ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.617.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 617/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Mgr. J. T., zastoupeného advokátem, proti žalované K., a. s., zastoupené advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 1274/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. listopadu 2004, č. j. 22 Co 246/2004-133, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.065,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 29. 8. 2002 žalovaná sdělila žalobci, že s ním okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Zvlášť hrubé porušení pracovní kázně spatřovala v tom, že, ač dopisem předsedy představenstva ze dne 30. 4. 2002, který byl téhož dne v kopii předán žalobci, bylo sděleno, že pan M. O. nesmí vykonávat pro žalovanou jakoukoliv práci, zjistila žalovaná, že, jak osobně žalobce, tak i další zaměstnanci útvaru obchodu, nadále neustále podávají M. O. důvěrné informace technického a obchodního rázu, které jsou obchodním tajemstvím žalované. Jednalo se „např. o tyto informace: jednání se strategickým partnerem (zpráva zasílaná e-mailem ze dne 13. 5. 2002 pro pana M. O.), plán spojení s firmou S. (zpráva zasílána e-mailem ze dne 28. 6. 2002 od pana M. O.), II. realizační etapa NKZ vypracovaná panem Ing. M. M. dne 8. 12. 1999 (zpráva zasílaná e-mailem ze dne 5. 8. 2002 od pana M. O.)“. Tím žalobce porušil povinnosti uvedené v pracovní smlouvě ze dne 17. 12. 1996 v bodě 9. a povinnosti uvedené v čl. VII. manažerské smlouvy ze dne 8. 7. 1999, jakož i základní povinnosti zaměstnanců v pracovním poměru uvedené v ustanovení §73 odst. 1 písm. d) zák. práce.
Žalobce se domáhal (žalobou podanou ke Krajskému soudu v Hradci Králové), aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že jednání, v nichž žalovaná spatřuje porušení pracovní kázně, se „větším dílem reálně nestala, zčásti pak nejde nejen o zvlášť hrubé, ale o porušení pracovní kázně vůbec“. O ukončení spolupráce s M. O. bylo žalovanou rozhodnuto, ale přímý nadřízený žalobce, obchodní ředitel Ing. B. B. upozornil dozorčí radu na nevhodnost zamýšlené personální změny ve vztahu k M. O. a předseda dozorčí rady požádal obchodního ředitele, aby učinil veškeré takové opatření, aby v souvislosti s neprodloužením smlouvy byl vyloučen vznik jakýchkoliv škod. To vyřešil žalobce se svým nadřízeným obchodním ředitelem Ing. B. tak, že dosavadní úkoly M. O. převzali jiní zaměstnanci společnosti a on jim poskytoval potřebné informace a konzultace. Sám pak, ze své iniciativy, zpracoval pro potřeby žalované několik písemných rozborů agendy. M. O. nikdy neobdržel žádné mimořádné interní informace povahy obchodního tajemství, které by již jako zaměstnanec neměl k dispozici. Zmiňované informace ohledně strategických partnerů, spolupráce s firmou S. či informace k „II. realizační etapě NKZ“ byly běžnými informacemi, a to nejen ve vnitřním chodu žalované společnosti a již v době, kdy M. O. byl zaměstnancem žalované.
Okresní soud ve Svitavách (poté, co Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. 4. 2003, č. j. Ncp 3977/2002-36, rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni jsou věcně příslušné okresní soudy a že po právní moci usnesení bude věc postoupena Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí, a poté, co Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 29. 10. 2003, č. j. 1Nc 147/2003-42, rozhodl, že soudci Okresního soudu v Ústí nad Orlicí jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí této věci a že se věc přikazuje Okresnímu soudu ve Svitavách) rozsudkem ze dne 28. 4. 2004, č. j. 6 C 1247/2003-110, určil, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobce u žalované provedené dopisem žalované doručeným žalobci dne 30. 8. 2002 je neplatné, a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 7.326,- Kč k rukám advokáta. Za sporné považoval, kdy se žalovaná o porušení pracovní kázně žalobcem dozvěděla a, ačkoliv žalobce namítal, že obsah jeho sdělení z 30. 4. 2002 o další spolupráci s M. O. znal syn člena představenstva žalované P. L., ze svědecké výpovědi J. N. a z výpovědi F. M. vzal za prokázáno, že skutečnosti, z nichž dovodil zvlášť hrubé porušení pracovní kázně, byly předsedovi představenstva známy až 9. 8. 2002 a že tedy žalovaná zrušila pracovní poměr ve lhůtě jednoho měsíce ode dne, kdy se o tomto důvodu dozvěděla. Přestože „zrušovací projev“ vykazuje určité nepřesnosti, co se týče označení adresáta a příjemce zasílaných zpráv, lze z něj podle soudu prvního stupně dovodit, v čem žalovaná spatřuje porušení pracovní kázně a s tím spojený únik informací, které považuje za své obchodní tajemství. Z údajů vyplývajících z korespondence z 13. 5., 28. 6. a 5. 8. 2002 však nelze dovodit, že by jejich obsahem bylo poskytování obchodního tajemství žalované. V řízení nebylo vyvráceno tvrzení žalobce, že obsah studie týkající se II. etapy vývoje nového závodu z roku 1999, byl M. O. znám již před 30. 4. 2002. Obsah korespondence svědčí především o pokračující spolupráci a přátelství žalobce s M. O. Žalobce si musel být vědom, že si tuto spolupráci vedení žalované nepřeje, ale nelze přehlédnout jeho tvrzení, že názory obchodního oddělení (vedeného společníkem žalované Ing. B. B.) na další rozvoj žalované byly do jisté míry odlišné od názoru ostatních společníků. Žalobce se tedy dopustil porušení pracovní kázně, pokud přes zákaz žalované ve spolupráci s M. O. pokračoval. V tomto jednání však nelze spatřovat zvlášť závažné porušení pracovní kázně s těmi důsledky, které žalovaná v okamžitém zrušení pracovního poměru dovozuje. Navíc nebylo ani prokázáno, že v době okamžitého zrušení pracovního poměru žalovaná měla spolehlivé poznatky o tom, že žalobce vyzrazuje obchodní tajemství.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 4. 11. 2004, č. j. 22 Co 246/2004-133, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu, kterou se žalobce domáhal určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce u žalované provedeného dopisem žalované, doručeným žalobci dne 30. 8. 2002, zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 7.190,- Kč a náklady odvolacího řízení 6.950,- Kč, vše k rukám „jeho advokáta“. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že jednání žalobce, jež bylo vymezeno v okamžitém zrušení pracovního poměru, je třeba hodnotit jako zvlášť hrubé porušení pracovní kázně. Vycházel přitom z toho, že žalobce i po zákazu předsedy představenstva žalované spolupracoval s M. O. a podal mu nejméně jednu podstatnou informaci o žalované. Elektronickou poštou zaslal dne 5. 8. 2002 zprávu, na kterou žalovaná odkazuje v okamžitém zrušení pracovního poměru, a to německou verzi studie druhé etapy vývoje nového závodu žalované. Za nerozhodné považoval, zda se M. O. mohl s touto studií seznámit již v době svého působení u žalované, neboť je nepochybné, že studie byla interním materiálem žalované, který nebyl určen k distribuci pro širší veřejnost, a šlo o materiál poměrně rozsáhlý. Kdyby tento materiál měl M. O. k dispozici, nebyl by potřeboval jeho úplné vyhotovení, navíc v překladu do německého jazyka. Proto jednání žalobce, zejména s ohledem na jeho postavení náměstka obchodního ředitele (kterým v době svého jednání byl) a jeho přístup k veškerým strategickým informacím žalované se jeví odvolacímu soudu hrubým porušením pracovní kázně. Vycházeje dále z ustanovení §17 obchodního zákoníku dovodil, že informace, kterých se M. O. od žalobce dostalo, bylo možno označit za obchodní tajemství žalované, neboť plán druhé etapy rozvoje nového závodu žalované obsahoval nepochybně skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem, které, jak vyplynulo z provedeného dokazování, nebyly v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné (nebyly například zveřejněny v nějakém veřejně přístupném registru) a měly být podle vůle žalované utajeny; navíc je žalovaná pořídila pouze v osmi výtiscích, které byly přístupné jen členům užšího vedení. Informace, které tvořily obchodní tajemství žalované, žalobce předal třetí osobě, o které mu navíc bylo známo, že vedení žalované s ní nehodlá spolupracovat.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce v první řadě namítá, že pracovní kázeň neporušil vůbec, natož zvlášť hrubým způsobem. V době, kdy mu bylo doručeno okamžité zrušení pracovního poměru, již nebyl ve funkci náměstka obchodního ředitele, jelikož z této funkce již před tímto doručením sám odstoupil. Žalovaná v okamžitém zrušení pracovního poměru i v řízení před soudem použila důkazy, které získala nezákonně; jedná se o jednotlivé zprávy posílané elektronickou poštou. Tím porušila právo žalobce i M. O. na ochranu jejich osobnosti, jak má na mysli ustanovení §11 a násl. obč. zák. Nesouhlasí s tvrzením, že by vyzrazoval důvěrné informace technického a obchodního rázu, které jsou obchodním tajemstvím, neboť, docházelo-li ke komunikaci mezi ním a M. O., pak veškeré informace plynuly ve směru od M. O. k žalobci a nikoliv naopak. Komunikace byla výhradně na základě informací, které M. O. získal za trvání svého pracovního poměru u žalované; to se týká i zprávy zaslané M. O. dne 5. 8. 2002 elektronickou poštou. Materiál pocházel již z roku 1999 a pracovníci obchodního oddělení žalobce včetně M. O. s ním běžně pracovali. Materiál nebyl označen jako tajný či důvěrný a neobsahoval ani informace, které by mohly mít povahu obchodního tajemství ve smyslu ustanovení §17 obchodního zákoníku. Pracoval-li M. O. po skončení pracovního poměru pro žalovanou, předával práci bez odměny z důvodů dobrých vztahů a loajality k obchodnímu řediteli a k žalobci. Toto předávání práce a veškerá komunikace se děla ve prospěch žalované, nikoliv naopak, s vědomím představenstva žalované a v souladu s příkazem obchodního ředitele Ing. B. B. Je nadále přesvědčen, že žalovaná dostatečně neprokázala, že by se o údajném zvlášť hrubém porušení pracovní kázně ze strany žalobce dozvěděla ve lhůtě maximálně jednoho měsíce před doručením okamžitého zrušení pracovního poměru žalobci. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání jako zjevně bezdůvodné bylo odmítnuto, neboť skutkové a právní závěry odvolacího soudu jsou správné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení ) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – s ohledem na to, že předmětem řízení je okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobci dopisem žalované ze dne 29. 8. 2002 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2002 (tj. přede dnem, kdy nabyly účinnosti zákony č. 136/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, č. 311/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů, a o změně některých dalších zákonů a č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
S námitkou dovolatele, že studie plánů druhé etapy rozvoje nového závodu žalované neměla povahu obchodního tajemství, dovolací soud nesouhlasí.
Podle ustanovení §17 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, předmětem práv náležejících k podniku je i obchodní tajemství. Obchodní tajemství tvoří veškeré skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem, které mají skutečnou nebo alespoň potenciální materiální či nemateriální hodnotu, nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné, mají být podle vůle podnikatele utajeny a podnikatel odpovídajícím způsobem jejich utajení zajišťuje.
K tomu, aby se jednalo o obchodní tajemství ve smyslu obchodního zákoníku (a aby bylo možno poskytnout mu zákonem stanovenou ochranu), je nutno, aby byly naplněny všechny znaky zákonem stanovené. Musí se jednat o skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem, které mají alespoň potenciální (materiální či nemateriální) hodnotu, které nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné (mohou být tedy dostupné např. v odborných vědeckých kruzích), které mají být podle vůle podnikatele utajeny (podnikatel musí tuto vůli dostatečně seznatelným způsobem projevit) a podnikatel utajení odpovídajícím způsobem zajišťuje, čímž vlastně vůli skutečnosti utajit projevuje. Má-li se jednat o obchodní tajemství, musí nést všechny uvedené pojmové znaky (např. pouhé informace byť i důvěrného charakteru nemusejí mít ani potenciální hodnotu, podnikatel, který jimi disponuje, může být vázán povinností mlčenlivosti, avšak nebude se jednat o obchodní tajemství). Skutečnostmi obchodní povahy je třeba rozumět např. seznamy zákazníků, nákupní prameny, seznam zástupců, bilance, obchodní plány, vzorky, vzorkové kolekce, cenové kalkulace, obrat jednotlivých prodejen, náklad časopisu; skutečnostmi výrobní povahy jsou nepatentované vynálezy, knihy receptů, modely, výsledky pokusů, zvláštní výrobní metody apod. Ochrana obchodního tajemství je neformální; znamená to, že nevzniká registrací nebo zápisem, ale okamžikem naplnění všech pojmových znaků obchodního tajemství, a rovněž tak zaniká, jestliže zanikne samo obchodní tajemství, tedy jestliže odpadne některý z jeho pojmových znaků.
Jak správně uvádí odvolací soud, plán druhé etapy rozvoje nového závodu žalované obsahoval skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem, které, jak vyplynulo z provedeného dokazování, nebyly v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné (nebyly například zveřejněny v nějakém veřejně přístupném registru) a měly být podle vůle žalované utajeny; také proto jej žalovaná pořídila pouze v osmi výtiscích, které byly přístupné jen členům užšího vedení. Proto je správný i závěr, že uvedená studie plánu druhé etapy nového závodu spadala do obchodního tajemství žalované.
Na skutečnosti, že žalobce zasláním studie porušil pracovní kázeň, nemění nic ani tvrzení dovolatele, že M. O. tento materiál znal již z doby, kdy u žalované pracoval v pracovním poměru. V této souvislosti rovněž uvádí správně odvolací soud, že nejen postrádá logiku, proč za této situace žalobce M. O. tuto studii zasílal, ale podstatné je to, že poté, co žalovaná rozhodla o tom, že nebude nadále spolupracovat s M. O. a tuto svou vůli dala žalobci zřetelně najevo, žalobce přesto M. O. tento materiál zaslal.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy, pracovním řádem (zejména ustanoveními §73, §74 a §75 zák. práce), pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným, méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je - jak vyplývá z ustanovení §53 odst. 1 písm. b) a §46 odst. 1 písm. f), části věty před středníkem, zák. práce - důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru; okamžité zrušení pracovního poměru je přitom odůvodněno tehdy, jsou-li tu takové okolnosti, ze kterých vyplývá, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.
Ustanovení §53 odst. 1 písm. b) a §46 odst. 1 písm. f) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, t. j. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996). Při hodnocení stupně intenzity porušení pracovní kázně přitom není soud vázán tím, jak zaměstnavatel ve svém pracovním řádu (nebo jiném interním předpise) hodnotí určité jednání zaměstnance (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč. 2001).
Stejným způsobem v projednávané věci postupoval i odvolací soud, když při vymezení hypotézy obsažené v ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce vzal v úvahu jak osobu žalobce (jeho postavení u žalované), tak míru jeho zavinění na posuzovaném porušení pracovní kázně, dobu a situaci, v níž porušení pracovní kázně došlo, jakož i skutečnost, že po žalované nelze spravedlivě požadovat, aby nadále zaměstnávala osobu, která zastávala vedoucí funkci a přesto jednala proti zájmu zaměstnavatele (jeho vedení). Správně zdůraznil, že, vyjádřila-li žalovaná (prostřednictvím dopisu předsedy představenstva ze dne 30. 4. 2002) vůli nadále s M. O. nespolupracovat, dostala se tato osoba do pozice veřejnosti, jíž neměly být žádné interní informace o žalované sdělovány a předávány. Přehlédnout nelze ani skutečnost, že žalobce byl u žalované ve vedoucím postavení a že svým jednáním ovlivňoval chod celého úseku, který řídil. Odvolací soud proto správně dovodil, že intenzita porušení pracovní kázně, jehož se žalobce dopustil jednáním uvedeným v okamžitém zrušení pracovního poměru, dosáhla stupně zvlášť hrubého porušení pracovní kázně.
Na správnost rozhodnutí odvolacího soudu nemá vliv ani tvrzení dovolatele, že v řízení byly použity „nezákonné důkazy, totiž zprávy posílané elektronickou poštou“. Jak vyplývá z obsahu spisu, skutečnost, že žalobce M. O. dne 5. 8. 2002 elektronickou poštou zaslal studii plán druhé etapy rozvoje druhého závodu žalované, žádný z účastníků (ani žalobce) od počátku řízení nezpochybňoval. Proto pro správnost tohoto zjištění nemá žádný význam, zda a jak žalovaná tuto skutečnost zjistila.
Správná není ani námitka žalobce, že žalovaná s žalobcem nerozvázala pracovní poměr okamžitým zrušením ve lhůtě uvedené v ustanovení §53 odst. 2 zák. práce. Jak uvedl ve svém rozsudku již soud prvního stupně (s jehož závěry se v tomto směru odvolací soud ztotožnil), skutečnost, že obsah sdělení žalobce z 30. 4. 2002 o další spolupráci s M. O. znal syn člena představenstva žalované P. L., nemá na posouzení okolností, kdy se žalovaná o této skutečnosti dozvěděla, žádný vliv, zejména, když z výpovědi J. N. i předsedy představenstva žalované F. M. bylo prokázáno, že tyto skutečnosti byly předsedovi představenstva známy až na základě zprávy ze dne 9. 8. 2002. Tyto závěry plně korespondují se skutečnostmi, jež v řízení vyšly najevo.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 2.500,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), tedy celkem 2.575,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokát (zástupce žalované) osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 3 o.s.ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu (srov. zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty), tedy částka (po zaokrouhlení) 490,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2004, sp.zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. ledna 2006
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu