ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.2412.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 2412/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce S. M., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému H. m. O., a.s. o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 19 C 147/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. května 2005, č.j. 16 Co 192/2004-318, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaný zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 1.6.1997 do 19.2.2001 částku 252.463,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikoval. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 18.5.1974 v důsledku prasknutí potrubí s plynným čpavkem utrpěl pracovní úraz - těžké poleptání obou očních rohovek, pro který mu byl od 1.8.1975 přiznán plný invalidní důchod. V době úrazu byl žalobce sice zaměstnán jako elektrikář u Okresního stavebního podniku v P., k jeho úrazu však došlo na p. jatkách, což byl provoz závodu O., Severomoravského průmyslu masného, národního podniku O. – M., a při výkonu činnosti (opravě plováku regulujícího hladinu čpavku v chladicím zařízení na jatkách), o kterou byl telefonicky požádán zaměstnancem zmíněného národního podniku a kterou provedl na základě ústní dohody o provedení práce. Severomoravský průmysl masný, národní podnik O. – M. uznal jeho úraz jako pracovní a poskytl žalobci bolestné, náhradu za ztížení společenského uplatnění, náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti i náhradu za ztrátu na výdělku při uznání invalidity. Vzhledem k tomu, že náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) je žalobci poskytována v dosud nezměněné výši 1.272,- Kč měsíčně i ze strany žalovaného, požaduje žalobce po žalovaném, který je zřejmě právním nástupcem uvedeného národního podniku, její doplacení „v souladu s valorizačními předpisy“ až do doby, kdy mu byl přiznán starobní důchod.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 1.4.2004 č.j. 19 C 147/2000-286 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Na základě provedeného dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaný není v daném sporu pasivně věcně legitimován, neboť není „nositelem tvrzeného hmotného práva“. Vycházel přitom z toho, že „základním článkem masného průmyslu byl státní podnik Masný průmysl P. a Severomoravský průmysl masný O. – M., pod který spadal též závod 03 O. V roce 1990 došlo k rozdělení státního podniku Masný průmysl P. a koncernového podniku Severomoravského průmyslu masného O. – M. Závazky koncernového podniku O. – M. a závodu 01 O. – M. přešly na státní podnik Masokombinát M., nikoliv na nově vzniklý státní podnik Masokombinát H., na který přešly pouze závazky závodu 03 O. V rámci privatizace v roce 1993 vznikla 1.1.1994 akciová společnost Masokombinát H., tedy žalovaný, na kterého závazek vůči žalobci nepřešel“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24.5.2005 č.j. 16 Co 192/2004-318 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ve shodě se soudem prvního stupně zabýval v první řadě otázkou, zda vůbec je dána pasivní věcná legitimace žalovaného v tomto sporu. Vycházel přitom ze zjištění, že žalobce utrpěl úraz dne 18.5.1974 na pracovišti Severomoravského průmyslu masného, národního podniku O. – M., provoz O. Nástupcem tohoto subjektu se podle rozhodnutí ministra zemědělství a výživy ČSR ze dne 16.12.1981 stal dne 1.1.1982 Masný průmysl, koncern se sídlem v P., do kterého byl výše uvedený subjekt začleněn; v roce 1990 v rámci rozdělení Masného průmyslu P. (který se mezitím stal státním podnikem) pak „podle delimitačních zásad“ přešla práva a závazky subjektu, u něhož žalobce utrpěl předmětný úraz, na nově založený státní podnik Masokombinát H. (vznik 26.6.1990); rozhodnutím ministra zemědělství č. 851/1993 ze dne 6.12.1993 byla poté část majetku tohoto státního podniku na základě schváleného privatizačního projektu převedena na Fond národního majetku ČR, který jej (jako zakladatel) vložil ke dni 1.1.1994 do nově vzniklé akciové společnosti H. masokombinát O. a.s. (žalovaný). Z uvedeného je tedy podle názoru odvolacího soudu zřejmé, že státní podnik Masokombinát H. „byl privatizován podle zákona č. 92/91 Sb.“, přičemž podle ustanovení §17 tohoto zákona práva a povinnosti podniku z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům pracujícím v podniku nebo v jeho organizační složce, jichž se privatizace týká, přecházejí na nabyvatele. Žalobce však ke dni privatizace (v roce 1993) ve státním podniku Masokombinát H. nepracoval, neboť byl v plném invalidním důchodu, a tudíž „nebyl zaměstnancem ve smyslu §17 zákona č. 92/91 Sb. pracujícím v podniku“. Přechod práv a povinností z pracovněprávního vztahu žalobce nelze dovozovat ani z ustanovení §250 odst. 1 a 2 zák. práce ve znění účinném do 31.12.2000, které stanoví, že v případě převodu části zaměstnavatele (státní podnik Masokombinát H. byl privatizován pouze částečně a po privatizaci nadále existoval ještě několik let až do roku 1996) k jinému zaměstnavateli, zůstávají nedotčena práva a povinnosti dosavadního zaměstnavatele vůči těm zaměstnancům této převáděné části, jejichž pracovněprávní vztahy do dne převodu zanikly. Protože podle ustanovení §251b zák. práce ve znění účinném do 31.12.2000 k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů mohlo dojít jen v případech stanovených zákonem, dospěl odvolací soud k závěru, že práva a povinnosti z dotčeného pracovněprávního vztahu žalobce „na H. masokombinát O., a.s. (žalovaného) nepřešly, protože žalobce v té době (1.1.1994) již u státního podniku Masokombinát H. nepracoval“, a že „proto není žalovaný ve sporu věcně pasivně legitimován“. Uvedený závěr přitom platí i pro případ, „kdyby se potvrdilo (jak se v řízení ze strany žalovaného naznačuje), že odpovědnost za pracovní úraz žalobce z roku 1974 nese jeho tehdejší zaměstnavatel Okresní stavební podnik P., nebo že závazek Severomoravského průmyslu masného, národního podniku O. – M. ve vztahu k pracovnímu úrazu žalobce přešel postupně na státní podnik Masokombinát O. – M. a poté na Masokombinát M., a.s.“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že odvolací soud „nesprávně aplikoval ustanovení zákoníku práce (§250 odst. 1 a 2) o převodu části zaměstnavatele k zaměstnavateli jinému“ a že není správný závěr soudů o tom, že „podle zákona o velké privatizaci (č. 92/91 Sb.) při použití ust. §250 odst. 1, 2 a §251b zák. práce“ nepřešel závazek privatizovaného státního podniku Masokombinát H. na Fondem národního majetku ČR založenou akciovou společnost H. masokombinát O. (žalovaného). Dovolatel poukázal na skutečnost, že delimitací vzniklý státní podnik Masokombinát H., na který přešel závazek vyplácet žalobci rentu, „byl postupem dle z. č. 92/91 Sb. rozhodnutím ministra zemědělství zrušen bez likvidace s tím, že státní podnik přešel na Fond národního majetku ČR, který na základě schváleného privatizačního projektu založil ke dni 1.1.1994 žalovaného“. Vložením privatizovaného majetku do základního jmění žalovaného podle názoru dovolatele „přešlo na žalovaného nejen vlastnické právo k věcem, jakož i jiná práva, současně však i závazky související s privatizovaným majetkem“. Protože se jednalo o zrušení podniku bez likvidace a – jak zdůraznil – „musejí být s převáděným majetkem vypořádány i veškerá práva a závazky vztahující se k převáděnému majetku“, tak „s odkazem na §15 odst. 4 z. č. 92/91 Sb. postupoval žalovaný jako nabyvatel závazku tím způsobem, že žalobci oznámil jeho převzetí bez zbytečného odkladu tak, že žalobci vyplácel rentu v nezměněné výši bez přerušení, jak to činil privatizovaný státní podnik“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst. 2 a §242 odst. 3 o.s.ř.), že žalobce dne 18.5.1974 utrpěl úraz – poškození zdraví (těžké poleptání obou očních rohovek) na pracovišti Severomoravského průmyslu masného, národního podniku O. – M., provoz O.; pro následky úrazu mu byl od 1.8.1975 přiznán plný invalidní důchod a do práce již nenastoupil. Jmenovaný národní podnik uhradil žalobci na odškodnění úrazu, který uznal jako pracovní, náhradu za bolest, za ztížení společenského uplatnění a za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a poté mu vyplácel i náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity). Na základě rozhodnutí ministra zemědělství a výživy ČSR č.j. 2031/81/314 ze dne 16.12.1981 byl zmíněný národní podnik dnem 1.1.1982 začleněn do nově vzniklé státní hospodářské organizace Masný průmysl, koncern se sídlem v P. (následně Masný průmysl, s.p.). V roce 1990 v rámci rozdělení Masného průmyslu, s.p. přešla práva a závazky subjektu, u něhož žalobce utrpěl předmětný úraz, dnem 26.6.1990 na nově založený státní podnik Masokombinát H. Na základě schváleného privatizačního projektu č.j. 529/93-350 ze dne 8.10.1993 byla rozhodnutím ministra zemědělství ČR č. 851/1993 ze dne 6.12.1993 část majetku státního podniku Masokombinát H. vyjmuta a převedena na Fond národního majetku ČR; Fond národního majetku ČR – jako jediný zakladatel - vložil tento majetek do základního jmění obchodní společnosti H. masokombinát O. a.s. (žalovaný), která byla zapsána do obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Ostravě ke dni 1.1.1994. Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) byla žalobci vyplácena, naposledy žalovaným, až do 19.2.2001, kdy byl žalobci přiznán starobní důchod. Požadavek žalobce na zvýšení této náhrady „v souladu s valorizačními předpisy“ však žalovaný odmítá - mimo jiné - s odůvodněním, že závazek k odškodnění úrazu žalobce nepřevzal.
Za tohoto skutkového stavu byl pro posouzení opodstatněnosti uplatněného nároku žalobce vůči žalovanému na zaplacení (doplacení) náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti především významný závěr o tom, zda vůbec v rámci privatizace státního podniku Masokombinát H. mohl dne 1.1.1994 přejít na žalovaného závazek Severomoravského průmyslu masného, národního podniku O. – M. k náhradě škody způsobené žalobci (pracovním) úrazem ze dne 18.5.1974.
V této souvislosti odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - řešil mimo jiné právní otázku, v jakém rozsahu přecházejí na nabyvatele privatizovaného majetku práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů. Tato právní otázka byla v judikatuře soudů již v minulosti vyřešena. Soudní praxe v tomto směru vychází z názoru (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.5.2004, sp. zn. 21 Cdo 2611/2003, uveřejněný pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2005), že privatizovaný podnik (jeho část) představuje jako organizovaný útvar nejen určitý soubor věcí, práv a jiných majetkových hodnot, které slouží k plnění jeho úkolů, nýbrž že součástí tohoto souboru (jeho části) je i osobní prvek (zaměstnanci v něm působící). V zájmu zachování této jednoty hmotných, osobních i nehmotných složek podnikání, jež jsou ve svém souhrnu předpokladem ekonomické funkčnosti podniku, proto zákon č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (i ve znění účinném v době privatizace státního podniku Masokombinát H.), obdobně jako odvolacím soudem zmiňované ustanovení §250 zák. práce, stanovil, že na nabyvatele přecházela rovněž práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů k zaměstnancům pracujícím v podniku nebo v jeho organizační složce, jichž se privatizace týká (srov. §17 větu první zákona č. 92/1991 Sb.). Z toho je zřejmé, že k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů k těm zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah k privatizovanému podniku před uzavřením smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části (případně před vznikem obchodní společnosti-nabyvatele, byl-li privatizovaný majetek použit jejímu založení) skončil a kteří v něm již ke dni účinnosti smlouvy o prodeji privatizovaného podniku nebo jeho části (případně ke dni vzniku nabyvatele) nepracovali, neboť jejich pracovní poměr již v minulosti skončil, podle ustanovení §17 cit. zákona nedocházelo.
Úvahu o přechodu povinnosti platit žalobci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti přitom nelze úspěšně odvíjet – jak se mylně domnívá dovolatel - ani z ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. S vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházely podle tohoto ustanovení na nabyvatele i jiná práva a závazky, avšak jen ta práva a ty závazky, které souvisely s privatizovaným majetkem podniku. Protože závazky z odpovědnostních vztahů, včetně závazků k náhradě škody, se mohly upínat jen k podniku privatizovanému jako celku, bez ohledu na to, ve které jeho organizační složce vznikly, nepřecházely z tohoto důvodu podle citovaného ustanovení na nabyvatele v tom případě, jestliže docházelo – tak jak tomu bylo i v posuzovaném případě - k privatizaci pouze části podniku (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13.11.2002, sp. zn. 21 Cdo 415/2002 a ze dne 13.11.2002 sp. zn. 21 Cdo 542/2002).
V posuzovaném případě odvolací soud z uvedených právních názorů, které byly a jsou soudní praxí jako správné přijímány, důsledně vycházel. Dovodil-li proto odvolací soud, že závazek k náhradě škody způsobené žalobci (pracovním) úrazem ze dne 18.5.1974 „na H. masokombinát O., a.s. (žalovaného) nepřešel“, protože žalobce v době privatizace státního podniku Masokombinát H. (v roce 1993) a době vzniku žalovaného (ke dni 1.1.1994) „již u státního podniku Masokombinát H. nepracoval“, bylo ve věci rozhodnuto v souladu s hmotným právem a s již ustálenou judikaturou soudů, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Z uvedeného vyplývá, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. září 2006
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu