ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.247.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 247/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně JUDr. M. U., jako správkyně konkurzní podstaty úpadce L. s. a.s., zastoupené advokátem, proti žalovanému Mgr. L. D., zastoupeného advokátem, o 1,800.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 6 C 163/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. června 2004 č.j. 23 Co 453/2003-165, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 29.325,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Úpadce L. s. a.s., se žalobou podanou u Okresního soudu Praha-východ dne 11.5.2000 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil mimo jiné částku 1,800.000,- Kč s 6% úrokem z prodlení od 11.5.2000 do zaplacení. Žalobu ohledně tohoto nároku (kterou Okresní soud Praha-východ usnesením ze dne 31.5.2001 č.j. 6 C 96/2000-22 vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí a věc dále vedl pod sp. zn. 6 C 163/2001) zdůvodnil tím, že žalovaný byl v letech 1998 - 1999 jeho zaměstnancem a že během této doby „několikráte v pokladně žalobkyně“ převzal zálohy na služby, které měl pro úpadce vykonat (jednalo se především o vybudování vzorkovny). Celkem žalovaný na těchto zálohách převzal finanční hotovost ve výši 1,800.000 Kč, kterou však přes výzvy úpadce dosud nevyúčtoval.
Žalovaný namítal, že na základě rozhodnutí představenstva úpadce byl pověřen zajištěním společnosti, která by pro úpadce vybudovala a zajistila provoz vzorkovny a s tím související služby ve Spojených státech amerických. Tyto služby pro úpadce zajistila společnost S.B. M. se sídlem v New Yorku a jí také žalovaný za vybudování vzorkoven (v Chicagu a New Yorku) a služeb s tím souvisejících zaplatil z vlastních prostředků v hotovosti ve dvou splátkách v přepočtu 2,500.000 Kč. Úpadce mu však vzhledem ke špatné finanční situaci dosud zaplatil v několika různých splátkách pouze 1,800.000 Kč a rozdíl mu stále dluží. Tvrzení úpadce, že nic neuhradil a zálohy na služby nevyúčtoval, „se nezakládají na pravdě“, neboť byl ujištěn společností S.B. M., že originály příjmových dokladů o vyplacení v přepočtu 2,500.000 Kč byly úpadci zaslány.
Okresní soud Praha-východ (poté, co po prohlášení konkurzu na majetek úpadce dále pokračoval v řízení na návrh správkyně konkurzní podstaty) rozsudkem ze dne 28.2.2002 č.j. 6 C 163/2001-34 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 44.175,- Kč „k rukám JUDr. J. O.“. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že mezi účastníky existoval od 1.1.1998 do 31.1.2000 pracovněprávní vztah, že rozhodnutím představenstva úpadce ze dne 22.7.1998 byl schválen projekt vybudování vzorkovny výrobků úpadce v USA s uvolněním záloh na tento projekt až do výše 2,000.000 Kč, jehož realizací byl pověřen žalovaný (jako asistent generálního ředitele) včetně finančního zajištění, a že v době od 11.9.1998 do 7.1.1999 úpadce vyplatil žalovanému zálohy na realizaci tohoto projektu v celkové výši 1,800.000 Kč. Protože podle názoru soudu prvního stupně „žalovaný prokázal, že na realizaci záměru finanční prostředky za firmu (úpadce) vynaložil“ a že „projekt nepochybně naplněn byl“, náležely vyplacené částky žalovanému právem, přijímal je v dobré víře, že mu tyto platby náleží, a „nemohlo na jeho straně dojít k bezdůvodnému obohacení ve smyslu §243 odst. 2 zák. práce“. Okolnost, že do ukončení pracovního poměru účastníků nedošlo k předání vzorkovny od firmy S.B. M., New York (která v realizaci vzorkovny „figurovala“ a za tímto účelem přijala od žalovaného celkem 85.000,- USD), je nerozhodná, neboť „bylo věcí žalobkyně (tj. úpadce), aby neukončila dohodou pracovní poměr s žalovaným dříve, než bude zcela dokončena žalovaným i formální stránka realizovaného projektu“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25.6.2002 č.j. 23 Co 229/2002-63 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s odůvodněním, že žalobkyně předložila nový listinný důkaz (výpis Ministerstva státu New York, divize společností, o společnosti S.B. M. ve státě New York v překladu do češtiny ze dne 16.4.2000, ze kterého vyplývá, že jmenovaná společnost byla podle původního data podána na ministerstvo dne 25.1.1999 jako cizí obchodní společnost se sídlem New York ... a že hlavním výkonným orgánem je S. B.), jímž má být zpochybněna věrohodnost listinných důkazů předložených žalovaným (faktur vystavených pro úpadce v roce 1998 na celkovou částku 85.000,- USD za získání nových výstavních prostor firmou S.B. M., New York a podepsaných za tuto firmu panem S. P.), na kterých spočívalo rozhodnutí soudu prvního stupně [§205a odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby řízení doplnil tímto novým důkazem a s ohledem na zjištění z něj vyplývající opětovně vyslechl žalovaného i další již dříve vyslechnuté svědky (zejména generálního ředitele a předsedu představenstva úpadce v roce 1998 Ing. V. K. a odpovědného člena představenstva úpadce Ing. M. A.) v naznačeném směru.
Okresní soud Praha-východ nato rozsudkem ze dne 21.8.2003 č.j. 6 C 163/2001-124 žalobu opět zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 161.700,- Kč „k rukám“ JUDr. J. O. Podle názoru soudu prvního stupně „ani po provedení dalších důkazů nebyly zpochybněny jeho závěry přijaté již v době prvého rozhodování v této věci“. Výsledky dokazování opětovně svědčí „o pravdivosti tvrzení žalovaného, že projekt byl realizován a uvedené finanční prostředky na realizaci byly vynaloženy“. Pravdivost výpovědi žalovaného potvrzují jednak svědci Ing. K. a Ing. A., jednak faktury z 23.9.1998 a 27.10.1998 vystavené pro úpadce firmou S.B.M., New York, na částky 61.000 USD (jako zálohu) a 21.000,- USD (jako doplatek) určené na získání nových výstavních prostor v Chicagu a New Yorku, dále pokladní doklady o vyplacení záloh žalovanému na realizaci uvedeného záměru a konečně i čestné prohlášení ze dne 4.12.2002 a potvrzení ze dne 30.4.2003 podepsaná S. P., která ztvrzují, že jmenovaný jako zástupce S.B. M. přijal od žalovaného 85.000,- USD ve dvou splátkách, že jmenovaný od roku 1996 do roku 2001 pracoval pro S.B. M. jako prezident společnosti a že tato společnost měla centrálu v New Yorku a zaregistrována byla na Bahamách. Jestliže tedy v daném případě z provedených důkazů vyplynulo, že „zaměstnavatel (úpadce) byl srozuměn s tím, že pověřený pracovník firmy (žalovaný) povede jednání s cizí firmou o realizaci záměru vybudování vzorkovny včetně otázek finančních, které byly pouze limitovány rozhodnutím představenstva společnosti“, a žalovaný „prokázal, že na realizaci záměru finanční prostředky za firmu vynaložil“ (ty byly také firmě „zúčtovány a žalovanému poté cestou tzv. záloh v korunách propláceny“) a že „účelu, pro který byly sporné částky žalovanému poskytnuty, bylo i dosaženo“, pak podle názoru soudu prvního stupně „nepochybně žalovanému tyto částky náležely právem, přijímal je v dobré víře, že mu tyto platby náleží, a nemohlo na jeho straně dojít k bezdůvodnému obohacení ve smyslu §243 odst. 2 zák. práce“. Nerozhodné je v tomto směru tvrzení žalobkyně, že do ukončení pracovního poměru účastníků nedošlo k předání vzorkovny od americké firmy, neboť „bylo věcí žalobkyně (úpadce), aby neukončila dohodou pracovní poměr s žalovaným dříve, než bude zcela dokončena žalovaným i formální stránka realizovaného projektu“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30.6.2004 č.j. 23 Co 453/2003-165 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 284.679,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 58.800,- Kč k rukám advokáta Mgr. J. P. Odvolací soud „na základě doplněného skutkového stavu“ na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že „věc je třeba posoudit podle příslušných ustanovení zákoníku práce o odpovědnosti zaměstnance za škodu“ (§172, §179 zák. práce). Zdůraznil, že „v řízení bylo nesporně prokázáno“, že „ani žalovaný, ani žalobce, ani žádný ze slyšených svědků neví, kde přesněji v Chicagu a New Yorku se vzorkovny nalézají a jaké zboží a kým je v nich propagováno“, a že „v řízení nebylo zjištěno“, že by existovala písemná smlouva, ve které by bylo dohodnuto, za co konkrétně byla částka 85.000,- USD panu S. P. zaplacena. Za tohoto stavu podle názoru odvolacího soudu „žalovaný porušil základní povinnosti zaměstnanců, jak jsou uvedeny v ustanovení §73 odst. 1 písm. d) zák. práce“, tj. řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Žalovaný - jak odvolací soud zdůraznil - byl nejen zaměstnancem úpadce, ale zároveň předsedou dozorčí rady („a již z titulu této funkce“ byl mj. oprávněn nahlížet do všech dokladů a záznamů týkajících se podnikatelské činnosti úpadce a kontrolovat řádné vedení účetních zápisů), a proto, jestliže vyplatil 1,800.000 Kč (respektive 85.000,- USD) „bez jakékoliv písemné smlouvy, kde by bylo vymezeno konkrétně, za co je tato částka vyplácena, pak jednal v rozporu se všemi citovanými předpisy (zákoníkem práce a obchodním zákoníkem)“, přičemž „při jeho postavení a zkušenostech se nemůže jednat o škodu způsobenou z nedbalosti, ale o škodu způsobenou úmyslně“ (§179 odst. 3 zák. práce). S poukazem na skutečnost, že „žalovanému se především nepodařilo prokázat jeho tvrzení, že by uvedenou částku zaplatil ze svého účtu“, a že „stejně tak nebylo prokázáno“, že by údaj na výdajovém pokladním dokladu „záloha na služby“ byl ve skutečnosti splátkou na částku, kterou žalovaný již za úpadce zaplatil, změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě „v celém rozsahu“ vyhověl.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalovaný v první řadě namítal, že postupem odvolacího soudu byla „narušena rovnost účastníků jejich stejného postavení“, neboť odvolací soud v rozporu s ustanovením §5 o.s.ř. poskytl žalobkyni poučení o tom, že „má změnit důvod žaloby a jaké hmotně právní předpisy má k odůvodnění žaloby použít“. Dále poukázal na to, že žaloba zněla původně na částku 2,457.520 Kč, do částky 657.520,- Kč však žalobkyně vzala žalobu zpět „z důvodu započtení pohledávek mezi ní a spol. F.“, kdy tento zápočet „se opíral o stejný právní důvod - vybudování sklárny“. Touto skutečností se však odvolací soud „nikterak nezabýval“, ačkoli na ni žalovaný v průběhu řízení opakovaně upozorňoval. Dovolatel rovněž vytkl odvolacímu soudu, že „neuvedl, který ze znaků uvedených v ustanovení §73 odst. 1 písm. d) zák. práce byl naplněn“, tj. zda byl majetek zaměstnavatele poškozen, ztracen, zničen či zneužit, a „ani není jasné, kdo tak měl učinit, zda S. P., či dovolatel“. Zdůraznil, že částka 500.000,- Kč (z celkem přijatého 1,800.000 Kč) vyplacená žalovanému v době od 9.11.19998 do 7.1.1999 mu byla úpadcem poskytnuta „nikoli jako záloha na provedení plateb, ale jako splátka úhrady provedené žalovaným pro žalobkyni“. Za této situace tak „nelze argumentovat tím, že došlo k porušení povinnosti při svěřených hodnotách“. Odvolací soud podle mínění dovolatele též nepřihlédl náležitě k tomu, že rozhodnutí o tom, že vzorkovny budou vybudovány, bylo rozhodnutím úpadce, jeho orgán též schválil rámec výdajů a pracovním úkolem žalovaného bylo pouze zajistit samostatný výstavní prostor. To, zda existoval písemný smluvní vztah mezi úpadcem a firmou S.B. M., „bylo věcí žalobkyně“; částka 1,800.000 Kč „byla částkou za veškeré výdaje, které vznikly žalovanému, včetně letenek, ubytování i stravování“. Kromě toho dovolatel namítal, že nebyl prokázán vznik škody (jako „pojmový znak“ odpovědnosti za škodu), neboť žalobkyně „neprokázala, že vzorkovny vybudovány nebyly“; pouhý předpoklad, že vzorkovny nebyly vybudovány, nestačí. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo jako „zjevně nedůvodné“ odmítnuto. Uvedla, že „se zcela ztotožňuje s rozhodnutím a závěry odvolacího soudu“, a zdůraznila, že žádný zápočet pohledávek vůči žalovanému neprovedla a že neunesení důkazního břemene ohledně tvrzení, že žalovaný splnil záměr úpadce vybudovat vzorkovny, „muselo být nutně přičteno k tíži žalovaného“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení §172 odst. 1 zák. práce zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.
Předpoklady vzniku odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu způsobenou při plnění pracovních úkolů ve smyslu citovaného ustanovení §172 zák. práce jsou porušení pracovních povinností zaměstnancem, zavinění zaměstnance ve vztahu k tomuto porušení pracovní povinnosti, vznik škody a příčinná souvislost mezi zaviněným porušením pracovních povinností a vznikem škody. Ke vzniku povinnosti k náhradě škody je zapotřebí, aby všechny předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok, a tedy ani povinnost k zaplacení, nevzniká. V řízení o náhradu škody podle ustanovení §172 zák. práce má žalobce (zaměstnavatel) procesní povinnost tvrdit (srov. §101 odst. 1 o.s.ř.) a posléze i prokázat (srov. §120 odst. 1 a 3 o.s.ř.) všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik povinností k náhradě škody.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (skutková zjištění v tomto směru nebyla dovolatelem zpochybněna), že od 1.1.1998 žalovaný pracoval u úpadce - Libochovických skláren a.s. (nyní v konkursu) na základě pracovní smlouvy ze dne 1.1.1998 jako asistent generálního ředitele. Podle „zápisu z představenstva“ ze dne 22.7.1998 představenstvo úpadce mimo jiné „schválilo návrh Mgr. L. D. (žalovaného) na vybudování vzorkovny v Kanadě a souhlasilo s postupným uvolněním záloh na tento projekt do výše 2,0 mil. Kč“. Podle výdajových pokladních dokladů úpadce č. 1167 ze dne 11.9.1998, č. 1198 ze dne 18.9.1998, č. 1432 ze dne 9.11.1998, č. 1516 ze dne 24.11.1998, č. 1676 ze dne 14.12.1998, č. 1735 ze dne 17.12.1998, č. 1762 ze dne 24.12.1998 a č. 17 ze dne 7.1.1999 bylo vyplaceno žalovanému celkem 1,800.000 Kč; na každém z těchto výdajových pokladních dokladů je uveden jako účel výplaty „záloha na služby“. Pracovní poměr účastníků byl rozvázán dohodou ke dni 31.1.2000; žalovaný nepředložil úpadci žádné doklady o jeho výdajích vynaložených na tyto „služby“.
Dovolatel kromě jiného namítá, že částka 500.000,- Kč (z celkem přijatého 1,800.000 Kč) vyplacená žalovanému v době od 9.11.19998 do 7.1.1999 mu byla úpadcem poskytnuta „nikoli jako záloha na provedení plateb, ale jako splátka úhrady provedené žalovaným pro žalobkyni“. Touto námitkou žalovaný zpochybňuje závěr, který odvolací soud zaujal k uvedenému tvrzení, že provedenými důkazy „nebylo prokázáno, že by údaj na výdajovém pokladním dokladu ‚záloha na služby‘, byl ve skutečnosti splátkou na částku, kterou žalovaný již za žalobkyni zaplatil“; uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst.1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Závěr o tom, že „nebylo prokázáno, že by údaj na výdajovém pokladním dokladu ‚záloha na služby‘, ve skutečnosti byl splátkou na částku, kterou žalovaný již za žalobkyni zaplatil“, (tedy že zaplacení částky 1,800.000,- Kč bylo ve skutečnosti uspokojením pohledávky žalovaného za úpadcem) odvolací soud učinil z výsledků dokazování (zejména z výpovědi svědka - bývalého generálního ředitele a předsedy představenstva žalobkyně Ing. V. K. a listinných důkazů - výdajových pokladních dokladů úpadce č. 1167 ze dne 11.9.1998, č. 1198 ze dne 18.9.1998, č. 1432 ze dne 9.11.1998, č. 1516 ze dne 24.11.1998, č. 1676 ze dne 14.12.1998, č. 1735 ze dne 17.12.1998, č. 1762 ze dne 24.12.1998 a č. 17 ze dne 7.1.1999, podle kterých bylo vyplaceno žalovanému celkem 1,800.000 Kč a na každém z těchto dokladů je uveden jako účel výplaty „záloha na služby“), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř. Protože ostatní důkazy nepřinesly v tomto směru pro rozhodnutí věci významné poznatky, má uvedené skutkové zjištění odvolacího soudu, že se tohoto plnění dostalo žalovanému na základě rozhodnutí představenstva úpadce jako „postupně uvolněných záloh“ na úhradu nákladů spojených s „vybudováním vzorkovny v Kanadě“, oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že pro závěr, že žalovaný, který převzal peněžní prostředky za účelem splnění stanoveného účelu, neprokázal, že tento účel naplnil a že ani peníze nevrátil, vzal odvolací soud v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, logický rozpor.
Dovolatel v této souvislosti přisuzuje chybný význam poučovací povinnosti soudu podle ustanovení §118a o. s. ř. Ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy
(§118a odst. 1). Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak, než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1 (§118a odst. 2). Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (§118a odst. 3). Z uvedeného vyplývá, že jiný právní názor soudu, než je účastníkův, je účastníkům zpřístupňován v rovině povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní; z logiky věci pak vyplývá, že má-li být poučení konkrétní, právní úvahy, z nichž poučení vychází, nemohou zůstat účastníkům řízení utajeny. Dovolateli proto nelze přisvědčit, že je dán dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.
Poukazuje-li žalovaný v dovolání na skutečnost, že „žalobkyně z původně žalované sumy 2,457.520 Kč vzala žalobu co do částky 657.520,- Kč zpět z důvodu započtení pohledávek mezi ní a spol. F.“, jde o námitku, která pro projednávanou věc není relevantní. Z obsahu spisu vyplývá, že Okresní soud Praha-východ usnesením ze dne 31.5.2001 č.j. 6 C 96/2000-21 „věc žalobkyně proti žalovanému o zaplacení částky 1,800.000 Kč s 6 % úrokem od 11.5.2000 do zaplacení jdoucím“ vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí (a věc dále vedl pod sp. zn. 6 C 163/2001) s odůvodněním, že „žalobkyně spojila ke společnému projednání věci, které svým charakterem nejsou ke společnému řízení vhodné, neboť co do uplatněné částky 1,800.000 Kč jde o věc senátní a co do dalších 657.520,- Kč jde o věc samosoudcovskou“. Z uvedeného je zřejmé, že dovolatelem namítaný „zápočet částky 657.520,- Kč“ se týká odlišného nároku, který vychází z jiných skutkových okolností, a nevyplývá z pracovněprávního vztahu účastníků; proto důvod tohoto zápočtu nemůže mít na posouzení dané věci (opodstatněnosti nároku žalobkyně na zaplacení částky 1,800.000 Kč s příslušenstvím) žádný vliv.
Protože rozsudek odvolacího soudu je věcně správný, a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jejího práva, spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 29.250,- Kč [srov. §3 odst. 1 bod 6, §16 odst. 2, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb. a č. 110/2004 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb. a č. 68/2003 Sb.), tedy celkem 29.325,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo zamítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalobkyni nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný .
V Brně 17. ledna 2006
JUDr. Zdeněk Novotný, v.r.
předseda senátu