ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.2509.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 2509/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně V. F., zastoupené advokátem, proti žalovanému K. s.p. sloučené podniky, zastoupenému advokátkou, za účasti K., p., a.s., jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o určení, že nemoc žalobkyně je nemocí z povolání a o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp.zn. 5 C 50/2000, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. června 2005 č.j. 19 Co 76/2005-245, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 16. listopadu 2004, č.j. 5 C 50/2000-223 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že „nemoc žalobkyně, která je v příčinné souvislosti s výkonem její práce vykonávané v letech 1985 - 1989 v závodě S. na Ú. – D. M. n.p. K. p. H., je nemocí z povolání“, a aby jí žalovaný zaplatil za období od 1.6.1991 do 31.5.2000 na náhradě za ztrátu na výdělku při částečné invaliditě částku 389.732,- Kč a od 1.6.2000 jí platil 5.545,- Kč měsíčně. Žalobu odůvodnila zejména tím, že u žalovaného (jeho právního předchůdce K. p., n.p. H.) pracovala od září 1985 v dělnické profesi jako klížička, že pracovní poměr rozvázala ke dni 21.6.1989 ze zdravotních důvodů, a že následně bylo v řízení o náhradu za ztížení společenského uplatnění vedeném u Okresního soudu v Trutnově pod sp.zn. 7 C 108/91 zjištěno, že se u ní jedná o nemoc z povolání z vibrace – vazoneurozu, za kterou odpovídá žalovaný jako právní nástupce jejího tehdejšího zaměstnavatele. Od 22.6.1989 do 30.4.1991 pracovala u MNV - drobné provozovny v H. M. jako hlídačka parkoviště, kde dosahovala výdělku srovnatelného s předchozím zaměstnáním; tento pracovní poměr byl ukončen výpovědí zaměstnavatele podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce ke dni 30.4.1991. Protože jí byl od 29.5.1991 přiznán částečný invalidní důchod, a protože vzhledem ke zhoršení zdravotních potíží nemůže přijmout žádné z pracovních míst nabízených jí úřadem práce, požaduje, aby jí byla od 1.6.1991 přiznána náhrada za ztrátu na výdělku při částečné invaliditě (s odpočtem výdělků dosahovaných u O., s.r.o., kde pracovala sezónně na částečný úvazek).
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 26.4.2001 č.j. 5 C 50/2000-65 uložil žalovanému, aby žalobkyni zaplatil částku 304.065,20 Kč a aby jí počínaje měsícem červnem 2000 platil částku 5.545,- Kč měsíčně, žalobu ohledně zaplacení další částky 85.666,80 Kč a žalobu na určení, že „nemoc žalobkyně, která je v příčinné souvislosti s výkonem její práce, vykonávané v letech 1985-1989 v K. p. H., je nemocí z povolání“, zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 14.815,40 Kč k rukám „zástupce žalobkyně“ a že je povinen zaplatit ČR – Okresnímu soudu v Ústí na Orlicí soudní poplatek 25.472,- Kč. Soud prvního stupně, vycházeje - mimo jiné - z výsledků dokazování provedeného v řízení vedeném u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 7 C 108/91, dospěl k závěru, že žalovaný odpovídá za škodu na zdraví vzniklou žalobkyni nemocí z povolání, neboť žalobkyně pracovala u jeho právního předchůdce (K. p., n.p. H.) za podmínek, z nichž nemoc z povolání (vazoneuroza) vznikla, a že ke vzniku škody (ke ztrátě na výdělku) u žalobkyně začalo docházet ode dne 29.5.1991, tedy poté, co jí byl přiznán částečný invalidní důchod. Ohledně předchozího období od 22.6.1989 do 30.4.1991, kdy žalobkyně vykonávala práci hlídačky na parkovišti u MNV v H. M., dovodil, že ke ztrátě na výdělku nedocházelo, neboť žalobkyně dosahovala výdělku srovnatelného nebo vyššího. Podle názoru soudu prvního stupně rozvázáním pracovního poměru žalobkyně u MNV v H. M. na základě výpovědi z pracovního poměru, kterou dal žalobkyni tento zaměstnavatel podle §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, nedošlo k přerušení příčinné souvislosti mezi škodou a nemocí z povolání, neboť „když zaměstnanec zůstal bez zaměstnání bez vlastní viny, nejde o důvod, pro který by se náhrada za ztrátu na výdělku měla krátit o fiktivní výdělek ve výši výdělku skutečně dosahovaného před rozvázáním pracovního poměru“. Při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku soud prvního stupně vycházel z průměrného výdělku žalobkyně zjištěného za rok 1990 (za trvání pracovního poměru u MNV v H. M.), který vypočetl a upravil podle „valorizačních předpisů“. Žalovaným vznesenou námitku promlčení nároku na náhradu za ztrátu na výdělku za dobu od 1.6.1991 do 31.5.1997 nepovažoval za důvodnou, neboť žalobkyně se o tom, že její onemocnění je nemocí z povolání, dozvěděla až dne 28.12.1998 (z doplňujícího znaleckého posudku Lékařské fakulty Univerzity Palackého v O. ze dne 9.12.1998, který jí byl doručen dne 28.12.1998 v průběhu řízení vedeného u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 7 C 108/91) a žalobu v posuzované věci podala u soudu dne 12.6.2000, tedy v dvouleté subjektivní lhůtě. Zamítnutí žaloby na určení, že nemoc, kterou žalobkyně trpí, je nemocí z povolání, odůvodnil nedostatkem naléhavého právního zájmu na požadovaném určení [§80 písm. c) o.s.ř.].
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 14.5.2002 č.j. 19 Co 349/2001-86 rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích „II., III., V. a VI.“, tj. ve výrocích o věci samé, jimiž byla žalobkyni přisouzena částka 304.065,20 Kč a počínaje měsícem červnem 2000 částka 5.545,- Kč měsíčně (výrok II. a III.), a ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a o soudním poplatku (výrok V. a VI.), zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud, vycházeje ze zjištění soudu prvního stupně, že pracovní poměr žalobkyně u MNV - drobné provozovny v Horním Maršově byl ukončen ke dni 30.4.1991 výpovědí zaměstnavatele podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce („z organizačních důvodů“), dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že ke ztrátě na výdělku u žalobkyně po rozvázání pracovního poměru ke dni 30.4.1991 nedošlo pro následky nemoci z povolání; příčinou ztráty na výdělku nebyl nepříznivý zdravotní stav žalobkyně způsobený nemocí z povolání, ale skutečnost, že u MNV v H. M. z důvodů provedených organizačních změn nemohla dále pracovat. Vycházeje dále z toho, že u žalobkyně byla nemoc z povolání – vazoneuroza - nepochybně zjištěna, že rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení jí byl od 29.5.1991 přiznán částečný invalidní důchod a že poté byla nezaměstnaná nebo dosahovala nižších výdělků, zdůraznil, že nárok na náhradu za ztrátu na výdělku by žalobkyni od 1.6.1991 (jak požaduje) vznikl tehdy, jestliže by prokázala, že byla zaměstnavateli po 1.6.1991 odmítnuta především z toho důvodu, že je osobou se změněnou pracovní schopností, a jakých výdělků by mohla by mohla u těchto zaměstnavatelů dosahovat, kdyby neonemocněla nemocí z povolání; v tom případě by jí náhrada za ztrátu na výdělku náležela podle toho, jaký průměrný výdělek by prokazatelně dosahovala u jiného zaměstnavatele za práci, kterou by pro něj konala, kdyby k poškození na zdraví následkem nemoci z povolání nedošlo. Upozornil přitom na to, že východiskem pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku by v tomto případě byl průměrný výdělek před vznikem škody, tj. průměrný výdělek, který by žalobkyně prokazatelně dosáhla u jiného zaměstnavatele za práci, kterou by pro něj vykonala, kdyby k poškození na zdraví způsobeném nemocí z povolání nedošlo. Odvolací soud soudu prvního stupně uložil, aby žalobkyni (na níž spočívá důkazní břemeno ohledně prokázání rozhodných skutečností) poučil podle ustanovení §118a odst. 2 o.s.ř. o povinnosti tvrdit a prokázat uvedené skutečnosti, a aby se dále zabýval zejména tím, zda po dobu, co byla žalobkyně zaměstnána u společnosti O., spol. s r.o., nepracovala na plný úvazek především z toho důvodu, že je osobou se změněnou pracovní schopností, a jakého výdělku by mohla dosáhnout, kdyby k nemoci z povolání nedošlo a mohla pracovat na plný pracovní úvazek.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí nato rozsudkem ze dne 10.3.2004 č.j. 5 C 50/2000-179 žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 304.065,20 Kč a od 1.6.2000 do 30.6.2003 částky 6.332,45 Kč měsíčně s 8% úrokem z prodlení od 26.4.2001 do zaplacení zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a že „ČR - Okresní soud v Ústí nad Orlicí nemá právo na náhradu nákladů řízení“. Vycházeje ze skutkových zjištění obsažených v rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 26.4.2001 č.j. 5 C 50/2000-65, že žalobkyně trpí nemocí z povolání, a že u právního předchůdce žalovaného pracovala za podmínek, za kterých tato nemoc z povolání vzniká, a ze zjištění, že žalobkyně po skončení pracovního poměru u MNV v H. M. dosahovala nižších výdělků než v době trvání tohoto pracovního poměru, zaměřil pozornost na to, zda existuje příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody. Po doplnění řízení dospěl soud prvního stupně v tomto směru k závěru, že není dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a nemocí z povolání, neboť bylo prokázáno, že žalobkyně kromě omezení způsobených nemocí z povolání trpí i zdravotními omezeními z důvodu obecných onemocnění, které s nemocí z povolání nesouvisí, a že tedy, nebýt pouze nemoci z povolání, mohla by vykonávat určitá zaměstnání, například recepční, pokojské, pracovnice u výdejny jídel nebo jiné pomocné práce. Na těchto pracích by i v roce 1991 po skončení pracovního poměru u MNV v H. M. mohla dosahovat srovnatelného výdělku s výdělkem, kterého by dosahovala za práci kuchařky, když v tomto oboru byla vyučena a o tuto práci se zajímala. Skutečnost, že práci pokojské, recepční nebo jiné pomocné práce nevykonávala nebo pracovala na zkrácený úvazek, nemá přímou souvislost s nemocí z povolání, ale souvisí s obecným onemocněním žalobkyně tak, jak vyplývá ze znaleckého lékařského posudku. Porovnáním mzdy, kterou by žalobkyně dosahovala „i při nemoci z povolání v profesi pomocná kuchařka, pokojská, recepční či jiná pomocná síla“, s výdělky, jež by dosahovala v profesi pomocná kuchařka dospěl soud prvního stupně k závěru, že s připočtením invalidního důchodu žalobkyně dosahovala příjmu srovnatelného s výdělkem kvalifikované kuchařky.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 1.6.2004, č.j. 19 Co 247/2004-201 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Podle názoru odvolacího soudu úvaha, že, mohla-li žalobkyně zastat některé z pracovních míst, při nichž by nebyly její ruce vystaveny chladu a vlhku a práci s vibračními nástroji, a že jí v příčinné souvislosti s nemocí z povolání žádná škoda nevznikla, je správná, avšak jen za toho předpokladu, že takové zaměstnání mohla žalobkyně získat. Pouhý fakt, že žalobkyně mohla vykonávat práci recepční, pokojské nebo práce spojené s výdejem jídel, k zamítnutí žaloby vést nemůže, není-li zároveň prokázáno, že na místa s takovou pracovní náplní mohla také nastoupit. Jestliže žalobkyně tvrdí, že se jí „nepodařilo získat zaměstnání vhodné z hlediska jejího zdravotního stavu“, je podle názoru odvolacího soudu „věcí žalovaného, aby případně dokázal, že taková pracovní místa mohla nastoupit, tj. že byla k dispozici a že byla pro ni dosažitelná“. „Nebude-li zjištěno, že žalobkyně mohla vhodné místo z hlediska svého zdravotního stavu (jak vyplývá z choroby z povolání) získat, bude třeba považovat žalobu co do základu za důvodnou“; odvolací soud rovněž připomněl, že „při rozhodování o výši uplatněné pohledávky se prvostupňový soud vypořádá též s námitkou promlčení“. „Bude-li naopak prokázáno, že žalobkyně mohla získat zaměstnání, v němž by její ruce nebyly vystaveny chladu a kde by nepracovala s vibračními nástroji, bude její žaloba opětovně zamítnuta“.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí poté rozsudkem ze dne 16.11.2004 č.j. 5 C 50/2000-223 žalobu znovu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků i stát nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po doplnění řízení dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by po ukončení pracovního poměru u MNV H. M. z důvodu organizačních změn ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce byl pokles jejího výdělku způsoben nemocí z povolání, a neprokázala, že by v tomto období mohla být zaměstnána u jiného zaměstnavatele, který by ji odmítl pro její nepříznivý zdravotní stav. Protože „není prokázána příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a ztrátou na výdělku, není splněn základní předpoklad pro odpovědnost za škodu“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21.6.2005 č.j. 19 Co 76/2005-245 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud doplnil dokazování a dovodil, že „uvažovaná příčinná souvislost mezi ztrátou na výdělku a následky vyplývajícími ze zjištěné nemoci z povolání by byla dána v případě, že by žalobkyně nemohla nastoupit do zaměstnání (které by jinak bylo k dispozici) právě proto, že by v něm měla vykonávat uvedené - z hlediska jejích zdravotních omezení nevhodné - práce“. Žalobkyně sice prokázala, že jí pro následky nemoci z povolání ušel výdělek u zaměstnavatelů M. F. a Ing. Z. H., avšak podle názoru odvolacího soudu „k tomu, aby bylo možné považovat její požadavky za oprávněné, by muselo být prokázáno, že z pracovního uplatnění byla pro následky nemoci z povolání vyloučena obecně“. Podle sdělení Úřadu práce v T., které si odvolací soud vyžádal, však „taková místa, která by žalobkyně s ohledem na svůj zdravotní stav mohla vykonávat, v nabídce pracovních míst byla, avšak nebyla jí nabídnuta z jiných důvodů, než pro omezení přetrvávající jako následky nemoci z povolání“. Na základě těchto skutečností odvolací soud dovodil, že není dána příčinná souvislost mezi následky nemoci z povolání a škodou na výdělku.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítá, že i podle závěru odvolacího soudu prokázala, že u konkrétních zaměstnavatelů byla k dispozici místa pro ni jinak vhodná, že však tuto práci nemohla vykonávat právě z důvodu nemoci z povolání. Jestliže pak odvolací soud dospívá k závěru, že by žalobkyně mohla být se svou žalobou úspěšná jen tehdy, kdyby se prokázalo, že byla z pracovního uplatnění pro následky nemoci z povolání vyloučena obecně, tzn. že nemohla získat vhodné zaměstnání pro tyto následky ani u jiných zaměstnavatelů vzhledem k poměrům, jež tehdy na trhu práce panovaly, považovala tento názor za nesprávný. Jestliže odvolací soud doplnil řízení zprávou od Úřadu práce v T., která měla pro rozhodnutí zásadní význam, pak podle názoru dovolatelky tento důkaz „ve skutečnosti nic nedokazuje“. Úřad práce totiž sám přiznal, že žádná místa, jež soud považoval za vhodná pro žalobkyni, žalobkyni vůbec nenabízel, neboť se domníval, že je stejně nemohla vykonávat. Ovšem jen v případě, že by byla žalobkyni tato místa nabídnuta a poskytnuta jí tak šance se o ně vůbec ucházet, bylo by možné zjistit, zda by žalobkyně tato konkrétní zaměstnání mohla vykonávat, a pokud nikoli, z jakého důvodu. Za této situace se odvolací soud „spokojil s hypotézou úřadu práce, že taková místa k dispozici byla, že však nebyla vhodná pro žalobkyni, a to z důvodů, jež s její nemocí z povolání nesouvisely“. Úvahy odvolacího soudu jsou „navíc rozporné, když říká, že žalobkyně prokázala, že jí výdělek ušel u konkrétních zaměstnavatelů, že by však muselo být prokázáno, že byla vyloučena z pracovního uplatnění obecně, tedy, že nemohla pro následky nemoci z povolání získat vhodné zaměstnání ani u jiných zaměstnavatelů“. Za těchto okolností žalobkyně považuje za otázky zásadního právního významu, zda v případě, má-li být prokázáno, zda byla k dispozici pracovní místa, ve kterých by žalobkyně jako osoba trpící nemocí z povolání, mohla vykonávat jiné pro ni vhodné práce (než práce odpovídající její kvalifikaci, jež nemůže konat pro nemoc z povolání), jejichž výkonu by následky nemoci z povolání nebránily, spočívá důkazní břemeno o existenci resp. neexistenci takových míst na žalobci, zda je přípustné zejména z hlediska ustanovení §213 a §213a o.s.ř., aby odvolací soud sám provedl důkaz ke skutečnosti, kterou sám považuje pro výsledek spolu za rozhodující, jestliže v dosavadním řízení k ní žádné dokazování prováděno nebylo, a zda lze v neprospěch žalobce, jenž se domáhá náhrady za ztrátu na výdělku, argumentovat obecnou možností vykonávat jiné vhodné práce, jejichž výkonu by následky nemoci z povolání nebránily, aniž by bylo konkrétně prokázáno, zda takové práce v rozhodném období v daném regionu byly k dispozici, a pokud ano, za jakých konkrétních podmínek tyto práce, které byly k dispozici, byly vykonávány. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný uvedl, že „žalobkyně v řízení neprokázala, že jí vznikla škoda následkem nemoci z povolání, protože její pracovní schopnost nebyla omezena v důsledku nemoci z povolání, ale v důsledku jiného onemocnění, tj. onemocnění pohybového aparátu, popř. z jiných důvodů (nepotřebnost práce na plný úvazek, dojíždění) a také příčinnou souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, přezkoumal věc bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu při nemoci z povolání jsou podle ustanovení §190 odst. 3 zák. práce existence nemoci z povolání, vzniklé za stanovených pracovních podmínek, vznik škody a příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody. Ke vzniku nároku na náhradu škody je zapotřebí, aby všechny tři tyto předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok nevzniká. Odpovědnost za škodu při nemoci z povolání je tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel tedy odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho zavinění. V řízení o odškodnění nemoci z povolání má žalobce (poškozený zaměstnanec) procesní povinnost tvrdit [srov. §101 odst. 1 písm.a) o.s.ř.] a posléze i prokázat [srov. §101 odst. 1 písm. b) a §120 odst. 1 o.s.ř.] všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu.
Škoda, která vzniká následkem nemoci z povolání, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem nemoci z povolání snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno, že žalobkyně pracovala u žalovaného (u jeho právního předchůdce) v pracovním poměru od září 1985 do 21.6.1989 jako klížič u strojního zařízení na přípravu papírenské směsi, poslední dva měsíce jako vzorkařka; pracovní poměr byl rozvázán „ze zdravotních důvodů“. Na základě pracovní smlouvy ze dne 22.6.1989 pracovala od uvedeného dne u MNV-drobné provozovny H. M. jako obsluha parkoviště do 30.4.1991, kdy pracovní poměr skončil na základě výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, z důvodu organizačních změn. Od 29.5.1991 byl žalobkyni přiznán rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení částečný invalidní důchod pro chronický vertebrogenní algický syndrom LS páteře, vertebrogenní syndrom C páteře na podkladě spondylarthrozy, coxalgie vpravo, Raynaudův syndrom, stav po appendektomii, tonsilektomii. Od 10.5.1991 do 30.11.1992 byla vedena Úřadem práce v T. jako uchazečka o zaměstnání. Dne 8.7.1991 vystavil „F. M., provozovna K., P. p. S.“ „potvrzení na vlastní žádost“, že žalobkyně „se ucházela o místo kuchařky, ale pro omezenost zdravotního doporučení jmenovanou nemohl zaměstnat“; Ing. Z. H. vystavil dne 28.3.2003 potvrzení, že se žalobkyně u něj ucházela v roce 1991 a „ještě v roce 1993“ o místo kuchařky, avšak vzhledem ke zdravotnímu omezení nemohl žalobkyni zaměstnat. V době od 21.12.1992 do 31.03.1994, od 15.05.1994 do 31.07.1994, od 26.12.1994 do 30.04.1995, od 01.12.1995 do 31.12.1995, od 01.01.1996 do 31.07.1996, od 01.12.1996 do 31.12.1996 a od 01.01.1997 do 24.02.1997 byla žalobkyně zaměstnána u O., spol s.r.o. v H. „S.“ v J. L. jako pokojská, případně myčka nádobí „na plný i částečný úvazek“. V řízení vedeném u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 7 C 108/91 bylo zjištěno na základě znaleckého posudku vypracovaného dne 9.12.1998 Lékařskou fakultou Univerzity Palackého v O., že u žalobkyně v případě onemocnění považovaného za Raynaudův syndrom „jde o onemocnění z vibrace tj. vazoneurózu jako nemoc z povolání ve znění pozdějších úprav tab. IV. položka č. 90“. Od 4.6.2003 byl žalobkyni přiznán starobní důchod ve výši 5.765,- Kč.
Za tohoto skutkového stavu je pro posouzení věci podstatné, kdy (a zda vůbec) utrpěla žalobkyně ztrátu na výdělku, a zda ke ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (kterou žalobkyně uplatňuje od 1.6.1991) došlo pro nemoc z povolání nebo zda důvodem ztráty jejího výdělku byla jiná skutečnost, s nemocí z povolání nesouvisející. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku totiž vzniká jen tehdy, jestliže došlo ke ztrátě na výdělku proto, že zaměstnanec nebyl pro onemocnění chorobou z povolání schopen vykonávat dosavadní práci a že z tohoto důvodu byl nucen zanechat soustavné výdělečné činnosti, anebo soustavnou výdělečnou činnost vykonávat mohl, ale jen v omezeném rozsahu; byla-li příčinou jeho neschopnosti vykonávat soustavnou výdělečnou činnost jiná skutečnost, odpovědnost za škodu (za ztrátu na výdělku) podle ustanovení §190 odst. 3 zák. práce nevzniká.
Žalobkyně, která v žalobě považovala za rozhodující pro vznik nároku na náhradu za ztrátu na výdělku skutečnost, že jí byl od 1.6.1991 přiznán částečný invalidní důchod, a která „výši průměrné mzdy zjistila z rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, která potřebné údaje zjišťovala ze zápočtových listů, tj. údajů od s.p. K. papírny“, vycházela při vyčíslení výše škody z takto zjištěného průměrného výdělku ve výši 2.747,- Kč. Uvedený postup není správný, neboť nebere náležitě v úvahu, že z hlediska vzniku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti není rozhodující okolnost, že zaměstnanec v důsledku onemocnění nemocí z povolání splnil předpoklady pro vyměření dávky důchodového zabezpečení (pojištění) - invalidního důchodu; podstatné je, zda nemoc z povolání byla příčinou jeho nezpůsobilosti k soustavné výdělečné činnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.3.2004 sp. zn. 21 Cdo 1478/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2006, pod č. 76).
Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku (jako jeden z předpokladů odpovědnosti podle §190 zák. práce) je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením. Za tohoto stavu není vyloučen vznik škody spočívající - jak žalobkyně v průběhu řízení rovněž tvrdila - v ušlém výdělku ze zaměstnání u M. F. nebo Ing. Z. H., u nichž v důsledku nemoci z povolání nemohla být přijata do pracovního poměru.
Aby byla vyjádřena ztráta na výdělku, k níž došlo snížením pracovní způsobilosti zaměstnance, soudní praxe dospěla v obdobných případech již v minulosti k závěru, že, vznikl-li nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti až poté, kdy pracovní poměr poškozeného zaměstnance u zaměstnavatele, který mu za škodu odpovídá podle ustanovení §190 odst. 1 zák. práce, skončil z jiných důvodů než pro následky pracovního úrazu, nelze při stanovení průměrného výdělku před vznikem škody vycházet z příjmů, které poškozený pobíral od bývalého zaměstnavatele; v příčinné souvislosti s pracovním úrazem je taková ztráta na výdělku, která vychází z průměrného výdělku, jehož by poškozený zaměstnanec prokazatelně dosáhl u jiného zaměstnavatele za práci, kterou by pro něj vykonal, kdyby k pracovnímu úrazu nedošlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.12.2002.sp. zn. 21 Cdo 1185/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2003, poř. č. 64).
Okolnost, že žalobkyně při vyčíslení, čeho se žalobou domáhá, vycházela z průměrného výdělku dosahovaného u žalovaného (jeho právního předchůdce), je důsledkem jejího právního názoru, nepředstavuje však skutečnost, kterou by byl soud ve smyslu ustanovení §153 odst. 2 o.s.ř. vázán. Požaduje-li totiž poškozený zaměstnanec náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) do výše průměrného výdělku dosahovaného u zaměstnavatele, který mu za škodu podle ustanovení §190 odst. 1 zák. práce odpovídá, není porušením ustanovení §153 odst. 2 o.s.ř., stanoví-li soud výši náhrady za ztrátu na výdělku v souladu s ustanovením §195 zák. práce podle jiných příjmů poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.4.1999 sp. zn. 21 Cdo 350/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 1999, poř. č. 132).
V posuzované věci odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně prokázala, že jí pro následky nemoci z povolání „u těchto zaměstnavatelů“ (tj. M. F. a Ing. Z. H.) ušel výdělek. S jeho názorem, který zaujal k „příčinnému vztahu“ ztráty na výdělku žalobkyně a nemoci z povolání, že „k tomu, aby bylo možné považovat její požadavky za oprávněné, by muselo být prokázáno, že z pracovního uplatnění byla pro tyto následky vyloučena obecně, tzn. že nemohla získat vhodné zaměstnání pro uvedené následky ani u jiných zaměstnavatelů vzhledem k poměrům, jež tehdy (v 90. letech) na trhu práce panovaly,“ však dovolací soud nesouhlasí.
O vztah příčinné souvislosti se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem nemoci z povolání (tj. bez nemoci z povolání by škoda nevznikla tak, jak vznikla). Z hlediska naplnění příčinné souvislosti, jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu, nemůže stačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku nemoci z povolání (jejích následků), nýbrž musí být tato příčinná souvislost najisto postavena. Jestliže se u zaměstnance vyskytne současně několik nemocí, které ovlivňují jeho celkový zdravotní stav a pracovní možnosti, je rozhodující, zda nemoc z povolání byla příčinou škody (zda jejím důsledkem byl vznik dílčího škodného nároku), a nebo, zda má škoda podklad v příčinách jiných (jiných „obecných“ onemocněních) s nemocí z povolání nesouvisejících. Nemoc z povolání nemusí být jedinou příčinou vzniku škody; postačí, jde-li o jednu z příčin avšak příčinu důležitou podstatnou a značnou (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 1976 pod č. 11, str. 35). Vztah příčinné souvislosti mezi škodou na výdělku (jeho poklesem) a nemocí z povolání je vyloučen, jestliže zaměstnanec - i kdyby zde nebylo jeho nemoci z povolání - je od doby poklesu výdělku neschopen soustavné výdělečné činnosti, protože jeho pracovní uplatnění vylučují sama o sobě obecná onemocnění, jimiž rovněž trpí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.3.2004 sp. zn. 21 Cdo 1478/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2006, pod č. 76).
Protože v řízení o náhradu škody na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle ustanovení §195 zák. práce musí žalobce tvrdit [srov. §101 odst. 1 písm.a) o.s.ř.] a posléze i prokázat [srov. §101 odst.1 písm.b) a §120 odst. 1 o.s.ř.], že mu vznikla v příčinné souvislosti s onemocněním nemocí z povolání zcela konkrétní ztráta na výdělku v rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem po pracovním úraze (s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu), nelze přisvědčit názoru, že v rámci zkoumání existence příčinné souvislosti je zapotřebí zabývat se (ve vztahu k uplatněnému nároku) abstraktními úvahami o tom, zda je žalobkyně vyloučena z pracovního uplatnění „obecně“ ve vztahu k činnostem, o kterých ani netvrdí, že by je vykonávala, natož pak že by z nich odvozovala svou ztrátu na výdělku. Považoval-li odvolací soud za prokázáno (zřejmě i s přihlédnutím k výše naznačeným judikatorním závěrům), že je dána příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a škodou na výdělku vzniklou žalobkyni nepřijetím do práce u M. F. či Ing. Z. H., je sice možné, že pracovní místa z nabídky Úřadu práce v T. nebyla žalobkyni nabídnuta „z jiných důvodů, než pro omezení přetrvávající jako následky nemoci z povolání“, nicméně skutečností zůstává, že zde volná pracovní místa „u těchto zaměstnavatelů“, která by žalobkyně mohla zastávat (v roce 1973 získala výuční list kuchařky), byla. Závěr odvolacího soudu, že „žalobkyně prokázala, že jí pro následky nemoci z povolání u těchto zaměstnavatelů výdělek ušel“, ale že přesto není dána příčinná souvislost mezi vzniklou škodou na ušlém výdělku a nemocí z povolání, proto z těchto důvodů jako vnitřně rozporný nemůže obstát.
.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.), a protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. září 2006
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu