ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.551.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 551/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce V. H., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu obrany (Vojenskému úřadu pro právní zastupování) v Praze 6, nám. Svobody č. 471, o 335.691,- Kč a o uložení povinnosti uzavřít služební poměr, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 160/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. září 2004, č.j. 62 Co 179/2004-176, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. června 2003, č.j. 13 C 160/2001-155 (s výjimkou výroku o zastavení řízení), se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 3.700.000,- Kč a aby bylo určeno, že žalobci se dnem 1. 6. 1996 obnovuje služební poměr vojáka z povolání v hodnosti podplukovník na funkci náčelníka Okresní vojenské správy. Žalobu odůvodnil tím, že jeho služební poměr byl rozvázán ke dni 30. 11. 1987 ze zdravotních důvodů, i když skutečným důvodem, jak bylo zjištěno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 10. 1995, č.j. 9 C 171/93, byla emigrace jeho sestry do SRN. Po propuštění ze služebního poměru mu „příslušné orgány Ministerstva obrany” nezajistily odpovídající civilní zaměstnání a, protože si mohl opatřit zaměstnání jen zcela nepřiměřené, vznikla mu škoda. Následně bylo také další povinností žalované „zpětně se zabývat” jeho žádostí o reaktivaci ze dne 20. 5. 1991, protože ustanovení §24 zákona č. 87/1991 Sb. jí stanovilo povinnost žalobce znovu zaměstnat.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 6. 10. 1998, č.j. 13 C 226/97-43, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 10. 1995, č.j. 9 C 171/93, bylo ve smyslu §21 zákona č. 87/1991 Sb. určeno, že důvodem skončení služebního poměru žalobce jako vojáka z povolání byl postup porušující všeobecně uznávaná lidská práva a svobody. Protože však podle ustanovení §22 odst. 6 a 7 zákona č. 87/1991 Sb. neplatnost právního úkonu podle §21 neobnovuje skončený pracovní vztah a nezakládá nárok na náhradu mzdy, náhradu škody ani jiná plnění související s trváním pracovního vztahu, nemůže se žalobce domáhat náhrady mzdy z neplatného ukončení služebního poměru podle zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích. Také nároku na náhradu škody vzniklé tím, že žalovaná žalobce neumístila po propuštění ze služebního poměru v občanském povolání přiměřeném jeho vzdělání praktickým zkušenostem a schopnostem, soud prvního stupně nevyhověl, neboť „žalobce neprokázal výši způsobené škody, neprokázal příčinnou souvislost mezi nesplněním povinnosti OVS při zajištění zaměstnání pro žalobce a vznikem škody”. Žalobce neprokázal, že „s ohledem na tehdejší situaci na trhu pracovních sil v době, kdy byl propuštěn ze služebního poměru”, existovalo pro něj vhodné pracovní zařazení a že důvodem, proč toto zaměstnání nezískal, byla pouze nečinnost vojenské správy.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (poté, co připustil částečné zpětvzetí žaloby o 3.364.309,- Kč) rozsudkem ze dne 12. 5. 1999, č.j. 19 Co 114/99-69, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o zaplacení částky 335.691,- Kč a ve výroku o nákladech řízení potvrdil, v zamítavém výroku o obnovení služebního poměru změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu „na uložení povinnosti žalované uzavřít se žalobcem písemnou formou služební poměr na dobu nejméně deseti let, který vznikne ke dni právní moci rozsudku, a na uložení povinnosti žalované ustanovit žalobce do funkce odpovídající funkci, kterou zastával v Československé lidové armádě ke dni jeho propuštění ze služebního poměru vojáka z povolání”, zamítl, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a vyslovil proti svému rozsudku přípustnost dovolání. Odvolací soud dospěl k závěru, že, i když propuštění žalobce ze služebního poměru vojáka z povolání bylo neplatným právním úkonem podle ustanovení §21 zákona č. 87/1991 Sb., nezakládá podle ustanovení §22 odst. 6 zákona č. 87/1991 Sb. tato skutečnost nárok na náhradu škody. Na daný případ nelze podle názoru odvolacího soudu aplikovat ani zákon č. 58/1969 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, neboť povinnosti vyplývající z tohoto zákona by žalovanou stíhaly pouze za předpokladu, že by žalobce své nároky odvozoval od platného skončení služebního poměru. Odvolací soud dále dovodil, že nebylo možné vyhovět ani požadavku na opětovné uzavření služebního poměru, protože žalobce neprokázal, že splňuje předpoklady a požadavky pro výkon práce vojáka z povolání ve smyslu §22 odst. 7 zákona č. 87/1991 Sb. Rozhodnutí o připuštění dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že „přípustnost aplikace §18 zákona č. 58/1969 Sb. ve vztahu k ustanovení §21 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů”, je otázkou zásadního právního významu.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 8. 12. 2001, č.j. 21 Cdo 1010/2000-86, dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba na uložení povinnosti žalované uzavřít se žalobcem písemnou formou služební poměr na dobu nejméně deseti let, který vznikne ke dni právní moci rozsudku, a na uložení povinnosti žalované ustanovit žalobce do funkce odpovídající funkci, kterou zastával v Československé lidové armádě ke dni jeho propuštění ze služebního poměru vojáka z povolání, odmítl; v dalším rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Souhlasil s odvolacím soudem v tom, že požadavek žalobce na náhradu škody, jež mu měla vzniknout v souvislosti s tím, že žalovaná při jeho propuštění ze služebního poměru ke dni 30. 11. 1987 nepostupovala v souladu s usnesením vlády ČSSR č. 248/1978 a služebním předpisem „Všeob-P-2 (práv.)“, když žalobci nezajistila „odpovídající civilní zaměstnání“, nelze posuzovat podle zákona č. 58/1969 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Protože požadavek žalobce na náhradu škody se odvíjí od porušení právní povinnosti zaměstnanci žalované (ne)jednajícími jejím jménem při ukončení služebněprávního vztahu k účastníku, měla být případná odpovědnost státu posouzena (vzhledem k právní úpravě účinné před 1. 1. 1989) podle ustanovení §421 obč. zák., ve znění do 31. 12. 1991.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 6. 2001, č.j. 16 Co 161/2001-96, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 10. 1998, č.j. 13 C 226/97-43, zrušil v jeho zamítavém výroku ve věci samé co do částky 335.691,- Kč a v nákladovém výroku a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vycházeje ze závazného právního názoru dovolacího soudu, že důvodnost žalobcova návrhu je třeba posoudit podle obecné soukromoprávní úpravy vyjádřené v ustanovení §421 obč. zák., ve znění platném do 31. 12. 1991, a s přihlédnutím k tomu, že ohledně naplnění předpokladů odpovědnosti žalované podle tohoto ustanovení se soudy věcí v dosavadním řízení nezabývaly a že žalovaná se navíc dovolává promlčení žalobcova nároku, uložil soudu prvního stupně, aby uvážil veškeré rozhodující skutečnosti týkající se vzniku nároku po objektivní i subjektivní stránce, jakož i jeho právní povahy, a teprve poté, aby ve věci znovu rozhodl.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 19. 6. 2003, č.j. 13 C 160/2001-155, žalované uložil zaplatit žalobci 120.000,- Kč, „v rozsahu stanovení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 215.691,- Kč a stanovení povinnosti žalované uzavřít se žalobcem písemnou formou služební poměr na dobu nejméně deseti let, který vznikne ke dni právní moci rozsudku, a na uložení povinnosti žalované ustanovit žalobce do funkce odpovídající funkci, kterou zastával v Československé lidové armádě ke dni jeho propuštění ze služebního poměru vojáka z povolání“, řízení v důsledku zpětvzetí žaloby v této části zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování měl za prokázáno, že žalobce byl ke dni 30. 11. 1987 propuštěn ze služebního poměru ve funkci náčelníka Okresní vojenské správy jako kapitán v záloze. Po propuštění ze služebního poměru mu nebyla poskytnuta pomoc při zajištění civilního zaměstnání odpovídajícího jeho dosavadnímu povolání a byl zaměstnán toliko od 1. 3. 1988 do 30. 9. 1989 jako pomocný dělník zámečnické dílny u JZD T. V době od 1. 12. 1987 do 31. 1. 1997 pobíral částečný invalidní důchod ve výši 1.000,- Kč až 2.500,- Kč měsíčně, v letech 1994 a 2001 byl evidován na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání a dne 6. 2. 2002 mu byl přiznán plný invalidní důchod. Dovodil, že žalovaná při propuštění žalobce ze služebního poměru nepostupovala podle ustanovení §26 odst. 1 písm. a) zákona č. 76/1959 Sb. ani v souladu s usnesením vlády ČSSR č. 248/1978 a služebním předpisem „Všeob-P-2 (práv.)“, neboť žalobci nezajistila odpovídající civilní zaměstnání. V důsledku toho žalobci vznikala újma tím, že nebyl vůbec, „či v míře vyjádřené v předpisech uložené povinnosti“, odměňován a že mu tak v důsledku toho, že žalovaná porušila své povinnosti vyplývající ze zákona, vznikla škoda. Za nedůvodnou považoval námitku promlčení vznesenou žalovanou. Žalobci totiž škoda v důsledku nesplnění povinnosti žalované vznikala postupně, tedy „ke konci každého kalendářního měsíce, resp. měsíce následujícího, a to po rozhodnou dobu“. Teprve „od tohoto okamžiku byla žalobci jako poškozenému známa výše škody a samozřejmě i odpovědnost žalované“. Jestliže tedy žalobci „nevznikla škoda naráz, ale vznikala opakovaně, resp. postupně, byť z téhož právního důvodu“, uplatněná náhrada za období od 1. 6. 1995 do 30. 5. 1997 nebyla promlčena, neboť řízení bylo zahájeno u soudu žalobou podanou dne 10. 6. 1997.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 9. 2004, č.j. 62 Co 179/2004-176, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 11.325,- Kč k rukám advokáta. Závěry soudu prvního stupně považoval za správné jak po stránce skutkové, tak po stránce právní. Správně podle jeho názoru soud prvního stupně posoudil i vznesenou námitku promlčení. Vznikala-li škoda v důsledku nesplnění povinnosti (zajistit žalobci odpovídající civilní zaměstnání) žalovanou postupně, a to vždy ke konci každého kalendářního měsíce následujícího po celou rozhodnou dobu, přestože jde o nároky vzniklé z téže jednorázové škodné události, „vznikal žalobci samostatný nárok na náhradu škody, u něhož běžela samostatně i promlčecí doba, a to jak subjektivní, tak objektivní každý měsíc, kdy žalovaná svou právní povinnost nesplnila“. Porušování právní povinnosti žalovanou se sice datuje již dnem následujícím po rozvázání služebního poměru s žalobcem (dnem 1. 12. 1987), ale od tohoto okamžiku mohla být žalobci známa výše škody i odpovědnost žalované vždy nejdříve ke konci každého následujícího měsíce, v prvním případě tedy ke dni 31. 12. 1987. Vznikala-li tedy škoda žalobci postupně, byť z téhož právního důvodu, nárok žalobce na náhradu škody za období od 1. 6. 1995 do 30. 5. 1997 byl, s přihlédnutím k datu podání žaloby, uplatněn včas a vznešená námitka promlčení není důvodná. Odvolací soud nesouhlasil ani s námitkami žalované, že, zaregistroval-li se žalobce sám na příslušném úřadě jako uchazeč o zaměstnání, zhojil tím vady, k nimž při jeho propuštění došlo, neboť tím se žalovaná své povinnosti vůči žalobci nezprostila, a nesouhlasil ani s tím, že by změnou právní úpravy provedenou novelou zákona č. 76/1959 Sb. (zákonem č. 226/1992 Sb.) zanikla povinnost žalované vůči žalobci, neboť takový názor by ve svém důsledku zakládal tzv. pravou retroaktivitu, která je ze samotné povahy českého práva nepřípustná a nelze ji dovodit ani z přechodných ustanovení zákona č. 226/1992 Sb.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že soudy nesprávně posoudily otázku promlčení žalobcem uplatněného nároku. Je toho názoru, že v daném případě nejde o opakovaný vznik nové škody, kdy jednotlivé částky by se jako nároky na jednotlivá plnění promlčovaly postupně, nýbrž o škodu jedinou, vzniklou v důsledku jediného protiprávního jednání (resp. nekonání). Událostí určující počátek běhu objektivní promlčecí lhůty (tedy událostí, z níž škoda vznikla) je propuštění žalobce ze služebního poměru, při současném porušení povinnosti žalované zajistit žalobci odpovídající civilní zaměstnání; dále docházelo pouze k nárůstu škody způsobené tímto pochybením. Z tohoto chápání pojmu nároku na náhradu škody (a jeho promlčení) právní řád připouští výjimku pouze v případě náhrady za ztrátu na výdělku způsobené poškozením zdraví, a to podle ustanovení §261 odst. 2 zák. práce, který výslovně stanoví, že nárok na náhradu škody se nepromlčuje a že se promlčují nároky na jednotlivá plnění z tohoto (základního) nároku vyplývající; tato právní úprava navíc platí teprve od přijetí zákona č. 188/1988 Sb. Soudy se navíc podle názoru dovolatelky při posuzování námitky promlčení zabývaly „pouze otázkou promlčení sekundárního práva (práva na náhradu škody), nikoli otázkou promlčení práva primárního, tj. práva žalobce na zabezpečení umístění žalobce v občanském povolání“. Toto právo žalobce se promlčelo v obecné tříleté promlčecí době. Je-li promlčena uvedená primární povinnost žalované, nelze se s úspěchem domáhat plnění sekundární povinnosti – povinnosti k náhradě škody. Dovolatelka uznává, že žalobci nezajistila „umístění v občanském povolání“, tedy zprostředkování možnosti uzavřít pracovní poměr, domnívá se ale nadále, že tím, že si žalobce sám zajistil pracovní poměr, případně tím, že se zaregistroval jako uchazeč o zaměstnání, byly zhojeny vady, k nimž při propuštění došlo. Škoda vznikla žalobci tím, že nebyl zaměstnán a neměl tedy příjem ze závislé činnosti, přitom žalovaná neměla povinnost zajistit vznik pracovního poměru, ale pouze zprostředkovat možnost takový pracovní poměr uzavřít; proto zde není příčinná souvislost mezi porušením povinnosti žalované (spočívající ve zprostředkování možnosti uzavřít pracovní poměr) a vznikem škody. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil.
Žalobce navrhl, aby „Nejvyšší soud oba dovolávané rozsudky potvrdil“, neboť z celého soudního sporu vyplývá, že své nároky uplatnil již dne 20. 5. 1991 žádostí o mimosoudní rehabilitaci a reaktivaci, a, protože v souladu s ustanovením §112 obč. zák. promlčecí doba neběží, je-li věřitelovo právo uplatněno u soudu nebo u jiného příslušného orgánu v promlčecí době, nemůže být jím uplatněný nárok promlčen.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobce působil u žalované ve služebním poměru vojáka z povolání naposledy ve funkci náčelníka oddělení OVS Pr. Dnem 30. 11. 1987 byl rozkazem KR MNO č. 086/87 propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání podle ustanovení §26 odst. 1 zákona č. 76/1959 Sb., neboť byl uznán vojenskou lékařskou komisí neschopným služby ze zdravotních důvodů, a od 1. 12. 1987 mu byl přiznán částečný invalidní důchod. Dne 11. 5. 1987 požádal o zajištění civilního zaměstnání, vojenská správa však žalobci nezabezpečila odpovídající občanské povolání. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 10. 1995, č.j. 9 C 171/93-7, bylo určeno, že důvodem skončení služebního poměru vojáka z povolání byl postup porušující všeobecně uznávaná lidská práva a svobody. Žaloba na náhradu škody způsobené porušením povinnosti žalované zabezpečit žalobci umístnění v občanském povolání byla podána u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 10. 6. 1997.
Se závěrem odvolacího soudu, že námitka promlčení vznesená žalovanou ve vztahu k nároku žalobce na náhradu škody z důvodu nesplnění povinnosti žalované zabezpečit žalobci v souvislosti s propuštěním ze služebního poměru přiměřeném umístění v občanském povolání není důvodná, dovolací soud nesouhlasí.
Vzhledem k tomu, že k porušení právní povinnosti žalovanou mělo dojít v souvislosti s propuštěním žalobce ze služebního poměru ke dni 30. 11. 1987, je třeba otázku promlčení případné náhrady škody s tím související posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 1988, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 94/1988 Sb., o bytovém, spotřebním a výrobním družstevnictví (dále jen „obč. zák.“).
Podle ustanovení §100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.
Podle ustanovení §101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Podle ustanovení §106 odst. 1 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.
Podle ustanovení §106 odst. 2 obč. zák. nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Soudní praxe i právní teorie promlčením rozumí marné uplynutí doby stanovené v zákoně pro vykonání práva; znamená výrazné oslabení subjektivního práva oprávněného účastníka, neboť promlčením sice jeho nárok nezaniká, nemůže však být soudem přiznán, jestliže povinný před soudem čelí uplatněnému právu námitkou promlčení. Nárok oprávněného účastníka trvá i nadále, stává se však prostřednictvím soudu nevymahatelným.
Počátek promlčecí lhůty v občanskoprávních vztazích je obecně (objektivně) určen ustanovením §101 obč. zák., podle něhož lhůta počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Takto vymezený počátek je vymezen objektivně, nezávisle na poškozeném (srov. slovo „mohlo“). Běh promlčecí doby tedy počne ode dne, kdy by obecně každý mohl právo uplatnit, jinak řečeno - kdy mohl podat žalobu (actio nata), přičemž není rozhodující, zda snad daný subjekt byl v situaci, která mu uplatnění práva znemožňovala (nevěděl o právu, výkon práva mu znemožňovala nemoc apod.). Jde tedy o objektivně určený počátek běhu promlčecí lhůty, který se odvíjí od právních skutečností, popř. událostí, jejichž vznik či existence jsou nezávislé na úrovni vědomí (znalostí) oprávněného účastníka odpovědnostního vztahu. Tato lhůta činí tři roky (srov. ustanovení §106 odst. 2 větu před středníkem obč. zák.)
Vedle této tzv. objektivní lhůty zákon stanoví k uplatnění nároků z odpovědnostních práv také lhůtu subjektivní, která činí dva roky (srov. §106 odst. 1 obč. zák.). Obecně platí, že nárok na náhradu škody je třeba uplatnit v době, kdy ještě běží obě lhůty, tj. lhůta objektivní a v jejím rámci lhůta subjektivní. Z této zásady představuje určitou výjimku pouze škoda na zdraví (srov. ustanovení §106 odst. 2 větu za středníkem obč. zák.). Obě podmínky stanovené pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty podle ustanovení §106 odst. 1 obč. zák. pro uplatnění nároku na náhradu škody, tj. vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, musí být splněny kumulativně.
Subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody – jak uvedeno výše - činí dva roky a počíná běžet ode dne, kdy se poškozený dozví o tom, že škoda vznikla, a o tom, kdo za ni odpovídá. O tom, kdo za škodu odpovídá, se poškozený dozví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti rozhodné pro vymezení odpovědného subjektu. O škodě se poškozený dozví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné případně též určit alespoň přibližně výši škody v penězích); není potřebné, aby znal rozsah (výši) škody přesně, například na základě odborného posudku, neboť soud z důvodu promlčení práva (nároku) na náhradu škody, jehož se účastník občanského soudního řízení dovolal, žalobu zamítne i v případech, ve kterých není ještě prokázána odpovědnost za škodu nebo výše škody (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR, sp. zn. 1 Cz 18/81, ze dne 23. 6. 1981, uveřejněné ve Sborníku Nejvyššího soudu ČSSR č. IV, str. 1130). Při zkoumání, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného; nemusí však jít o zjištění (rozumí se jistotu v běžném slova smyslu), nýbrž postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, byly způsobilé takový závěr o možném vzniku škody a možné odpovědnosti povinného učinit.
Z tohoto pohledu není tedy pro posouzení počátku běhu promlčecí lhůty k uplatnění nároku žalobce na náhradu škody vzniklé porušením povinností žalovanou významné, kdy si žalobce (jako poškozený) na základě skutkových okolností, o nichž již dříve věděl, utvořil právní názor o důvodnosti (popřípadě i výší) svého nároku do té míry, aby byl schopen uvedené skutkové okolnosti prokázat v případném soudním řízení a tedy i vyčíslit část, případně celou škodu vznikající v důsledku porušení povinností žalovanou. Rozhodující je, že žalobce, kterému po propuštění ze služebního poměru žalovaná nezajistila odpovídající civilní zaměstnání a jehož příjmy byly podstatně nižší než ty, kterých dosahoval ve svém služebním poměru, nemohl mít již od propuštění ze služebního poměru pochybnosti o tom, že mu vzniká ztráta (škoda) v důsledku výrazně sníženého příjmu, že subjektem, který za tuto škodu odpovídá, je žalovaná, a že mu tedy již tehdy nic nebránilo uplatnit svůj nárok na zaplacení byť i jednotlivých splátek u soudu. Pro posouzení počátku běhu promlčecí doby (podle ustanovení §106 odst. 1 i §106 odst. 2 obč. zák.) je zcela nerozhodné, že škoda vznikala žalobci i dále, neboť žalovaná svoji povinnost ze zákona vyplývající nesplnila nikdy. Na posouzení počátku běhu promlčecí doby nemá vliv ani skutečnost, že žalobci mohla být známa výše další (z téhož porušení povinnosti vznikající), škoda vždy nejdříve ke konci každého následujícího měsíce. Občanský zákoník nemá obdobné ustanovení jako je ustanovení §261 odst. 2 zák. práce ve znění účinném po 1. 1. 1989, podle něhož se tam uvedené nároky nepromlčují, promlčují se jen jednotlivá plnění z nich vyplývající. Proto není správný ani názor odvolacího soudu, že žalobci vznikal samostatný nárok na náhradu škody každý měsíc, kdy žalovaná svou právní povinnost nesplnila. Jak již bylo výše uvedeno, předpoklady pro vznik odpovědnosti za škodu byly naplněny – jak také správně uvedl odvolací soud – již dnem 31. 12. 1987. Již tehdy mohlo být právo na náhradu škody vykonáno poprvé (§101 obč. zák.) a od té doby také běžela objektivní (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 1 Cz 20/90) i subjektivní promlčecí doba. Samotná skutečnost, že v důsledku neplnění povinnosti žalovanou vznikala žalobci další škoda, nic nemění na tom, že nárok jako takový (jako celek) se započal promlčovat již v roce 1987. Nejedná se totiž o případ (jak se mylně domnívá odvolací soud), kdy opakovaně dochází k porušování právní povinnosti a tedy ke vzniku nových škodních událostí. V projednávaném případě žalovaná porušila svou povinnost, když po ukončení služebního poměru s žalobcem nezajistila pro něj odpovídající civilní zaměstnání. To, že svoji povinnost dosud nesplnila, neznamená, že docházelo k opakovanému porušování právní povinnosti zákonem stanovené, neboť povinnost obstarat zaměstnanci odpovídající civilní zaměstnání je jen jediná a tuto svou jedinou povinnost žalovaná nesplnila; skutečnost, že škoda vznikající žalobci narůstala každým měsícem, na této povaze odpovědnostního vztahu nemůže ničeho změnit.
Z uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu na promlčení žalobcem uplatněného nároku není správný. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí (ve výroku o přisouzení částky 120.000,- Kč a ve výroku o náhradě nákladů řízení) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. ledna 2006
JUDr. Mojmír Putna, v.r.
předseda senátu