ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.2832.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 2832/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. L. F., zastoupeného advokátem, proti žalované R. s. s. a.s. o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o 83.834,30 Kč s úrokem z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 18 C 139/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2004, č.j. 36 Co 8/2004-88, takto:
I. Dovolání žalobce proti výroku rozsudku městského soudu, kterým byl změněn rozsudek obvodního soudu tak, že byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti „okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 16. 5. 2001 (správně 15. 5. 2001)“ a na zaplacení částky 83.834,30 Kč s příslušenstvím, se zamítá; v dalším se dovolání žalobce odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 15. 5. 2001 žalovaná sdělila žalobci, že s ním „ukončuje pracovní poměr okamžitě podle §53 odst. 1 písm. b) zák. práce“ pro porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že, ačkoliv byl „náměstkem Ing. J. informován o tom, že po dobu jeho výpovědní doby bude nadále řídit činnost vyplývající z jeho náplně práce přímo z centrály“, a byl jeho nadřízeným Ing. M. K. vyzván, aby odevzdal služební vůz, mobilní telefon a notebook, tento příkaz neuposlechl, odmítl vydat tyto předměty zpět, odjel na jednání mimo místo pravidelného pracoviště, z tohoto jednání se již nevrátil na pracoviště a odjel na další jednání, o nichž svého nadřízeného neinformoval, nereagoval na výzvu zaměstnavatele ke zrušení svých aktivit mimo centrálu a neuposlechl jeho příkazu k návratu zpět na pracoviště.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že „rozvázání pracovního poměru jeho okamžitým zrušením výpovědí danou žalovanou dne 16. května 2001 žalobci“ je neplatné, a aby bylo žalované uloženo zaplatit mu náhradu mzdy ve výši 83.834,30 Kč s úrokem z prodlení 10% z uvedené částky za období od 1. 7. 2001 do dne úhrady. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 30. 4. 2001 osobně doručil žalované výpověď z pracovního poměru bez udání důvodu a termínu skončení pracovního poměru a dne 15. 5. 2001 byl bez jakéhokoliv předchozího upozornění povolán k vedoucímu zaměstnanci žalované Ing. K., který mu ústně sdělil, že má okamžitě vrátit určeným zaměstnancům služební osobní automobil, přenosný počítač a mobilní telefon. Žalobce to odmítl s tím, že uvedené pracovní předměty mu byly předány z rozhodnutí představenstva za účelem plnění pracovních povinností, kterých nebyl zproštěn, a následující den má vykonat služební cestu, kde jsou již zajištěna jednání se zástupci klientů, a proto uvedené předměty na této pracovní cestě potřebuje; předá je okamžitě, pokud mu bude dán písemný příkaz k jejich vrácení. Následně oznámil žalované obvyklým způsobem svůj odjezd na služební cestu, v jejímž průběhu byl telefonicky kontaktován ředitelkou odboru řízení lidských zdrojů, a nakonec jí byl z této cesty telefonicky odvolán. Po návratu na pracoviště mu byla Ing. J. sdělena „okamžitá výpověď z pracovního poměru“ z důvodu hrubého porušení pracovních povinností. Protože v písemném vyhotovení nebyl dostatečně konkrétně skutkově vymezen důvod, odmítl ji žalobce převzít. „Výpověď“ považuje za neplatnou, neboť důvod tam uvedený neexistuje. Protože žalovaná mu znemožnila konat práci po dobu výpovědní doby, jejíž lhůta po řádné výpovědi dané žalobcem trvala od 1. 5. 2001 do 30. 6. 2001, považuje to žalobce za překážku v práci na straně zaměstnavatele a požaduje za tuto dobu náhradu mzdy.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 27. 9. 2001, č.j. 18 C 139/2001-21, rozhodl o části předmětu řízení tak, že se určuje, že „okamžité zrušení pracovního poměru výpovědí danou žalovanou dne 16. 5. 2001 žalobci“ je neplatné. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce se dopustil porušení pracovní kázně, jestliže předměty, které mu byly svěřeny k výkonu povolání, na základě již ústně sděleného příkazu nevrátil. Toto porušení pracovní kázně však nehodnotil jako „zvlášť závažné“ s ohledem na to, že nedošlo ke změně pracovní náplně žalobce, jež spočívala především v tom, že vyjížděl na různá jednání, a že jeho obava, že by po odevzdání všech těchto věcí nemohl řádně plnit své pracovní úkony, nebyla zcela bezdůvodná. Skutečnost, že po vydání písemného příkazu věci okamžitě předal, podporuje jeho tvrzení, že písemný příkaz vyžadoval jen proto, aby se nevystavoval nebezpečí, že s ním bude touto formou rozvázán pracovní poměr pro neplnění povinností, jež byly v jeho pracovní náplni.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 9. 2002, č.j. 15 Co 243/2002-46, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že bez povšimnutí ponechal skutečnost, že v žalobním návrhu převzatém do výroku napadeného rozsudku jsou směšovány dva různé způsoby ukončení pracovního poměru, a sice výpověď a okamžité zrušení pracovního poměru. Nesprávně dále soud prvního stupně zkoumal, zda porušení pracovních povinností lze hodnotit jako „zvlášť závažné“, ač zákoník práce pojem „zvlášť závažného“ porušení pracovní kázně nezná. Navíc v odůvodnění rozsudku „zcela pominul výklad o tom“, které skutečnosti má za prokázané a které nikoliv ohledně dalších vytýkaných skutků, a rozsudek též postrádá jakékoliv hodnocení důkazů ohledně těchto skutků. Uložil soudu prvního stupně, aby postupem podle §43 o.s.ř. odstranil vadu žaloby (její nejasnost) a aby opětovně zhodnotil provedené důkazy podle zásad uvedených v ustanovení v §132 o.s.ř., přičemž je třeba postavit na jisto, zda se žalobce dopustil všech vytýkaných skutků, a poté aby posoudil, zda došlo k porušení pracovní kázně, které lze kvalifikovat jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem.
Obvodní soud pro Prahu 3 - poté, co připustil změnu žaloby tak, aby bylo určeno, že „ukončení pracovního poměru žalobce okamžitým zrušením podle §53 zák. práce dne 16. 5. 2001 žalovanou“ je neplatné – rozsudkem ze dne 27. 3. 2003, č.j. 18 C 139/2001-57, určil, že „ukončení pracovního poměru žalobce okamžitým zrušením podle §53 zák. práce dne 16. 5. 2001 žalovanou“ je neplatné, uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě mzdy 83.834,30 Kč s 10% úrokem z prodlení od 1. 7. 2001 do zaplacení a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 34.216,- Kč „na účet“ zástupce žalobce. Dospěl k závěru, že žalobce sice porušil pracovní kázeň, když na výzvu (ústní příkaz Ing. K. „ a zřejmě i Ing. J. a Ing. Š.“) nevrátil předměty, které mu byly svěřeny k výkonu povolání, a „nepochybně“ také neuposlechl výzvu Ing. Š. k návratu do ústředí. Vzhledem k tomu, že ale nedošlo ke změně jeho pracovní náplně, nepovažoval toto jednání za zvlášť hrubé porušení pracovní kázně. Kdyby totiž žalobce tyto výzvy uposlechl, je sporné, jakou práci by mohl ve zbývajícím období po ukončení pracovního poměru vykonávat, a navíc mu tyto pokyny při ukončení pracovního poměru výpovědí z jeho strany nebyly dány písemně tak, jak je obvyklé. Protože žalobce současně uplatnil nárok na náhradu mzdy za dobu trvání překážek v práci na straně zaměstnavatele (v době od 17. 5. do 30. 6. 2001) a za nevyčerpanou dovolenou za totéž období a žalovaný výši uplatněného nároku nezpochybnil, žalobci i v této části žaloby vyhověl.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 2. 2004, č.j. 36 Co 8/2004-88, rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobu na určení neplatnosti „okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 16. 5. 2001 (správně 15. 5. 2001)“ a na zaplacení částky 83.834,30 Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 4.360,- Kč. Stejně jako soud prvního stupně dovodil, že žalobce „nepochybně porušil“ pracovní kázeň tím, že přes výslovný příkaz svého nadřízeného odjel na jednání mimo P., že nerespektoval ani výzvu Ing. Š., která ho k pokynu Ing. K. kontaktovala na služební telefon a vyzvala ho k okamžitému návratu na pracoviště, a že nerespektoval pokyny svých nadřízených k vrácení auta, mobilního telefonu a počítače. Vycházel přitom z toho, že z výpovědi Ing. J. (jehož výslech v odvolacím řízení zopakoval), který v době, kdy žalobce dal žalované výpověď, byl ve funkci místopředsedy představenstva a náměstka generálního ředitele a byl pověřen spravovat i úsek, na kterém pracoval žalobce, vyplynulo, že žalobce v přítomnosti Ing. Š. informoval, že sám řídí jeho úsek, že jeho bezprostředním nadřízeným je Ing. K. a že právě Ing. J. je jeho další nařízený. Dal mu též jednoznačný příkaz, aby v době výpovědi nevyjížděl na pracovní cesty a zdržoval se pouze na centrále společnosti; kdyby měl někam vyjet, je to možné pouze na základě příkazu Ing. K. Žalobce nerespektoval ani pokyn svého přímého nadřízeného Ing. K., aby plánované dvě služební cesty zrušil a vrátil svěřené předměty. Při úvaze, zda se v případě žalobce jednalo o porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, vzal odvolací soud v úvahu i významnou funkci bankovního experta, kterou žalovaný zastával na důležitém pracovišti žalované. Mají-li totiž vedoucí zaměstnanci takovou společnost řídit, musí mít jistotu, že jejich pokyny – zejména zásadnější povahy – budou podřízenými v plném rozsahu splněny. Vedení žalované mělo zájem na tom, aby poté, co žalobce dal výpověď, v jednáních nepokračoval a do dalších jednání nevstupoval. S tím souvisel i pokyn k odvolání služebních cest a vrácení osobního auta, počítače a mobilního telefonu, které žalobce přes opakované výzvy nerespektoval.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že soud nevzal v úvahu zejména skutečnost, že „vedení žalované mu nevyjádřilo své přání, deklarované soudu ve výpovědi Ing. J., relevantním a dostatečně průkazným způsobem, po dobu výpovědní lhůty mu nezměnilo pracovní činnost a z ní vyplývající pracovní odpovědnost ani kompetence“. Odvolací soud nevzal v úvahu ani skutečnost, že v období od počátku výpovědní doby do 15. 5. 2001 žalobce svoji činnost realizoval nezměněně podle pokynů jeho nadřízeného náměstka Ing. T. Žalovaná nedoložila, od kterého data Ing. J. převzal řízení žalobcovy činnosti, když z předchozích výsledků dokazování je zřejmé, že jeho nadřízeným byl Ing. T. Odvolací soud navíc podle jeho názoru rozhodl o „zvlášť závažném“ porušení pracovní kázně v rozporu se stávající judikaturou, když žalobcovu činnost realizovanou v zájmu žalované a v její prospěch postavil „na úroveň kriminálním a jiným násilným deliktům“, které v pracovněprávní judikatuře odůvodňují okamžité zrušení pracovního poměru. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a „potvrdil rozsudek nalézacího Obvodního soudu pro Prahu 3 z 27.3.2003, č.j. 318 C 139, nebo, aby mu věc vrátil k dalšímu řízení“.
Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobce bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto, případně zamítnuto, neboť žalobce porušil pokyny zaměstnavatele, tj. nadřízených Ing. K. a Ing. J., a odvolací soud správně shledal z jeho strany porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Protože vady uvedené v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř. ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci nebyly dovolatelem tvrzeny ani zjištěny, přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu toliko z důvodů uplatněných dovoláním (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolatel v prvé řadě zpochybňuje, že by nesplnil příkazy svých nadřízených, když vychází ze závěru, že jeho nadřízeným byl náměstek Ing. T. a nikoliv Ing. J. Zpochybňuje tím shodné skutkové závěry soudů obou stupňů, že jeho nadřízenými byli jak Ing. K. tak místopředseda představenstva a náměstek generálního ředitele Ing. J.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst.1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkové zjištění o tom, že nadřízeným žalobce byl jak Ing. K., tak Ing. J., odvolací soud učinil – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí – z výsledků dokazování, zejména z opakované výpovědi Ing. J., ale též z výpovědí Ing. Š. a Ing. K., jež hodnotil stejně jako soud prvního stupně. Tento závěr ostatně koresponduje s výpovědí samotného žalobce, který před soudem prvního stupně při jednání dne 16. 8. 2001 uvedl: „Když jsem se v úterý ráno dostavil, tak mi Ing. K., jako nadřízený, sdělil….“, a s tím, že na písemný pokyn Ing. J. J. svěřené předměty vrátil, tedy, že pokyn tohoto vedoucího pracovníka jako svého nadřízeného respektoval. Podle obsahu spisu (provedených důkazů, přednesů účastníků a toho, co za řízení před soudy vyšlo jinak najevo) nelze důvodně dovozovat, že by soudy vzaly v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, že by pominuly rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo že by v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti byl logický rozpor, popřípadě, že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Uvedené skutkové zjištění soudů tedy má oporu v provedeném dokazování.
Dovolatel dále namítá, že odvolací soud posoudil porušení pracovní kázně jako „zvlášť závažné“, když jeho jednání „postavil na úroveň kriminálním a jiným násilným deliktům, které v pracovněprávní judikatuře odůvodňuje okamžité zrušení pracovního poměru“. S tímto tvrzením dovolací soud nesouhlasí.
Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že žalovaná se žalobcem pracovní poměr okamžitě zrušila dopisem ze dne 15. 5. 2001 – posuzovat podle zákona č. 65/1965, zák. práce. ve znění do 30. 5. 2001, tj. to dne, než nabyl účinnosti zákon č. 177/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 227/2000 Sb. , a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení §53 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel může zrušit pracovní poměr okamžitě jen výjimečně, a to pouze tehdy,
a) byl-li zaměstnanec pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu delší než jeden rok, nebo byl-li pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin spáchaný při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu nejméně šesti měsíců,
b) porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Názor, že porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru jen tehdy, jestliže jednání zaměstnance lze srovnat s jednáním naplňujícím skutkovou podstatu úmyslného trestného činu spáchaného při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, za nějž by byl zaměstnanec odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dobu nejméně šest měsíců, je judikaturou soudu považován za nesprávný (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1615/2001, uveřejněného pod č. 133 v časopise Soudní judikatura, ročník 2002). Ze samotné skutečnosti, že v ustanovení §53 odst. 1 zák. práce je uvedeno více důvodů, pro které zaměstnavatel může se zaměstnancem okamžitě zrušit pracovní poměr, totiž nelze dovozovat, že postihují v zásadě stejné jednání nebo opomenutí zaměstnance. Zatímco účelem ustanovení §53 odst. 1 písm. a) zák. práce je umožnit zaměstnavateli okamžité zrušení pracovního poměru se zaměstnancem, který spáchal úmyslný trestný čin a který stejně u zaměstnavatele nemůže pracovat proto, že byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce sleduje možnost okamžitého zrušení pracovního poměru tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň (a to i z nedbalosti), jestliže jeho jednání dosáhlo intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Ze srovnání jednotlivých důvodů, pro které lze okamžitě zrušit pracovní poměr, vyplývá, že důvod uvedený v ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce má postihnout takovou situaci, na níž nedopadá důvod uvedený v ustanovení §53 odst. 1 písm. a) zák. práce, tedy i takové jednání či opomenutí zaměstnance, které nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu. Jedná se tedy o dva zcela samostatné a spolu nesouvisející důvody skončení pracovního poměru. Proto pro okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce není nezbytné, aby stupeň intenzity porušení pracovní kázně dosáhl „úroveň kriminálních a jiných násilných deliktů“, jak se domnívá dovolatel.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože – jak výše uvedeno - nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Žalobce podává dovolání - jak výslovně uvádí – „do všech výroků“ rozsudku odvolacího soudu, tedy také do výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech odvolacího řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. §237 až §239 o.s.ř.). Přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení §237, §238 a §238a o.s.ř. není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení §239 o.s.ř., protože nejde o případy v něm uvedené. Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Protože dovolání v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti výroku o nákladech řízení - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by tak měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. listopadu 2006
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu