ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.274.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 274/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce S. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovanému O., a.s., o 36.100,-Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 25 C 67/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. května 2004 č.j. 16 Co 211/2003-72, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.035,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 36.100,- Kč s úrokem z prodlení, který v žalobě vyčíslil. Žalobu odůvodnil zejména tím, že po rozvázání pracovního poměru z důvodu naplnění nejvyšší přípustné expozice mu žalovaný od 9.6.1995 poskytoval zvláštní příspěvek horníkům ve výši 1.900,- Kč měsíčně. Dopisem ze dne 19.1.2001 však žalobci oznámil, že mu od 1.1.2001 zvláštní příspěvek „ve smyslu §6 písm. d) zákona č. 98/1987 Sb.“ nenáleží vzhledem k tomu, že vykonává práci na rizikovém pracovišti v podzemí. Podle názoru žalobce však „postup žalovaného není správný“, neboť sice od června 2000 pracoval pro svého zaměstnavatele C. B., s.r.o. v podzemí (na pracovištích žalovaného), avšak pouze na pracovištích první a druhé kategorie prašnosti, která jsou podle rozhodnutí orgánů veřejné ochrany zdraví pracovišti nerizikovými. Protože nejde o práci, která by z hlediska rizika prachu byla prací rizikovou, nebylo naplněno ustanovení §3 písm. d) bod 1 zákona č. 98/1987 Sb., a „zastavení výplaty zvláštního příspěvku horníkům je v rozporu s právem“.
Žalovaný (Č., a.s.) uvedl, že rozhodnutím Krajského hygienika ze dne 1.3.1994 zn. 241.320/3309/94 byl vydán absolutní zákaz práce zaměstnanců s dosaženou nejvyšší přípustnou expozicí v podzemí. Dalším rozhodnutím ze dne 27.10.1997 zn. 241.310/12384/97 Krajský hygienik v O. povolil na taxativně vyjmenovaných pracovištích v podzemí Dolu Č., o.z. S., „zaměstnávání zaměstnanců s načerpanou přípustnou expoziční dobou z hlediska expozice prachu“. Podle názoru žalovaného „pokud žalobce nepracoval na pracovištích výslovně uvedených v rozhodnutí krajského hygienika a naopak pracoval na pracovištích, na nichž zaměstnávání pracovníků s načerpanou přípustnou expozicí krajský hygienik nepovolil, pak žalobce pracoval na rizikovém pracovišti“.
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 15.4.2003 č.j. 25 C 67/2001-47 žalobě vyhověl a žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci „k rukám jeho právního zástupce“ na náhradě nákladů řízení 10.895,- Kč, aby zaplatil státu na účet Okresního soudu v Karviné 360,- Kč na náhradě nákladů řízení a 850,- Kč jako „ doplatek soudního poplatku“, a rozhodl, že „žalobci bude po nabytí právní moci tohoto rozsudku vrácena z účtu Okresního soudu v Karviné zaplacená záloha na znalečné ve výši 1.500,- Kč“. Ve věci samé vycházel ze znaleckého posudku RNDr. J. U., podle kterého žalobce za období od 8.6.2000 do 30. 6.2001 „vykonával činnosti zařazené do kategorie 1 nebo 2 rizika fibrogenního prachu“, a že rovněž od 1.7.2001, „vzhledem k výskytu fibrogenního prachu v pracovním ovzduší“, „nejsou činnosti vykonávané žalobcem na důlních pracovištích firmy C. B., s.r.o. … za uvedené období hodnoceny z hlediska problematiky hygieny práce jako rizikové“. Vzhledem k tomu dospěl soud prvního stupně k závěru, že „žalobce který ukončil u žalovaného pracovní poměr v zaměstnání 1. kategorie pro dosažení nejvyšší přípustné expozice dne 8.6.1994, byl znovu od 8.6.2000 zaměstnán u zaměstnavatele se stálým pracovištěm v podzemí, na kterém však nevykonával rizikovou práci“, a proto nebyly dány podmínky pro zánik nároku ve smyslu §3 písm. d) bod 1 zákona č. 98/1987 Sb. Podle názoru soudu prvního stupně „skutečnost, že zařazení žalobce na práce v dolech je v rozporu s rozhodnutím okresního hygienika, nemůže nic změnit na tom, že žalobce vykonával práci na nerizikovém pracovišti, a že tedy podmínky nároku, jak jsou stanoveny v §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 98/1987 Sb., mu byly zachovány“.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6.5.2004 č.j. 16 Co 211/2003-72 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 10.704,- Kč advokátu. Ve věci samé vycházel ze skutečnosti, že současný zaměstnavatel žalobce C. B., s.r.o. je „tzv. dodavatelská firma, která má svá pracoviště na jednotlivých černouhelných dolech, přičemž ve stejných dolech má svá pracoviště i žalovaná společnost“. Zdůraznil, že „pracovní podmínky na jednotlivých důlních pracovištích, která jsou obsazována jak zaměstnanci žalovaného, tak například zaměstnanci společnosti C. B., s.r.o. se nijak nemění, podmínky práce z hlediska jejího rizika jsou stále stejné, pouze se odlišně posuzují z hlediska toho, u jaké společnosti je zaměstnanec zařazený na takovém pracovišti v pracovním poměru. Je-li to zaměstnanec C. B., s.r.o. vztahují se na něj rozhodnutí orgánu ochrany veřejného zdraví platné pro tuto společnost, jde-li o zaměstnance žalovaného, vztahují se na něj rozhodnutí orgánu ochrany veřejného zdraví, která byla vydána pro žalovaného“. Rozdíly v posouzení téhož pracoviště z hlediska rizikovosti práce vyplývající z rozhodnutí orgánů ochrany veřejného zdraví byly podle názoru odvolacího soudu objasněny znalcem RNDr. J. U., který vysvětlil, že „v postupu let se situace vyvinula tak, že zaměstnanci tzv. dodavatelských firem vykonávali zcela běžně práce zařazené v I. kategorii rizika případně v kategorii II., o níž orgán ochrany veřejného zdraví nestanovil, že jde o práce rizikové ve smyslu §39 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb. Takto byl v žalovaném období zařazen i žalobce, který jako zaměstnanec společnosti C. B., s.r.o., pracoval výhradě na pracích v kategorii I. a II. rizika“. Z těchto důvodů odvolací soud uzavřel, že žalobce „nebyl tedy zaměstnáván prací rizikovou ve smyslu §3 odst. 1 písm. d) bod 1 zákona č. 98/1987 Sb“. Opačný závěr nelze podle názoru odvolacího soudu „vyvozovat ani z toho, že rozhodnutí okresního hygienika ze dne 10.9.1997, závazné pro firmu C. B., s.r.o., zakazuje pracovníkům, kteří dosáhli 100% NPE, práci na pracovištích v podzemí“. Práce, kterou žalobce zastával v žalovaném období se z hlediska rizikovosti nijak neliší od práce, kterou na stejném pracovišti ve stejné době vykonávali zaměstnanci jiných firem, na něž se shora uvedené rozhodnutí nevztahovalo. Rozdíl v jednotlivých rozhodnutích orgánů hygienické služby (a poté orgánů ochrany veřejného zdraví) ve vztahu k hodnocení pracovního rizika - jak odvolací soud zdůraznil - netkví v tom, že by každé rozhodnutí posuzovalo jinou práci na jiném pracovišti (tedy postihovalo rozdíly v pracovních podmínkách), ale v tom, že rozhodnutí orgánů hygienické služby vztahující se k tzv. dodavatelským organizacím vycházela v době svého vzniku v druhé polovině devadesátých let z posléze nenaplněného předpokladu, že tyto společnosti nebudou mít s ohledem na svůj předmět činnosti pracoviště zařazené v kategorii I. Z uvedeného je podle názoru odvolacího soudu zřejmé, že „práce obecně hodnocená orgány ochrany veřejného zdraví jako neriziková, nemůže být hodnocena zároveň jako riziková, např. proto, že příslušný zaměstnanec má dovršenou 100% NPE“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Podle názoru žalovaného je „za současného stavu vytvořena situace, kdy rozhodnutí okresního hygienika č.j. 11821/245.11/97 ze dne 10.9.1997 ztratilo svou závaznost, neboť Krajský soud v Ostravě svým rozsudkem přiznal finanční plnění zaměstnanci společnosti B., s.r.o. ačkoliv tento zaměstnanec je zaměstnán v příkrém rozporu s uvedeným správním rozhodnutím“. Ve svých důsledcích tak odvolací soud toleruje porušení řádně vydaného a tedy platného a závazného správního aktu. Základním principem správního práva je nezpochybnitelná zásada, že řádně vydaný správní akt je platný, i kdyby byl vadný a nezákonný, a to až do doby, než bude změněn nebo zrušen příslušným orgánem státní správy. Napadeným rozsudkem krajského soudu byla podle názoru dovolatele „vytvořena právní nejistota“, neboť společnost B., s.r.o. se může „důvodně domnívat, že už nemusí dodržovat rozhodnutí Okresního hygienika v K. a vzniká otázka, zda i žalovaný, který je rovněž vázán platnými správními akty, je povinen se jimi řídit“. Žalovaný připustil, že „legislativní úprava problematiky kategorizace pracovišť není nejšťastnější, stejně tak jako postup příslušných správních orgánů, avšak tento stav je nutno řešit systémově a nikoliv účelovým rozhodnutím justičních orgánů, které ve svém důsledku vedou k dalšímu znepřehlednění a porušení základních zásad fungování systémů“. Rozsudek odvolacího soudu je navíc možno hodnotit jako diskriminační vůči těm pracovníkům, kteří v minulosti naplnili nejvyšší přípustnou expozici, avšak u vědomí, že podle správního rozhodnutí nesmí pracovat u společnosti B., s.r.o., našli si jinou méně placenou práci s tím, že budou pobírat zvláštní příspěvek horníkům, avšak za daného stavu jiní pracovníci se stejným omezením klidně v podzemí pracují, dosahují vyšších výdělků, a nyní navíc budou pobírat zvláštní příspěvek horníkům. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce uvedl, že okolnost, že okresní hygienik vydal pro jeho zaměstnavatele C. B. s.r.o. zvláštní rozhodnutí, ač tento zaměstnavatel vykonával dodavatelsky práce pouze na dolech O. a.s. a v dole žalovaného, a neměl tedy žádné vlastní ani pronajaté pracoviště v podzemí, nemění nic na skutečnosti, že pracoval na pracovištích kategorie 1. a 2. rizika prašnosti, tj. na pracovištích nerizikových. Je-li v rozhodnutí okresního hygienika pro C. B. s.r.o. stanoveno, že zaměstnanci, kteří dosáhli 100% NPE, nesmí dále pracovat na pracovištích v podzemí, pak tato okolnost automaticky neznamená, že jde o pracoviště rizikové, neboť podle ustanovení §39 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb. jsou rizikovými pracovišti pouze ta pracoviště zařazená do kategorie 2., o nichž tak rozhodne orgán veřejného zdraví.
V průběhu dovolacího řízení došlo ke zrušení Č., a.s. se sídlem ve S. č.p. 1077, bez likvidace v důsledku sloučení s nástupnickou společností O., a.s. Na základě smlouvy o fúzi sloučením ze dne 21.11.2005 došlo ke dni nabytí právní moci usnesení soudu o povolení zápisu fúze do obchodního rejstříku podle ustanovení §28a odst. 1,5 obch. zák. k přechodu veškerého jmění Č., a.s. se sídlem ve S. č.p. 1077, včetně práv a povinností z pracovněprávních vztahů na O., a.s. se sídlem O. (§69a odst. 1, §220a obch. zák.). Č., a.s. se sídlem ve S. č.p. 1077, zanikla výmazem z obchodního rejstříku dne 30.11.2005. Nejvyšší soud České republiky proto usnesením ze dne 19.1.2006 č.j. 21 Co 247/2005-103 rozhodl, že v řízení bude namísto dosavadního žalovaného Č., a.s. se sídlem ve S. č.p. 1077, pokračováno s O., a.s. se sídlem v O. (§107 odst. 1 a 3 o.s.ř.), a nadále s tímto žalovaným jednal.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzovaném případě odvolací soud řešil mimo jiné právní otázku, zda zaměstnanec ztrácí nárok na zvláštní příspěvek horníkům ve smyslu ustanovení §3 písm. d) zákona č. 98/1987 Sb., jestliže začal pracovat v podzemí hlubinného dolu, kde podle rozhodnutí orgánu veřejného zdraví zaměstnanci, kteří dosáhli nejvyšší přípustné expozice, nesmí pracovat, i když vykonává práci, která podle míry výskytu faktorů, které mohou ovlivnit zdraví zaměstnanců, ve skutečnosti není prací rizikovou ve smyslu ustanovení §39 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví. Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Vzhledem k tomu, že posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. provedeném bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 98/1987 Sb., o zvláštním příspěvku horníkům (ve znění zákona č. 160/1989 Sb., zákona č. 235/1992 Sb. a zákona č. 258/2000 Sb. - dále jen „zákon č. 98/1987 Sb.“), nárok na zvláštní příspěvek má pracující, který pro dosažení nejvyšší přípustné expozice nebo ohrožení nemocí z povolání z dosavadního zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech
a) byl převeden na jinou, méně rizikovou, práci v podzemí hlubinných dolů,
b) byl převeden na jinou práci mimo podzemí hlubinných dolů, nebo
c) skončil pracovní poměr k organizaci, v níž vykonával uvedené zaměstnání.
Podle ustanovení §3 písm. d) bod 1. zákona č. 98/1987 Sb. zvláštní příspěvek nenáleží, jestliže pracující znovu vykonává rizikovou práci v zaměstnání uvedeném v §2 odst. 1, jde-li o zvláštní příspěvek podle §2 odst. 1 nebo 2.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že pracovní poměr mezi účastníky byl rozvázán dohodou dne 8.6.1994 z důvodu „dosažení NPE“, a že žalovaný přiznal žalobci od 9.6.1995 zvláštní příspěvek horníkům, neboť „splňuje podmínku dle §2 zák. č. 98/87 Sb.“. V období od 8.6.2000 do 31.7.2002 žalobce pracoval jako zaměstnanec C. B., s.r.o. v podzemí na pracovištích v dole žalovaného (odštěpného závodu Č.); podle bodu 16 rozhodnutí – „závazného pokynu“ - Okresního úřadu (Okresního hygienika) v K. ze dne 10.9.1997 zn. 11821/245.11/97 „pro firmu C. B., s.r.o. ve S.“ , zaměstnanci, „kteří dosáhli 100% NPE, nesmí nadále pracovat na pracovištích v podzemí“. Pracoviště v podzemí dolu žalovaného, na nichž žalobce pracoval pro zaměstnavatele C. B., s.r.o., rovněž nejsou vyjmenovaná mezi důlními pracovišti, na kterých podle rozhodnutí - „závazného pokynu“ - Krajského hygienika ze dne 27.10.1997 zn. 241.310/12384/97 adresovaného „Č. a.s., D. Č. o.z.“ mohou být zaměstnáni zaměstnanci „s načerpanou přípustnou expoziční dobou z hlediska expozice fibrogennímu prachu“. Pracoviště, na nichž žalobce pracoval, však nejsou z hlediska výskytu fibrogenního prachu v pracovním ovzduší hodnocena jako riziková, vykonávané práce byly zařazeny do kategorie rizika prašnosti 1 a 2. Dopisem ze dne 19.1.2001 žalovaný sdělil žalobci, že mu „dle par. 3 odst. d/ zákona č. 98/87 Sb.“ od 1.1.2001 „pozastavuje“ výplatu zvláštního příspěvku horníkům, protože vykonává práci na rizikovém pracovišti v podzemí.
Za tohoto skutkového stavu je pro posouzení, zda žalobci přísluší zvláštní příspěvek horníkům i poté, co začal být zaměstnáván na pracovištích C. B., s.r.o. znovu v podzemí odštěpného závodu žalovaného – D. Č., kromě jiného rozhodující závěr o tom, co se rozumí rizikovou prací v podzemí hlubinného dolu a jaký význam mají z tohoto hlediska rozhodnutí okresního a krajského hygienika o zákazu práce zaměstnanců „s načerpanou přípustnou expoziční dobou z hlediska expozice fibrogennímu prachu“ na pracovištích v podzemí dolu. Uvedenou otázku je třeba posoudit - vzhledem k tomu, že žalobce požaduje zvláštní příspěvek horníkům od 1.1.2001 - podle právních předpisů v té době účinných.
Východiskem úvah v tomto směru - se zřetelem na vzájemné souvislosti úpravy zdravé a bezpečné práce - je právní úprava tvorby a ochrany zdravého způsobu práce a s tím souvisejících povinností zaměstnavatele ve vztahu k zaměstnanci obsažená v ustanovení
§132 a násl. zákona č. 1965/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném od 1.1.2001 (tj. poté, co nabyl účinnosti zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů - dále jen „zák. práce“). Zaměstnavateli je zde - kromě jiného - ukládána povinnost zajistit bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci s ohledem na rizika možného ohrožení jejich života a zdraví, která se týkají výkonu práce (§132 odst. 1 zák. práce), zaměstnavatel je rovněž povinen vytvářet podmínky pro bezpečné, nezávadné a zdraví neohrožující pracovní prostředí vhodnou organizací bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a přijímáním opatření k prevenci rizik (§132a odst. 1 zák. práce). Zaměstnavatel je rovněž povinen vyhledávat rizika, zjišťovat jejich příčiny a zdroje a přijímat opatření k jejich odstranění. K tomu je povinen pravidelně kontrolovat úroveň bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, zejména stav technické prevence a úroveň rizikových faktorů pracovních podmínek, a dodržet metody a způsob zjištění a hodnocení rizikových faktorů podle zvláštního právního předpisu (§132a odst. 3 zák. práce) a, pokud se na pracovištích zaměstnavatele vyskytují rizikové faktory, je zaměstnavatel povinen měřením zjišťovat a kontrolovat jejich hodnoty a zabezpečit, aby byly vyloučeny nebo alespoň omezeny na nejmenší rozumně dosažitelnou míru, a při zjišťování, hodnocení a přijímání opatření k dodržení nejvyšších přípustných hodnot postupovat podle zvláštních právních předpisů (§134c odst. 1 věta první zák. práce).
Vedle uvedené právní úpravy povinností zaměstnavatele ve vztahu k zaměstnanci jsou práva a povinnosti fyzických a právnických osob v oblasti ochrany a podpory veřejného zdraví, zejména ve vztahu k soustavě orgánů ochrany veřejného zdraví, stanovena v zákoně č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon č. 258/2000 Sb.“). Základem identifikace rizik pracovních podmínek se stalo zjištění škodlivého faktoru pracovních podmínek a jeho kvalifikace či kvantifikace; k naplnění povinností uložených zaměstnavateli výše uvedenými ustanoveními zákoníku práce byla jako metoda stanovení a vyhodnocení rizika přijata metoda kategorizace prací, které se podle míry výskytu faktorů, které mohou ovlivnit zdraví zaměstnanců a jejich rizikovosti pro zdraví, zařazují do čtyř kategorií (§37 odst. 1 věta první zákona č. 258/2000 Sb.). Povinností zaměstnavatele pak je informovat zaměstnance o tom, do jaké kategorie byla jím vykonávaná práce zařazena [§133 odst. 1 písm. b) část věty před středníkem zák. práce].
Rizikovou prací, kterou se pro účely zákona č. 258/2000 Sb. rozumí práce, při níž je nebezpečí vzniku nemoci z povolání nebo jiné nemoci související s prací, je práce zařazená do kategorie třetí a čtvrté a dále práce zařazená do kategorie druhé, o níž takto rozhodne příslušný orgán ochrany veřejného zdraví (srov. §39 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb.). Práce zařazené do kategorie třetí a čtvrté jsou - jak z uvedeného vyplývá - ze zákona pracemi rizikovými, aniž by orgán ochrany veřejného zdraví vydával v této věci zvláštní rozhodnutí, neboť se jedná o pracoviště a práce, při nichž jsou překročeny hygienické limity faktorů pracovních podmínek; protože i výskyt podlimitní úrovně některých škodlivin může významně ohrozit zdraví zaměstnance, mohou být rizikovými pracemi i práce kategorie druhé, avšak jen za předpokladu, jestliže tak rozhodne příslušný orgán veřejného zdraví [nebo tak stanoví zvláštní právní předpis - srov. Čl. IV. bod 2. zákona č.13/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření (atomový zákon) a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 505/1990 Sb., o metrologii, ve znění zákona č. 119/2000 Sb., zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti od 1.7.2002].
Z výše uvedeného je zřejmé, že odvolacímu soudu nelze důvodně vytýkat jeho závěr, že - obecně vzato - „práce obecně hodnocená orgány ochrany veřejného zdraví jako neriziková, nemůže být zároveň hodnocena jako riziková proto, že příslušný zaměstnanec má dovršenou 100% NPE“, neboť z právní úpravy tato možnost nevyplývá. Odvolací soud, který se sice zabývá genezí rozhodování okresního a krajského hygienika v posuzované věci, se však nezabýval úvahou, jaký význam mají i za této situace rozhodnutí orgánů hygienického dozoru jako součásti státní zdravotní správy v ochraně veřejného zdraví.
Státní správu v ochraně veřejného zdraví vykonávají orgány ochrany veřejného zdraví [srov. §78 písm. b) zákona č. 258/2000 Sb.]. Pravomoc svým rozhodnutím zařazovat práce do příslušných kategorií a stanovit za podmínek §39 odst. 1 rizikové práce zákon svěřoval okresním, popřípadě krajským hygienikům [srov. §82 odst. 3 písm. c), d), §82 odst. 5 zákona č. 258/2000 Sb., ve znění účinném od 1.1.2001], v současné době tato pravomoc náleží krajským hygienickým stanicím [srov. §78 písm. b), §82 odst. 2 písm. c) a d) zákona č. 258/2000 Sb. ve znění účinném od 1.1.2003, tj. poté, co nabyl účinnosti zákon č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů]. Přechodná doba pro kategorizaci prací a podklady, které je nutno k jejímu provedení dodat, i lhůta pro rozhodnutí správního úřadu, byla řešena tak, že návrhy na zařazení prací, jejichž výkon byl zahájen přede dnem 1. ledna 2001, do kategorie čtvrté, předloží zaměstnavatel příslušnému orgánu ochrany veřejného zdraví nejpozději do 6 měsíců; do kategorie druhé a třetí nejpozději do 1. ledna 2002 (resp. 2003), s tím, že orgán ochrany veřejného zdraví rozhodnutí vydá do 6 měsíců ode dne doručení návrhu (srov. §106 odst. 1 větu první a druhou zákona č. 258/2000 Sb.). Dříve vydaná rozhodnutí ředitelů nemocnic s poliklinikou (polikliniky), krajských lékařů pro péči o závody a orgánů hygienické služby, kterými se stanoví rizikové práce a pracoviště, pozbývají platnosti ode dne právní moci rozhodnutí příslušného orgánu ochrany veřejného zdraví o tom, že se práce zařazuje do kategorie třetí nebo čtvrté (srov. §106 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb.).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí orgánů hygienické služby vydaná před 1. lednem 2001 zůstala v platnosti i po tomto datu do 30.6.2003, kdy na základě ustanovení §106 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb. (ve znění ustanovení §60 bod 6. zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší, a o změně některých dalších zákonů), uplynula lhůta, ve které krajské hygienické stanice měly - jestliže zaměstnavatel vůbec podal návrh na zařazení prací - rozhodnout o zařazení konkrétních prací, jejichž výkon byl zahájen přede dnem 1. ledna 2001, do kategorie druhé a třetí. Z takového rozhodnutí vydaného před 1. lednem 2001, jestliže řeší předběžnou otázku významnou pro rozhodnutí soudu, soud v občanském soudním řízení vychází ve smyslu ustanovení §135 odst. 2 o.s.ř. Přitom je však třeba mít na zřeteli, že kategorizace prací jejich zařazením do čtyř kategorií byla možná až na základě právní úpravy účinné od 1.1.2001, a že za rizikovou práci byly prohlášeny práce zařazené do kategorie třetí a čtvrté přímo ze zákona, zatímco naopak práce zařazené do první kategorie rizikovou prací ze zákona být nemohly. Z těchto důvodů po 1.1.2001 mohla mít rozhodnutí ředitelů nemocnic s poliklinikou (polikliniky), krajských lékařů pro péči o závody a orgánů hygienické služby (srov. §106 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb.) vydaná na základě předchozí právní úpravy význam jen tehdy, jestliže v podmínkách nové právní úpravy mohou být považována podle svého obsahu za rozhodnutí ve smyslu ustanovení §39 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb. o tom, že určitá práce zařazená do druhé kategorie je prací rizikovou.
Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že rozhodnutí - závazný pokyn - Okresního úřadu (Okresního hygienika) v K. ze dne 10.9.1997 zn. 11821/245.11/97 „pro firmu C. B., s.r.o. ve S.“, které mohlo být platné a účinné i po 1.1.2001, může mít význam jen tehdy, promítne-li se do nových právních poměrů, které nastaly po uvedeném datu na základě zákona č. 258/2000 Sb. Dovolateli lze za tohoto stavu přisvědčit potud, že žalobce sice „byl zaměstnán v příkrém rozporu“ s vysloveným zákazem práce na pracovištích v podzemí pro zaměstnance, „kteří dosáhli 100% NPE“, jeho názor, že z tohoto důvodu je třeba považovat práci vykonávanou žalobcem v období od 1.1.2001 za práci rizikovou, i když byla zařazena v první a ve druhé kategorii, však sdílet nelze.
Je sice pravdou, že tímto rozhodnutím vydaným „podle §75 odst. 4 písm. c) a odst. 5 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu v úplném znění“ jsou vydávány „závazné pokyny ke stanovení kategorizace pracovišť a prací a nejvyšší přípustné expozice v závislosti na míře rizika prašnosti“. Protože ustanovení §39 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb. neumožňuje považovat za rizikovou práci „ostatní práce“, nezařazené do druhé, třetí a čtvrté kategorie [o kterých platí nevyvratitelná domněnka, že se považují za práce kategorie první (srov. §37 odst. 2 poslední větu zákona č. 258/2000 Sb.)], mohlo by mít toto rozhodnutí význam jedině tehdy, jestliže by mělo povahu rozhodnutí ve smyslu ustanovení §39 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb. o tom, že konkrétní práce vykonávaná žalobcem, která je zařazena do kategorie druhé, je rizikovou prací.
Z obsahu rozhodnutí však nelze dovodit, že prohlašuje práce, které v posuzovaném období žalobce vykonával - jak z obsahu spisu vyplývá - též ve druhé kategorii rizika, za rizikovou práci. Přitom zákon neumožňuje paušálně vycházet z domněnky, že práce zařazená do druhé kategorie rizika, která pro ostatní zaměstnance jinak nemá povahu rizikové práce, je naopak prací rizikovou v případě, je-li vykonávána zaměstnancem, který dosáhl nejvyšší přípustné expozice, a již vůbec neumožňuje selektivně označit jen pro určité skupiny zaměstnanců jako rizikovou práci (jak by z toho bylo třeba při přijetí opačného názoru vycházet) tu práci, která obecně byla orgánem veřejného zdraví zařazena do kategorie první. Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí ze dne 10.9.1997 zn. 11821/245.11/97 - i když mohlo mít v době svého vzniku preventivní význam - neřeší předběžnou otázku významnou pro rozhodnutí ve věci, zda žalobce znovu vykonával v podzemí hlubinného dolu rizikovou práci ve smyslu ustanovení §3 písm. d) bod 1. zákona č. 98/1987 Sb., a proto nemůže mít význam rozhodnutí příslušného orgánu, z něhož by byl soud ve smyslu ustanovení §135 odst. 2 o.s.ř. povinen vycházet.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný, a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení
§243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 4.960,- Kč [srov. §3 odst. 1 bod 5., §10 odst.3, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb. a č. 110/2004 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb. a č. 68/2003 Sb.), celkem 5.035,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo zamítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalobci nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 9. února 2006
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v.r.
předseda senátu