ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.2929.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 2929/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci dědictví po M. H., za účasti 1) A. S., zastoupené advokátem, 2) M. H., zastoupeného advokátem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. D 1220/99, o dovolání Aleny Stýblové proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2003, č. j. 24 Co 106/2003-124, takto:
Dovolání Aleny Stýblové se odmítá.
Odůvodnění:
Řízení o dědictví po Miloslavu Hlobilovi, zemřelém dne 20.6.1999 (dále též jen „zůstavitel“), bylo zahájeno usnesením vydaným Obvodním soudem pro Prahu 6 dne 30.8.1999, č. j. D 1220/99-2. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstaviteli byl pověřen JUDr. E. K., notář se sídlem v P. (§38 o.s.ř.).
Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 15.6.2001, č. j. D 1220/99-81, neschválil dohodu o vypořádání dědictví po zůstaviteli, „která byla dne 14.11.2000 uzavřena před pověřeným soudním komisařem mezi poz. dcerou A. S. … a poz. synem M. H. … jakožto dědici ze zákona I. skupiny“.
K odvolání Aleny Stýblové Městský soud v Praze usnesením ze dne 29.3.2002, č. j. 24 Co 36/2002-103, usnesení soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vycházel ze závěru, že v posuzovaném případě „byl sice pořízen soupis aktiv a pasiv dědictví, ale o obecné ceně majetku, výši dluhů a čisté hodnotě dědictví dosud rozhodnuto nebylo“, a je proto „předčasné rozhodovat o schválení či neschválení dohody o vypořádání dědictví“.
Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 1.11.2002, č.j. D 1220/99-111, určil „obvyklou“ cenu majetku zůstavitele částkou 80.731,95 Kč, výši zůstavitelových dluhů částkou 19.204,- Kč a čistou hodnotu dědictví po zůstaviteli částkou 61.527,95 Kč. Vycházel ze závěru, že „obvyklá cena majetku, výše dluhů a čistá hodnota dědictví byla určena shodně se soupisem aktiv a pasiv dědictví“; že zjištění soudu vycházejí „z výpovědí účastníků řízení, ze sdělení Č. s., a.s., ze sdělení Č. o. b., a.s., ze sdělení SCP P., ze zprávy České správa sociálního zabezpečení P. a ze zprávy U. K. v P.“; že „cenné papíry patřící do dědictví byly oceněny dle kurzu R-MS platného v den úmrtí zůstavitele“; že „do pasiv dědictví byly zařazeny náklady pohřbu po odečtení pohřebného ve výši 18.852,- Kč a pohledávka obchodní společnosti C. v.o.s. ve výši 352,- Kč“; že „jiné dluhy zjištěny nebyly“; že „v souladu s ustanovením §175k odst. 3 o. s. ř. nebylo při určení obvyklé ceny, výše dluhů a čisté ceny dědictví přihlédnuto k aktivům, která zůstala mezi účastníky sporná (jedná se především o hotovost ve sporné výši 22.000 Kč, šperky zůstavitelky a aktiva popsaná podrobně v protokolu ze dne 14.11.2000 pod položkami 10, 11,12)“.
K odvolání A. S. Městský soud v Praze usnesením ze dne 30.4.2003, č.j. 24 Co 106/2003-124, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Vycházel ze závěru, že „napadené usnesení vychází ze soupisu nesporných aktiv a pasiv dědictví, který byl proveden dne 1.10.2002 při jednání před soudním komisařem JUDr. E. K.“; že „soupis nesporným aktiv a pasiv vychází i z předchozích zjištění soudu, zejména ze závěru jednání dne 14.11.2000 (č.l. 65 spisu)“; že „podle těchto zjištění zůstalo mezi dědici sporné kapesné ve výši 22.000,- Kč (uváděné původně pod položkou 8 soupisu aktiv ze dne 14.11.2000), šperky (sporné i při jednání dne 14.11.2000), televizor značky Sony (původně pod položkou 10 soupisu ze dne 14.11.2000), obrazy (původně položka 11 soupisu z 14.11.2000) a finanční prostředky vybrané z vkladních knížek (původně položka 12 soupisu z 14.11.2000)“; že „tyto sporné položky soud prvního stupně při vydání napadeného usnesení podle §175 odst. 3 o. s. ř. správně nevzal na zřetel a zohlednil pouze položky nesporné“; že „poz. dcera nyní v odvolání zpochybňuje veškerá aktiva a pasiva dědictví“; že „o spornost aktiv či pasiv dědictví ve smyslu §175k odst. 3 o.s.ř. jde pouze tehdy, jsou-li stanoviska účastníků k zařazení či nezařazení majetku či dluhu do aktiv či pasiv dědictví sporná skutkově, tzn. jsou-li zde odchylné skutkové verze účastníků o majetku (dluhu), přičemž verze alespoň jednoho účastníka odůvodňuje zařazení majetku či dluhu do aktiv či pasiv dědictví a verze jiných účastníků (účastníka) hovoří pro nezařazení majetku či dluhu do aktiv či pasiv dědictví“; že „o takový spor v projednávané věci nejde, když pozůstalá dcera pouze nesouhlasí se zařazením majetku či dluhu do aktiv nebo pasiv dědictví a nepředložila svoji skutkovou verzi, která by odůvodňovala její stanovisko“; že „její odvolací výhrada spočívající v pouhém nesouhlasu se zařazením aktiv či pasiv do dědictví nemůže nic změnit na správných závěrech soudu prvního stupně“.
Proti tomuto usnesení podala A. S. dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítá, že „na základě provedeného dokazování soud druhého stupně učinil nesprávné skutkové závěry a v důsledku toho učinil i nesprávné právní posouzení věci“; že „nesprávné právní posouzení věci je spatřováno ve skutečnosti, že soud druhého stupně nesprávně posoudil její odvolací důvody o tom, že nesouhlasí se zařazením zjištěného majetku a dluhů do aktiv či pasiv dědictví a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 potvrdil s tím, že musí jít o aktiva či pasiva skutkově sporná a že odvolací námitka pozůstalé dcery je vyjádřením pouhého nesouhlasu a soud k ní nemusí přihlížet“; že „nebyla přítomna při sepisu aktiv a pasiv dědictví dne 1.10.2002 a výslovně nesouhlasí se zjištěným stavem aktiv a pasiv, tak, jak jej potvrdil její právní zástupce, neboť například položku aktiv pod č. 7 ji zemřelý otec daroval před svou smrtí“; že „podle §205 odst. 2 o. s. ř. může účastník dědického řízení uvádět nová tvrzení a skutečnosti o majetku náležejícím do dědictví a odvolací soud se musí těmito námitkami zabývat, měl proto vyzvat pozůstalou dceru k doplnění skutkového tvrzení o tom, že činí aktiva a pasiva dědictví spornými, aby tak případně opravil usnesení okresního soudu“; že „nesprávný právní závěr Městského soudu v Praze způsobil, že rozhodnutí je napadeno vadou spočívající v nesprávném právním posouzení“. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že pro postup soudu prvního i druhého stupně v řízení o dědictví je určující okamžik smrti zůstavitele (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 12. a 15. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen „zákon č. 30/2000 Sb.“) a zůstavitel M. H., zemřel dne 20. června 1999, tedy před 31.12.2000, je třeba dovolání v posuzovaném případě i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.) podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky projednal věc bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a po přezkoumání ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Podle ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř. dovolání je též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,
b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e) odvolání odmítnuto,
f) odvolací řízení zastaveno.
Proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, je dovolání přípustné, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením (vydáním) potvrzujícího usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě A. S. dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé.
Protože nejde o potvrzující usnesení ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. d) o.s.ř., a přípustnost dovolání proti tomuto usnesení neplyne ani z ustanovení §238a odst. 1 písm. a), b), c), e) a f) o.s.ř., mohla by přípustnost dovolání podaného proti usnesení odvolacího soudu A. S. v dané věci vyplývat již pouze z ustanovení §239 o.s.ř. nebo by ji mohl zakládat některý z důvodů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Podmínky přípustnosti dovolání stanovené v ustanovení §239 odst. 1 a 2 o.s.ř. však v dané věci nejsou splněny, a to již proto, že odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil a A. S. návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vydáním usnesení odvolacího soudu ani neučinila.
Protože dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by usnesení odvolacího soudu trpělo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., není dovolání v posuzovaném případě přípustné ani z hlediska ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání A. S. – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. dubna 2006
JUDr. Roman Fiala,v.r.
předseda senátu