ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.385.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 385/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému E. s. B., a.s., zastoupenému advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, o náhradu mzdy a o další nároky, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 41/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. května 2002, č.j. 21 Co 176/98-161, takto:
Dovolání žalobce se zamítá.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) zák. práce, kterou mu dal žalovaný dopisem ze dne 21.10.1994, je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky nevyslovilo řádný předchozí souhlas s tímto rozvázáním pracovního poměru, který je v případě žalobce (jako osoby se změněnou pracovní schopností) podmínkou jeho platnosti (§50 zák. práce).
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 12.1.1995, č.j. 49 C 41/94-19 žalobě vyhověl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaný je povinen zaplatit „čs. státu – Městskému soudu v Brně 500,- Kč soudního poplatku“. Ve věci samé dospěl k závěru, že předmětná výpověď „je neplatná pro nedostatek předchozího souhlasu orgánu st. správy jako nezbytného zákonného předpokladu rozvázání pracovního poměru se zaměstnancem se změněnou pracovní schopností“. Tento souhlas byl totiž žalovanému udělen pro ukončení pracovního poměru z jiného důvodu než z toho, který byl vymezen v samotné výpovědi; podle názoru soudu prvního stupně „dodatečnou opravu citace zákon. ust. provedenou Ministerstvem práce a soc. věcí nelze v tomto případě považovat za právně účinnou, neboť uvedení ustanovení právního předpisu, podle něhož bylo rozhodnuto, je ve smyslu ust. §47 odst. 2 spr. řádu jednou z podstatných náležitostí výroku správního rozhodnutí a jeho nedostatek proto nelze považovat za chybu v psaní či jinou zřejmou nesprávnost“, kterou by bylo možno neformálně opravit.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20.9.1995, č.j. 21 Co 324/95-28 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že, pokud v dané věci Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR jako odvolací orgán udělilo žalovanému svým rozhodnutím souhlas k dání výpovědi žalobci, který není schopen na základě lékařského posudku vzhledem ke zdravotnímu stavu vykonávat povolání zámečníka, „a v citaci paragrafu vymezujícího výpovědní důvod, tedy ust. §46 odst. 1 písm. d) zák. práce (výpovědní důvod týkající se zdravotního stavu), bylo uvedeno písmeno c) (organizační změny), a tato chyba byla opravena tímto orgánem v souladu s ust. §47 odst. 6 správního řádu, pak byl dán předběžný souhlas k předmětné výpovědi dle ust. §50 zák. práce“. Soudu prvního stupně uložil, aby v dalším řízení „zkoumal další důvody neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí (§242 a §44 zák. práce)“.
Městský soud v Brně (poté, co připustil změnu-rozšíření žaloby o nárok na náhradu mzdy a další nároky) rozsudkem ze dne 12.12.1997, č.j. 49 C 41/94-91 zamítl žalobu o neplatnost výpovědi ze dne 21.10.1994 a o náhradu mzdy ve výši 210.089,10 Kč s úroky z prodlení, rozhodl, že žalobce je povinen „nahradit“ žalovanému náklady řízení ve výši 15.550,- Kč „na účet JUDr. M. P.“ a že „ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Z. P. se přiznává odměna ve výši 29.650,- Kč“; současně zastavil řízení „v těch částech, v nichž žalobce podal žalobu proti MUDr. S., Ing. Z. a MUDr. H. s vyčíslením náhrady škody částkou 68.004,10 Kč a požadoval po žalovaném splnění povinnosti vydat mu potvrzení o změně pracovní smlouvy a platových podmínkách ke dni 30.5.1994, eventuelně 17.10.1994“, s tím, že „v těchto částech řízení se žádnému z účastníků nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení“. Po doplnění řízení dospěl soud prvního stupně k závěru, že předmětná výpověď byla žalobci dána „ze zdravotního důvodu popsaného v ustanovení §46 odst. 1 písm. d) zák. práce, vzhledem k důvodu částečné invalidity žalobce, kterým se stala neschopnost vykonávat dosavadní zaměstnání“. Žalobce také „odmítl nabídku jiných odpovídajících míst, takže zaměstnavatel dodržel i tzv. nabídkovou povinnost podle §46 odst. 2 písm. b) zák. práce“. Protože „byl dán i souhlas správního orgánu v intencích §50 zák. práce“, soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný všechny „zákonné podmínky výpovědi dodržel“; proto „napadená výpověď z pracovního poměru byla dána v souladu se zákonem“ a žalobce nemá ani nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce. Výrok o částečném zastavení řízení odůvodnil tím, že ohledně dotčených nároků žalobce ani přes výzvu soudu neodstranil „nedostatky podání“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28.5.2002, č.j. 21 Co 176/98-161 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „v zamítavém výroku o určení neplatnosti výpovědi“, „v zamítavém výroku o náhradě mzdy“ tento rozsudek změnil tak, že žalobu o zaplacení 534.194,90 Kč s úroky z prodlení zamítl, a ve výrocích o zastavení řízení, o nákladech řízení a o přiznání odměny rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení; zároveň vyslovil, že „se dovolání proti tomuto rozsudku nepřipouští“. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že podle posudku „kompetentního“ lékaře OSSZ, který „byl vydán v souladu s ustanovením zákoníku práce před dáním výpovědi“ (a proto „z hlediska obsahového nepodléhá přezkumu soudu v řízení dle §64 zák. práce“), žalobce „vzhledem k postižení pohybového aparátu“ pozbyl dlouhodobě způsobilost konat dále dosavadní práci provozního zámečníka a „je schopen vykonávat jen jiné než dosavadní zaměstnání (vrátný, vážný, pomocné dělnické práce, administrativa ve skladovém hospodářství apod.)“. K odvolací námitce zpochybňující splnění nabídkové povinnosti uvedl, že za situace, kdy z provedených důkazů vyplynulo, že žalovaný před dáním výpovědi nabídl žalobci dvě místa strojního dělníka a skladového dělníka, která obě byla pro žalobce vhodná, avšak žalobce žádné z nich nebyl ochoten přijmout, „žalovaný již neměl povinnost mu účinně pomáhat při zajištění nového vhodného zaměstnání (§47 odst. 3 zák. práce)“. Protože odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně shledal výpověď z pracovního poměru, která splňuje rovněž všechny formální náležitosti vyžadované zákoníkem práce, platným právním úkonem, napadený rozsudek v tomto směru potvrdil a pouze „vzhledem ke změně žaloby o náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru výpovědí z 21.10.1994 bylo obsahově potvrzující rozhodnutí ve výroku o náhradě mzdy po formální stránce vyjádřeno jako změna napadeného rozhodnutí“. V části týkající se zastavení řízení odvolací soud považoval rozsudek soudu prvního stupně pro nedostatek důvodů za nepřezkoumatelný a neshledal důvodným návrh žalobce na připuštění dovolání.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobce namítal, že se odvolací soud „nezabýval skutečností, že rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení B. – posudek o pozbytí způsobilosti konat dále dosavadní práci – bylo předmětem odvolacích řízení a nikdy nenabylo právní moci“, a že „ve věci Krajského soudu Brno sp. zn. 22 Ca 95/94 byla provedena oprava jeho zdravotní kvalifikace posudkovou komisí H. K. se změnou na schopný vykonávat dosavadní práci s omezením délky pracovního úvazku“. Dovozoval, že, „bylo-li by rozhodnuto správně o neplatnosti výpovědi, pak by mu bylo jistě přiznáno i právo na náhradu mzdy“. Mimo to vytkl odvolacímu soudu, že mu svým výrokem o nepřipuštění dovolání „upřel možnost dovolacího přezkumu“ a že rozhodoval o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně „ze dne 12.12.1998, č.j. 49 C 41/94-91, přičemž žalobci není o takovém rozsudku ničeho známo“. K prokázání svých tvrzení dovolatel požadoval „provést důkaz především soudními spisy v této věci, jakož i spisy, v nichž jsou zadokumentována výše uvedená jeho tvrzení“, a navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 – dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod č. 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), a že jde o rozsudek proti kterému je podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Žalobce v dovolání mimo jiné vytýká odvolacímu soudu, že rozhodoval o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně „ze dne 12.12.1998, č.j. 49 C 41/94-91, přičemž žalobci není o takovém rozsudku ničeho známo“.
Podle ustanovení 164 o.s.ř. předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům; jde-li o opravu výroku rozhodnutí, může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, dokud opravné usnesení nenabude právní moci.
Opravit rozsudek podle ustanovení §164 o.s.ř. je možné jen v případech, že jde o chyby v psaní a počtech a dále o takové chyby, které jsou jako zřejmé nesprávnosti podobného původu jako chyby v psaní a počtech, tj. ke kterým došlo jen zjevným a okamžitým selháním v duševní nebo mechanické činnosti osoby, za účasti níž došlo k vyhlášení anebo vyhotovení rozsudku, a které jsou každému zřejmé; zřejmost takové nesprávnosti vyplývá především z porovnání výroku rozsudku s jeho odůvodněním, případně i z jiných souvislostí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.9.1968, sp. zn. 2 Cz 57/1968, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1968, pod poř. č. 37).
V posuzovaném případě Krajský soud v Brně v záhlaví rozsudku ze dne 28.5.2002, č.j. 21 Co 176/98-161 mimo jiné uvedl, že rozhodl „o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12.12.1998, č.j. 49 C 41/94-91“. Z odůvodnění tohoto rozsudku i z obsahu spisu je ovšem zřejmé, že rozhodoval o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12.12.1997, č.j. 49 C 41/94-91. Z porovnání výroku rozsudku odvolacího soudu s jeho odůvodněním i z obsahu spisu tak vyplývá, že skutečnost, že odvolací soud v záhlaví svého rozsudku uvedl, že rozhodl o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne „12.12.1998“ namísto 12.12.1997, je toliko zjevným pochybením (nesprávností) ve smyslu ustanovení §164 o.s.ř., které lze kdykoliv - na návrh žalobce, anebo i bez návrhu - dodatečně napravit opravou rozsudku a které nemá na posouzení věcné správnosti rozsudku odvolacího soudu žádný vliv.
Dovolatel dále – jak se podává z obsahu dovolání - zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že v případě žalobce byl naplněn výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) zák. práce, ze kterého žalovaný se žalobcem rozvázal pracovní poměr výpovědí ze dne 21.10.1994.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalovaný dal žalobci výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne 21.10.1994, který žalobce převzal téhož dne – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.1995 (tj. přede dnem, kdy nabyly účinnosti zákon č. 118/1995 Sb., kterým se mění a doplňují některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o státní sociální podpoře, zákon č. 220/1995 Sb., kterým se mění zákon č. 74/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a nález Ústavního soudu ze dne 24. května 1995 vyhlášený pod č. 164/1995 Sb.) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď pouze pozbyl-li zaměstnanec podle lékařského posudku nebo rozhodnutí orgánu státní zdravotní správy nebo sociálního zabezpečení dlouhodobě způsobilosti konat dále dosavadní práci nebo ji nesmí konat pro onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí, anebo dosáhl-li na pracovišti určeném rozhodnutím příslušného orgánu hygienické služby nejvyšší přípustné expozice.
Při posuzování platnosti výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) zák. práce je podstatné, zda je zaměstnanec způsobilý konat dosavadní práci vzhledem ke svému zdravotnímu stavu. Objektivizaci vztahu práce, kterou dosud vykonával, ke zdravotnímu stavu zaměstnance, svěřuje zákon odbornému posouzení [srov. slova „…podle lékařského posudku nebo rozhodnutí orgánu státní zdravotní správy nebo sociálního zabezpečení…“ v §46 odst. 1 písm. d) zák. práce], ze kterého musí vyplývat jednoznačný závěr, že zaměstnanec pozbyl dlouhodobě způsobilost konat dále dosavadní práci. Lékařský posudek o trvalé zdravotní nezpůsobilosti k plnění pracovních úkolů vydává příslušný obvodní lékař (lékař závodní preventivní péče), lékařská poradní komise, případně posudková komise sociálního zabezpečení (srov. ustanovení §17 odst. 2 a §18 směrnice ministerstva zdravotnictví ze dne 16.12.1967, o posuzování zdravotní způsobilosti k práci, ve znění účinném do 30.6.2000, registrované v částce 1 Sbírky zákonů Československé socialistické republiky, ročník 1968, a §21 odst. 1 a §18a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění účinném do 30.4.1995). Přezkoumání správnosti tohoto rozhodnutí se lze domáhat postupem podle ustanovení §77 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu (ve znění pozdějších změn a doplňků).
Byl-li posudek nebo rozhodnutí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) zák. práce vydán v souladu s právními předpisy, nepodléhá toto správní rozhodnutí – jak správně uvádí odvolací soud – z hlediska svého obsahu přezkoumání soudem v řízení zahájeném na návrh zaměstnance podle ustanovení §64 zák. práce, a soud z takového rozhodnutí vychází (§135 odst. 2 o.s.ř.). Ze skutečnosti, že soud v konkrétním případě z lékařského posudku vychází (je povinen vycházet), a že tedy není oprávněn závěry posudku jakkoli doplňovat, vyplývá, že jakékoliv případné výtky zpochybňující obsah a závěry řádně vydaného lékařského posudku nemohou být opodstatněné.
V posuzované věci z lékařského posudku MUDr. H. (posudkového lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení B.) ze dne 20.1.1994, z něhož vycházely soudy obou stupňů, vyplývá, že žalobce „je částečně invalidní“ a že „pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav je schopen vykonávat jen jiné než dosavadní zaměstnání s podstatně menšími požadavky na fyzické nebo psychické schopnosti“. Uvedené hodnocení zdravotní způsobilosti žalobce k práci, k němuž dospěla rovněž posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky v rozhodnutí – posudku ze dne 19.5.1994 (vydaném v rámci řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 22 Ca 95/94 o odvolání žalobce proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení v Praze ze dne 4.2.1994 o přiznání částečného invalidního důchodu), nepřipouští jiný závěr než, že žalobce pozbyl dlouhodobě způsobilost konat dále dosavadní práci. Za tohoto stavu tedy odvolací soud s ohledem na obsah existujícího lékařského posudku ze dne 20.1.1994 v souladu se zákonem dovodil, že žalovaný důvodně přistoupil k rozvázání pracovního poměru se žalobcem výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) zák. práce.
Protože rozsudek odvolacího soudu je ve věci samé z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., nebo jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího nebo dovolacího (§243c, §151 odst. 1 o.s.ř.)
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. listopadu 2006
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu