ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.2989.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 2989/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců a) E. V. a b) M. C., zastoupených advokátkou, proti žalovanému O., a.s., o zvláštní příspěvek horníkům a o vzájemném návrhu žalovaného, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 25 C 44/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. března 2005 č.j. 16 Co 21/2005-151, takto:
I. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci b) 19.000,- Kč s příslušenstvím a o zamítnutí vzájemného návrhu žalovaného vůči oběma žalobcům, se odmítá.
II. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci a) 24.000,- Kč s příslušenstvím, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalobci a) 4.885,- Kč a žalobci b) 2.541,- Kč, obojí do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby žalovaný zaplatil každému z nich 9.500,- Kč s příslušenstvím a aby každému z nich platil od 1.6.2001 „do budoucna“ měsíčně částku 1.900,- Kč. Žalobu odůvodnili zejména tím, že po rozvázání pracovního poměru dohodou ze dne 7.7.1995, resp. 31.12.1996, z důvodu naplnění nejvyšší přípustné expozice jim žalovaný poskytoval zvláštní příspěvek horníkům ve výši 1.900,- Kč měsíčně. Dopisem ze dne 25.1.2001 však žalobcům oznámil, že jim od 1.10.2000 zvláštní příspěvek „dle §6 písm. d) zákona č. 98/1987 Sb.“ nenáleží vzhledem k tomu, že vykonávají práci na rizikovém pracovišti v podzemí. Podle názoru žalobců však „postup žalovaného není správný“, neboť sice pracují pro svého zaměstnavatele C. B., s.r.o. v podzemí (na pracovištích žalovaného), avšak pouze na pracovištích 1. a 2. kategorie prašnosti, která jsou podle rozhodnutí orgánů veřejné ochrany zdraví pracovišti nerizikovými. Protože nejde o práci, která by z hlediska rizika prachu byla prací rizikovou, „nebylo naplněno“ ustanovení §3 písm. d) bod 1 zákona č. 98/1987 Sb., a „zastavení výplaty zvláštního příspěvku horníkům je v rozporu s právem“.
Žalovaný se vzájemným návrhem domáhal, aby mu každý ze žalobců zaplatil 5.700,- Kč s 8% úrokem od 16.6.2001 do zaplacení. Uvedl, že Okresní hygienická stanice v K. v dopise č.j. 3809/245/01/Ur ze dne 18.4.2001 konstatovala, že na základě rozhodnutí Okresního hygienika v K. zn. 11821/245.11/97 ze dne 10.9.1997, určeného pro společnost C. B., s.r.o., pracovníci, kteří dosáhli 100% NPE, nesmí nadále pracovat na pracovištích v podzemí. Z toho vyplývá, že žalobci od 1.10.2000 začali pracovat u C. B., s.r.o. na rizikovém pracovišti v podzemí a že jim od tohoto data nenáleží zvláštní příspěvek horníkům. Protože žalovaný zastavil jeho výplatu až od 1.1.2001, požaduje po žalobcích vrácení přeplatku.
Okresní soud v Karviné (poté, co žalobci vzali zpět žalobu ohledně placení částky 1.900,- Kč měsíčně od 22.1.2002, resp. 1.11.2001 od budoucna) rozsudkem ze dne 1.10.2004 č.j. 25 C 44/2001-132, ve znění usnesení ze dne 25.10.2004 č.j. 25 C 44/2001-138, zastavil řízení ohledně požadavku, aby žalovaný platil od 22.1.2002 žalobci a) a od 1.11.2001 žalobci b) „do budoucna“ měsíčně částku 1.900,- Kč, žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci a) 24.000,- Kč s 8 % úrokem z částky 9.500,- Kč od 25.8.2001 do zaplacení a 5,5% úrokem z částky 14.500,- Kč od 27.5.2002 do zaplacení a žalobci b) 19.000,- Kč s 8 % úrokem z částky 9.500,- Kč od 25.8.2001 do zaplacení a 5,5% úrokem z částky 9.500,- Kč od 27.5.2002 do zaplacení, vzájemný návrh žalovaného zamítl a žalovanému uložil, aby zaplatil žalobcům náklady řízení ve výši 23.306,- Kč k rukám advokátky a České republice na účet Okresního soudu v Karviné náklady řízení ve výši 8.817,- Kč; současně vyslovil, že „soud po právní moci tohoto rozsudku vrátí z účtu Okresního soudu v Karviné žalobci a) soudní poplatek 2.640,- Kč, žalobci b) soudní poplatek 3.040,- Kč a žalovanému soudní poplatek 600,- Kč. Ve věci samé vycházel ze znaleckého posudku Doc. MUDr. E. H., CSc., a výpovědi svědka RNDr. J. U. (vedoucího oddělení hygieny práce v hornictví a energetice krajské hygienické stanice), podle kterých žalobci u C. B. s.r.o. pracovali v I. nebo II. kategorii rizika prašnosti a že „s ohledem na koncentraci prachu s fibrogenním účinkem v pracovním ovzduší se nejednalo o práci rizikovou ve smyslu platných předpisů“. Vzhledem k tomu dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci, kteří ukončili u žalovaného pracovní poměr v zaměstnání I. kategorie pro dosažení nejvyšší přípustné expozice dne 7.7.1995, resp. 31.12.1996, byli poté znovu zaměstnáni u zaměstnavatele se stálým pracovištěm v podzemí, na kterém však „nevykonávali rizikové práce“, a proto nebyly dány podmínky pro zánik nároku ve smyslu ustanovení §3 písm. d) bod 1 zákona č. 98/1987 Sb. „Opačný závěr nelze dovozovat ani z toho“, že rozhodnutí Okresního hygienika v K. ze dne 10.9.1997 závazné pro firmu C. B. s.r.o. zakazuje pracovníkům, kteří dosáhli 100% NPE, práci na pracovištích v podzemí, neboť práce žalobců „obecně hodnocená orgány ochrany veřejného zdraví jako neriziková nemůže být hodnocena zároveň jako riziková, např. proto, že příslušný zaměstnanec má dovršenou 100% NPE“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22.3.2005 č.j. 16 Co 21/2005-151 rozsudek soudu prvního stupně „v napadené části v odstavcích III., IV., V., VI., VII. a XI.“ (tj. ve vyhovujících výrocích o věci samé, ve výrocích o zamítnutí vzájemného návrhu a ve výrocích o nákladech řízení účastníků a státu) potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit na nákladech odvolacího řízení žalobci a) 8.396,- Kč a žalobci b) 6.981,- Kč, obojí k rukám advokátky. Odvolací soud v první řadě odmítl námitku žalovaného, že každá práce v zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví se stálým pracovištěm v podzemí je rizikovou prací, s odůvodněním, že od 1.1.2001 se rizikovou prací podle ustanovení §39 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb. rozumí práce zařazené do III. a IV. kategorie a též práce zařazené do II. kategorie, o níž takto rozhodne příslušný orgán ochrany veřejného zdraví nebo tak stanoví zvláštní předpis. Vzhledem k tomu, že „mezi účastníky bylo nesporné“, že žalobci v žalovaných obdobích vykonávali práce zařazené do I. a II. kategorie rizika fibrogenního prachu, a protože ze závěrů revizního znaleckého posudku Doc. MUDr. E. H., CSc. „jednoznačně vyplývá, že se nejednalo o rizikovou práci“ (neboť průměrná koncentrace prachu na pracovištích obou žalobců nepřekračovala hygienické limity), „a současně v daném případě příslušný orgán ochrany veřejného zdraví nerozhodl ve smyslu §39 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb. o zařazení prací odpovídajících II. kategorii mezi práce rizikové“, přisvědčil odvolací soud závěru soudu prvního stupně, že „žalobci v žalovaném období nevykonávali rizikovou práci ve smyslu §3 odst. 1 písm. d) bod 1 zákona č. 98/1987 Sb“. Na uvedeném závěru nic nemění ani rozhodnutí Okresního hygienika v K. zn. 11821/245.11/97 ze dne 10.9.1997, závazné pro firmu C. B., s.r.o., které „zakazuje pracovníkům, kteří dosáhli 100% NPE, práci na pracovištích v podzemí“. Jak odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně zdůraznil, práce, které žalobci zastávali v žalovaném období se z hlediska rizikovosti nijak neliší od práce, kterou na stejném pracovišti ve stejné době vykonávali zaměstnanci jiných firem, na něž se shora uvedené rozhodnutí nevztahovalo. Rozdíl v jednotlivých rozhodnutích orgánů hygienické služby (a poté orgánů ochrany veřejného zdraví) ve vztahu k hodnocení pracovního rizika „netkví v tom, že by každé rozhodnutí posuzovalo jinou práci na jiném pracovišti, ale v tom, že rozhodnutí orgánů hygienické služby vztahující se k tzv. dodavatelským organizacím (mezi něž patří i C. B. s.r.o., která má svá pracoviště na jednotlivých dolech v rámci žalované společnosti O., a.s.) vycházela v době svého vzniku z posléze nenaplněného předpokladu, že tyto společnosti nebudou mít s ohledem na svůj předmět činnosti pracoviště zařazené v kategorii I. Vzhledem k uvedenému „se odvolací soud zcela ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že práce obecně hodnocená orgány ochrany veřejného zdraví jako neriziková, nemůže být hodnocena zároveň jako riziková, např. proto, že příslušný zaměstnanec má dovršenou 100% NPE“.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalovaný namítal, že soudy při posuzování věci podle zákona č. 98/1987 Sb. „provedly pouze zúžený výklad, kdy objasňovaly pouze otázku, co se rozumí pojmem riziková práce“. Dovolatel má zato, že v daném případě „je potřebný ne pouze zúžený, ale rozšířený výklad tohoto zákona, a to konkrétních ust. §2 a §3“. Podle jeho názoru lze z ustanovení §2 zákona č. 98/1987 Sb. „logicky vyvodit, právě z konstatace ,převeden na jinou, méně rizikovou, práci v podzemí hlubinných dolů‘, že každá práce v hlubinných dolech je ve smyslu tohoto zákona riziková“. Z ustanovení §3 odst. 1 písm. d) citovaného zákona je pak „s ohledem na výše uvedený výklad §2, zcela zřejmé, že sám zákonodárce potvrzuje, že jestliže pracující znovu pracuje v zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí hlubinných dolů, je to riziková práce a tudíž mu zvláštní příspěvek nenáleží“. V této souvislosti žalovaný poukázal rovněž na závazné stanovisko příslušného orgánu ochrany veřejného zdraví – Okresní hygienické stanice v K. ze dne 18.4.2001 č.j. 3809/245/01/Ur, které se opíralo o rozhodnutí téhož orgánu zn. 11821/245.11/97 ze dne 10.9.1997, jímž bylo pro společnost C. B. s.r.o. „jednoznačně stanoveno“, že pracovníci, kteří dosáhli 100% NPE, nesmí nadále pracovat na pracovištích v podzemí. Toto rozhodnutí – jak zdůraznil – je stále platné a nebylo zrušeno, „čímž vzniká paradoxní situace, kdy soudní rozhodnutí prakticky ruší stále platné a účinné rozhodnutí orgánu státní správy“. Kromě toho žalovaný „argumentuje faktem“, že se odvolací soud při svém rozhodování výhradně opíral o zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví (resp. o prováděcí vyhlášku č. 89/2001 Sb.), který ovšem nabyl účinnosti až od 1.1.2001, tedy až poté, co uplatněný nárok žalobců vznikl. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil.
Žalobci navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť jsou přesvědčeni, že soud prvního stupně i soud odvolací „rozhodl věc spravedlivě“. Uvedli, že podle ustanovení §39 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb. jsou rizikovými pracovišti pouze ta pracoviště zařazená do kategorie II., o nichž tak rozhodne orgán ochrany veřejného zdraví. Jestliže tedy v roce 2001 nestanovil příslušný orgán hygienické služby, že pracoviště zařazená do II. kategorie jsou pracovišti rizikovými, „platí ze zákona, že takováto pracoviště byla v roce 2001 pracovišti nerizikovými, a to v daném případě na všech dolech v okrese K.“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Protože dovoláním napadeným potvrzujícím rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o několika odlišných nárocích se samostatným skutkovým základem, a to o nároku žalobce a) na zaplacení částky 24.000,- Kč s příslušenstvím z titulu zvláštního příspěvku horníkům za dobu do 1.1.2001 do 21.1.2002, o nároku žalobce b) na zaplacení částky 19.000,- Kč s příslušenstvím z titulu zvláštního příspěvku horníkům za dobu do 1.1.2001 do 31.10.2001 a o nárocích žalovaného proti každému ze žalobců na zaplacení částky 5.700,- Kč s příslušenstvím z titulu vrácení neoprávněně vyplaceného zvláštního příspěvku horníkům za období od 1.10.2000 do 1.1.2001 (které vzhledem k nepřípustnosti kompenzace v pracovněprávních vztazích nelze považovat za obranu proti žalobě), je třeba posuzovat přípustnost dovolání vůči každému z těchto nároků samostatně.
Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo žalobci b) přisouzeno 19.000,- Kč, stejně tak jako dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž byl zamítnut vzájemný návrh žalovaného na zaplacení 5.700,- Kč od každého z žalobců, není podle hledisek uvedených v ustanovení
§237 o.s.ř. přípustné, neboť v těchto částech (dovoláním dotčených výrocích) rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o peněžitých plněních nepřevyšujícím 20.000,- Kč [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. Protože zákon v takovém případě - jak vyplývá z ustanovení §237 odst. 2 o.s.ř - nepřipouští dovolání ani na základě rozhodnutí dovolacího soudu, je nepochybné, že dovolání v této části směřuje proti rozhodnutí, proti němuž - jak ostatně správně uvádí odvolací soud v poučení napadeného rozsudku - není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného proti této části rozsudku odvolacího soudu - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení
§243b odst. 5, věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Ve vztahu k části rozsudku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci a) 24.000,- Kč s příslušenstvím, není dovolání žalovaného podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalovaného proti této části potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu tudíž může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzovaném případě odvolací soud řešil mimo jiné právní otázku, zda zaměstnanec ztrácí nárok na zvláštní příspěvek horníkům ve smyslu ustanovení §3 písm. d) zákona č. 98/1987 Sb., jestliže začal pracovat v podzemí hlubinného dolu, kde podle rozhodnutí orgánu veřejného zdraví zaměstnanci, kteří dosáhli nejvyšší přípustné expozice, nesmí pracovat, i když vykonává práci, která podle míry výskytu faktorů, které mohou ovlivnit zdraví zaměstnanců, ve skutečnosti není prací rizikovou ve smyslu ustanovení §39 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví. Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Vzhledem k tomu, že posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného proti části rozsudku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci a) 24.000,- Kč s příslušenstvím, je v tomto směru podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu v části, proti níž bylo podáno přípustné dovolání, ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 98/1987 Sb., o zvláštním příspěvku horníkům (ve znění zákona č. 160/1989 Sb., zákona č. 235/1992 Sb. a zákona č. 258/2000 Sb. - dále jen „zákon č. 98/1987 Sb.“), nárok na zvláštní příspěvek má pracující, který pro dosažení nejvyšší přípustné expozice nebo ohrožení nemocí z povolání z dosavadního zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech
a) byl převeden na jinou, méně rizikovou, práci v podzemí hlubinných dolů,
b) byl převeden na jinou práci mimo podzemí hlubinných dolů, nebo
c) skončil pracovní poměr k organizaci, v níž vykonával uvedené zaměstnání.
Podle ustanovení §3 písm. d) bod 1. zákona č. 98/1987 Sb. zvláštní příspěvek nenáleží, jestliže pracující znovu vykonává rizikovou práci v zaměstnání uvedeném v §2 odst. 1, jde-li o zvláštní příspěvek podle §2 odst. 1 nebo 2.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že pracovní poměr mezi žalovaným a žalobcem a) byl rozvázán dohodou ke dni 7.7.1995 z důvodu „naplnění NPE“. Od 11.7.1996 žalovaný přiznal žalobci a) zvláštní příspěvek horníkům, neboť „splňuje podmínky podle §2 zákona č. 98/1987 Sb.“. V období od 23.5.2000 do 21.1.2002 žalobce a) pracoval jako zaměstnanec C. B., s.r.o. v podzemí na pracovištích v dole žalovaného (šachty v rámci O.); podle bodu 16 rozhodnutí – „závazného pokynu“ - Okresního úřadu (Okresního hygienika) v K. ze dne 10.9.1997 zn. 11821/245.11/97 „pro firmu C. B., s.r.o. ve S.“, zaměstnanci, „kteří dosáhli 100% NPE, nesmí nadále pracovat na pracovištích v podzemí“. Podle sdělení Krajské hygienické stanice Moravskoslezského kraje (vedoucího oddělení hygieny práce v hornictví a energetice RNDr. J. U.) zn. 10/243/2004 ze dne 8.1.2004 však pracoviště v podzemí dolu žalovaného, na nichž žalobce a) pracoval pro zaměstnavatele C. B., s.r.o., „nebyla vzhledem k výskytu fibrogenního prachu v pracovním ovzduší hodnocena z hlediska problematiky hygieny práce jako riziková“, vykonávané práce byly zařazeny do kategorie rizika prašnosti 1 a 2. Dopisem ze dne 25.1.2001 žalovaný sdělil žalobci a), že mu „podle §3 odst. d/ zákona o zvláštním příspěvku horníkům č. 98/1987 Sb., ve znění zákona a. 160/1989 Sb.“ od 1.10.2000 zvláštní příspěvek horníkům „nenáleží, protože začal vykonávat rizikovou práci v hornickém zaměstnání“.
Za tohoto skutkového stavu je pro posouzení, zda žalobci a) přísluší zvláštní příspěvek horníkům i poté, co začal být zaměstnáván na pracovištích C. B., s.r.o. znovu v podzemí hlubinného dolu žalovaného, kromě jiného rozhodující závěr o tom, co se rozumí rizikovou prací v podzemí hlubinného dolu a jaký význam má z tohoto hlediska rozhodnutí okresního hygienika o zákazu práce zaměstnanců „s načerpanou přípustnou expoziční dobou z hlediska expozice fibrogennímu prachu“ na pracovištích v podzemí dolu. Uvedenou otázku je třeba posoudit - vzhledem k tomu, že žalobce a) požaduje zvláštní příspěvek horníkům od 1.1.2001 - podle právních předpisů v té době účinných.
Východiskem úvah v tomto směru - se zřetelem na vzájemné souvislosti úpravy zdravé a bezpečné práce - je právní úprava tvorby a ochrany zdravého způsobu práce a s tím souvisejících povinností zaměstnavatele ve vztahu k zaměstnanci obsažená v ustanovení
§132 a násl. zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném od 1.1.2001 (tj. poté, co nabyl účinnosti zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů - dále jen „zák. práce“). Zaměstnavateli je zde - kromě jiného - ukládána povinnost zajistit bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci s ohledem na rizika možného ohrožení jejich života a zdraví, která se týkají výkonu práce (§132 odst. 1 zák. práce), zaměstnavatel je rovněž povinen vytvářet podmínky pro bezpečné, nezávadné a zdraví neohrožující pracovní prostředí vhodnou organizací bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a přijímáním opatření k prevenci rizik (§132a odst. 1 zák. práce). Zaměstnavatel je rovněž povinen vyhledávat rizika, zjišťovat jejich příčiny a zdroje a přijímat opatření k jejich odstranění. K tomu je povinen pravidelně kontrolovat úroveň bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, zejména stav technické prevence a úroveň rizikových faktorů pracovních podmínek, a dodržet metody a způsob zjištění a hodnocení rizikových faktorů podle zvláštního právního předpisu (§132a odst. 3 zák. práce) a, pokud se na pracovištích zaměstnavatele vyskytují rizikové faktory, je zaměstnavatel povinen měřením zjišťovat a kontrolovat jejich hodnoty a zabezpečit, aby byly vyloučeny nebo alespoň omezeny na nejmenší rozumně dosažitelnou míru, a při zjišťování, hodnocení a přijímání opatření k dodržení nejvyšších přípustných hodnot postupovat podle zvláštních právních předpisů (§134c odst. 1 věta první zák. práce).
Vedle uvedené právní úpravy povinností zaměstnavatele ve vztahu k zaměstnanci jsou práva a povinnosti fyzických a právnických osob v oblasti ochrany a podpory veřejného zdraví, zejména ve vztahu k soustavě orgánů ochrany veřejného zdraví, stanovena v zákoně č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon č. 258/2000 Sb.“). Základem identifikace rizik pracovních podmínek se stalo zjištění škodlivého faktoru pracovních podmínek a jeho kvalifikace či kvantifikace; k naplnění povinností uložených zaměstnavateli výše uvedenými ustanoveními zákoníku práce byla jako metoda stanovení a vyhodnocení rizika přijata metoda kategorizace prací, které se podle míry výskytu faktorů, které mohou ovlivnit zdraví zaměstnanců a jejich rizikovosti pro zdraví, zařazují do čtyř kategorií (§37 odst. 1 věta první zákona č. 258/2000 Sb.). Povinností zaměstnavatele pak je informovat zaměstnance o tom, do jaké kategorie byla jím vykonávaná práce zařazena [§133 odst. 1 písm. b) část věty před středníkem zák. práce].
Rizikovou prací, kterou se pro účely zákona č. 258/2000 Sb. rozumí práce, při níž je nebezpečí vzniku nemoci z povolání nebo jiné nemoci související s prací, je práce zařazená do kategorie třetí a čtvrté a dále práce zařazená do kategorie druhé, o níž takto rozhodne příslušný orgán ochrany veřejného zdraví (srov. §39 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb.). Práce zařazené do kategorie třetí a čtvrté jsou - jak z uvedeného vyplývá - ze zákona pracemi rizikovými, aniž by orgán ochrany veřejného zdraví vydával v této věci zvláštní rozhodnutí, neboť se jedná o pracoviště a práce, při nichž jsou překročeny hygienické limity faktorů pracovních podmínek; protože i výskyt podlimitní úrovně některých škodlivin může významně ohrozit zdraví zaměstnance, mohou být rizikovými pracemi i práce kategorie druhé, avšak jen za předpokladu, jestliže tak rozhodne příslušný orgán veřejného zdraví [nebo jestliže tak stanoví zvláštní právní předpis - srov. Čl. IV. bod 2. zákona č.13/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření (atomový zákon) a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 505/1990 Sb., o metrologii, ve znění zákona č. 119/2000 Sb., zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti od 1.7.2002].
Z výše uvedeného je zřejmé, že odvolacímu soudu nelze důvodně vytýkat jeho závěr, že - obecně vzato - „práce obecně hodnocená orgány ochrany veřejného zdraví jako neriziková, nemůže být zároveň hodnocena jako riziková proto, že příslušný zaměstnanec má dovršenou 100% NPE“, neboť z právní úpravy tato možnost nevyplývá. Odvolací soud, který se sice zabývá genezí rozhodování okresního hygienika v posuzované věci, se však nezabýval úvahou, jaký význam mají i za této situace rozhodnutí orgánů hygienického dozoru jako součásti státní zdravotní správy v ochraně veřejného zdraví.
Státní správu v ochraně veřejného zdraví vykonávají orgány ochrany veřejného zdraví [srov. §78 písm. b) zákona č. 258/2000 Sb.]. Pravomoc svým rozhodnutím zařazovat práce do příslušných kategorií a stanovit za podmínek §39 odst. 1 rizikové práce zákon svěřoval okresním, popřípadě krajským hygienikům [srov. §82 odst. 3 písm. c), d), §82 odst. 5 zákona č. 258/2000 Sb., ve znění účinném od 1.1.2001], v současné době tato pravomoc náleží krajským hygienickým stanicím [srov. §78 písm. b), §82 odst. 2 písm. c) a d) zákona č. 258/2000 Sb. ve znění účinném od 1.1.2003, tj. poté, co nabyl účinnosti zákon č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů]. Přechodná doba pro kategorizaci prací a podklady, které je nutno k jejímu provedení dodat, i lhůta pro rozhodnutí správního úřadu, byla řešena tak, že návrhy na zařazení prací, jejichž výkon byl zahájen přede dnem 1. ledna 2001, do kategorie čtvrté, předloží zaměstnavatel příslušnému orgánu ochrany veřejného zdraví nejpozději do 6 měsíců; do kategorie druhé a třetí nejpozději do 1. ledna 2002 (resp. 2003), s tím, že orgán ochrany veřejného zdraví rozhodnutí vydá do 6 měsíců ode dne doručení návrhu (srov. §106 odst. 1 větu první a druhou zákona č. 258/2000 Sb.). Dříve vydaná rozhodnutí ředitelů nemocnic s poliklinikou (polikliniky), krajských lékařů pro péči o závody a orgánů hygienické služby, kterými se stanoví rizikové práce a pracoviště, pozbývají platnosti ode dne právní moci rozhodnutí příslušného orgánu ochrany veřejného zdraví o tom, že se práce zařazuje do kategorie třetí nebo čtvrté (srov. §106 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb.).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí orgánů hygienické služby vydaná před 1. lednem 2001 zůstala v platnosti i po tomto datu do 30.6.2003, kdy na základě ustanovení §106 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb. (ve znění ustanovení §60 bod 6. zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší, a o změně některých dalších zákonů), uplynula lhůta, ve které krajské hygienické stanice měly - jestliže zaměstnavatel vůbec podal návrh na zařazení prací - rozhodnout o zařazení konkrétních prací, jejichž výkon byl zahájen přede dnem 1. ledna 2001, do kategorie druhé a třetí. Z takového rozhodnutí vydaného před 1. lednem 2001, jestliže řeší předběžnou otázku významnou pro rozhodnutí soudu, soud v občanském soudním řízení vychází ve smyslu ustanovení §135 odst. 2 o.s.ř. Přitom je však třeba mít na zřeteli, že kategorizace prací jejich zařazením do čtyř kategorií byla možná až na základě právní úpravy účinné od 1.1.2001, a že za rizikovou práci byly prohlášeny práce zařazené do kategorie třetí a čtvrté přímo ze zákona, zatímco naopak práce zařazené do první kategorie rizikovou prací ze zákona být nemohly. Z těchto důvodů po 1.1.2001 mohla mít rozhodnutí ředitelů nemocnic s poliklinikou (polikliniky), krajských lékařů pro péči o závody a orgánů hygienické služby (srov. §106 odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb.) vydaná na základě předchozí právní úpravy význam jen tehdy, jestliže v podmínkách nové právní úpravy mohou být považována podle svého obsahu za rozhodnutí ve smyslu ustanovení §39 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb. o tom, že určitá práce zařazená do druhé kategorie je prací rizikovou.
Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že rozhodnutí - závazný pokyn - Okresního úřadu (Okresního hygienika) v K. ze dne 10.9.1997 zn. 11821/245.11/97 „pro firmu C. B., s.r.o. ve S.“, které mohlo být platné a účinné i po 1.1.2001, může mít význam jen tehdy, promítne-li se do nových právních poměrů, které nastaly po uvedeném datu na základě zákona č. 258/2000 Sb. Dovolateli lze za tohoto stavu přisvědčit potud, že žalobce a) sice byl zaměstnán v rozporu s vysloveným zákazem práce na pracovištích v podzemí pro zaměstnance, „kteří dosáhli 100% NPE“, jeho názor, že z tohoto důvodu je třeba považovat práci vykonávanou žalobcem a) u C. B. s.r.o. za práci rizikovou, i když byla zařazena v první a ve druhé kategorii, však sdílet nelze.
Je sice pravdou, že tímto rozhodnutím vydaným „podle §75 odst. 4 písm. c) a odst. 5 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu v úplném znění“ jsou vydávány „závazné pokyny ke stanovení kategorizace pracovišť a prací a nejvyšší přípustné expozice v závislosti na míře rizika prašnosti“, nicméně ustanovení §39 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb. neumožňuje považovat za rizikovou práci „ostatní práce“, nezařazené do druhé, třetí a čtvrté kategorie [o kterých platí nevyvratitelná domněnka, že se považují za práce kategorie první (srov. §37 odst. 2 poslední větu zákona č. 258/2000 Sb.)]. Proto by toto rozhodnutí mohlo mít význam jedině tehdy, jestliže by mělo povahu rozhodnutí ve smyslu ustanovení §39 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb. o tom, že konkrétní práce vykonávaná žalobcem a), která je zařazena do kategorie druhé, je rizikovou prací.
Z obsahu rozhodnutí však nelze dovodit, že prohlašuje práce, které v posuzovaném období žalobce a) vykonával - jak z obsahu spisu vyplývá - též ve druhé kategorii rizika, za rizikovou práci. Přitom zákon neumožňuje paušálně vycházet z domněnky, že práce zařazená do druhé kategorie rizika, která pro ostatní zaměstnance jinak nemá povahu rizikové práce, je naopak prací rizikovou v případě, je-li vykonávána zaměstnancem, který dosáhl nejvyšší přípustné expozice, a již vůbec neumožňuje selektivně označit jen pro určité skupiny zaměstnanců jako rizikovou práci (jak by z toho bylo třeba při přijetí opačného názoru vycházet) tu práci, která obecně byla orgánem veřejného zdraví zařazena do kategorie první. Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí ze dne 10.9.1997 zn. 11821/245.11/97 - i když mohlo mít v době svého vzniku preventivní význam - neřeší předběžnou otázku významnou pro rozhodnutí ve věci, zda žalobce a) znovu vykonával v podzemí hlubinného dolu rizikovou práci ve smyslu ustanovení §3 písm. d) bod 1. zákona č. 98/1987 Sb., a proto nemůže mít význam rozhodnutí příslušného orgánu, z něhož by byl soud ve smyslu ustanovení §135 odst. 2 o.s.ř. povinen vycházet.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci a) 24.000,- Kč s příslušenstvím, z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného proti této části rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci a) v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v odměně za zastupování určené z částky 29.700,- Kč, tedy z předmětu řízení ze součtu předmětu dílčích řízení 24.000,- Kč a 5.700,- Kč, ve výši 4.477,50 Kč [srov. §17 odst. 1 písm. a), §3 odst. 1 bod 5, §10 odst. 3, §15, §16 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb. a č. 110/2004 Sb. - dále jen „vyhlášky“]. Protože nárok na náhradu nákladů řízení v případě zamítnutí částky 24.000,- Kč se řídí ustanovením §142 odst. 1 o.s.ř., zatímco nárok na náhradu řízení v části, v níž bylo dovolání odmítnuto, je dán ustanovením §146 odst. 3 o.s.ř., je třeba se samostatností uplatněných nároků počítat i při výpočtu nákladů řízení; poměrná část odměny za zastupování ve výši jedné pětiny, odpovídající dílčímu předmětu řízení 5.700,- Kč, tj. částka 895,50 Kč,proto musí být snížena na polovinu, na částku 447,50 Kč (§14 odst. 1 vyhlášky), zatímco poměrná část odměny ve výši ve výši 3582,- Kč odpovídající předmětu řízení 24.000,- Kč, přísluší zcela. Celková odměna za zastupování tedy spočívá (po zaokrouhlení na celé desetikoruny směrem nahoru - srov. §16 odst. 2 vyhlášky) v odměně ve výši 4.030,- Kč a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb. a č. 68/2003 Sb.), tedy celkem v částce 4.105,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalobce a) advokátka je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalobci a) v dovolacím řízení vznikly (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, ročník 2005), rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokátka povinna z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu (srov. §137 odst. 3 o.s.ř. ve znění zákona č. 237/2004 Sb.), tedy částka (po zaokrouhlení) 780,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo ve vztahu k žalobci a) odmítnuto a zamítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalobci a) nahradil. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.885,- Kč je žalovaný povinen zaplatit k rukám advokátky, která žalobce a) v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Žalobci b) vznikly v dovolacím řízení v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady určené z předmětu řízení ze součtu předmětu dílčích řízení 19.000,- Kč a 5.700,- Kč, tedy z částky 24.700,- Kč, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 2.060,- Kč [srov. §17 odst. 1 písm. a), §3 odst. 1 bod 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb. a č. 110/2004 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb. a č. 68/2003 Sb.). Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalobce b) advokátka je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalobci b) v dovolacím řízení vznikly, vedle paušální odměny za zastupování advokátkou a paušální částky náhrad výdajů, rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokátka povinna z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu (srov. §137 odst. 3 o.s.ř. ve znění zákona č. 237/2004 Sb.), tedy částka (po zaokrouhlení) 406,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo ve vztahu k žalobci b) odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalobci b) nahradil. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 2.541,- Kč je žalovaný povinen zaplatit k rukám advokátky, která žalobce b) v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. února 2006
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v.r. předseda senátu