ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.3026.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 3026/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr . Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce B. M., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice – Ministerstvu zahraničních věcí v Praze 1, Loretánské nám. č. 5, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 108/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. března 1999, č. j. 20 Co 551/98-47, takto:
Rozsudek městského soudu se (s výjimkou výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 1.12.1995) zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 1.12.1995 žalovaná sdělila žalobci, že s ním podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce rozvazuje pracovní poměr výpovědí. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že rozhodnutím ministra zahraničních věcí č. 14 ze dne 10. 10. 1995 o „systemizaci MZV v ústředí a v zahraničí“ dochází ke snížení počtu pracovních míst a tudíž i „zaměstnanců MZV“. V důsledku tohoto organizačního opatření se žalobce stal nadbytečným a žalovaná ho nemůže nadále zaměstnávat podle pracovní smlouvy, neboť nemá jinou odpovídající práci, na kterou by mohla žalobce po dohodě s ním převést.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že výpověď daná žalobci dne 1.12.1995 je neplatná, a aby žalované bylo uloženo zaplatit mu na náhradě mzdy 68.256,- Kč s úroky z prodlení ve výši 19% od 1.6.1996 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalovaná vůči němu nesplnila svou zákonnou povinnost stanovenou v ustanovení §46 odst. 2 zák. práce, neboť mu nenabídla žádnou jinou práci; náhradu mzdy požadoval ve výši průměrného měsíčního výdělku 11.376,- Kč od 1.6.1996 po dobu šesti měsíců.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 5. 2. 1998, č. j. 22 C 108/96-34 (před rekonstrukcí spisu č.j. 22 C 108/96-28), určil, že výpověď daná žalobci žalovanou dne 1.12.1995 je neplatná, uložil žalované zaplatit žalobci 68.256,- Kč „v čisté výši“ s 19% úrokem z prodlení od 1. 12. 1996 do zaplacení a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení 3.732,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobci, který na základě dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 15.9.1990 pracoval ve funkci „II. tajemníka na ZÚ v Bruselu“, mohlo být vzhledem k jeho vzdělání a kvalifikaci nabídnuto pracovní místo v rámci ministerstva, jestliže žalovaná „přijala v předm. době několik nových zaměstnanců do 3. terit. odboru, kde žalobce pracoval, než byl dlouhodobě přidělen do zahraničí“. Žalovaná však žalobci žádné konkrétní místo nenabídla a nedodržela tak hmotněprávní podmínku stanovenou v ustanovení §46 odst. 2 zák. práce pro platnost výpovědi. Protože žalobce tím, že podal žalobu o neplatnost rozvázání pracovního poměru a zároveň se domáhal náhrady mzdy, „nahradil“ oznámení zaměstnance vůči zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnání, přísluší mu ve smyslu §61 zák. práce náhrada mzdy za dobu šesti měsíců.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25.3.1999, č. j. 20 Co 551/98-47, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o určení neplatnosti výpovědi potvrdil, ve výroku o náhradě mzdy a ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žalobu o zaplacení 68.256,- Kč „v čisté výši“ s 19% úrokem z prodlení od 1.12.1996 do zaplacení v tomto rozsahu zamítl, a tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení 1.000,- Kč, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení; návrh na připuštění dovolání zamítl. Protože žalovaná žalobci před podáním výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce nenabídla žádné pracovní místo, přičemž funkce, kterou v okamžiku doručení výpovědi zastával, nebyla zrušena, naopak do této funkce byl přijat nový pracovník, je vyloučen závěr, že žalobce se stal nadbytečným v příčinné souvislosti s organizační změnou u žalované; pro platnost výpovědi z pracovního poměru tak chybí splnění hmotněprávní podmínky uvedené v ustanovení §46 odst. 2 zák. práce, a proto odvolací soud posoudil závěr soudu prvního stupně o neplatnosti výpovědi jako správný. Neztotožnil se však se závěrem soudu prvního stupně, že jsou splněny podmínky pro přiznání náhrady mzdy žalobci. Vycházel z názoru, že nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §61 zák. práce vzniká zaměstnanci pouze za předpokladu, že oznámí zaměstnavateli „neprodleně, nejpozději před uplynutím výpovědní doby“, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával. Je-li žaloba s požadavkem na náhradu mzdy doručena zaměstnavateli až po uplynutí výpovědní doby (přičemž zaměstnanec dříve neoznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnání), pak podle ustanovení §63 odst. 3 zák. práce platí, že pracovní poměr skončil uplynutím výpovědní doby. Protože v daném případě měl pracovní poměr žalobce u žalované skončit dnem 31.3.1996, bylo by „jen do tohoto data právně účinné oznámení žalobce dle §61 odst. 1 zák. práce“. Jestliže však žalobce učinil oznámení o tom, že trvá na dalším zaměstnávání, až žalobou podanou u soudu dne 31.5.1996, která byla žalované doručena dne 24.4.1997, je podle názoru odvolacího soudu „nutno posuzovat věc tak, jako by žalobce oznámení dle §61 odst. 1 zák. práce neučinil“; požadavek žalobce na náhradu mzdy je proto nedůvodný.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu - do výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 68.256,- Kč s příslušenstvím změněn tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá - podal žalobce dovolání. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno na mylném právním názoru, že zaměstnanec musí zaměstnavateli oznámit trvání na dalším zaměstnání před uplynutím výpovědní lhůty, neboť uvedený názor nemá oporu v zákoně a naprosto popírá význam dvouměsíční prekluzívní lhůty podle §64 zák. práce jako jasně stanoveného časového limitu pro uplatnění práv vyplývajících z neplatného rozvázání pracovního poměru; tento názor odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou judikaturou, podle níž žaloba na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru se současně uplatněným požadavkem na náhradu mzdy oznámení zaměstnavateli, že zaměstnanec trvá na dalším zaměstnávání, plně nahrazuje. Žalobce řádně podal určovací žalobu ve lhůtě podle ustanovení §64 zák. práce a uplatnil v ní i nárok na náhradu mzdy, přičemž je si vědom toho, že může nárok na náhradu mzdy uplatňovat až od okamžiku, kdy je žaloba doručena žalované, k čemuž došlo 24.4.1997. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil „v části II, týkající se náhrady mzdy“ a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo „zamítnuto“ jako nepřípustné, neboť odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí „nevyslovil, že dovolání je přípustné k otázce posuzování finančních nároků žalobce v souvislosti s neplatným rozvázáním pracovního poměru, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak mu ukládá ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř.“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) - vzhledem k tomu, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému v době do 31.12.2000 - věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 - dále jen „o. s.ř.“ (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti měnícímu výroku pravomocného rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, přezkoumal věc bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudu v tomto směru dovolatel nezpochybňuje), že dopisem ze dne 1.12.1995 žalovaná dala žalobci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce a že podle této výpovědi měl pracovní poměr účastníků skončit uplynutím výpovědní doby dne 31.3.1996. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 2. 1998, č. j. 22 C 108/96-34 (před rekonstrukcí spisu č.j. 22 C 108/96-28), ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25.3.1999, č. j. 20 Co 551/98-47, bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná; rozsudek nabyl (v tomto výroku) právní moci dnem 25.5.1999. Žalobce se žalobou ze dne 31.5.1996, která byla doručena žalované dne 24.4.1997, kromě určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 1.12.1995, domáhal též náhrady mzdy ve výši průměrného měsíčního výdělku počínaje dnem 1.6.1996 po dobu šesti měsíců.
Odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku dovodil, že žalobci právo na náhradu mzdy podle ustanovení §61 zák. práce nenáleží proto, že neprokázal, že před uplynutím výpovědní doby žalované oznámil, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnávala. Jestliže pracovní poměr žalobce u žalované měl skončit dnem 31.3.1996 a jestliže žalobce učinil oznámení o tom, že trvá na dalším zaměstnávání, až v žalobě podané u soudu dne 31.5.1996, která byla žalované doručena dne 24.4.1997, je podle názoru odvolacího soudu „nutno posuzovat věc tak, jako by žalobce oznámení dle §61 odst. 1 zák. práce neučinil“.
Otázkou, kdy a jakým způsobem má zaměstnanec ve smyslu ustanovení §61 zák. práce oznámit, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, se dovolací soud již vícekrát zabýval. Zaujal názor, že oznámení zaměstnance, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel po neplatném rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době dále zaměstnával, je jednostranným právním úkonem zaměstnance, adresovaným zaměstnavateli, který ke své platnosti nevyžaduje písemnou formu. Projev vůle zaměstnance tu může být učiněn jednáním nebo opomenutím, může se tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl zaměstnanec projevit. Požadavek zaměstnance, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, není splněn, jestliže zaměstnanec podal u soudu jen žalobu o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru. Oznámení zaměstnance, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, nahrazuje jen taková žaloba, v níž zaměstnanec uplatnil nejen neplatnost rozvázání pracovního poměru, ale také požadavek na náhradu mzdy ve smyslu ustanovení §61 odst. 1 zák. práce. Zaměstnanec může oznámit zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, kdykoliv poté, co mu zaměstnavatel dal neplatnou výpověď, nejpozději však do rozhodnutí soudu, jímž bylo řízení o žalobě zaměstnance o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí pravomocně skončeno a kterým byla určena neplatnost rozvázání pracovního poměru. Zaměstnanec může své stanovisko o tom, zda trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, změnit. Z hlediska ustanovení §61 odst. 1 a 3 zák. práce je rozhodné, jaké své stanovisko o tom, zda trvá nebo netrvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, oznámil zaměstnavateli v době vyhlášení (vydání) soudního rozhodnutí o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18.12.1995, sp. zn. 6 Cdo 63/95, uveřejněný pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1996, nebo právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11.10.2001, sp. zn. 21 Cdo 2905/2000, uveřejněném pod č. 77 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002).
V rozsudku ze dne 30.3.2004, sp. zn. 21 Cdo 2343/2003, Nejvyšší soud ČR dále dovodil, že oznámení zaměstnance zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho po neplatném rozvázání pracovního poměru dále zaměstnával, nahrazuje nejen žaloba, v níž zaměstnanec uplatnil vedle neplatnosti rozvázání pracovního poměru požadavek na náhradu mzdy ve smyslu ustanovení §61 odst. 1 zák. práce, ale také taková žaloba, kterou zaměstnanec požaduje kromě určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru též určení, že pracovní poměr účastníků trvá i v době (po dni), ke kterému měl podle neplatného rozvázání pracovního poměru skončit (srov. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, roč. 2004, pod poř. č. 74). Na uvedené konstantní judikatuře nemá dovolací soud důvod cokoli měnit.
Z uvedeného vyplývá, že názor odvolacího soudu, který dovodil, že oznámení zaměstnance, že trvá na dalším zaměstnávání, má-li mít účinky předpokládané §61 zák. práce, musí být učiněno před uplynutím výpovědní doby, není správný.
Protože na uvedeném nesprávném právním posouzení rozsudek odvolacího soudu spočívá, Nejvyšší soud České republiky jej (s výjimkou výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 1.12.1995) podle ustanovení §243b odst. 1 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. března 2006
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu