ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.606.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 606/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce V. Ch., zastoupeného advokátkou, proti žalované O., a. s., o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 24 C 54/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. prosince 2004, č. j. 16 Co 303/2004-113, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaná zaplatila 140.836,- Kč s úrokem z prodlení 10% z částky 26.036,- Kč od 16. 4. 2001 do zaplacení, 8% z částky 18.128,- Kč od 2. 9. 2001 do zaplacení, 8% z částky 11.750,- Kč od 12. 2 2002 do zaplacení, 5,5% z částky 11.650,- Kč od 30. 6. 2002 do zaplacení, 2,5% z částky 20.950,- Kč od 18. 3. 2003 do zaplacení, 2,5% z částky 25.509,- Kč od 23. 3. 2004 do zaplacení a 2% z částky 26.813,- Kč od 3. 7. 2004 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že jako zaměstnanec žalované (se zařazením horník-důlní zámečník) dne 5. 8. 1992 utrpěl pracovní úraz tak, že při sestupování z agregátu, na němž dokončil montáž hadice, z podstavce ve výši 0,9m sešlápl jednou nohou na „počvu“, která byla značně nerovná a znečištěná horninou, přičemž mu uklouzla noha a ucítil prudkou bolest v koleně. V důsledku pracovního úrazu byl nejprve práce neschopen a od 21. 7. 1993 převeden z práce důlního zámečníka na práci v důlní dílně. Podle lékařského posudku ze dne 24. 10. 2000 je neschopen nadále pracovat v dole pro následek pracovního úrazu; protože jej žalovaná neměla možnost dále zaměstnávat, rozvázala s ním dnem 16. 11. 2000 pracovní poměr. Žalovaná mu sice proplácí náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, krátí mu ji ale o 20% s odůvodněním, že v této míře si pracovní úraz žalobce zavinil sám. Domáhá se proto, aby mu žalovaná doplatila ty částky, o něž mu náhradu škody za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti „krátí a nevyplácí je“.
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 26. 6. 2002, č. j. 24 C 54/2000-36, rozhodl, že uplatněný nárok je co do základu opodstatněný a že rozhodnutí o jeho výši a o nákladech řízení ponechává rozsudku konečnému. Měl za prokázané, že žalobce pracoval u žalované od roku 1981 jako horník – důlní zámečník. Dne 5. 8. 1992 utrpěl pracovní úraz, při kterém došlo k poranění kolena levé nohy, a to tak, že při sestupování ze zásobníku patřícího k hydraulickému agregátu seskočil dolů z profilu „U“ sloužícího jako schod, přičemž noha, která byla na schůdku, mu ujela a dopadl na nohu levou, ve které pocítil prudkou bolest v koleně. Ze znaleckého posudku ve věci vyžádaného nebylo podle soudu prvního stupně prokázáno, že by žalobce byl řádně seznámen s právními předpisy a konkrétními pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Důvodnými neshledal soud prvního stupně námitky žalované ke znaleckému posudku týkající se „vzájemně odporujících skutečností“, neboť znalecký posudek měl všechny formální náležitosti, závěry znalce byly jednoznačné a náležitě odůvodněny.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. 1. 2003, č. j. 16 Co 356/2002-43, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. S ohledem na to, že mezi účastníky je především sporné, jaký byl úrazový děj, uložil soudu prvního stupně, aby se nejprve soustředil na zjištění, jak se úraz žalobci přihodil, co bylo přímou příčinou poškození na zdraví žalobce - zda to byl sestup z agregátu z výše 0,9 m či seskok z téže konstrukce z výše 1,7 m. Teprve poté, co bude objasněno, jak přesně se žalobci úraz přihodil, bude možno se zabývat případným porušením bezpečnostních předpisů na straně účastníků řízení, nařizovat za tím účelem provedení důkazů znaleckým posudkem z oboru bezpečnosti práce a hodnotit, zda se podařilo žalované zprostit částečně odpovědnosti ve smyslu ustanovení §191 odst. 2 písm. a) zák. práce a v jakém rozsahu.
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 30. 6. 2004, č. j. 24 C 54/2000-98, připustil změnu žaloby učiněnou podáními žalobce ze dne 4. 3. 2002, 20. 2. 2004 a 29. 6. 2004, uložil žalované zaplatit žalobci 140.836,- Kč s úrokem z prodlení 8% z částky 26.036,- Kč od 16. 4. 2001 do zaplacení, 8% z částky 18.128,- Kč od 2. 9. 2001 do zaplacení, 7% z částky 11.750,- Kč od 12. 2. 2002 do zaplacení, 5,5% z částky 11.650,- Kč od 30. 6. 2002 do zaplacení, 2,5% z částky 20.950,- Kč od 18. 3. 2003 do zaplacení, 2% z částky 25.509,- Kč od 23. 3. 2004 do zaplacení a 2% z částky 26.813,- Kč od 3. 7. 2004 do zaplacení, „ve zbytku“ požadavek žalobce na zaplacení úroku z prodlení 2% z částky 26.036,- Kč od 16. 4. 2001 do zaplacení a 1% z částky 11.750,- Kč od 12. 2. 2002 do zaplacení zamítl; zároveň rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci k rukám jeho „právní zástupkyně“ na nákladech řízení 33.659,40 Kč a státu „na účet Okresního soudu v Karviné“ na soudním poplatku 5.640,- Kč a za vyplacené znalečné 1.450,- Kč. Měl za prokázané, že žalobci se stal u žalované při plnění pracovních úkolů dne 5. 8. 1992 pracovní úraz tak, že při montáži zásobníku emulze seskočil ze zásobníku, špatně došlápl na levou nohu a přitom si zranil koleno levé nohy. Nadřízený žalobce Ing. R. připustil, že kdyby on sám slézal dolů bez žebříku, použil by různé výstupky, případně by z agregátu seskočil stejně jako žalobce podle nákresu, a naopak nepotvrdil, že přivezený žebřík byl na nádobě namontován. Protože tak bylo prokázáno, že i svědek Ing. R., nadřízený žalobce, by postupoval obdobně jako žalobce, nelze podle soudu prvního stupně dovodit, že by žalobce porušil bezpečnostní předpis vědomě. „Obecné povědomí o tom, že tento pracovní postup byl správný, nebyl žádným jiným pokynem, provozní dokumentací nebo právní předpisem vyloučen“. Žalovaná tak neprokázala ani částečné zproštění se odpovědnosti za pracovní úraz, který žalobce utrpěl.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 12. 2004, č. j. 16 Co 303/2004-113, rozsudek soudu prvního stupně v odstavci II. (jímž bylo žalobě vyhověno) změnil tak, že žalobu o zaplacení 140.836,- Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení před soudy obou stupňů 7.640,- Kč a České republice – Okresnímu soudu v Karviné 1.450,- Kč. S názorem soudu prvního stupně, že žalobce neporušil bezpečnostní předpis (§17 vyhlášky č. 22/1989 Sb.) „vědomě“, protože i jeho nadřízený by postupoval v práci obdobně, nesouhlasil. Žalobce podle jeho názoru porušil citované ustanovení „kvalifikovaným zaviněním“, tj. přinejmenším ve formě vědomé nedbalosti, neboť věděl, že porušením tohoto předpisu může dojít ke škodě, ale bez přiměřených příčin spoléhal na to, že se tak nestane. O nevědomou nedbalost v případě žalobce jít nemohlo, neboť byl dlouholetým kvalifikovaným zaměstnancem žalované. Na formě zavinění nic nemění ani to, že nadřízený žalobce Ing. R. by případně postupoval při sestupu z agregátu stejně. Nebylo totiž prokázáno, že Ing. R. skutečně postupoval stejně jako žalobce, neboť se pouze vyjádřil, že „pokud by slézal dolů bez žebříku, buď by použil různé výstupky, případně by z agregátu seskočil stejně jako žalobce podle nákresu“. Z toho je zřejmé, že Ing. R. se zabýval jen teoretickými úvahami o tom, jak lze či nelze na nádobu vystupovat či z ní sestupovat. I kdyby však sám Ing. R. porušil předpisy k ochraně bezpečnosti a zdraví při práci, nezprošťuje to samo o sobě žalobce povinnosti dodržovat stejné předpisy. Dospěl k závěru, že se žalované podařilo zprostit částečně odpovědnosti za škodu ve smyslu §191 odst. 2 písm. a) zák. práce, a určil část škody, kterou nese zaměstnanec v rozsahu 20%, a to s přihlédnutím k míře zavinění žalobce na vzniklé škodě; jde o zproštění se odpovědnosti v rozsahu pouhé jedné pětiny, přičemž je třeba mít na zřeteli, že žalobce v okamžiku úrazu pracoval u žalované více než deset let a byl zkušeným, mnohokrát proškoleným zaměstnancem.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce v první řadě namítá, že k pracovnímu úrazu došlo jiným způsobem, než jak je uvedeno v záznamu o úrazu a jak z toho vyšly soud prvního stupně i soud odvolací. Nesouhlasí ani se závěrem, že žalovaná neporušila žádný bezpečnostní předpis, neboť nevypracovala pracovní postup pro montáž tohoto typu agregátu a tím porušila ustanovení §5 odst. 1 vyhlášky č. 22/1989 Sb. Pro výkon práce nebyl zpracován technologický ani pracovní postup a jediným vodítkem pro žalobce bylo proto vzorové chování jeho nadřízeného Ing. R., který bezprostředně před žalobcem vylezl na agregát, aby si ho prohlédl, a poté dal příkaz žalobci, aby pokračoval v jeho práci na agregátu. Podle dovolatele bylo v řízení prokázáno, že žalovaná žalobce řádně neseznámila s pravidly a předpisy k zajištění bezpečné práce. Na tom by neměnilo nic ani to, kdyby žalobce svým podpisem potvrdil, že s těmito předpisy byl seznámen; i v případě, že zaměstnavatel seznámí zaměstnance s bezpečnostními předpisy, je povinností soudu zkoumat, zda postižený pracovník vnímal náležitě pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a zda jim porozuměl. Porušení předpisů nebo pokynů všeobecného charakteru nemůže mít za následek právní účinky částečného zproštění odpovědnosti zaměstnavatele. O zaviněné porušení bezpečnostních předpisů nemůže jít ani tehdy, jestliže zaměstnanec vykonává určité práce v rozporu s bezpečnostními předpisy na příkaz svých nadřízených. Žalobce jednal na příkaz svého nadřízeného Ing. V. R., aniž mu bylo poskytnuto poučení o tom, jak má na agregát vylézt a jak z něj má slézt. Nebyl tedy řádně seznámen s bezpečnostními předpisy a nemohl je proto ani porušit. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu „změnil a žalobě vyhověl“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, že úraz, ze kterého žalobce dovozuje nárok na náhradu škody, se stal 5. 8. 1992 – podle ustanovení zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 31. 12. 1992, tj. do dne, než nabyly účinnosti zákony č. 231/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce a zákon o zaměstnanosti, č. 264/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník , zrušuje zákon o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád) a mění a doplňují některé další zákony, č. 590/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, a některé další zákony a č. 37/1993 Sb., o změnách v nemocenském a sociálním zabezpečení a některých pracovněprávních předpisů (dále jen „zák.práce“).
Podle ustanovení §190 odst. 1 zák. práce došlo-li u pracovníka (zaměstnance) při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na zdraví nebo k jeho smrti úrazem (pracovní úraz), odpovídá za škodu tím vzniklou organizace (zaměstnavatel), u níž byl pracovník (zaměstnanec) v době úrazu v pracovním poměru.
Podle ustanovení §191 odst. 2 písm. a) zák. práce organizace (zaměstnavatel) se zprostí odpovědnosti zčásti, prokáže-li, že postižený pracovník (zaměstnanec) porušil svým zaviněním právní nebo ostatní předpisy nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen, a že toto porušení bylo jednou z příčin škody,
Dovolatel v první řadě namítá, že k pracovnímu úrazu došlo jiným způsobem, než jak to posoudily soudy obou stupňů, a že jeho verzi soudy nevzaly v úvahu, ačkoliv u soudu vypověděl, že po úrazu byl ochoten podepsat cokoliv.
Závěr o tom, jakým způsobem došlo k úrazu žalobce, z něhož dovozuje svůj nárok na náhradu škody vůči žalované, představuje skutkové zjištění soudu. Správnost tohoto závěru lze v dovolacím řízení zpochybnit dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkové zjištění o tom, jakým způsobem došlo k úrazu žalobce dne 5. 8. 1992, soudy učinily – jak vyplývá z odůvodnění jejich rozhodnutí – z výsledku dokazování, zejména ze záznamu o úrazu a záznamu o šetření pracovního úrazu ze dne 6. 8. 1992, jakož i z náčrtku úrazového děje v záznamu o šetření pracovního úrazu. Podle obsahu spisu (provedených důkazů, přednesů účastníků a toho, co za řízení před soudy vyšlo jinak najevo) nelze důvodně dovozovat, že by soudy vzaly v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, že by pominuly rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo, nebo že by v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, byl logický rozpor, popř. že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovení §133 až 135 o.s.ř. Vysvětlily rovněž, proč neuvěřily žalobci, že k úrazovému ději došlo způsobem, jenž uvádí (žalobci se jeho tvrzení nepodařilo prokázat, náčrtek úrazového děje nakreslil svědek Ing. V. R. podle pokynů žalobce). Nelze rovněž přehlédnout skutečnost, že, ačkoli k úrazu žalobce došlo dne 5. 8. 1992, žalobce, i když předtím akceptoval, že žalovaná svým rozhodnutím snížila náhradu škody vyplácenou žalobci o 20% a sníženou náhradu škody mu vyplácela, se teprve žalobou ze dne 4. 12. 2000 domáhá, aby mu rozdíl mezi vzniklou škodou a částkami vyplácenými žalovanou byl uhrazen; a přichází s tvrzeními, jež dříve neuplatňoval. Uvedené skutkové zjištění soudů proto má oporu v provedeném dokazování.
Souhlasit nelze ani s tvrzením dovolatele, že při úrazu dne 5. 8. 1992 sám neporušil svým zaviněním žádný z předpisů nebo pokyn k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s ním byl řádně seznámen.
Dovolateli i odvolacímu soudu lze přisvědčit v tom, že při rozhodování o úplném nebo částečném zproštění odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úraz nebo nemoc z povolání [§191 odst. 1 písm. a), §191 odst. 2 písm. a) zák. práce] je třeba dbát na to, že musí jít o předpis anebo pokyn konkrétní (§273 odst. 2 zák. práce), který upravuje určitý způsob jednání anebo konkrétní způsob jednání zakazuje. Porušení předpisů nebo pokynů všeobecného charakteru, které svým adresátům kupříkladu ukládají počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví a majetku, nemůže mít totiž za následek právní účinky uvedené v ustanoveních §191 odst. 1 písm. a) a §191 odst. 2 písm. a) zák. práce (srov. závěry býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 1. 1975, sp. zn. Cpj 37/74, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1976, pod č. 11, str. 102). To však neznamená, že se o takový případ jednalo v projednávané věci.
Právními a ostatními předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jejichž porušení může být za podmínek stanovených ustanovením §191 odst. 1 písm a) a §191 odst. 2 písm. a) zák. práce důvodem liberace zaměstnavatele z jeho odpovědnosti za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem (nemocí z povolání), se rozumí předpisy na ochranu života a zdraví, předpisy hygienické a protiepidemické, předpisy o bezpečnosti technických zařízení a technické normy, dopravní předpisy, předpisy o požární ochraně a předpisy o zacházení s hořlavinami, výbušninami, zbraněmi, radioaktivními látkami, jedy a jinými látkami škodlivými zdraví, pokud upravují otázky týkající se ochrany života a zdraví (§273 odst. 1 zák. práce). Právními předpisy - na rozdíl od ostatních předpisů - se přitom rozumějí obecně závazné právní předpisy, tj. právní předpisy, které byly vyhlášeny ve Sbírce zákonů uveřejněním jejich plného znění - ústavní zákony, zákony, zákonná opatření Senátu, nařízení vlády, právní předpisy (vyhlášky) vydávané ministerstvy, jinými ústředními správními úřady a Českou národní bankou (srov. §1 zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv).
Právní předpis je formalizovaným vyjádřením obecně závazného pravidla chování - právní normy - adresovaného blíže neurčenému počtu subjektů. Obecností právní normy se rozumí jednak obecnost co do předmětu právní úpravy, jednak obecnost co do subjektu právní normy. Vzhledem k tomu je nepochybné, že právní norma (navenek formálně vyjádřená v právním předpise) nemůže nikdy řešit určitý konkrétní případ. Jestliže by totiž právní předpis nevykazoval určitou míru obecnosti a nevymezoval tedy skutkovou podstatu právní normy v obecné poloze, nebylo by ustanovení řešící konkrétní případ ve vztahu k určitému subjektu právní normou, nýbrž pouze individuálním aktem srovnatelným s konkrétním pokynem k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci daným zaměstnanci jeho nadřízenými (§273 odst. 2 zák. práce). Protože pojmovým znakem právní normy (právního předpisu) je její „obecnost“, je třeba mít uvedené na zřeteli i při úvaze o tom, jaké předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci jsou způsobilé být liberačním důvodem ve smyslu ustanovení §191 odst. 1 písm. a) a §191 odst. 2 písm. a) zák. práce z hlediska míry své konkrétnosti v případě, jestliže dojde k porušení v nich stanoveného pravidla chování (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1648/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, roč. 2005, pod pořadovým číslem 33).
V posuzované věci žalovaná namítá, že se zprostila z části své odpovědnosti za škodu vzniklou žalobci pracovním úrazem proto, že žalobce svým zaviněním porušil předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (ustanovení §17 vyhl. č. 22/1989 Sb.) tím, že k sestupu ze zásobníku emulze nepoužil žebřík či pracovní plošinu.
Podle ustanovení §17 odst. 1 vyhlášky č. 22/1989 Sb. pracovníci (zaměstnanci) jsou povinni před započetím práce i během ní ověřovat bezpečný stav pracoviště. Při ohrožení musí zastavit práci, oznámit to předákovi a postupovat podle §18. V práci mohou pokračovat, jakmile ohrožení pominulo.
Podle ustanovení §17 odst. 3 vyhlášky č. 22/1989 Sb. pracovníci (zaměstnanci) jsou povinni používat přidělené osobní ochranné pracovní prostředky, při práci postupovat podle provozní dokumentace a předpisů k zajištění bezpečnosti práce a provozu a volit takové pracovní postupy, které jsou v souladu se zásadami bezpečné práce. Nesmějí bez příkazu nic měnit na provozních, bezpečnostních, požárních, hygienických a jiných zařízeních. Používat a obsluhovat mohou jen ty stroje, zařízení, nářadí a pomůcky, které jim byly pro jejich práci určeny.
Citovaná ustanovení, jež stanoví zaměstnancům povinnost ověřovat bezpečný stav pracoviště před započetím práce i během ní a při práci postupovat podle provozní dokumentace a předpisů k zajištění bezpečnosti práce a provozu a volit takové pracovní postupy, které jsou v souladu se zásadami bezpečnosti práce, předpokládají, že zaměstnanec je s konkrétními postupy při zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (např. též při práci ve výškách) také řádně seznámen. Odhlédaje od toho, že vystupování na vyšší stroje a strojní zařízení bez vhodných pomůcek (žebřík, pracovní plošina) samo o sobě již představuje jistý stupeň neopatrnosti, nelze přehlédnout, že v projednávané věci bylo prokázáno (zejména též ze záznamu o úraze ze dne 6. 8. 1992 a z výpovědi svědka ing. R.), že žalobce byl s bezpečnostními předpisy seznámen (i s tím, že při vystupování do výšek má být používáno žebříku či pracovní plošiny) naposledy dne 3. 8. 1992, tedy dva dny před úrazem, a že znalost předpisů a jejich dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány. Vyplývá to mimo jiné i ze zjištění znalce Ing. R. Š., který uvedl, že lze téměř s jistotou vyloučit, že žalovaná nevydala dokumentaci ve smyslu §217 odst. 1 vyhl. č. 22/1989 Sb., zejména proto, že „se jednalo v té době o první dovážené dobývací komplexy a tato pracoviště byla předmětem velkého zájmu inspektorů SBS vykonávajících vrchní dozor a při zjištění porušení této povinnosti by jak organizaci (žalované), tak i odpovědným zaměstnancům hrozila citelná pokuta“. Vzhledem k tomu, že před vznikem úrazového děje proběhlo v měsíci červenci v organizaci pět inspekčních prohlídek inspektorů Obvodního báňského úřadu v O., z toho poslední před úrazem žalobce dne 28. 7. 1992, lze důvodně dovodit, že dokumentace k předmětnému zařízení byla k dispozici a že, i kdyby nebyla, žalobce byl proškolen o tom, jak má v obdobných případech postupovat. Odvolací soud rovněž správně v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že pro posouzení toho, zda žalobce porušil či neporušil předpisy k zajištění bezpečnosti práce, není významné, zda svědek ing. R. by případně postupoval v rozporu s bezpečnostními předpisy, neboť samotná okolnost, že nadřízený poškozeného zaměstnance případně bezpečnostní předpisy porušil, neznamená, že tím dává pokyn zaměstnanci, aby rovněž bezpečnostní předpisy porušoval. Tvrzení žalobce, že snad svědek ing. R. vydal pokyn, aby žalobce v práci obdobným způsobem pokračoval, nebylo v řízení prokázáno. Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že se žalovaná z části zprostila své odpovědnosti za úraz žalobce dne 5. 8. 1992 ve smyslu §191 odst. 2 písm. a) zák. práce je správný.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a protože nebylo zjištěno (ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by tak měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 větu první o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2006
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu