z výše uvedeného - slouží k zajištění splatné pohledávky nebo, byl-li podán návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, i dosud nesplatné pohledávky tím, že věřiteli umožňuje, aby si ponechal cizí movitou věc, kterou by jinak byl povinen dlužníku vydat, a aby dosáhl uspokojení své pohledávky z výtěžku prodeje nebo jiného zpeněžení zadržené věci, nesplní-li dlužník ani dodatečně svůj dluh odpovídající zajištěné pohledávce.
Zadržovací právo má v první řadě funkci zajišťovací; zabezpečuje pohledávku věřitele od okamžiku svého vzniku, vede (motivuje) dlužníka k tomu, aby pohledávku věřitele dobrovolně splnil alespoň dodatečně, a věřiteli poskytuje jistotu, že se bude moci uspokojit ze zadržené věci, jestliže dlužník ani dodatečně svůj dluh dobrovolně nesplní. Nesplní-li dlužník svou povinnost ani dodatečně, může se věřitel uspokojit ze zadržené věci, aniž by musel spoléhat na to, že se domůže úhrady z majetku (z jiného majetku) dlužníka. Zadržená věc může být prodána (jinak zpeněžena) na návrh věřitele v nedobrovolné veřejné dražbě prováděné podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách (ve znění pozdějších předpisů), nebo při soudním výkonu rozhodnutí anebo v exekuci prováděné podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (ve znění pozdějších předpisů); při soudním výkonu rozhodnutí a v exekuci má věřitel oprávněný ze zadržovacího práva vždy (i kdyby tato řízení byla zahájena na návrh jiného věřitele) právo na přednostní uspokojení z výtěžku prodeje nebo jiného zpeněžení věci před jiným věřitelem, a to i zástavním věřitelem (srov. §331a odst. 1 o.s.ř., §69 exekučního řádu, §179 občanského zákoníku).
Zadržovací právo je právem subsidiárním a akcesorickým. Subsidiarita zadržovacího práva vyjadřuje, že jde o podpůrný zdroj uspokojení pohledávky věřitele, který se uplatní jen tehdy, jestliže pohledávka nebyla dlužníkem dobrovolně splněna ani dodatečně a nezanikla-li jiným způsobem. Akcesorickým je zadržovací právo zejména proto, že vzniká pouze tehdy, vznikla-li platně také pohledávka, k jejímuž zajištění slouží, a že dochází k jeho zániku rovněž v případě, že zanikla zajištěná pohledávka.
Zadržovací právo je - jak vyplývá též ze zařazení jeho právní úpravy do Části druhé občanského zákoníku - věcným právem, charakterizovaným - spolu se zástavním právem a věcným břemenem - jako \"právo k věci cizí\".
Věřitel může zadržet cizí movitou věc jen tehdy, má-li ji u sebe - jak nepochybně vyplývá z ustanovení §176 odst. 1 občanského zákoníku - \"právem\" (tj. na základě smlouvy nebo jiného právního důvodu), má-li pohledávku proti osobě, které by jinak (kdyby nevyjádřil svou vůli věc zadržet) byl povinen věc vydat, a, s výjimkou podání návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka, nebylo-li mu při předání věci uloženo, aby s ní naložil způsobem, který je neslučitelný s výkonem zadržovacího práva.
Na základě smlouvy může věřiteli věc předat nejen její vlastník; podle ustálené judikatury soudů může smlouvu o dílo, jejímž předmětem je oprava nebo úprava věci, nebo jinou smlouvu, s jejímž provedením (uskutečněním) je spjato předání (odevzdání) věci druhému účastníku, platně uzavřít (jako objednatel opravy nebo úpravy věci anebo jiné činnosti) i ten, kdo není vlastníkem věci (srov. například Zhodnocení rozhodování soudů ve sporech ze zhotovení věci na zakázku a z opravy nebo úpravy věci provedené býv. občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR, které bylo uveřejněno pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1989), a proto \"právem\" má věřitel u sebe movitou věc též tehdy, předal-li mu ji na základě platné smlouvy nebo jiného právního důvodu její \"nevlastník\".
Ten, kdo věc podle platné smlouvy nebo z jiného právního důvodu převzal, je povinen ji vrátit (vydat) tomu, kdo mu ji odevzdal, ledaže by bylo stanoveno (sjednáno) vrácení (vydání) věci někomu jinému. Hovoří-li se tedy v ustanovení §175 odst. 1 občanského zákoníku o \"osobě, jíž by jinak byl povinen věc vydat\", rozumí se tím osoba, která věřiteli věc podle platné smlouvy nebo z jiného právního důvodu odevzdala, popřípadě jiná osoba, o níž bylo v platné smlouvě (jiném právním důvodu) stanoveno (sjednáno), že jí věc bude předána (vydána), a které by věřitel proto věc - kdyby neprovedl její zadržení - vrátil (vydal). Zákon - jak správně uvádí dovolatel - po tom, kdo je povinen vydat cizí movitou věc, nevyžaduje (a ani by to nebylo dobře možné), aby posuzoval (zkoumal), kdo (zda osoba, která mu věc odevzdala, nebo někdo jiný) má k věci vlastnické nebo jiné právo, které ho opravňuje k držení a užívání věci; při splnění této své povinnosti může vycházet jen ze smlouvy nebo z jiného titulu, na základě kterých věc platně (v souladu se zákonem) převzal.
Zadržovací právo vzniká na základě jednostranného právního úkonu oprávněné osoby (věřitele), kterým vyjádřila svou vůli movitou věc zadržet (srov. §177 odst. 1 občanského zákoníku); vyrozumění dlužníka o zadržení věci a o jeho důvodech má jen notifikační povahu a není předpokladem pro zřízení zadržovacího práva. Protože zadržovací právo věřitele opravňuje, aby si ponechal věc, kterou by \"jinak\" musel vrátit (vydat), vyplývá z toho mimo jiné, že pro odpověď na otázku, kdo je osobou, jíž by jinak byl povinen věc vydat, je rozhodný stav v době, kdy oprávněná osoba (věřitel) vyjádřil (projevil) svou vůli věc zadržet. I kdyby se v budoucnu změnila (mohla změnit) hlediska významná pro určení, které osobě by jinak věřitel \"byl povinen věc vydat\", nemůže to mít pro vznik zadržovacího práva jakýkoliv právní význam; platně zřízené zadržovací právo tu jako věcné právo k věci cizí působí až do doby, dokud některým ze způsobů uvedených v ustanovení §180 odst. 1 a 2 občanského zákoníku nezanikne.
Z uvedeného vyplývá, že není správný názor odvolacího soudu, podle kterého je pro výklad ustanovení §175 odst. 1 občanského zákoníku \"rozhodující vazba na toho, komu je zadržující osoba povinna věc vydat\", a podle něhož po \"ukončení platnosti smlouvy o finančním leasingu\", ke kterému navíc došlo až po vyjádření vůle žalovaného předmětný automobil zadržet (výpovědí smlouvy provedené dopisem ze dne 5.5.2003), nemůže žalovaný uplatňovat zadržovací právo proti žalobci, protože proti němu nemá žádnou splatnou pohledávku. Kromě toho, že odvolací soud v rozporu se zákonem považoval za významné pro zřízení zadržovacího práva také okolnosti, k nimž došlo až v době po vzniku zadržovacího práva, nemůže jeho názor obstát též proto, že nevzal náležitě v úvahu, že zadržovací právo není závazkovým právním vztahem, ale věcným právem \"k věci cizí\", které působí ve prospěch oprávněné osoby (věřitele) vůči každému, tedy i proti vlastníku zadržené věci.
Souhlasit nelze ani s názorem, podle kterého by se žalovaný nemohl úspěšně domáhat uspokojení své pohledávky za R. B. z výtěžku prodeje předmětného automobilu proto, že je ve vlastnictví žalobce a nikoliv R. B.
Výkonem rozhodnutí prodejem movitých věcí (§321 až §334a o.s.ř.) mohou být postiženy také věci, které byly ve smyslu ustanovení §175 občanského zákoníku zadrženy za účelem zajištění pohledávky věřitele, a to tehdy, byl-li věřitel ochoten je vydat ke dražbě a byly-li tedy pojaty do soupisu (srov. §55 vyhlášky č. 37/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Výtěžek prodeje zadržené věci (samozřejmě jen do výše zajištěné pohledávky s příslušenstvím) soud vyplatí věřiteli pohledávky zajištěné zadržovacím právem; v případě, že věc byla sepsána ve prospěch více věřitelů, ustanovení §331a odst. 1 věty první o.s.ř. a §179 občanského zákoníku věřiteli přiznávají právo na uspokojení pohledávky zajištěné zadržovacím právem k prodané věci před jinými věřiteli, a to i před zástavním věřitelem. Skutečnost, že vlastníkem prodávané věci je jiná osoba než povinný (dlužník), není důvodem, pro který by mohla být movitá věc, na níž vázne zadržovací právo, vyloučena z výkonu rozhodnutí nebo pro který by výkon rozhodnutí mohl být zastaven. Obdobně jako při výkonu rozhodnutí prodejem zadržené movité věci se postupuje v exekuci prováděné podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (ve znění pozdějších předpisů) [srov. §69 exekučního řádu]. Při veřejné nedobrovolné dražbě, prováděné podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách (ve znění pozdějších předpisů), má věřitel pohledávky zajištěné zadržovacím právem postavení dražebního věřitele (srov. §36 odst. 3 tohoto zákona); doloží-li, že má draženou movitou věc ve svém držení, bude pohledávka zajištěná zadržovacím právem uspokojena z výtěžku dražby jako pohledávka první třídy (srov. §39 odst.7 a §60 odst.1 a 2 tohoto zákona), i když věřitelovým dlužníkem je jiná osoba než vlastník vydražené věci. Nelze proto úspěšně dovozovat, že by \"ze samotné povahy a funkce zadržovacího práva\" vyplývalo, že by z výtěžku prodeje (jiného zpeněžení) zadržené věci nemohla být uspokojena jiná pohledávka, než která odpovídá dluhu vlastníka zadržené movité věci.
Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že věřitel může zadržet podle ustanovení §175 občanského zákoníku cizí movitou věc, má-li pohledávku vůči osobě, která sice není jejím vlastníkem, avšak mu věc na základě platné smlouvy nebo z jiného právního důvodu předala nebo jí má věc podle platné smlouvy nebo z jiného právního důvodu odevzdat.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2006
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu