ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.3086.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 3086/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce Mgr. T. J., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Okresnímu soudu v Kladně se sídlem v Kladně, nám. E. Beneše č. 1997, o 37.800,- Kč s příslušenstvím, za účasti České republiky - Ministerstva spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 16, zastoupené advokátem, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 8 C 1456/2004, o dovolání žalované a vedlejšího účastníka proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. února 2005 č.j. 23 Co 7/2005-65, takto:
I. Dovolání vedlejšího účastníka se odmítá.
II. Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou podanou dne 18.2.2004 u Okresního soudu v Kladně, aby mu žalovaná zaplatila 37.800,- Kč s 5,5% úrokem od 11.7.2002 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že byl jmenován soudcem a přidělen k výkonu soudcovské činnosti k Okresnímu soudu v Kladně a že \"platovým výměrem\" ze dne 28.2.2002 mu byl stanoven měsíční \"pracovní příjem\" ve výši 43.200,- Kč a víceúčelová paušální náhrada výdajů ve výši 2.600,- Kč. Za měsíc červen 2002 mu byla vyplacena částka 44.980,- Kč (plat 38.880,- Kč, náhrada mzdy za dobu čerpání dovolené 3.760,- Kč a nezdanitelná víceúčelová paušální náhrada výdajů 2.340,- Kč), ačkoliv při výpočtu platu soudce je třeba po dni 28.5.2002, kdy nabyl účinnosti zákon č. 218/2002 Sb., vycházet z platové základny, která se stanoví na základě nejvyššího platového tarifu určeného podle ustanovení §135 tohoto zákona (\"za použití\" ustanovení §254 tohoto zákona), který je třeba zvýšit podle ustanovení §1 odst.2 písm.a) a §6 odst.2 nařízení vlády č. 253/1992 Sb. o 25%, a k výsledné částce pak přičíst maximální výši osobního příplatku podle ustanovení §7 odst.2 nařízení vlády č. 253/1992 Sb.; z takto určené platové základny se stanoví podle ustanovení §28 zákona č. 236/1995 Sb. plat soudce a víceúčelová paušální náhrada výdajů. Na základě provedených výpočtů žalobce dovozuje, že platová základna činí 84.040,- Kč (sestávající z částky 33.610,- Kč jako nejvyššího platového tarifu pro zaměstnance ministerstev, ze zvýšení této částky o 25% představující \"maximální výši osobního příplatku\" a z částky 42.020,- Kč jako \"maximální výše osobního příplatku\"), že jeho plat činí 78.200,- Kč (určený z platové základny platovým koeficientem 0,93) a že jeho víceúčelová paušální náhrada výdajů činí 4.700,- Kč (ve výši 5,5% platové základny). Protože žalovaná vyplatila žalobci za měsíc červen 2002 plat pouze 42.640,- Kč a paušální náhradu 2.340,- Kč, ačkoliv mu náleží celkem 82.900,- Kč, žalobce požaduje zaplacení \"rozdílu\" ve výši 37.800,- Kč.
Okresní soud Praha - západ, kterému byla věc usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29.3.2004 č.j. 23 Nc 11/2004-18 podle ustanovení §12 odst.2 o.s.ř. přikázána k projednání a rozhodnutí, rozsudkem ze dne 5.8.2004 č.j. 8 C 1456/2004-31 žalované uložil, aby zaplatila žalobci 37.800,- Kč s 5,5% úrokem od 11.7.2002 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 6.670,- Kč k rukám \"právního zástupce žalobce\". Soud prvního stupně při rozhodování věci postupoval podle zákona č. 236/1995 Sb. ve znění novel provedených zákony č. 138/1996 Sb., 287/1997 Sb., 155/2000 Sb. a 231/2001 Sb. a dovodil, že při stanovení platu soudce je třeba vycházet z ustanovení §3 odst. 3 zákona, podle kterého je platová základna souhrn nejvyššího platového tarifu a maximální výše osobního příplatku stanovených zvláštním předpisem pro zaměstnance ministerstev s odkazem na §6 odst. 2 a §7 odst. 2 nařízení vlády ČR č. 253/1992 Sb. a že \"v době po 28.5.2002, kdy byl vyhlášen zákon č. 218/2002 Sb., je nutno stanovit nejvyšší platový tarif podle §135 tohoto zákona, který je třeba zvýšit podle ustanovení §1 odst. 2 písm. a) a ustanovení §6 odst. 2 nařízení vlády č. 253/1992 Sb. o 25%, a k výsledné částce připočítat maximální výši osobního příplatku podle ustanovení §7 odst. 2\". Z uvedených důvodů dospěl k závěru, že žalobci vznikl dnem 28.5.2002 \"nárok na plat, vypočtený podle zásad ustanovení §135 zákona č. 218/2002 Sb. ve spojení s ustanovením §6 nařízení vlády č. 253/1992 Sb.\". Na základě provedených výpočtů stanovil platovou základnu žalobce ve výši 84.040,- Kč, plat žalobce ve výši 78.200,- Kč měsíčně a víceúčelovou paušální náhradu žalobce ve výši 4.700,- Kč měsíčně; za měsíc červen 2002 tedy zbývá k doplacení částka 37.800,- Kč.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28.2.2005 č.j. 23 Co 7/2005-65 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná a vedlejší účastník na straně žalované jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.581,- Kč k rukám advokáta JUDr. L. Š. Ph.D. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že \"při stanovení platové základny pro výpočet platu soudce je třeba za situace, kdy nabylo účinnosti ustanovení §135 zákona č. 218/2002 Sb. (služebního zákona), podle tohoto ustanovení postupovat a pouze tam, kde služební zákon dosud nenabyl účinnosti či tuto oblast neupravuje, je možno použít příslušná ustanovení vládního nařízení č. 253/21992 Sb. (§6 odst. 2 a 7 a §7 odst. 2)\". Podle odvolacího soudu v případě, že právní vztah je upraven právní normou vyšší právní síly, tedy zákonem, je třeba vycházet z právní úpravy dané zákonem a pouze pro právní vztahy tam neupravené je možné použít předpis nižší právní síly, pokud zákonu neodporuje (\"v posuzované věci nařízení vlády č. 253/1992 Sb. úpravě provedené služebním zákonem neodporuje a je možno je podpůrně aplikovat\"). K námitce vedlejšího účastníka, že služební zákon jako celek dosud nenabyl účinnosti a že proto nelze tuto právní normu aplikovat, poukázal odvolací soud na to, že \"ustanovení §135 služebního zákona nabylo účinnosti dnem vyhlášení a to, že této účinnosti nenabyla ustanovení o věcné a osobní působnosti a definici pojmů v ustanovení §136 služebního zákona, by nasvědčovalo spíše tomu, že předsunutou působností měl zákonodárce na mysli právě možnost při řešení těchto právních otázek aplikovat stávající platné a účinné právní předpisy a tyto právní úpravy kombinovat\" (v opačném případě by \"předsunutá účinnost\" neměla žádný právní dopad); podle názoru odvolacího soudu \"zákonodárce měl zřejmě v úmyslu tím, že účinnost ustanovení §135 předsunul, aby toto ustanovení bylo aplikováno již na stávající zaměstnance, které bude možno v budoucnu pod tento pojem zařadit\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaná a vedlejší účastník dovolání.
Žalovaná ve svém dovolání namítla, že při výpočtu platu soudce nelze aplikovat ustanovení §135 zákona č. 218/2002 Sb., když toto ustanovení se kombinuje se stávající komplexní právní úpravou o odměňování soudců za situace, kdy zákon č. 218/2002 Sb. dosud nenabyl jako celek účinnosti. Přípustnost dovolání žalovaná dovozuje z ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Vedlejší účastník ve svém dovolání v první řadě namítá, že ustanovení §135 zákona č. 218/2002 Sb. nelze \"vůbec z právnětechnického hlediska aplikovat\". Soudy totiž uvedené ustanovení s tzv. předsunutou účinností (oproti dalším ustanovením zákona č. 218/2002 Sb.) \"uměle vyčlenily ze služebního zákona a pružně zkombinovaly se stávající komplexní právní úpravou za situace, kdy služební zákon jako celek nenabyl účinnosti\", ačkoliv \"účinnosti nenabyly ani ustanovení o působnosti služebního zákona, především o věcné a osobní působnosti, o definici pojmů obsažených v ustanovení §135 služebního zákona\", v důsledku čehož nelze ani \"stanovit hypotézu právní normy\" podle ustanovení §135 zákona č. 218/2002 Sb. Protože ustanovení §135 zákona č. 218/2002 Sb. je \"z právně technického hlediska\" neaplikovatelné, nemůže odůvodnit užití \"současné platné a účinné komplexní úpravy odměňování soudců\". Vedlejší účastník dále soudům vytýká, že \"ztotožnily pojem zaměstnanci ministerstev ve smyslu ustanovení §3 odst.3 zákona č. 236/1995 Sb. a legislativní zkratku státní zaměstnanci použitou v ustanovení §135 zákona č. 218/2002 Sb.\". Zaměstnancem ministerstva je třeba rozumět \"osobu v pracovněprávním vztahu (především pracovním poměru) podle zákoníku práce\", zatímco pojem státní zaměstnanec představuje \"nyní neexistující a teprve v budoucnu pravděpodobně vzniklou kategorii osob, jež budou vykonávat činnost ve služebním poměru\". Protože ustanovení §1 zákona č. 218/2002 Sb. vymezují \"legislativní zkratku státní zaměstnanec\" a zákon č. 218/2002 Sb. jako celek dosud nenabyly účinnosti, je třeba i po účinnosti ustanovení §135 zákona č. 218/2002 Sb. postupovat tak, že platová základna se bude určovat \"ve vztahu k platovým náležitostem podle ustanovení §3 odst.3 zákona č. 236/1995 Sb. náležejícím zaměstnancům České republiky - ministerstev jakožto organizačním složkám státu, kteří podle stávající právní úpravy vykonávají práci v pracovním poměru podle zákoníku práce a kteří jsou za tuto práci odměňováni příslušným právním předpisem, tedy nařízením vlády č. 253/1992 Sb. Vedlejší účastník dále namítá, že se soudy nezabývaly \"zásadní vazbou ustanovení §135 na ustanovení §133\" zákona č. 218/2002 Sb. a že nárok odvolacím soudem odvozený z ustanovení §135 zákona č. 218/2002 Sb. z tohoto ustanovení (do nabytí účinnosti ustanovení §133 zákona č. 218/2002 Sb.) vůbec nevyplývá; ustanovení §133 tohoto zákona totiž zakládá (by po své účinnosti zakládalo) nárok na platový tarif a ustanovení §135 zákona č. 218/2002 Sb. jen stanoví pravidla pro výpočet platového tarifu. Podle názoru vedlejšího účastníka odvolacím soudem potvrzená právní konstrukce založená na pružné kombinaci ustanovení §135 služebního zákona, který jako celek nenabyl účinnosti, je založena na nepřípustném účelovém výkladu v rozporu se základními výkladovými metodami. Vedlejší účastník přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm c) a §237 odst. 3 o.s.ř., svou legitimaci podat dovolání \"ze znění pouze rámcové úpravy dovolání v ustanovení §236 a násl. o.s.ř., která výslovně nevylučují vedlejšího účastníka z okruhu osob oprávněných podat dovolání\", a navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Uvedl, že pro stanovení platové základny je třeba použít již účinná ustanovení služebního zákona a jen zcela podpůrně ustanovení vládního nařízení č. 253/1992 Sb., pokud je u ust. §3 odst. 3 zákona odkaz (poznámka pod čarou) právě na ust. §6 odst. 2 a ust. §7 odst. 2 nařízení vlády č. 253/1992 Sb. a ne na služební zákon, je třeba konstatovat, že tato poznámka nemá normativní charakter a je třeba vždy vycházet z nověji účinného předpisu vyšší právní síly. Právní řád rozeznává právní normy různé právní síly, přičemž nařízení vlády je v právní teorii vždy normou nižší právní síly než je tomu u zákona, a tento zásadní princip je naprosto nezpochybnitelný.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou subjektivní a objektivní přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §240 odst.1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Podle ustanovení §93 odst.3 o.s.ř. v řízení má vedlejší účastník stejná práva a povinnosti jako účastník. Jedná však toliko sám za sebe. Jestliže jeho úkony odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje, posoudí je soud po uvážení všech okolností.
Pravidlo uvedené v ustanovení §93 odst.3 o.s.ř., že vedlejší účastník má v řízení stejná práva a povinnosti jako účastník, kterého v řízení podporuje, se uplatní v průběhu (během) občanského soudního řízení. Na oprávnění vedlejšího účastníka podat opravné prostředky ustanovení §93 odst.3 o.s.ř. nedopadá; možnost vedlejšího účastníka podat odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně proto upravuje ustanovení §203 odst.1 o.s.ř. a podat žalobu na obnovu řízení nebo žalobu pro zmatečnost řeší ustanovení §231 odst.1 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že zákon nestanoví, že by vedlejší účastník mohl podat též dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, byl v soudní praxi přijat (za pomoci argumentu e silentio legis) a nadále je přijímán jako správný závěr (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.5.2003 sp. zn. 25 Cdo 162/2003, které bylo uveřejněno pod č. 3 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004), podle kterého vedlejší účastník není (podle právní úpravy účinné od 1.1.2001) osobou oprávněnou k podání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu.
Protože k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není vedlejší účastník oprávněn (subjektivně legitimován), Nejvyšší soud České republiky jeho dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o.s.ř. odmítl a k argumentům v něm obsaženým nadále přihlížel stejně, jako kdyby byly uplatněny ve vyjádření k dovolání, které ve věci podala žalovaná.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Žalovaná subjektivně přípustným dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku potvrzen. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud mimo jiné řešil právní otázku, jakým způsobem se stanoví platová základna pro určení platu a jiných náležitostí spojených s výkonem funkce soudce poté, co dnem 28.5.2002 nabyla účinnosti ustanovení §5 odst.3, §6 odst.2, §9 odst.3 písm.d) a e) a odst.4, §11 až 13, §32 až 34, §135, §136 odst.2, §171, §172 odst.2, §235, §236 odst.1 a 2, §237 odst.1, 3 a 4, §242, §243 odst.1 až 3, §252 a přílohy č. 1 a 3 zákona č. 218/2002 Sb., o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon). Protože vedená právní otázka nebyla v době rozhodování věci odvolacím soudem ještě dovolacím soudem vyřešena a protože její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobce požaduje plat a víceúčelovou paušální náhradu výdajů za měsíc červen 2002 - podle zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců, ve znění zákonů č. 138/1996 Sb., č. 287/1997 Sb., č. 155/2000 Sb. a č. 231/2001 Sb., tedy podle zákona o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců ve znění účinném do 31.12.2002 (dále jen \"zákona o platu představitelů státní moci\").
Podle ustanovení §3 odst.3 zákona o platu představitelů státní moci platovou základnou je souhrn nejvyššího platového tarifu a maximální výše osobního příplatku stanovených zvláštním předpisem1) pro zaměstnance ministerstev. Podle poznámky pod čarou č. 1 se tímto \"zvláštním předpisem\" rozumí ustanovení \"§6 odst.2 a §7 odst.2 nařízení vlády ČR č. 253/1992 Sb., o platových poměrech zaměstnanců orgánů státní správy, některých dalších orgánů a obcí, ve znění pozdějších předpisů\".
V době přijetí zákona o platu představitelů státní moci byla ministerstva nejen ústředními orgány státní správy České republiky, ale také právnickými osobami (srov. právní názor uvedený v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21.9.1993 sp. zn. 7 Cmo 33/92, který byl uveřejněn pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995) a byla tedy rovněž způsobilými zaměstnavateli (srov. §8 odst.1 zákoníku práce). Zaměstnanci ministerstev se za tohoto právního stavu rozuměly fyzické osoby, které byly u ministerstev v pracovním poměru nebo v jiném pracovněprávním vztahu.
Dnem 1.1.2001 nabyl účinnosti zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, podle kterého se ministerstva stala organizačními složkami státu (srov. §3 odst.1 tohoto zákona) a podle kterého jako organizační složky státu nebyla právnickými osobami (srov. §3 odst.2 větu první tohoto zákona). Ode dne 1.1.2001 tedy nebylo možné považovat ministerstva za právnické osoby ani tehdy, vystupovala-li v jiných právních vztazích než které vznikají při výkonu státní správy. V pracovněprávních vztazích to mimo jiné znamenalo, že fyzické osoby u nich působící v pracovním poměru nebo v jiném pracovněprávním vztahu se staly zaměstnanci státu (České republiky) a že ministerstva jednala v těchto pracovněprávních vztazích za stát (Českou republiku) jako jeho příslušná organizační složka (srov. též §8a zákoníku práce).
Uvedené mělo mimo jiné za následek, že ode dne 1.1.2001 bylo třeba považovat za \"zaměstnance ministerstev\" ve smyslu ustanovení §3 odst.3 zákona o platu představitelů státní moci - i když se nezměnilo jeho znění - zaměstnance státu (České republiky), kteří pracují v těchto organizačních složkách státu, tedy, řečeno jinak, fyzické osoby, které jsou v pracovním poměru nebo v jiném pracovněprávním vztahu ke státu (České republice) a které vykonávají svou práci na ministerstvech jako organizačních složkách státu.
Dne 26.4.2002 byl přijat zákon č. 218/2002 Sb., o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon) [dále též jen \"služební zákon\"], který mimo jiné stanovil, že některé činnosti (státní službu, vyjmenovanou zejména v ustanovení §6 odst.2 služebního zákona) budou nadále místo zaměstnanců státu, kteří pracují na ministerstvech v pracovním poměru nebo jiném pracovněprávním vztahu, konat tzv. státní zaměstnanci (zaměstnanci vykonávající ve správních úřadech státní správu jako službu, kterou Česká republika poskytuje veřejnosti) ve služebním poměru. Služební zákon současně předpokládá, že vedle státních zaměstnanců budou na ministerstvech a jiných správních úřadech nadále působit (mimo výkon státní služby) zaměstnanci státu v pracovním poměru nebo jiném pracovněprávních vztahu, a upravuje rovněž odměňování za práci nejen u státních zaměstnanců, ale i ostatních zaměstnanců vykonávajících ve správních úřadech práci v pracovním poměru nebo jiném pracovněprávním vztahu. Zákon č. 218/2002 Sb. měl nabýt účinnosti dnem 1.1.2004 (k tomu ovšem nedošlo, neboť zákony č. 281/2003 Sb. a č. 626/2004 Sb. byla jeho účinnost posunuta na 1.1.2007) s výjimkou ustanovení §5 odst.3, §6 odst.2, §9 odst.3 písm.d) a e) a odst.4, §11 až 13, §32 až 34, §135, §136 odst.2, §171, §172 odst.2, §235, §236 odst.1 a 2, §237 odst.1, 3 a 4, §242, §243 odst.1 až 3, §252 a příloh č. 1 a 3, která nabyla účinnosti dnem vyhlášení (tj. dnem 28.5.2002).
Z uvedeného je v první řadě zřejmé, že nelze ztotožňovat zaměstnance státu, kteří konají (a po účinnosti služebního zákona nadále budou konat) na ministerstvech a jiných správních úřadech práci v pracovním poměru nebo jiném pracovněprávním vztahu, se státními zaměstnanci, kteří budou (poté, co služební zákon nabyde účinnosti) na ministerstvech a jiných správních úřadech vykonávat státní službu ve služebním poměru, neboť konají (budou konat) zcela odlišné práce a v naprosto jiném právním vztahu. Za \"zaměstnance ministerstev\" ve smyslu ustanovení §3 odst.3 zákona o platu představitelů státní moci proto nelze považovat státní zaměstnance (zaměstnance mající vykonávat podle zákona č. 218/2002 Sb. ve správních úřadech státní správu jako službu, kterou Česká republika poskytuje veřejnosti), a to ani od 28.5.2002, kdy nabyla účinnosti některá ustanovení služebního zákona, ani ode dne, kdy služební zákon vstoupí v účinnost jako celek. Uvedené by mohlo platit jen tehdy, kdyby došlo v tomto směru ke změně právní úpravy. Takováto změna právní úpravy však přijata nebyla; naopak, zákonem č. 309/2002 Sb. o změně zákonů souvisejících s přijetím zákona o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon) byl změněn zákon č. 236/1995 Sb. tak (srov. Část třicátoutřetí, Čl. XXXIII tohoto zákona), že platová základna pro určení platu a jiných náležitostí spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců se nadále má odvíjet nikoliv od odměňování \"zaměstnanců ministerstev\", ale od násobků \"průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok\".
Platová základna pro určení platu a jiných náležitostí spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců se stanoví - jak vyplývá ze znění ustanovení §3 odst.3 zákona o platu představitelů státní moci - podle právních předpisů, kterými se řídí odměňování za práci \"zaměstnanců ministerstev\" (tj. zaměstnanců státu, kteří pracují u ministerstva jako organizační složky státu v pracovním poměru nebo jiném pracovněprávním vztahu), a to ve výši součtu nejvyššího platového tarifu a maximálního osobního příplatku, které podle nich přísluší (lze poskytnout) těmto zaměstnancům státu.
Platový tarif a osobní ohodnocení příslušelo v červnu 2002 zaměstnancům státu, pracujícím u ministerstva jako organizační složky státu, za podmínek a ve výši stanovených v nařízení vlády č. 253/1992 Sb., o platových poměrech zaměstnanců orgánů státní správy, některých dalších orgánů a obcí, ve znění nařízení vlády č. 43/1993 Sb., č. 288/1993, č. 78/1994 Sb., č. 142/1995 Sb., č. 71/1996 Sb., č. 326/1996 Sb., č. 163/1997 Sb., č. 353/1997 Sb., č. 248/1998 Sb., č. 126/2000 Sb., č. 454/2000 Sb. a č. 67/2002 Sb. (srov. jeho §1 odst.2). I když lze souhlasit s odvolacím soudem v tom, že právní předpis \"vyšší právní síly\" má přednost před právním předpisem nižším, a i když pozdější právní úprava nahrazuje dřívější, bylo v projednávané věci rozhodující, že právní úprava odměňování státních zaměstnanců, uvedená zejména v §133 až 158 služebního zákona, a ani zaměstnanců státu působících u ministerstev nebo jiných správních úřadů v pracovním poměru nebo jiném pracovněprávním vztahu, obsažená zejména v §169 až 191 služebního zákona, neměla v červnu 2002 (a ani v současně době nemá) pro určení platového tarifu či osobního hodnocení zaměstnanců státu, pracujících u ministerstva jako organizační složky státu, jakýkoliv právní význam. Právní úprava odměňování státních zaměstnanců je tu nerozhodná už proto, že - jak uvedeno výše - státní zaměstnance nelze považovat za \"zaměstnance ministerstev\" ve smyslu ustanovení §3 odst.3 zákona o platu představitelů státní moci. Právní úprava odměňování zaměstnanců státu působících u ministerstev nebo jiných správních úřadů v pracovním poměru nebo jiném pracovněprávním vztahu, obsažená zejména v §169 až 191 služebního zákona, nemůže být použita proto, že z těchto ustanovení nabyla dnem 28.5.2002 účinnosti toliko ustanovení §171 a §172 odst.2, a to, jak se uvádí v důvodové zprávě ke služebnímu zákonu, z důvodu, aby \"s ohledem na navrhované přechodné období došlo k plynulému a efektivnímu přechodu z pracovněprávních vztahů na vztahy služební\", a že jen jejich \"předsunutá účinnost\" nemůže postačovat k tomu, aby se touto právní úpravou řídilo odměňování zaměstnanců státu, aby nahradila dosavadní právní úpravu (obsaženou v rozhodné době zejména v nařízení vlády č. 253/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a aby tedy byla významná rovněž z hlediska ustanovení §3 odst.3 zákona o platu představitelů státní moci.
Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že ustanovení §171 služebního zákona upravuje (obdobně jako soudy uvažované ustanovení §135 služebního zákona, rovněž účinné od 28.5.2002) stupnici platových tarifů. Tímto způsobem stanovená stupnice platových tarifů by mohla mít pro určení platové základny podle ustanovení §3 odst.3 zákona o platu představitelů státní moci právní význam, jen kdyby se jí řídilo v rozhodném období (tj. v červnu 2002) také odměňování zaměstnanců státu působících u ministerstev nebo jiných správních úřadů v pracovním poměru nebo jiném pracovněprávním vztahu; tak tomu ovšem nebylo a ani být nemohlo, a to zejména proto, že dosud nenabylo účinnosti ani ustanovení §169 služebního zákona o poskytování platu těmto zaměstnancům, ani §170 služebního zákona o platovém tarifu, a ustanovení §171 služebního zákona upravující toliko stupnici platových tarifů neposkytuje (samo o sobě nemůže poskytovat) právní podklad pro nárok na plat u těchto zaměstnanců státu. Přihlédnutí toliko k ustanovení §171 služebního zákona (obdobně jako k soudy uvažovanému ustanovení §135 služebního zákona) v \"kombinaci\" s ustanoveními §6 odst. 2 a §7 odst.2 nařízení vlády č. 253/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) tedy nepředstavuje za uvedené situace jazykový, logický, systematický a ani historický výklad právních předpisů, ale jen výklad \"účelový\", kterým má být (zcela nepřípustně) zdůvodněn závěr již předem (a nezávisle na jakékoliv metodě výkladu) přijatý.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že platová základna pro určení platu a jiných náležitostí spojených s výkonem funkce soudce se ve smyslu ustanovení §3 odst.3 zákona o platu představitelů státní moci stanovila podle nařízení vlády č. 253/1992 Sb., o platových poměrech zaměstnanců orgánů státní správy, některých dalších orgánů a obcí, ve znění pozdějších předpisů i po dni 28.5.2002, kterým nabyla účinnosti ustanovení §5 odst.3, §6 odst.2, §9 odst.3 písm.d) a e) a odst.4, §11 až 13, §32 až 34, §135, §136 odst.2, §171, §172 odst.2, §235, §236 odst.1 a 2, §237 odst.1, 3 a 4, §242, §243 odst.1 až 3, §252 a přílohy č. 1 a 3 služebního zákona (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2005 sp. zn. 21 Cdo 2316/2004, který byl uveřejněn pod č. 177 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005).
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. července 2006
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu