ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.2779.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 2779/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce A. H., zastoupeného advokátem, proti žalované Základní škole V. L., příspěvkové organizaci, zastoupené advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 6 C 50/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. února 2005 č.j. 49 Co 69/2003-54, ve znění usnesení ze dne 10. června 2005 č.j. 49 Co 69/2003-61, takto:
I. Dovolání žalované proti výroku rozsudku krajského soudu (ve znění usnesení ze dne 10.6.2005 č.j. 49 Co 69/2003-61), kterým byl změněn rozsudek okresního soudu tak, že byla určena neplatnost výpovědi z pracovního poměru dané žalobci dopisem žalované ze dne 11.2.2002, se zamítá; v dalším se dovolání žalované odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 11.2.2002 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Důvod výpovědi spatřovala v tom, že žalobce od ukončení jeho pracovní neschopnosti dne 17.1.2002 „do dne 11.2.2002 nenastoupil do zaměstnání“ a „tímto jednáním porušil §73 ZP“. Protože „zaměstnavatel a odborový orgán v souladu s ust. §40 odst. 5 vl. nař. 108/94 Sb., platném znění rozhodl o neomluvené absenci ve dnech 18.1. - 11.2.2002“, žalovaná „výše uvedené jednání posuzuje jako závažné porušení pracovní kázně“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že „je pravda“, že jeho pracovní neschopnost byla ukončena z důvodu uplynutí podpůrčí doby ke dni 17.1.2002, avšak již dne 7.1.2002 byl rozhodnutím Okresní správy sociálního zabezpečení ve Ž. n. S. uznán plně invalidním „podle §39/1 písm. a) zák. č. 155/95 Sb. v platném znění“ a požádal o plný invalidní důchod. O této skutečnosti dne 10.1.2002 řádně informoval ředitelku žalované, která mu ovšem sdělila, že jinou, s ohledem na jeho zdravotní stav vhodnou práci, pro něj nemá. Podle názoru žalobce za této situace nedošlo z jeho strany k porušení pracovní kázně a „žalovaná tedy nemá důvod k postupu, který zvolila“.
Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou rozsudkem ze dne 2.10.2002 č.j. 6 C 50/2002-32 žalobu zamítl a rozhodl, že „žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává“. Ve věci samé dospěl k závěru, že „téměř měsíční neomluvená absence“, o níž žalovaná rozhodla „v souladu s ustanovením §40 odst. 5 nařízení vlády č. 108/94 Sb.“, je závažným porušením pracovní kázně, „pro které lze dát výpověď dle ust. §46 odst. 1 písm. f) zák. práce“. Podle názoru soudu prvního stupně „samotné rozhodnutí o plné invaliditě žalobce neomlouvá nepřítomnost v práci“, když žalobce „nepředložil žalované žádné doklady (např. lékařský posudek), z nichž by bylo zřejmé konkrétní pracovní omezení dané jeho zdravotním stavem“, a žalovaná proto „nemohla zvolit postup dle ust. §37 odst. 1 písm. a) či alespoň o takovém postupu uvažovat“. Protože soud prvního stupně neshledal ani žádné „formální nedostatky“, byla předmětná výpověď dána žalobci platně.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23.2.2005 č.j. 49 Co 69/2003-54, ve znění opravného usnesení ze dne 10.6.2005 č.j. 49 Co 69/2003-61, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudy obou stupňů 5.150,- Kč k rukám advokáta JUDr. V. F. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že za situace, kdy pracovní neschopnost žalobce byla ukončena dnem 17.1.2002 a dále již nepokračovala, „neměla již žalovaná od 17.1.2002 povinnost omluvit nepřítomnost žalobce v práci pro důležitou osobní překážku v práci ve smyslu ustanovení §127 odst. 1 zák. práce“. Na rozdíl od soudu prvního stupně však vyslovil názor, že byl-li žalobce rozhodnutím Okresní správy sociálního zabezpečení ve Žďáře nad Sázavou vydaným dne 7.1.2002 (tedy ještě za trvání jeho pracovní neschopnosti) uznán plně invalidním podle ustanovení §39 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., „je třeba z tohoto rozhodnutí (jímž je soud vázán podle §135 odst. 2 věty druhé o.s.ř.) bez dalšího dovodit, že žalobce nebyl výkonu dosavadní práce podle pracovní smlouvy v důsledku svého zdravotního stavu schopen“. Jestliže tedy plnění povinnosti zaměstnance vyplývající z ustanovení §35 odst. 1 písm. b) zák. práce (tj. podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní době) bylo v důsledku zdravotního stavu žalobce vyloučeno, nejednalo se podle názoru odvolacího soudu „ze strany žalobce ani o nejnižší míru zavinění a neplnění uvedené povinnosti nepředstavuje proto porušení pracovní kázně žalobcem“. „Na tomto závěru nic nemění“ ani skutečnost, že po žalované nelze spravedlivě požadovat, aby dál zaměstnávala zaměstnance, který v důsledku svého zdravotního stavu není dlouhodobě schopen konat dosavadní práci, neboť – jak zdůraznil – „v takovém případě zákoník práce ve svém ustanovení §46 odst. 1 písm. d) zák. práce dává zaměstnavateli možnost dát zaměstnanci výpověď z důvodů v tomto ustanovení uvedených a okolnost, že tak zaměstnavatel neučiní, nemůže jít k tíži zaměstnance“. Protože vytčené jednání žalobce není porušením pracovní kázně a „nebyl tedy naplněn výpovědní důvod“ podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce, odvolací soud uzavřel, že výpověď daná žalovanou žalobci dopisem ze dne 11.2.2002 „je neplatným právním úkonem ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 písm. a) zák. práce“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítala, že odvolací soud „zcela ignoroval“ skutečnost, že žalobce porušil svoji základní povinnost uvedenou v ustanovení §35 odst. 1 písm. b) zák. práce, a to vykonávat práci podle pracovní smlouvy a podle pokynů zaměstnavatele. Podle jejího názoru jestliže byla žalobci ukončena pracovní neschopnost, nejednalo se již o omluvenou nepřítomnost v práci, ale žalobce měl povinnost ihned nastoupit do práce a jednat se zaměstnavatelem o přidělení práce podle jeho možností. Žalovaná sice byla informována ústně (telefonicky) o zdravotním stavu žalobce, neměla však o tomto předložen žádný doklad a žalobce s ní o jeho dalším pracovním zařazení nejednal. I když – jak připustila – měla dvě možnosti jak dalšího postupu, „aplikace ust. §46 odst. 1 písm. f) zák. práce byla v dané chvíli správná a jediná možná“, neboť žalobce přes upozornění žalované neprojevil vůli pracovat a plnit si své povinnosti (ale „zjevně jen chtěl zachovat svůj pracovní poměr“), a protože pro použití výpovědního důvodu podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) zák. práce žalovaná v té době neměla dostatek informací a podkladů. Podle názoru dovolatelky odvolací soud dostatečně nevyhodnotil souvislosti, které vedly žalovanou k podání výpovědi, a „zabýval se v dané věci pouze aplikací výpovědních důvodů podle ust. §46 odst. 1 písm. d) nebo f) zák. práce“, aniž by uvážil, že jeho závěr, kdyby byl akceptován, „by dával jednoznačně návod a vzor obdobným případům pro neplnění základních pracovních povinností zaměstnanců“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání do jeho měnícího výroku ve věci samé, které je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, není opodstatněné a že do výroku o nákladech řízení není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění v tomto směru dovolatelka nenapadá), že žalobce byl u žalované v pracovním poměru na dobu neurčitou od 1.8.1998 jako „učitel 2. st.“. Ode dne 18.1.2001 byl uznán práce neschopným a dne 7.1.2002 byl rozhodnutím Okresní správy sociálního zabezpečení ve Žďáře nad Sázavou uznán plně invalidním „dle §39 odst. 1 písm. a) zák. č. 155/95 Sb. v platném znění“, neboť „z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výděleční činnosti nejméně o 66%“. Dne 17.1.2002 byla pracovní neschopnost žalobce z důvodu uplynutí podpůrčí doby ukončena, žalobce však odmítal nastoupit do zaměstnání s odůvodněním, že pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav prozatím není schopen vykonávat dosavadní práci. Dopisem ze dne 11.2.2002 dala žalovaná žalobci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce pro závažné porušení pracovní kázně, které spatřovala v tom, že žalobce od ukončení pracovní neschopnosti „do dne 11.2.2002 nenastoupil do zaměstnání“, přičemž „zaměstnavatel a odborový orgán v souladu s ust. §40 odst. 5 vl. nař. 108/94 Sb., platném znění rozhodl o neomluvené absenci ve dnech 18.1. - 11.2.2002“.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - s ohledem na to, že žalovaná dala žalobci výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne 11.2.2002, který žalobce převzal téhož dne - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.3.2002 [tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)] - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení pracovní kázně; pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně lze dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.
Jak vyplývá z ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce lze tam uvedených výpovědních důvodů použít jen tehdy, jestliže se zaměstnanec dopustil porušení pracovní kázně. Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními §73, §74, §75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity.
S názorem dovolatelky, že žalobce „zcela evidentním a jasným způsobem porušil pracovní kázeň“, jestliže poté, co mu byla dne 17.1.2002 ukončena pracovní neschopnost, nenastoupil do zaměstnání a nezačal plnit své pracovní povinnosti, nelze souhlasit.
Povinnost zaměstnance, ode dne kdy vznikl pracovní poměr, podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní době patří - jak žalovaná zdůrazňuje v dovolání - mezi základní povinnosti zaměstnance [§35 odst. 1 písm. b), §73 odst. 1 písm. a), b) zák. práce]. Opomíjí však, že naproti tomu zaměstnavatel je mimo jiné povinen nepřipustit, aby zaměstnanec vykonával práce, jejichž výkon by neodpovídal jeho schopnostem nebo zdravotní způsobilosti [§133 odst. 1 písm. e) zák. práce]. Z uvedeného je zřejmé, že porušení pracovní kázně tím, že podle pokynu zaměstnavatele odmítá v pracovní době osobně konat práce podle pracovní smlouvy (nebo vůbec nastoupit do práce a být přítomen na svém pracovišti), se může zaměstnanec dopustit mimo jiné jen tehdy, má-li podle pokynu zaměstnavatele vykonávat ty práce, pro jejichž výkon je (objektivně) zdravotně způsobilý. Odmítnutí výkonu práce, byť dohodnuté v pracovní smlouvě, pro jejíž výkon není zaměstnanec zdravotně způsobilý, tedy není porušením pracovní kázně, a tudíž ani důvodem pro výpověď z pracovního poměru pro porušení pracovní kázně podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30.3.1979, sp. zn. 5 Cz 12/79, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 31, ročník 1980). Obdobně - s ohledem na shora podaný výklad – nemůže být posouzena jako neomluvená (a tedy porušení pracovním kázně) ani případná nepřítomnost zaměstnance v práci, kterou zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu (objektivně) není schopen vykonávat.
V projednávané věci bylo – jak výše uvedeno - zjištěno, že žalobce poté, co jeho ošetřující lékař z formálních důvodů (po uplynutí podpůrčí doby) ukončil jeho pracovní neschopnost ke dni 17.1.2002, odmítl nastoupit do zaměstnání na své pracoviště s odůvodněním, že pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav prozatím není schopen vykonávat dosavadní (dohodnutou) práci učitele. Žalovaná následně v dohodě s příslušným odborovým orgánem rozhodla o tom, že nepřítomnost žalobce v práci ve dnech 18.1. - 11.2.2002 je neomluvenou absencí. Pro závěr o tom, zda se žalobce tímto jednáním (kterým žalovaná odůvodnila předmětnou výpověď z pracovního poměru ze dne 11.2.2002) dopustil porušení pracovní kázně, bylo nezbytné postavit najisto, zda žalobce byl nebo nebyl ve dnech 18.1. - 11.2.2002 vzhledem ke svému zdravotnímu stavu schopen (způsobilý) vykonávat práci podle pracovní smlouvy („učitel 2. st.“). Pro uvedený závěr přitom není podstatné, zda jeho pracovní neschopnost ošetřující lékař ukončil ryze z formálních důvodů po uplynutí podpůrčí doby, ale pouze zjištění, zda zdravotní stav žalobce umožňoval, aby konal ty práce, ke kterým byl podle pracovní smlouvy povinen.
V daném případě objektivizace vztahu práce, kterou žalobce dosud vykonával, k jeho zdravotnímu stavu nepochybně vyplývá z rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení ve Žďáře nad Sázavou vydaného před vytčenou nepřítomností žalobce v práci dne 7.1.2002, jímž byl žalobce uznán plně invalidním podle ustanovení §39 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb. s odůvodněním, že „z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výděleční činnosti nejméně o 66%“. Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že z tohoto rozhodnutí, kterým „je soud vázán podle §135 odst. 2 věty druhé o.s.ř.“ (správně - z něhož soud vychází), je třeba „bez dalšího dovodit, že žalobce nebyl výkonu dosavadní práce podle pracovní smlouvy v důsledku svého zdravotního stavu schopen“. Za tohoto stavu je tedy odůvodněn závěr, že zdravotní stav žalobce v rozhodné době neumožňoval (vylučoval) plnění povinnosti vyplývající z ustanovení §35 odst. 1 písm. b) zák. práce, tj. podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní době, a že proto - jak správně dovodil odvolací soud - „jednání žalobce, které bylo důvodem předmětné výpovědi z pracovního poměru, není porušením pracovní kázně“, pro které by žalovaná mohla se žalobcem platně rozvázat pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Z vyjádření dovolatelky, že rozsudek odvolacího soudu „napadá ve všech jeho výrocích“, vyplývá, že žalovaná podává dovolání rovněž proti části rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).
Protože dovolání v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované proti výroku o nákladech řízení - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady, které by byly účelně vynaloženy na obranu jeho práva, nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný .
V Brně 10. října 2006
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu