ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.3072.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 3072/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně E. Z., zastoupené advokátkou, proti žalovanému Statutárnímu městu H., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 110 C 187/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. května 2005, č.j. 16 Co 129/2005-148, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.065,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 14. 5. 2004 žalovaný sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že, „přestože p. K. měl uložen zákaz řízení motorových vozidel od 20. 8. 2003 do 19. 4. 2004 a byl Policií ČR řešen dne 29. 9. 2003 pro spáchání dopravního přestupku při řízení motorového vozidla a oznámení o tomto přestupku Policie ČR zaslala Magistrátu žalovaného a žalobkyně jej převzala ke zpracování“, nepostoupila tento případ „k oznámení o podezření ze spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 zákona č. 140/1961 Sb., ale jmenovanému založila duplicitní složku a do této byl založen pouze oznámený přestupek“; při posuzování žádosti o podmíněné vydání řidičského průkazu vycházel správní orgán z dokumentace odboru dopravní evidence, kde v žalobkyní založeném duplicitním spisu nebylo možné zjistit, že se žadatel dopustil přestupku při řízení motorového vozidla v době, kdy měl uložen zákaz řízení motorového vozidla. Při následné namátkové kontrole dalších osob, kterým byl uložen zákaz řízení motorového vozidla, bylo v dalších třech případech zjištěno, že byla obdobně založena duplicitní složka pouze s oznámením o spáchání přestupku při řízení motorového vozidla, který řešila Policie ČR v době jejich zákazu řízení. Také v těchto případech podle podacího deníku tato oznámení Policie ČR převzala ke zpracování a podle výpisu z počítačové evidence řidičů provedla jejich kontrolu žalobkyně s tím, že záznam o zákazu řízení byl u uvedených v této evidenci zaznamenán, avšak nedošlo k oznámení o podezření ze spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 zákona č. 140/1961 Sb. Uvedeným jednáním žalobkyně porušila povinnosti stanovené pracovní smlouvou, náplní práce a ustanovením §16 odst. 1 písm. b), c) a g) a odst. 2 písm. a) zákona č. 312/2002 Sb.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že se tvrzeného porušení pracovní kázně nedopustila a jí svěřenou agendu vyřizovala vždy dle svého nejlepšího přesvědčení. Na pracovišti se střídal větší počet zaměstnanců, vypomáhali i praktikanti a brigádníci, kteří neměli žádnou praxi, žádné zkušenosti, vyřizovali věci, které byly nahromaděné a které běžní zaměstnanci nebyli schopni zpracovat, „tedy i otázku dopravních přestupků“. Mimo to nikdy nebyla řádně pro danou profesi zaškolena.
Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 4. 2. 2005, č.j. 110 C 187/2004-128, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že výpověď splňuje formální požadavky (byla dána ve lhůtě stanovené v ustanovení §46 odst. 3 zák. práce, byla doručena žalovanému a výpověďní důvod „byl vymezen přesným popisem pochybení žalobkyně, pokud jde o případ M. K.“), a protože z pracovní náplně žalobkyně plynula v té době též povinnost předávat zjištěné poznatky v případě podezření z trestné činnosti nebo přestupku, což žalobkyně v případě M. K. neučinila, došlo k závažnému pochybení (k neoznámení podezření z trestného činu); proto jí byla výpověď podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce dána právem.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 5. 2005, č.j. 16 Co 129/2005-148, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalovaným žalobkyni dopisem ze dne 14. 5. 2004 je neplatná, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudem prvního stupně 7.485,50 Kč a na nákladech odvolacího řízení 7.339,- Kč k rukám advokátky. Vycházeje z toho, že ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou a že vymezení hypotézy právní normy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, dospěl k závěru, že soud prvního stupně relativně neurčitou hypotézu ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce nesprávně vymezil. Podle názoru odvolacího soudu v projednávané věci je nutno přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k tomu, že žalobkyně neměla požadované vzdělání (středoškolské, které je pro tuto funkci požadováno), k dosavadnímu postoji žalobkyně k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, kdy došlo k porušení pracovní kázně, a k míře jejího zavinění. Poté, co rozebral práci, kterou žalobkyně vykonávala, vytknul soudu prvního stupně, že nepřihlédl k množství práce, kterou žalobkyně musela vykonávat, k tomu, že šlo jen o nedbalostní porušení pracovní kázně, přehlédnutí, omyl, a že je třeba přihlédnout též k tomu, že následná opatření provedená po kontrole spočívala i v tom, že byla zdvojena kontrola právě vzhledem k existenci reálné možnosti omylu či přehlédnutí při množství vyřizovaných případů. Dovodil, že pochybení žalobkyně v případě M. K. nelze považovat za závažné porušení pracovní kázně.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný namítá, že, i když ze strany žalobkyně šlo o nedbalostní jednání, mohlo ovlivnit bezpečnost v dopravě, neboť svou chybou umožnila „legálně“ řídit automobil osobě, jež toto oprávnění obdržet neměla; navíc svým jednáním zabránila stíhání řidičů pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí. Podle jeho názoru nelze množstvím vykonávané práce omlouvat chyby v práci, když se navíc o velké množství práce jednalo pouze podle názoru žalobkyně. Dovolatel je přesvědčen, že práci, kterou vykonávala žalobkyně, by jiný zaměstnanec zvládl za 1,5 hodiny, nikoliv za celou pracovní směnu. Žalobkyně sice nemá vzdělání předepsané pro výkon uvedené práce, ale tato práce vyžadovala především přesnost a soustředění, neboť se jednalo o opakující a poměrně jednoduché činnosti, jež patří k nejjednodušším činnostem ve veřejné správě; o tom svědčí i to, že většinu případů žalobkyně vyřešila správně. Odvolací soud podle dovolatele také dostatečně nezvážil význam svého rozhodnutí z hlediska závažnosti porušení pracovní kázně žalobkyně, neboť rozsudky a stanoviska krajských soudů jsou vodítkem pro rozhodování soudů prvního stupně a závěr odvolacího soudu bude vodítkem pro další případy a bude znamenat, že, nebude-li prokázán zaměstnanci úmysl napomáhat spáchání trestného činu, půjde o nedbalostní, méně závažné porušení pracovní kázně, jež může mít za následek maximálně finanční postih. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného jako nedůvodné zamítl, neboť závěry odvolacího soudu považuje za správné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Otázku platnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou žalovaný dal žalobkyni dopisem ze dne 14. 5. 2004 je třeba i nyní řešit podle zákoníku práce ve znění do 30. 9. 2004, tedy do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 436/2004 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zaměstnanosti - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení pracovní kázně; pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně lze dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními §73, §74 a §75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§53 odst.1 písm. b), §46 odst.1 písm. f) část věty před středníkem zák. práce], závažné porušení pracovní kázně je pak důvodem k výpovědi z pracovního poměru [§46 odst.1 písm. f) část věty před středníkem zák. práce].
Jak správně uvedl v napadeném rozhodnutí již odvolací soud, ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.6.1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.1.2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč. 2001).
Při zkoumání, zda žalobkyně jednáním uvedeným v dopise žalované ze dne 14. 5. 2004 (spočívajícím v tom, že nesprávně postupovala při vyřizování případu M. K.) závažně porušila pracovní kázeň, odvolací soud přihlížel (jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku) k tomu, že žalobkyně neměla požadované vzdělání, k jejímu dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře jejího zavinění a k množství práce, kterou vykonávala. S tímto vymezením hypotézy právní normy obsažené v ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce lze souhlasit. Odvolacím soudem uvažované skutečnosti jsou totiž vzhledem k okolnostem případu úplné a správné a poskytují náležitý podklad pro posouzení, jakou intenzitou žalobkyně pracovní kázeň porušila. Odvolací soud tedy v souladu se zákonem dospěl ke správnému závěru, že intenzita porušení pracovní kázně neopravňovala žalovaného k tomu, aby se žalobkyní rozvázal pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst.1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce.
Namítá-li dovolatel, že při zkoumání stupně intenzity porušení pracovní kázně mělo být též přihlédnuto k tomu, že žalobkyně „umožnila legálně řídit automobil osobě, která toto oprávnění obdržet neměla, a svým jednáním zabránila stíhání řidičů pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí“, že se „o velké množství práce jednalo pouze podle názoru žalobkyně“, že „žalobkyně vykonávala v podstatě pouze mechanickou práci, a že většinu případů vyřešila správně“, polemizuje s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud při posuzování intenzity porušení pracovní kázně přihlížel a jak tato hlediska hodnotil, ač – jak shora uvedeno – odvolacím soudem uvažovaná hlediska jsou vzhledem k okolnostem případu úplná a poskytují náležitý podklad pro posouzení, jakou intenzitou žalobkyně pracovní kázeň porušila. Dovolatel navíc vychází z jiných skutkových závěrů a spekuluje o tom, jaké důsledky mělo porušení pracovní kázně žalobkyní („umožnila legálně řídit automobil osobě, která toto oprávnění obdržet neměla“), i když pro takové závěry není ve věci skutkových podkladů.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jejího práva, spočívají v odměně za zastupování advokátkou ve výši 2.500,- Kč [srov. §7 písm. c), §17 odst. 1 písm. b), §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb. a čl. II vyhlášky č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 2.575,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokátka JUDr. V. B. osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 3 o.s.ř. vedle odměny za zastupování advokátkou a paušální částky náhrad výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty (19%), kterou je advokátka povinna z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu (srov. zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty), tedy částka (po zaokrouhlení) 490,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2004, sp.zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalovaného bylo zamítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalobkyni nahradil; celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.065,- Kč je žalovaný povinen ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. zaplatit k rukám advokátky, která žalobkyni v tomto řízení zastupovala.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. října 2006
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu