ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.2972.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 2972/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce F. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému D. D. i. zastoupenému advokátkou, o neplatnost výpovědí z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 193/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2004, č.j. 14 Co 255/2004-69, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.325,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 12.8.2002 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Naplnění důvodu výpovědi spatřoval v tom, že, ačkoli žalobce dne 25.7.2002 na ústředí žalovaného, kam se dostavil na písemnou výzvu, „na výslovný dotaz, zda je zdráv, tedy není v pracovní neschopnosti, před pěti svědky prohlásil, že v pracovní neschopnosti není“, téhož dne zaslal žalovanému doporučeným dopisem potvrzení o své pracovní neschopnosti vystavené ošetřující lékařkou již dne 23.7.2007. Toto jednání žalovaný „kvalifikuje jako závažné porušení pracovní kázně“, neboť žalobce „nejenže zaměstnavatele o své pracovní neschopnosti včas neinformoval a nepředložil mu o ní doklad, který měl k dispozici, ale naopak vědomě před několika svědky lhal a uvedl zaměstnavatele v omyl“.
Dalším dopisem ze dne 6.9.2002 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce „pro nadbytečnost“. Důvod výpovědi žalovaný spatřoval v tom, že poté, co rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17.4.2002 sp. zn. 27 C 149/2001 bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru daná žalovaným žalobci dne 23.4.2001 je neplatná, a s ohledem na oznámení žalobce, že trvá na dalším zaměstnávání, „tedy jeho pracovní poměr trvá i nadále“, „není v družstvu žádné volné místo, které by mohlo být žalobci nabídnuto, a že tedy žalovaný nemá možnost žalobce zaměstnávat“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené výpovědi z pracovního poměru jsou neplatné. Žalobu odůvodnil tím, že výpověď ze srpna 2002 („pravděpodobně“ ze dne 12.8.2002) mu „nebyla ve smyslu příslušných ustanovení ZP řádně doručena“, neboť žalobce si není vědom skutečnosti, že by mu žalovaný prostřednictvím pošty či jiným způsobem jakoukoliv výpověď v srpnu roku 2002 doručil nebo se alespoň doručit pokusil, a „pokud se žalobce k předmětné výpovědi vyjadřuje, vychází z ústních informací podaných mu žalovaným a jeho právním zástupcem“. Kromě toho je výpověď ze srpna 2002 podle názoru žalobce neplatná i proto, že „nebyly dodrženy podmínky ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce“, a navíc v době, kdy mu měla být doručena, byl v pracovní neschopnosti. Neplatnost výpovědi ze dne 6.9.2002 pak žalobce spatřoval v tom, že žalovaný ve smyslu ustanovení §46 odst. 2 zák. práce nenabídl žalobci žádnou jinou vhodnou práci (ani možnost průpravy), ačkoli „měl k dispozici místa odpovídající kvalifikaci a zařazení žalobce, případně mohl žalobci zajistit přípravu na výkon jiné vhodné práce“.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 24.3.2004, č.j. 27 C 193/2002-42 určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem žalovaného ze dne 12.8.2002 je neplatná, žalobu na určení neplatnosti výpovědi ze dne 6.9.2002 zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 1.000,- Kč k rukám „jeho právního zástupce“ a že žalobce je povinen zaplatit státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč. Soud prvního stupně zabývaje se v první řadě - jako otázkou předběžnou - právními účinky výpovědi dané žalobci žalovaným dne 25.7.2002 (která předcházela oběma předmětným výpovědím, ale jejíž platnost nebyla napadena) dovodil, že pracovní poměr účastníků na jejím základě skončil „v souladu s ust. §45 zák. práce“ k 31.10.2002 a že „vzhledem k tomu je relevantním dále se zabývat otázkou neplatnosti výpovědí daných žalovaným žalobci dopisy ze dne 12.8.2002 a 6.9.2002, protože v době jejich učinění pracovní poměr mezi účastníky trval“. Podle názoru soudu prvního stupně se žalobce jednáním vytčeným ve výpovědi ze dne 12.8.2002 „dopustil porušení pracovní kázně“, neboť „úmyslným způsobem porušil povinnost uloženou §23 odst. 1 nařízení vlády č. 108/1994 Sb.“, které ukládá zaměstnanci bez zbytečného průtahu uvědomit zaměstnavatele o neočekávané překážce v práci. Ovšem vzhledem k tomu, že „se žalobcem po dlouhou dobu trvání pracovního poměru u žalovaného nebyly žádné problémy, naopak žalobce zastával u žalovaného i nejvyšší funkce ve vedení“, „má soud zato“, že uvedené porušení pracovní kázně „nedosahuje intenzity závažného porušení pracovní kázně“ ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce a že proto je výpověď daná žalobci dne 12.8.2002 neplatná. Ohledně výpovědi ze dne 6.9.2002 dané žalobci podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce pak shledal, že „vzhledem k povaze organizační změny“ přijaté dne 23.4.2001 představenstvem žalovaného, spočívající ve zrušení jednoho místa prodejce nových vozů, se žalobce (pracující u žalovaného od 1.2.2001 jako „prodejce nových vozů“) stal dnem 23.4.2001 pro žalovaného nadbytečným a že „tato nadbytečnost je zjevně v příčinné souvislosti s rozhodnutím představenstva ze dne 23.4.2001“. Protože žalovaný „svým jednáním neporušil ani ustanovení o splnění nabídkové povinnosti“ (§46 odst. 2 zák. práce) dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaný dal žalobci dne 6.9.2002 platnou výpověď z pracovního poměru „respektujíce všechna zákonná ustanovení“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15.10.2004, č.j. 14 Co 255/2004-69 rozsudek soudu prvního stupně „v napadeném zamítavém výroku“ (tj. ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané žalobci dopisem žalovaného ze dne 6.9.2002) potvrdil, ve výroku o nákladech řízení změnil tento rozsudek tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 5.225,- Kč k rukám advokátky JUDr. J. Z. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že postupoval správně, jestliže posuzoval platnost výpovědí z pracovního poměru ze dne 12.8.2002 a 6.9.2002, neboť, i když jim předcházela ještě výpověď žalovaného ze dne 25.7.2002, jejíž platnost nebyla napadena (a proto na jejím základě pracovní poměr účastníků skončil uplynutím výpovědní doby dne 31.10.2002), byly obě předmětné výpovědi dány žalobci v době, kdy jeho pracovní poměr trval. Zabývaje se dále jen platností výpovědi z pracovního poměru dané žalobci dopisem žalovaného ze dne 6.9.2002 podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce (výpověď ze dne 12.8.2002 již nebyla předmětem odvolacího řízení) ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že se žalobce (pracující u žalovaného jako „prodejce nových vozů“) „v důsledku rozhodnutí čtvrté schůze představenstva žalovaného z 23.4.2002“ o zrušení jednoho místa prodejce nových vozů stal pro žalovaného nadbytečným a že mezi rozhodnutím žalovaného o organizační změně a nadbytečností žalobce je dána příčinná souvislost, kdy „je pak zcela na žalovaném, aby sám určil, který ze zaměstnanců se stane v důsledku této organizační změny nadbytečným“. Jelikož žalobce s ohledem na svůj zdravotní stav nemohl zastávat žádné z míst, na které žalovaný v období, kdy byla žalobci dne 6.9.2002 dána výpověď, přijal nové zaměstnance, a protože jinými volnými místy žalovaný „v rozhodné době“ nedisponoval, byla podle názoru odvolacího soudu ze strany žalovaného splněna rovněž nabídková povinnost podle ustanovení §46 odst. 2 zák. práce. Námitku žalobce, že výpověď ze dne 6.9.2002 nebyla míněna vážně (a proto je neplatná), odmítl s odůvodněním, že se o případ nedostatku vážnosti vůle nejedná, neboť – jak vyplývá z provedeného dokazování – dal žalovaný žalobci tuto výpověď „pro jistotu“ pro případ, že by platnost předchozí výpovědi ze dne 12.8.2002 byla zpochybněna, přičemž „zákoník práce nezakazuje rozvázat pracovní poměr v době trvání výpovědní doby“. Podle názoru odvolacího soudu nelze souhlasit ani s námitkou žalobce, že výpověď ze dne 6.9.2002 je neplatná z důvodu, že „se příčí dobrým mravům“, neboť – jak odvolací soud zdůraznil – neplatnost výpovědi by mohla způsobit pouze skutečnost, že by se svým obsahem nebo účelem příčila zákonu nebo jej obcházela, nebo se jinak příčila zájmům společnosti [§242 odst. 1 písm. a) zák. práce]; ani o takový případ však v posuzované věci nejde, protože „rozvázání pracovního poměru je výsostným právem každého účastníka pracovněprávního vztahu“ a „jenom ze samotného faktu“, že žalovaný vystavil žalobci potvrzení o zaměstnání, podle kterého pracovní poměr žalobce skončil na základě výpovědi ze dne 12.8.2002, „nelze dovozovat rozpor se zájmy společnosti“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že výpověď daná žalobci dopisem žalovaného ze 6.9.2002 v době trvání výpovědní doby, běžící na základě dříve podané výpovědi ze dne 12.8.2002, „nebyla učiněna vážně a nejedná se o právní úkon ve smyslu příslušných ustanovení“ především s ohledem na skutečnost, že sám žalovaný písemně potvrdil, že výpověď ze dne 6.9.2002 byla žalobci dána pouze „z opatrnosti“, přičemž „veškeré následující úkony žalovaného odkazují k prvé výpovědi (ze dne 12.8.2002)“. Podle názoru dovolatele z jednání žalovaného, „které je učiněno (slovy žalovaného) pouze z opatrnosti“, neplyne jednoznačná vůle ukončit pracovní poměr mezi účastníky; takové jednání „je pouze svého druhu zajišťovacím prostředkem, ovšem zákonem neupravovaným“, a tudíž „jde o jednání naprosto nezpůsobilé pracovní poměr ukončit a k ukončení pracovního poměru nesměřující“. Tento názor žalobce podporuje i dopis žalovaného ze dne 30.9.2002, ze kterého plyne, že žalovaný považoval za platnou a účinnou pouze výpověď ze dne 12.8.2002, a rovněž skutečnost, že žalovaný „v přímém rozporu s výpovědí ze dne 6.9.2002“ vystavil žalobci dne 31.10.2002 potvrzení o zaměstnání, ve kterém uvedl, že pracovní poměr účastníků skončil podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce dne 31.10.2002 (jednoznačně tedy „odkázal“ na výpověď ze dne 12.8.2002). Kromě toho se dovolatel domnívá, že výpověď ze dne 6.9.2002 „lze kvalifikovat jako právní úkon učiněný v rozporu s dobrými mravy a příčící se zájmům společnosti“, neboť tím, že žalovaný nejprve předal žalobci výpověď ze dne 12.8.2002, tuto výpověď jednoznačně považoval za platnou, na základě této výpovědi jednal a teprve následně dal, jak sám uvádí z opatrnosti, druhou výpověď (a to v době, kdy ani neuběhla výpovědní doba výpovědi první), „dopustil se dle názoru žalobce jednání, které není v souladu se zájmy společnosti a je v rozporu s dobrými mravy“. Došlo tím „ke zpochybnění postavení žalobce, který nemohl vědět kdy, jak a proč s ním byl ukončen pracovní poměr a neměl např. možnost poskytnout budoucím zaměstnavatelům relevantní informace a jeho pozice na trhu práce tak byla značně oslabena“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, „neboť se v případě žalobcem označených právních otázek nejedná o otázky zásadního právního významu“, případně aby bylo dovolání zamítnuto, neboť podle jeho názoru je rozsudek odvolacího soudu věcně správný.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolatel mimo jiné namítá, že výpověď z pracovního poměru, kterou mu dal žalovaný dopisem ze dne 6.9.2002 „v době, kdy ještě ani neuběhla výpovědní doba“ odvíjející se od předchozí výpovědi ze dne 12.8.2002, „nebyla učiněna vážně“ a „lze ji kvalifikovat jako právní úkon příčící se zájmům společnosti“, protože ji žalovaný - jak sám písemně potvrdil - dal žalobci pouze „z opatrnosti“ a protože z následujícího jednání a úkonů žalovaného „jednoznačně plynulo, že za platnou považuje předchozí výpověď ze dne 12.8.2002“.
Ustálená soudní praxe v této souvislosti vychází z názoru, že v zákoníku práce ani v jiném právním předpise není stanoveno, že by právní úkon směřující k rozvázání pracovního poměru byl neplatný jen proto, že již dříve byl za účelem rozvázání téhož pracovního poměru učiněn jiný právní úkon. Rozvázání téhož pracovního poměru více právními úkony (učiněnými současně či postupně) zákoník práce ani jiné předpisy nevylučují (nezakazují); jednotlivé právní úkony se pak posuzují samostatně a samostatně také nastávají jejich právní účinky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.9.1997, sp. zn. 2 Cdon 195/97, uveřejněný pod č. 31 v časopise Soudní judikatura, ročník 1998). Nelze proto důvodně dovozovat, že by zaměstnavatel (žalovaný) vědomě nechtěl způsobit skončení (rozvázání) pracovního poměru se zaměstnancem (žalobcem) výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce jen proto, že již dříve učinil právní úkon směřující k rozvázání téhož pracovního poměru [dal zaměstnanci (žalobci) výpověď podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce], a stejně tak nelze sdílet úvahu dovolatele o „právním úkonu příčícím se zájmům společnosti“ [§242 odst. 1 písm. a) zák. práce], jestliže - jak uvedeno výše - neexistuje zákon, popřípadě jiný obecně závazný právní předpis kogentní povahy, který by zaměstnavateli (žalovanému) nedovoloval (zakazoval), aby učinil postupně více právních úkonů, jimiž by se zaměstnancem (žalobcem) rozvázal týž pracovní poměr.
Žalobce v dovolání rovněž vyslovuje názor, že za shora popsané situace se žalovaný dopustil jednání, které „je v rozporu s dobrými mravy“. V uvedené výtce lze spatřovat námitku nedovoleného zneužití výkonu práva na újmu druhého účastníka pracovněprávního vztahu ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 zák. práce, ve znění účinném ke dni 6.9.2002, kdy byla žalobci dána výpověď z pracovního poměru, která je předmětem dovolacího řízení.
I výklad této právní otázky se v judikatuře soudů již v minulosti ustálil. Byl přijat závěr, který je soudní praxí jako správný přijímán, že chování směřující k zákonem předpokládanému výsledku není zneužitím výkonu práva ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 zák. práce, i když je jeho vedlejším následkem vznik majetkové, popř. nemajetkové újmy na straně dalšího účastníka právního vztahu; za zneužití výkonu práva ve smyslu uvedeného ustanovení lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu. (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.6.2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněném pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000). Ve smyslu tohoto názoru by tedy jednání žalovaného bylo možno považovat za zneužití výkonu práva ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 zák. práce pouze tehdy, kdyby bylo „vedeno přímým úmyslem“ způsobit žalobci újmu. V posuzovaném případě však z výsledků dokazování nevyplývá, že by žalovaný (jako zaměstnavatel) tím, že „v době, kdy ještě ani neuběhla výpovědní doba“ odvíjející se od výpovědi ze dne 12.8.2002, dal žalobci „z opatrnosti“ dne 6.9.2002 další výpověď, sledoval především poškození žalobce. Z obsahu spisu se naopak podává, že postup žalovaného, který – jak uvádí ve svém vyjádření k žalobě ze dne 22.12.2003 – „vědom si toho, že v konečném důsledku může zhodnotit intenzitu porušení pracovní kázně pouze soud“, dal žalobci po výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce ze dne 12.8.2002 „z opatrnosti“ dne 6.9.2002 výpověď podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) pro nadbytečnost, má v daném případě své opodstatnění o to spíše, že pracovní poměr účastníků na základě dřívějšího právního úkonu žalovaného (výpovědi ze dne 12.8.2002) skutečně (z důvodu jeho neplatnosti určené pravomocným rozhodnutím soudu) neskončil a že proto přichází v úvahu jako právní důvod zániku pracovního poměru účastníků jeho pozdější právní úkon o rozvázání pracovního poměru (výpověď ze dne 6.9.2002).
Dovodil-li proto odvolací soud, že za situace, kdy žalovaný dal žalobci výpověď ze dne 6.9.2002 „pro jistotu pro případ, že by platnost předchozí výpovědi z pracovního poměru byla zpochybněna“, se „nejedná o případ nedostatku vážnosti vůle“ a ani „nelze dovozovat rozpor se zájmy společnosti“, protože – jak zdůraznil - „rozvázání pracovního poměru je výsostným právem každého účastníka pracovněprávního vztahu“ a „zákoník práce nezakazuje rozvázat pracovní poměr v době trvání výpovědní doby“, bylo ve věci rozhodnuto v souladu s hmotným právem a s ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z vyjádření dovolatele, že rozsudek odvolacího soudu „napadá v plném rozsahu“, vyplývá, že žalobce podává dovolání rovněž proti části rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).
Protože dovolání i v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce napadající rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu“ - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 1.250,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst.1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a čl. II. vyhlášky č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a čl. II. vyhlášky č. 276/2006 Sb.), tedy celkem ve výši 1.325,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalovanému tyto náklady nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovaného v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 19. září 2006
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu