ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.3070.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 3070/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně České republiky - Ministerstva obrany (Vojenského úřadu pro právní zastupování), proti žalovaným 1) Ing. A. J., zastoupenému advokátem, a 2) S., a.s. zastoupenému Mgr. M. M., o 786.151,- Kč, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 13 C 148/2003, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. května 2005, č.j. 16 Co 27/2005-82, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaní „společně a nerozdílně“ zaplatili 786.151,- Kč. Žalobu odůvodnila tím, že jí žalovaní svým jednáním způsobili škodu ve výši 786.151,- Kč, představující částku uhrazenou žalobkyní za likvidaci černé skládky starého, průmyslově již nevyužitelného papíru o rozměrech 102x52 m v místě jezírek ve zpřístupněné části vojenského újezdu L., o jejímž umístění rozhodl žalovaný 1) jako velitel vojenského výcvikového prostoru L. (ačkoli skládku odpadů bylo možné zřídit a provozovat pouze na základě stavebního povolení vydaného příslušným vojenským stavebním úřadem a souhlasu referátu životního prostředí Okresního úřadu O.) a kterou poté na základě povolení žalovaného 1) vytvořili na uvedeném místě v průběhu měsíců října a listopadu 1998 zaměstnanci žalovaného 2).
Okresní soud v Olomouci (částečným) rozsudkem ze dne 21.9.2004, č.j. 13 C 148/2003-60 zamítl žalobu vůči žalovanému 1), uložil žalobkyni, aby zaplatila žalovanému 1) na nákladech řízení 43.600,- Kč, a rozhodl, že žalovaný 1) a žalovaný 2) nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení a že „o další části předmětu řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku“. Ve věci samé dospěl k závěru, že žalovaný 1) „není ve sporu pasivně legitimován“, protože za prostor, ve kterém byla založena černá skládka, „nebyl zodpovědný“ (tento prostor patřil pod správu Ú. úřadu vojenského újezdu L., za jehož správu odpovídal Ing. V.) a „nebylo prokázáno, že by žalovaný 1) učinil jakékoliv rozhodnutí, kterým by skládku povolil“; žalobkyně tedy „neprokázala odpovědnost žalovaného 1) za vzniklou škodu“. Podle názoru soudu prvního stupně „pasivní legitimaci ve sporu nese pouze žalovaný 2), kterému rozhodnutím Okresního úřadu Olomouc, referátu životního prostředí byla uložena peněžitá pokuta za porušení zákona o odpadech tím, že zneškodnil odpad na místě, které k tomu není určeno“.
K odvolání žalobkyně a žalovaného 2) Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 26.5.2005 č.j. 16 Co 27/2005-82 odmítl odvolání žalovaného 2), rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení vůči žalovanému 1) zastavil a vyslovil, že „po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Ministerstvu obrany České republiky jako služebnímu orgánu pravomocnému věc projednat a rozhodnout“; současně rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na nákladech řízení před soudem prvního stupně 10.300,- Kč k rukám advokáta JUDr. J. S. a že žalobkyně a žalovaný 1) nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud [poté, co odvolaní žalovaného 2) podané proti částečnému rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé pouze ve vztahu k žalovanému 1), odmítl jako odvolání podané neoprávněnou osobou] se zabýval otázkou, zda je vůbec dána pravomoc soudů rozhodovat o náhradě škody vůči žalovanému 1). V této souvislosti vyjádřil nesouhlas s tvrzením žalobkyně, že jednání žalovaného 1) bylo tzv. excesem z plnění služebních úkolů (a že se tedy jedná o obecnou odpovědnost za škodu podle občanského zákoníku), neboť – jak zdůraznil – „rozhodující je věcný (vnitřní účelový) vztah činnosti, jíž byla způsobena škoda ke služebním úkolům; v podstatě jde o to, zda při činnosti, jíž byla způsobena škoda, sledoval voják z objektivního i subjektivního hlediska plnění služebních úkolů, či zda sledoval své soukromé, popřípadě jiné zájmy nesouvisející s plněním služebních úkolů“. Jestliže tedy v daném případě – jak tvrdila sama žalobkyně - žalovaný 1) dal žalovanému 2) souhlas ke složení starého papíru do prostoru zpřístupněné části vojenského újezdu L. s tím, že papír využije při vojenském výcviku, přičemž při jednání se žalovanou 2) vystupoval jako velitel vojenského výcvikového prostoru L. (mající v popisu funkční náplně zajištění řízení, velení a komplexní zabezpečování uvedeného vojenského prostoru), mělo vytýkané jednání žalovaného 1) podle názoru odvolacího soudu „jednoznačnou přímou souvislost s plněním jeho služebních úkolů“ a „nejednalo se tedy o exces“; na tomto závěru nemůže nic změnit tvrzení žalobkyně, že žalovaný 1) tímto postupem překročil své kompetence stanovené služebními a dalšími právními přepisy, neboť – jak dále uvedl - tyto skutečnosti mohou mít význam pouze pro posouzení, zda byly splněny předpoklady odpovědnosti žalovaného 1) jako vojáka z povolání za škodu způsobenou státu podle ustanovení §101 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb.“ (škoda v daném případě žalobkyni vznikla uhrazením likvidace černé skládky na konci roku 2000, tj. až po účinnosti cit. zákona). Protože v případě odpovědnosti vojáka za škodu způsobenou státu rozhoduje o náhradě škody služební orgán (srov. §111 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb.), a to i tehdy, když služební poměr vojáka zanikl, odvolací soud dovodil, že k projednání a rozhodnutí o dané věci není dána pravomoc soudů, a protože se jedná o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, napadený rozsudek zrušil, řízení vůči žalovanému 1) zastavil a věc postoupil služebnímu orgánu.
V dovolání proti tomuto usnesení odvolacího soudu žalobkyně namítala, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda činnost žalovaného 1) vedoucí ke vzniku škody byla či nebyla plněním služebních povinností či v přímé souvislosti s ním. Vycházel sice z „judikátu“ (Stanovisko Cpj 87/80), který „přes jeho dlouhověkost soudy stále považují za správný a neshledávají důvodu se od jeho závěrů odchýlit“, uvedenou otázku však posoudil v rozporu s tímto rozhodnutím, neboť podle jejího názoru „se zaměřil chybně pouze na to“, jak žalovaný 1) vystupoval vůči žalovanému 2), nikoli na to, zda jeho činnost směřující k rozhodnutí o navezení a složení 600 tun papíru byla či nebyla plněním služebních povinností či činností přímo související s plněním služebních úkolů. S ohledem na vnitřní předpisy Ministerstva obrany, které stanoví okruh služebních povinností velitele vojenského výcvikového prostoru, je totiž zřejmé, že rozhodnutí o složení papíru „nesplňuje znaky, kterými služební jednání definuje konstantní judikatura“, a „není je možné podřadit“ pod žádnou z činností uvedených ve výše zmíněném „judikátu“, tj. - jak dovolatelka zdůraznila - ani pod výkon služebních povinností plynoucích ze služebního poměru, či jinou činnost vykonávanou na příkaz zaměstnavatele nebo činnost, která je předmětem služební cesty, popř. i činnost konanou pro zaměstnavatele na podnět společenské organizace nebo spolupracovníků anebo činnost konanou pro zaměstnavatele z vlastní iniciativy, jestliže k ní zaměstnanec nepotřebuje zvláštní oprávnění nebo ji nekoná proti výslovnému zákazu zaměstnavatele [této činnosti je jednání žalovaného 1) „nejblíže“, k založení skládky je však třeba zvláštního oprávnění]. Žalobkyně dále uvedla, že při zjišťování charakteru činnosti žalovaného 1), jíž byla způsobena škoda, je podle výše zmíněného „judikátu“ nutno zkoumat místní, časový i věcný vztah k plnění služebních úkolů, a tento věcný vztah zkoumat také z pohledu subjektivního a objektivního. Připustila, že z pohledu žalovaného 2) jednání žalovaného 1) „zcela jistě časově a místně velmi úzce souviselo s výkonem jeho služebních povinností“, neboť s ním jednal na svém pracovišti a v pracovní době. Podle jejího názoru však pro posouzení charakteru předmětné činnosti žalovaného 1) „není vůbec rozhodné“, jaký dojem žalovaný 1) vyvolal v zaměstnancích žalovaného 2), ale jaké činnosti skutečně spadaly mezi jeho služební povinnosti. Protože „není pochyb o tom“, že rozhodování o založení skládky mezi služební povinnosti žalovaného 1) nepatřilo, a protože se papír od jeho složení v říjnu 1998 až do oznámení existence černé skládky nijak nevyužíval, žalovaný 1) „s nejvyšší pravděpodobností získáním papíru vůbec nezamýšlel plnit své služební povinnosti spočívající v průběžném zajištění údržby tankodromu a příležitostném značení cílů“. Navíc prostor, na který se vztahovaly služební povinnosti žalovaného 1), byl „zcela odlišný“ od prostoru, na němž byl v důsledku rozhodnutí žalovaného 1) umístěn papír, a proto „neexistuje místní souvislost mezi jednáním vedoucím ke vzniku škody a výkonem služebních povinností žalovaného 1)“. Podle názoru dovolatelky nelze dovodit ani věcný vztah předmětného jednání žalovaného 1) k plnění služebních úkolů, neboť „žalovaný 1) pro tvrzené plnění svých služebních povinností (zpevnění tankodromu a značení cílů) zvolil - objektivně posuzováno - zcela zjevně nepřiměřený prostředek, jehož neúčelnost a nezákonnost byla zřejmá již od počátku a v čase se potvrdila; z pohledu žalobkyně se tedy od počátku jedná o soukromou akci žalovaného 1), jejímž cílem nebylo splnění služebních povinností“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) navrhl, aby dovolání žalobkyně bylo zamítnuto. Uvedl, že především „nadále neuznává jakoukoliv příčinnou souvislost mezi svým jednáním a škodou vzniklou žalobkyni, tedy ani odpovědnost za ni, ať v rovině obecné, či jako vojáka z povolání“, a že jinak „dává zapravdu“ právnímu názoru odvolacího soudu o tom, že případně „by se jednalo o odpovědnost vojáka za způsobenou škodu a byla by dána příslušnost k jejímu projednání MO ČR, jako služebnímu orgánu“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §239 odst. 1 písm. a) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
V posuzované věci žalobkyně uplatnila žalobou podanou u Okresního soudu v Olomoucí dne 7.10.2003 mimo jiné vůči žalovanému 1) nárok na náhradu škody, jež jí vznikla v roce 2000 uhrazením částky 786.151,- Kč za likvidaci černé skládky starého, průmyslově již nevyužitelného papíru o rozměrech 102x52 m v místě jezírek ve zpřístupněné části vojenského újezdu L., o jejímž umístění rozhodl žalovaný 1) jako velitel vojenského výcvikového prostoru L. a povolil žalovanému 2) její vytvoření.
S názorem dovolatelky, že „se ve vztahu k žalovanému 1) jedná o odpovědnost dle občanského zákoníku“, neboť jednání žalovaného 1), jež vedlo ke vzniku škody, „nemělo vůbec nic společného s plněním jeho služebních povinností“, nelze souhlasit.
Při posouzení, zda konkrétní jednání subjektů v právních vztazích spadá do rámce občanskoprávních vztahů, anebo na druhé straně, zda k tomuto jednání dochází při plnění pracovních (služebních) úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, soudní praxe vychází z objektivizujících hledisek. Bylo zdůrazněno, že - uvedené lze vztáhnout mutatis mutandis rovněž na posuzovanou problematiku plnění služebních povinností nebo přímé souvislosti s ním - východiskem pro závěr, zda zaměstnanec plnil pracovní úkoly, nejsou samy o sobě významné motiv či pohnutka zaměstnance (vzdálenější předpoklady a představy, z nichž jednající vychází), ale především to, zda z hlediska věcného, místního i časového jde objektivně o činnost konanou pro zaměstnavatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.1.2003 sp. zn. 21 Cdo 454/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 2003 pod č. 79). Rovněž dobová judikatura, z níž ustálená soudní praxe vychází, zdůrazňuje, že z mezí plnění pracovních úkolů a přímé souvislosti s ním nevybočuje taková činnost pracovníka, která nepostrádá místní, časový a věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění pracovních úkolů. Uvedená kriteria nemají ovšem stejný význam; rozhodující je věcný (vnitřní účelový) vztah, tj. vztah k činnosti, jíž byla způsobena škoda, k pracovním úkolům. V podstatě jde o to, zda při činnosti, jíž byla způsobena škoda, sledoval pracovník z objektivního i subjektivního hlediska plnění pracovních úkolů (srov. závěry býv. Nejvyššího soudu ze dne 18.11.1970, Cpj 87/70, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1971, pod č. 55, str. 153, z nichž vychází rovněž odvolací soud v posuzované věci a poukazuje na ně i sama dovolatelka).
V posuzované věci bylo soudy zjištěno, že žalovaný 1) v průběhu trvání jeho služebního poměru vojáka z povolání se jako velitel vojenského výcvikového prostoru L. účastnil jednání a činností, které vedly ke složení přibližně 600 tun starého papíru v místě jezírek ve zpřístupněné části vojenského újezdu L. s tím, že uvažoval o eventuelním využití tohoto papíru při vojenském výcviku. Z uvedeného vyplývá, že jednání žalovaného 1) „vedoucí ke vzniku škody“ nepochybně má časový, místní a především věcný (vnitřní účelový) poměr k plnění jeho služebních úkolů jako velitele vojenského výcvikového prostoru L. Úvaha dovolatelky, že jednání žalovaného 1) nemělo služebně právní povahu mj. proto, že „pro zpevnění tankodromu a značení cílů zvolil - objektivně posuzováno - zcela zjevně nepřiměřený prostředek, jehož neúčelnost a nezákonnost byla zřejmá již od počátku“, opomíjí, že nedovolené protiprávní jednání je součástí skutkových podstat jak odpovědnosti za škodu podle ustanovení §420 obč. zák., tak i odpovědnosti zaměstnance za škodu podle ustanovení §172 odst. 1 zák. práce nebo vojáka z povolání podle ustanovení §101 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání (který nabyl účinnosti dnem 1.12.1999); kdyby předpokladem pro právní kvalifikaci, že posuzovaný právní vztah z odpovědnosti za škodu vznikl při plnění služebních povinností nebo v přímé souvislosti s ním, měl být - dovedeno do důsledků - požadavek, aby žalovaný 1) použil jen účelné a zákonné prostředky, nebylo by mu možné vytknout nedovolené protiprávní jednání, tj. porušení právní povinnosti při plnění pracovních (služebních) úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, a předpoklady odpovědnosti vojáka z povolání podle ustanovení §101 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb. by za tohoto stavu nemohly být nikdy splněny.
Protože – jak vyplývá z uvedeného – v posuzované věci jde o základ a výši nároku vyplývajícího ze služebního poměru žalovaného 1) jako vojáka z povolání, který vykonává vojenskou činnou službu v ozbrojených silách České republiky jako svoje zaměstnání, a protože ze žaloby a z obsahu spisu nepochybně vyplývá, že žalobkyně nemíní podávat žalobu proti pravomocnému rozhodnutí správního orgánu ve smyslu zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, je pro posouzení věci především významné, zda je pro rozhodnutí o tomto nároku uplatněném žalobou na peněžité plnění podle ustanovení §80 písm. b) o.s.ř. dána pravomoc soudu.
Podle ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
Podle ustanovení §7 odst. 3 o.s.ř. jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon.
Služebně právní vztahy, jichž se nárok žalobkyně týká, vznikají dnem, který byl stanoven jako den nástupu do služby v rozhodnutí služebního orgánu o povolání občana České republiky (který složil vojenskou přísahu a splňuje další zákonem stanovené předpoklady – srov. §3 zákona č. 221/1999 Sb.) do služebního poměru (§5 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb.). Služební poměr vojáka z povolání, zakládající se mocenským aktem služebního orgánu (dnem bezprostředně následujícím po dni doručení rozhodnutí o povolání občana do služebního poměru - srov. §5 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb.), je svojí povahou právním poměrem veřejnoprávním a po celou dobu svého průběhu se výrazně odlišuje od poměru pracovního, který je naopak poměrem soukromoprávním, jehož účastníci mají rovné postavení. Vzájemné vztahy účastníků tohoto poměru se vyznačují tím, že jeden účastník (stát) vystupuje vůči druhému jako nositel veřejné svrchované moci a tím jako silnější subjekt, který druhému subjektu může jednostranně zakládat jeho práva a ukládat povinnosti. Na veřejnoprávní povaze tohoto právního vztahu přitom nemůže ničeho změnit ani způsob, jakým žalobkyně svůj požadavek na zaplacení náhrady škody procesně uplatnila, neboť žaloba ve smyslu ustanovení §80 písm. b) o.s.ř. o splnění povinnosti je přípustným právním nástrojem jen při uplatňování nároků z právních vztahů vyjmenovaných v ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř., pro které je charakteristická rovnost účastníků.
Jelikož se v posuzovaném případě nejedná o věc vyplývající ze vztahů vyjmenovaných v ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř., tj. občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), může být dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí této věci ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 o.s.ř., jen stanoví-li to zákon.
Řízení ve věcech služebního poměru vojáků z povolání upravuje zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání (který nabyl účinnosti dnem 1.12.1999), tím způsobem, že pravomoc činit právní úkony ve věcech služebního poměru jménem České republiky svěřuje služebním orgánům, kterými jsou prezident republiky, ministr obrany a v rozsahu určeném rozkazem prezidenta nebo rozkazem ministra velitelé, náčelníci, ředitelé a jiní vedoucí zaměstnanci (srov. §2 odst. 2 cit. zákona). Postup uvedených orgánů v rámci řízení ve věcech služebního poměru, včetně opravných prostředků, pak zmíněný zákon vymezuje v Části deváté pod marginální rubrikou „Rozhodování ve věcech služebního poměru“ v ustanoveních §144 až 158. Uvedená ustanovení - kromě jiného - stanoví, že řízení ve věcech služebního poměru proběhne rovněž za účasti občana, jehož služební poměr vojáka zanikl, či za účasti pozůstalých (srov. §144 cit. zákona), že proběhne i tehdy, když služební poměr vojáka zanikl (srov. §158 cit. zákona), a že návrh na přezkoumání rozhodnutí služebního orgánu soudem je možno podat až po vyčerpání opravného prostředku podle §153, a to v době 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí (srov. §157 odst. 1 cit. zákona, po 1.1.2003 srov. rovněž §5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní). Vedle zmíněných procesních ustanovení upravujících postup služebních orgánů v rámci řízení ve věcech služebního poměru obsahuje zákon č. 221/1999 Sb. v Části sedmé pod marginální rubrikou „Náhrada škody“ též hmotněprávní ustanovení o odpovědnosti vojáka za škodu způsobenou státu (srov. §101 a násl. cit. zákona), která komplexně vymezují zákonné předpoklady jednotlivých druhů odpovědnosti vojáka za škodu, rozsah i výši poskytnuté náhrady škody, vše s tím, že „o náhradě škody rozhoduje služební orgán, pokud nedojde k dohodě o její náhradě“ (srov. §111 odst. 1 cit. zákona).
Z uvedeného vyplývá, že pravomoc k projednání a rozhodnutí dané věci, která vyplývá z právních poměrů vojáků z povolání po 1.12.1999, na základě žaloby podle ustanovení §80 písm. b) o.s.ř., zákon nesvěřuje soudu ani ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 o.s.ř. Projednání a rozhodnutí o dané věci tedy brání nedostatek podmínky řízení (nedostatek pravomoci soudu), kterou nelze odstranit (§104 odst. 1 o.s.ř.).
Protože usnesení odvolacího soudu je správné, a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl. Věcná správnost usnesení odvolacího soudu není dotčena tím, že věc byla odvolacím soudem nepřesně postoupena ministerstvu obrany, které není služebním orgánem ve smyslu ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb.; protože však smyslem výroku o postoupení věci (§104 odst. 1 druhá věta o.s.ř.) je, aby věc byla postoupena příslušnému kompetentnímu orgánu, uvedený výrok dostatečně zajišťuje, aby věc byla postoupena do dispozice ministra obrany, jenž je - podle sdělení náčelníka Vojenské kanceláře prezidenta republiky ze dne 18.1.2006 č.j. 5142/2006-MSP-CKDP o rozhodnutí prezidenta republiky jako nejvyššího služebního orgánu, uveřejněného v Sbírce instrukcí a sdělení Ministerstva spravedlnosti České republiky pod č. 13, ročník 2006 - služebním orgánem příslušným stanovit, který ze služebních orgánů v rámci organizační struktury ozbrojených sil České republiky věc v dalším řízení projedná a rozhodne.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému 1) náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jeho práva, spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 7.500,- Kč [srov. §3 odst. 1 bod 6, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), tedy celkem 7.575,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému 1) nahradila; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalobkyně povinna náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného 1) v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. září 2006
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu