ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.545.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 545/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobců a) Ing. J. Č. a b) H. B., obou zastoupených advokátkou, proti žalované České republice - Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská č. 15, zastoupené advokátem, o 1.633.535,- Kč s příslušenstvím, o žalobě pro zmatečnost podané žalovanou proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. září 2003 č.j. 13 Co 277/2003-42 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. března 2003 č.j. 18 C 110/2002-24, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 24 C 188/2003, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2004 č.j. 14 Co 263/2004-42, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.935,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 28.3.2003 č.j. 18 C 110/2002-24 žalované uložil, aby zaplatila žalobci a) částku 1.225.151,- Kč a žalobkyni b) částku 408.384,- Kč, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení 132.562,- Kč k rukám advokátky. Rozhodl tím o žalobě, kterou se žalobci domáhali \"peněžní náhrady za nucené omezení jejich vlastnického práva\" k \"nájemnímu domu č.p. 585, č. or. 15 na pozemku parc. č. 608 a parc. č. 609, ul. N. v P.\", způsobené \"regulací výše nájemného\" provedenou vyhláškou č. 176/1993 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která \"neumožňuje zajistit udržování bytů v zákonem stanoveném stavu z důvodu nedostatku finančních prostředků\" a \"provádění oprav domu\" a která byla jako protiústavní nálezem Ústavního soudu ČR č. 231/2000 Sb. zrušena. Při svém rozhodování vycházel z toho, že žalovaná byla usnesením ze dne 8.11.2002 č.j. 18 C 110/2002-16 ve smyslu ustanovení §114b o.s.ř. vyzvána, aby se ve lhůtě 30 dnů od doručení usnesení vyjádřila k žalobě, a že žalovaná podala písemné vyjádření \"na poštu\" dne 27.12.2002, ačkoliv stanovená lhůta již uplynula dnem 16.12.2002. Nastala tak fikce uznání nároku žalobců ve smyslu ustanovení §114b odst.5 o.s.ř. a o žalobě muselo být rozhodnuto podle ustanovení
§153a odst.3 o.s.ř. rozsudkem pro uznání.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10.9.2003 č.j. 13 Co 277/2003-42 rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalobci a) 49.955,- Kč a žalobkyni b) 37.705,- Kč, vše k rukám advokátky. Dospěl k závěru, že žalovaná, které bylo usnesení o výzvě podle ustanovení §114b o.s.ř. doručeno dne 15.11.2002, nepodala do konce stanovené třicetidenní lhůty vyjádření ani nesdělila vážný důvod, který podání vyjádření brání (vyjádření žalované bylo \"podáno k poštovní přepravě\" dne 27.12.2002); nastala proto fikce uznání nároku a podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení §153a odst.3 o.s.ř. byly splněny. Námitku žalované, že ve věci rozhodl místně nepříslušný soud, odmítl odvolací soud s odůvodněním, že otázka místní příslušnosti byla již v řízení pravomocně vyřešena usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20.5.2002 č.j. 54 C 91/2002-8, kterým vyslovil svoji místní nepříslušnost a věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 jako soudu místně příslušnému.
Proti těmto rozsudkům podala žalovaná z důvodů uvedených v ustanovení §229 odst.1 písm. a) a b) o.s.ř. žalobu pro zmatečnost. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že \"věc, o níž bylo napadenými rozhodnutími rozhodováno, nenáleží do pravomoci soudu, neboť žalobci se domáhali náhrady za nucené omezení vlastnického práva, k němuž mělo dojít zákonem o cenách a jeho aplikací ve vyhláškách a cenových výměrech\". Nejde tedy o spor vyplývající z občanskoprávních vztahů ve smyslu ustanovení §7 o.s.ř., neboť zde \"stát nevystupuje jako nositel právní subjektivity v těchto vztazích, ale jako vykonavatel státní moci, osoba vydávající v rámci své výkonné moci na základě zákonného zmocnění zákonné předpisy\". Žaloba navíc byla podána ještě před novelou občanského soudního řádu, provedenou zákonem č. 151/2002 Sb., kterou byla zrušena příloha A, podle níž bylo \"z působnosti soudů vyňato jakékoliv přezkoumání cenové regulace\"; není proto \"v pravomoci soudů přezkoumávat potencionální důsledky cenové regulace\". Protože se nejednalo o řízení o náhradu škody při výkonu státní moci způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím, \"nemá v tomto řízení Česká republika ani způsobilost být účastníkem řízení\".
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 12.5.2004 č.j. 24 C 188/2003-28, opraveným usnesením ze dne 15.10.2004 č.j. 24 C 188/2003-45, žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení 7.965,- Kč k rukám \"jejich zástupce\". Dovodil, že nárok, jehož se žalobci v původním řízení domáhali, je nárokem na náhradu škody proti státu vyplývajícím z občanskoprávního vztahu, \"je také občanským zákoníkem upraven v §415 a následující\" a jeho projednání a rozhodnutí náleží podle ustanovení §7 odst.1 o.s.ř. do pravomoci soudů. Žádný právní předpis přitom \"nevylučuje, aby stát byl subjektem občanskoprávního vztahu vyplývajícího z odpovědnostního škodního vztahu, a pro potřeby občanského práva se stát považuje za právnickou osobu a v občanskoprávních vztazích požívá rovného postavení jako každý jiný účastník, je právnickou osobou zvláštního druhu a má plnou způsobilost nabývat práv a povinností\". Názor žalované, že v původním řízení stát nevystupoval \"jako nositel právní subjektivity v občanskoprávních vztazích, ale jako vykonavatel státní moci\", soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že \"v řízení se nejednalo o přezkoumání rozhodnutí státu jako nositele státní moci, ani o přezkoumání platnosti či neplatnosti právní normy\", a že \"při akceptaci názoru žalované by se právnická nebo fyzická osoba nemohla domoci svého nároku na náhradu škody vůči státu podle obecného předpisu tam, kde by vystupoval jako vykonavatel státní moci a osoba vydávající v rámci výkonné moci právní předpisy\". Protože rozhodnutí o nároku na náhradu škody \"byť i vůči státu patří zcela do kompetence soudu\" a protože stát je \"subjektem způsobilým nabývat práva a povinnosti\", není žaloba pro zmatečnost důvodná.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 17.9.2004 č.j. 14 Co 263/2004-42 usnesení soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil a ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že žalované uložil, aby zaplatila žalobcům 8.190,- Kč k rukám advokátky; současně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů odvolacího řízení 7.740,- Kč k rukám advokátky. Odvolací soud dovodil, že v původním řízení žalobci požadovali po žalované \"náhradu za nucené omezení jejich vlastnického práva způsobeného tím, že žalovaná regulovala výši nájemného vyhláškou, která byla dnem 31.12.2001 jako protiústavní zrušena nálezem Ústavního soudu ČR\", a že se - jak vyplývá ze \"žalobních tvrzení\" - domáhali \"z titulu protiústavní regulace výše nájemného\" náhrady škody podle zákona č. 58/1969 Sb. a zákona č. 82/1998 Sb. Protože podle \"rozhodnutí Ústavního soudu ÚS 245/98\" odpovídá \"stát za nezákonná rozhodnutí a nesprávný úřední postup podle zákona č. 58/1969 Sb. všech státních orgánů\" a protože \"podmínkou aplikace tohoto zákona je, že stát musí prostřednictvím svých orgánů vystupovat jako nositel veřejné moci při jejím uplatňování\" (jako tomu bylo i v souzeném případě, neboť stát reguloval výši nájemného vydáním vyhlášky ministerstvem), je nárok žalobců na náhradu škody vztahem občanskoprávním ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř., o němž v případě sporu rozhoduje soud; otázku, zda žalobcům příslušel nárok podle hmotného práva vůči žalované, nelze v řízení o žalobě pro zmatečnost řešit. Odvolací soud dále dovodil, že v původním řízení se nejednalo o žalobu ve smyslu §244 a násl. občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2002, jíž by se žalobci domáhali přezkumu rozhodnutí správního orgánu, ale o nárok na peněžité plnění. Na základě těchto skutečností odvolací soud dospěl k závěru, že není dán důvod zmatečnosti podle ustanovení §229 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť věc, o níž bylo rozhodnuto napadenými rozsudky, náležela do pravomoci soudů, ani podle ustanovení §229 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť, je-li vztah účastníků občanskoprávním vztahem, je stát podle §21 občanského zákoníku právnickou osobou a má způsobilost být účastníkem řízení.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že k vydání rozsudku pro uznání obvodním soudem a jeho potvrzení městským soudem došlo \"v rozporu se zákonem\", neboť \"soud se v době vydání rozsudku pro uznání nemohl vůbec zabývat nárokem na náhradu škody (zaviněné vydáním nesprávného cenového předpisu) z důvodu, že soud v době vydání rozsudku pro uznání nebyl oprávněn správnost cenového předpisu - podle přílohy a) občanského soudního řádu - vůbec posuzovat\". Podle názoru dovolatelky \"pokud soud nebyl oprávněn posuzovat, zda zde ze strany žalované došlo k protiprávnímu jednání, nemohl ani rozhodnout o tom, zda a v jaké výši je zde dán nárok na náhradu škody, přičemž toto rozhodnutí nemohl učinit ani rozsudkem pro uznání\", a správně měl žalobu odmítnout. Zásadní právní význam napadeného usnesení odvolacího soudu dovolatelka spatřuje \"zejména v posouzení otázky, zda může soud rozhodovat o náhradě škody, nesmí-li v řízení z důvodu vydání rozsudku pro uznání vůbec posoudit eventuální protiprávnost jednání žalované\". Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli, aby dovolací soud dovolání žalované \"jako zjevně bezdůvodné odmítl, popřípadě zamítl\". Uvedli, že v původním řízení se domáhali po žalované náhrady škody, která jim vznikla \"nuceným omezením jejich vlastnického práva\", a že \"přezkoumání zákonnosti, popřípadě správnosti cenové regulace\" nebylo předmětem tohoto řízení, neboť \"cenová regulace byla jako protiústavní zrušena nálezem Ústavního soudu ČR\"; je tedy nepochybné, že šlo o nárok z občanskoprávních vztahů a že pravomoc soudů byla dána. Skutečnost, že k vydání žalobou napadených rozsudků \"nedošlo po provedeném řízení, v němž by žalovaná mohla řádně uplatnit svou argumentaci a obhájit své stanovisko před soudem\", byla způsobena tím, že se žalovaná na výzvu soudu k žalobě včas nevyjádřila a že proto byl podle ustanovení §153a odst.3 o.s.ř. vydán rozsudek pro uznání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jsou obsaženy v ustanovení §238a odst.1 písm.b),
§238a odst.2 a v §237 odst.1 a 3 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost [§238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl o žalobě pro zmatečnost jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil [§238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má v rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam [§238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalovaná dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost. Podle ustanovení
§238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno usnesení o žalobě pro zmatečnost, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalované proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a §237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení 238 odst.1 písm.a), §238 odst.2 a §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení 238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení 238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu v rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žaloba pro zmatečnost je mimořádný opravný prostředek, který v občanském soudním řízení slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena, bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná. Žaloba pro zmatečnost tedy představuje právní prostředek, pomocí kterého lze dosáhnout nápravy ve sporu nebo v jiné právní věci, v níž došlo k závažným procesněprávním nedostatkům; nelze se jí domáhat nápravy případných pochybení ve zjištění skutkového stavu věci nebo při jejím právním posouzení.
Napadené rozhodnutí může soud přezkoumat jen z důvodu, který byl v žalobě pro zmatečnost uveden; důvodem žaloby, který smí být měněn jen po dobu trvání lhůt k žalobě (srov. §232 odst.2 o.s.ř.), je soud vázán a ke zmatečnosti řádně a včas neuplatněné nesmí přihlédnout, i kdyby za řízení vyšlo najevo, že jí bylo napadené rozhodnutí postiženo.
V projednávané věci žalovaná podala žalobu pro zmatečnost z důvodů uvedených v ustanovení §229 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř.
Zmatečností podle ustanovení §229 odst.1 písm.b) o.s.ř. nemohou být napadená rozhodnutí soudů zjevně postižena. Stát (Česká republika) je nepochybně způsobilým účastníkem občanského soudního řízení; byla-li Česká republika v původním řízení žalovanou, vystupoval v něm jako účastník řízení ten, kdo měl ve smyslu ustanovení §19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení.
Ve vztahu k tvrzené zmatečnosti podle ustanovení §229 odst.1 písm.a) o.s.ř. soudy dovodily, že předmětem původního řízení byla náhrada škody z občanskoprávních vztahů, jejíž projednání a rozhodnutí náleží podle ustanovení §7 odst.1 o.s.ř. do pravomoci soudů. Žalovaná ve svém dovolání správnost tohoto závěru nezpochybňuje; v dovolání nastoluje otázku, zda \"může soud rozhodovat o náhradě škody, nesmí-li v řízení z důvodu vydání rozsudku pro uznání vůbec posoudit eventuální protiprávnost jednání žalované\", a - jak vyplývá z obsahu dovolání - dovozuje, že soud \"v době vydání rozsudku pro uznání nebyl oprávněn správnost cenového předpisu vůbec posuzovat\", že \"nebyl oprávněn posuzovat, zda ze strany žalované došlo k protiprávnímu jednání\", a že \"nemohl ani rozhodnout o tom, zda a v jaké výši je zde dán nárok na náhradu škody, přičemž toto rozhodnutí nemohl učinit ani rozsudkem pro uznání\", tedy - řečeno jinak - dospívá k závěru, že nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí o věci rozsudkem pro uznání a že správně měla být žaloba odmítnuta. Žalovanou v dovolání uváděné skutečnosti - jak je zřejmé z výše uvedeného - nemohou mít žádný význam pro posouzení, zda napadenými rozhodnutími bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudů, a tedy ani pro závěr, zda jsou postižena zmatečností podle ustanovení §229 odst.1 písm.a) o.s.ř. Z důvodu skutečností namítaných v dovolání proto usnesení odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam a dovolání podané proti němu žalovanou není přípustné ani podle ustanovení 238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Protože dovolání žalované proti usnesení odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. - aniž by se mohl věcí dále zabývat - odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobcům v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 1.860,- Kč (srov. §10 odst.2, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst.1, §17 odst.2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), celkem ve výši 1.935,- Kč. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalobcům tyto náklady nahradila. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalobce v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. února 2006
JUDr. Ljubomír Drápal, v.r.
předseda senátu