ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.60.2006.1
sp. zn. 21 Cdo 60/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně České republiky - Úřadu práce v O., proti žalovaným 1) M. Ch., a 2) M. Ch., o 63.257,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 61 C 90/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. srpna 2005 č.j. 16 Co 231/2005-42, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaní společně a nerozdílně zaplatili 63.257,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 6,5% p.a. ode dne 10.4.2002 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že dne 19.7.2000 byl u Krajského soudu v Ostravě podán návrh na prohlášení konkursu na majetek veřejné obchodní společnosti P. A. A. T. a že podle zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů, vyplatila zaměstnancům této společnosti na základě svého rozhodnutí ze dne 26.9.2000 na \"mzdových nárocích\" včetně úhrady zálohy na daň z příjmů, pojistného na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na veřejné zdravotní pojištění celkem 63.257,- Kč. Návrh na prohlášení konkursu na majetek zaměstnavatele byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 4.1.2002 sp. zn. 13 K 46/2000 zamítnut; protože došlo k zamítnutí návrhu \"z jiných důvodů než pro nedostatek majetku\", je zaměstnavatel povinen vrátit žalobkyni \"finanční prostředky vyplacené jeho zaměstnancům podle zákona č. 118/2000 Sb.\" a pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 20.1.2004 sp. zn. 62 C 161/2003 mu byla taková povinnost uložena. Zaměstnavatel však uloženou povinnost nesplnil a žalobkyni \"se nepodařilo zjistit žádný majetek této společnosti včetně bankovního spojení\"; požaduje proto úhradu vyplacených finančních prostředků po žalovaných, kteří jako společníci veřejné obchodní společnosti P. A. A. T. ručí společně a nerozdílně ve smyslu ustanovení §76 odst. 1, §86 a §87 obchodního zákoníku za všechny závazky této společnosti.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26.4.2005 č.j. 61 C 90/2005-21 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provedených důkazů zjistil, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 20.1.2004 č.j. 62 C 161/2003-26 bylo veřejné obchodní společnosti P. A. A. T. uloženo, aby zaplatila žalobkyni na úhradu finančních prostředků vyplacených jejím zaměstnancům podle zákona č. 118/2000 Sb. částku 63.257,- Kč s 6,5% úrokem z prodlení od 10.4.2002 do zaplacení, a že žalovaní jsou společníky této veřejné obchodní společnosti. Protože se jedná o pracovněprávní nárok, jenž na žalobkyni přešel podle ustanovení §249 odst.1 zákoníku práce a §11 odst.3 zákona č. 118/2000 Sb. a jenž nelze zajistit jinými právními prostředky, než které jsou uvedeny v ustanoveních §246 až 248 zákoníku práce, a protože v pracovněprávních vztazích nelze užít jiné než pracovněprávní předpisy, nelze \"úpravu ručení společníků za společnost dle obchodního zákoníku v pracovněprávních vztazích použít\"; žalobě proto nemohlo být vyhověno.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16.8.2005 č.j. 16 Co 231/2005-42 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Po zjištění, že žalobkyně se domáhá zaplacení mzdových nároků zaměstnanců veřejné obchodní společnosti, které na ni přešly podle \"ustanovení §249 odst.1 zákoníku práce ve spojení s ustanovením §11 odst.3 zákona č. 118/2000 Sb.\", odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že nárok žalobkyně má povahu nároku z pracovněprávních vztahů a že proto musí být posouzen pouze podle pracovněprávních předpisů, neboť \"předpisy občanského a obchodního práva nelze na pracovněprávní vztahy aplikovat ani subsidiárně\". Zajištění práv a povinností z pracovněprávních vztahů je \"závazným způsobem\" upraveno v ustanoveních §246 až 248 zákoníku práce, výčet zajišťovacích prostředků \"je úplný a jejich právní úprava komplexní\" a zajištění nároků zaměstnance vůči zaměstnavateli není v těchto ustanoveních upraveno a tedy není přípustné. Námitku žalobkyně, že zvláštním právním předpisem ve smyslu ustanovení §249 odst.1 zákoníku práce, podle kterého může dojít k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, je rovněž ustanovení §76 odst.1 obchodního zákoníku o ručení společníků za závazky veřejné obchodní společnosti, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že ručení \"je toliko prostředkem sloužícím obecně k zajištění závazku dlužníka\" a že \"nezpůsobuje přechod práv a povinností z dlužníka na ručitele či jinou třetí osobu\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Poté, co zrekapitulovala dosavadní průběh řízení, žalobkyně uvedla, že uplatněný nárok má povahu pracovněprávního nároku a že proto je třeba při jeho právním posouzení použít ustanovení §249 odst.1 zákoníku práce o přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů. Žalobkyně současně dovozuje, že zvláštním právním předpisem ve smyslu ustanovení §249 odst.1 zákoníku práce je jak ustanovení §11 zákona č. 118/2000 Sb., tak i ustanovení §76 a 86 obchodního zákoníku, a že tedy společníci veřejné obchodní společnosti \"ručí za veškeré její závazky, tedy i za závazek společnosti jako zaměstnavatele vyplatit za vykonanou práci svým zaměstnancům ve stanoveném termínu mzdu\". Odvolacímu soudu žalobkyně dále vytýká, že se \"nevypořádal\" s její \"argumentací\" o tom, že plnění, která provedla podle zákona č. 118/2000 Sb., \"se netýkala pouze uspokojení mzdových nároků zaměstnanců P. A. A. T., veřejná obchodní společnost\", neboť \"část plnění představovaly také odvody na zálohu na daň z příjmů, pojistné na veřejné zdravotní pojištění a pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti\". Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci soudy mimo jiné řešily právní otázku, zda mzdový nárok zaměstnance, který přešel na úřad práce podle ustanovení §11 odst.3 zákona č. 118/2000 Sb., jsou povinny uhradit ve smyslu ustanovení §12 odst.1 písm.a) zákona č. 118/2000 Sb. kromě zaměstnavatele (veřejné obchodní společnosti) též osoby, které podle ustanovení §86 obchodního zákoníku ručí za závazky veřejné obchodní společnosti. Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posoudit - vzhledem k tomu, že finanční prostředky byly vyplaceny zaměstnancům veřejné obchodní společnosti P. A. A. T. na základě rozhodnutí ze dne 26.9.2000 - podle právních předpisů v té době účinných, zejména podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb. a č. 29/2000 Sb. a čl. I bodu 36 zákona č. 155/2000 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.2000 (dále též jen \"zák. práce\"), a podle zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30.9.2004 (dále jen \"zákona č. 118/2000 Sb.\").
Mzdový nárok zaměstnance, který uspokojil místo zaměstnavatele \"úřad práce\", protože zaměstnavatel je v platební neschopnosti, přechází až do výše vyplacených peněžních (finančních) prostředků na \"úřad práce\" (§11 odst.3 věta první zákona č. 118/2000 Sb.). Byl-li návrh na prohlášení konkursu na majetek zaměstnavatele zamítnut z jiných důvodů než pro nedostatek majetku, je zaměstnavatel povinen uhradit \"úřadu práce\" peněžní (finanční) prostředky vyplacené zaměstnanci na uspokojení jeho mzdového nároku, včetně úroku z prodlení a částky odpovídající srážkám a odvodům, které \"úřad práce\" odvedl podle zvláštních právních předpisů [§12 odst.1 písm.a) zákona č. 118/2000 Sb.].
Podle ustanovení §251b zák. práce (nyní je obdobná právní úprava obsažena v ustanovení §249 odst.1 zákoníku práce) k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů může dojít jen v případech stanovených zákonem.
Pro přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů je charakteristické, že na přejímajícího zaměstnavatele přechází všechna práva a povinnosti, jež byly dosud mezi zaměstnancem a jeho dosavadním zaměstnavatelem založeny, včetně všech nároků mezi nimi vzniklých (splatných či nesplatných, popřípadě též budoucích). Tím se odlišuje od přechodu práva podle ustanovení §11 odst.3 věty první zákona č. 118/2000 Sb., který - ačkoliv jde z pohledu ustanovení §251b zák. práce o \"případ stanovený zákonem\" - se týká jen jednotlivého nároku (jednoho z nároků nebo části jednoho z nároků) zaměstnance vůči jeho zaměstnavateli, a to mzdového nároku zaměstnance v rozsahu, v jakém byl uspokojen na místě zaměstnavatele \"úřadem práce\".
Podle ustanovení §86 věty druhé obchodního zákoníku společníci veřejné obchodní společnosti ručí za závazky společnosti veškerým svým majetkem společně a nerozdílně.
Ustanovení §86 věty druhé obchodního zákoníku představuje zákonné ručení (ručení \"ze zákona\") společníků veřejné obchodní společnosti, tedy zákonem založenou povinnost splnit pohledávku věřitele (uspokojit věřitele) veřejné obchodní společnosti v případě, že pohledávku nesplní (neuspokojí věřitele v přiměřené době) dlužník (veřejná obchodní společnost) poté, co byl k tomu písemně vyzván. Ručení je právní institut, jehož smyslem (účelem) je zajištění závazku, a má - ve vztahu k zajištěnému závazku - akcesorickou a subsidiární povahu. Na toho, kdo ručí za závazek dlužníka, nepřechází práva a povinnosti ze vztahu dlužníka a věřitele; jestliže splní závazek, za který ručí, je oprávněn požadovat po dlužníkovi náhradu za plnění poskytnuté věřiteli, resp. nabývá vůči dlužníku práva věřitele.
I když by nepochybně bylo možné dále rozebírat povahu ručení v právních vztazích, je již z výše uvedeného zřejmé, že ustanovení §86 věty druhé obchodního zákoníku nemůže být právním předpisem, podle něhož by mohla ve smyslu ustanovení §251b zák. práce přecházet práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů.
Mzdový nárok zaměstnance, který přešel na úřad práce podle ustanovení §11 odst.3 zákona č. 118/2000 Sb., je - jak soudy správně dovodily - nárokem z pracovněprávních vztahů.
Podle ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20.9.2001 sp. zn. 21 Cdo 2708/2000, který byl uveřejněn pod č. 69 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002) právní úprava pracovněprávních vztahů, jež je obsažena především v zákoníku práce, vychází z úplné samostatnosti pracovního práva vůči jiným právním odvětvím (z tohoto důvodu zákoník práce obsahuje rozsáhlá obecná ustanovení, zejména vymezení subjektů pracovněprávních vztahů, způsobilosti k právním úkonům, zastoupení, úpravu právních úkonů, včetně jejich neplatnosti, zajištění práv a povinností z pracovněprávních vztahů, uspokojení nároku, lhůty a doby atd.), a právní předpisy proto ani nevymezují vztah mezi zákoníkem práce a občanským resp. obchodním zákoníkem a neupravují analogické používání zákoníku práce v občanskoprávních (obchodněprávních) vztazích či občanského (obchodního) zákoníku ve vztazích pracovněprávních. V právní teorii ani v soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že právní předpisy upravující pracovněprávní vztahy (včetně individuálních pracovněprávních vztahů mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem) zásadně mají kogentní povahu. Tato povaha pracovněprávních předpisů spočívá na principu, že \"co není povoleno, je zakázáno\"; jestliže pracovněprávní předpisy účastníkům neumožňují odchylnou úpravu jejich práv a povinností, je třeba to, co těmto předpisům nevyhovuje, považovat za zakázané (srov. k tomu blíže odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.4.1999 sp. zn. 21 Cdo 2525/98, který byl uveřejněn pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000). Kogentnost pracovněprávní úpravy pracovněprávních vztahů je vyjádřena též tím, že práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů mohou vzniknout jen způsobem, jež tyto předpisy připouštějí. Z uvedeného je třeba vycházet i při úvaze o tom, jak mohou být zajištěna práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů.
Ručení může v pracovněprávních vztazích sloužit jen k zajištění povinnosti zaměstnance nahradit zaměstnavateli škodu z důvodu odpovědnosti za schodek na hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat (srov. §247 zák. práce). Zajištění ručením jiné povinnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli, jakož i všech povinností zaměstnavatele vůči zaměstnanci není přípustné. Soudy obou stupňů proto v souladu se zákonem dovodily, že žalovaní nemohou být zavázáni z titulu zákonného ručení za závazky jejich veřejné obchodní společnosti podle ustanovení §86 věty druhé obchodního zákoníku k úhradě mzdových nároků zaměstnanců, které přešly na \"úřad práce\" podle ustanovení §11 odst.3 zákona č. 118/2000 Sb.
Na správnosti uvedeného závěru nic nemění ani to, že žalobkyně při uspokojování mzdových nároků zaměstnanců veřejné obchodní společnosti P. A. A. T. odvedla potřebná plnění příslušným orgánům jako zálohu na daň z příjmů, pojistné na veřejné zdravotní pojištění nebo pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a že zaměstnancům vyplatila mzdu v tzv. \"čisté\" výši, neboť mzdový nárok zaměstnanců veřejné obchodní společnosti P. A. A. T. přešel jako pracovněprávní nárok na \"úřad práce\" v tzv. \"hrubé výši\".
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst.1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovaným, kteří měli v dovolacím řízení plný úspěch a kteří by tak měli právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. listopadu 2006
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu