ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.624.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 624/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. K., zastoupeného advokátkou, proti žalované Č. t., o 58.674,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 138/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. srpna 2004 č.j. 16 Co 163/2004- 70, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaná zaplatila 58.674,- Kč s 8% úrokem z prodlení z částky 13.335,- Kč od 1.9.2001 do zaplacení a s 3,5% úrokem z prodlení z částky 45.339,- Kč od 1.2.2003 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že u žalované pracoval od roku 1995 jako kameraman a že od 1.4.2001 byl platově zařazen do tarifního stupně č. 8 a současně mu byl „jednostranně snížen“ jeho měsíční plat z 18.050,- Kč na 15.383,- Kč. Žalobce má zato, že uvedený postup žalované „je v rozporu s platnými právními předpisy“ a „je nutno jej pokládat za zneužití výkonu práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů na újmu zaměstnance jakožto druhého účastníka pracovněprávního vztahu ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 zák. práce“, neboť byl „zjevnou odplatou“ za neochotu žalobce podrobit se organizační změně (spočívající v „rozvázání pracovního poměru s kameramany a následné spolupráci žalované s nimi jako osobami samostatně výdělečně činnými“), která, „kromě toho, že je v rozporu s právními předpisy o zaměstnanosti“, by žalobce „uvedla do stavu značné existenční nejistoty“. V této souvislosti žalobce zdůraznil, že je občanem se změněnou pracovní schopností a že „v žádném případě neodpovídá skutečnosti“ odůvodnění snížení mzdy v interním sdělení ze dne 23.5.2001, podle něhož došlo ke snížení jeho pracovního vytížení ve funkci kameramana. Po žalované proto požadoval doplatek mzdy ve výši 2.667,- Kč měsíčně za dobu od dubna 2001 do ledna 2003.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9.2.2004 č.j. 26 C 138/2001-49 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že podle „dohody o smluvní mzdě“ ze dne 20.9.2000 byla mezi účastníky sjednána za výkon práce žalobce jako kameramana s účinností od 1.10.2000 do 31.3.2001 smluvní mzda ve výši 18.050,- Kč měsíčně a že mzdovým výměrem ze dne 18.4.2001 byla žalobci s účinností od 1.4.2001 stanovena mzda podle vnitřního předpisu žalované - „Pravidel pro odměňování zaměstnanců Č. t.“ ze dne 17.3.2000 (podle nichž je funkce kameramana zařazena do mzdového tarifního stupně č. 8, který zahrnuje rozpětí od 8.800,- Kč do 21.500,- Kč měsíčně) v tarifním stupni č. 8 v celkové výši 15.383,- Kč měsíčně. Jelikož žalovaná k tomuto úkonu přistoupila až poté, co uplynula doba, na kterou byla sjednána smluvní mzda, a mezi účastníky nedošlo k nové dohodě o smluvní mzdě, protože „stanovila mzdu v horní polovině stanoveného rozpětí“ a „takto stanovená mzda je v relaci se mzdou ostatních zaměstnanců shodné profese u žalované s přihlédnutím k profesní kvalitě žalobcem dosud vykonávané práce a délce jejího výkonu“, a protože snížení mzdy bylo ze strany žalované „řádně odůvodněno“ (neboť bylo prokázáno, že „skutečně došlo k celkovému snížení počtu reportáží“), soud prvního stupně dovodil, že se žalovaná za těchto okolností „nedopustila zneužití výkonu práv při stanovení výše mzdy na újmu žalobce“ (§7 odst. 2 a odst. 3 zák. práce), že stanovení mzdy „proběhlo v souladu s právním předpisem“ a že proto není uplatněný nárok opodstatněný. Námitku žalobce, že organizační změna realizovaná u žalované ke dni 1.1.2001 je v rozporu s ustanovením §1 odst. 6 věty druhé zákona č. 1/1991 Sb., odmítl s odůvodněním, že „je zřejmé, že na základě této organizační změny žalovaná nemínila uvolnit všechny kameramany a nadále spolupracovat pouze s externími“, neboť „běžné úkoly vyplývající z předmětu její činnosti (každodenní zpravodajství) svými zaměstnanci nadále zajišťovala“, toliko ostatní úkoly, zejména pořady umělecké a dokumentární, zajišťuje jinak.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30.8.2004 č.j. 16 Co 163/2004-70 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyslovil nesouhlas s námitkou žalobce, že organizační změna provedená opatřením ředitele T. s. O. č. 11 ze dne 25.9.2000 (spočívající mimo jiné ve snížení počtu pracovních míst kameramanů a asistentů kamer a v jejíž souvislosti bylo žalobci navrženo, zda nechce rozvázat pracovní poměr dohodou a od 1.1.2001 se žalovanou spolupracovat jako osoba samostatně výdělečně činná) představuje porušení ustanovení §1 odst. 6 věty druhé zákona č. 1/1991 Sb., neboť - jak zdůraznil - „žalovaná organizační změnou nepropustila všechny kameramany“, nýbrž pouze kameramany pro účely tvorby uměleckých, dokumentárních a publicistických pořadů, s nimiž dále spolupracuje externě, „běžné úkoly vyplývající z předmětu činnosti (každodenní zpravodajství) však žalovaná svými zaměstnanci zajišťovala a zajišťuje i nadále“. Odvolací soud se rovněž ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že stanovením mzdy žalobci na dobu od 1.4.2001 se žalovaná nedopustila zneužití výkonu práv na újmu žalobce ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 a 3 zák. práce, neboť „vzhledem ke sníženému množství pořadů a plánovanému rozpočtu žalované nezbývalo nic jiného, než při stanovení mzdy nejen žalobci, ale i dalším kameramanům, stanovit tuto mzdu v nižší výši než byla předtím smluvní mzda“. Za dané situace, kdy žalovaná podle článku VIII. odst. 7 „Pravidel pro odměňování zaměstnanců Č. t.“ stanovila (nikoli jednostranně snížila) žalobci mzdu poté, co pozbyla účinnosti „dohoda o smluvní mzdě“ ze dne 20.9.2001, žalobce měl zájem u žalované pracovat i nadále, ale k nové dohodě o výši mzdy na dobu po 1.4.2001 mezi účastníky nedošlo, kdy „výše mzdy je srovnatelná se mzdou, kterou žalobce pobíral před 1.4.2001, je stanovená při horní hranici vymezeného tarifního rozpětí, zahrnuje též příslušné příplatky a je v relaci se mzdou ostatních zaměstnanců žalované, kteří vykonávají stejnou práci“, nelze podle názoru odvolacího soudu dospět k závěru, že „žalovaná byla přímo vedena úmyslem poškodit žalobce a způsobit mu újmu v situaci, ve které s ním odmítla uzavřít dohodu o mzdě ve výši žalobcem požadované na dobu po 1.4.2001“. Žalobce nemůže toliko „z toho faktu“, že nebyl zařazen na samou horní hranici tarifu, případně, že mu nebyla stanovena mzda ve stejné výši jako byla mzda smluvní, dovozovat, že se tím žalovaná dopouští zneužívání práv, nehledě k tomu, že, „i kdyby organizační změny nebylo, muselo by dojít mezi účastníky k jednání o výši mzdy na dobu po 1.4.2001“, přičemž „žalobce neměl ničím zaručeno, že se účastníci dohodnou minimálně na stejné výši mzdy jako v předchozí dohodě“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů uvedených v ustanoveních „§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.“ a „§241a odst. 3 o.s.ř.“. Namítal, že není správný závěr odvolacího soudu o tom, že stanovení mzdy žalobce mzdovým výměrem žalované na dobu od 1.4.2001 proběhlo v souladu s právními předpisy, neboť nadále „je přesvědčen o tom, že jednostranné zařazení jeho osoby do tarifního stupně 8 spojené se snížením platu o 2.667,- Kč měsíčně bylo zjevnou odplatou zaměstnavatele za jeho neochotu podobit se organizační změně“ a že za daných okolností případu jde o postup, který „je nutno pokládat“ za zneužití výkonu práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů na újmu zaměstnance ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 zák. práce. Podle názoru dovolatele „není v této souvislostí bez významu“, že je občanem se změněnou pracovní schopností, a zdůraznil, že „v žádném případě neodpovídá skutečnosti“ odůvodnění snížení mzdy v interním sdělení ze dne 23.5.2001, podle něhož došlo ke snížení jeho pracovního vytížení ve funkci kameramana, neboť z výpovědí svědků D. R. a Mgr. M. M. „naopak vyplývá, že potřeba kameramanů přibyla“. Uvedení svědci a dále svědek L. O. rovněž „potvrdili žalobcovy kameramanské kvality“ a jejich výpověďmi tak „bylo prokázáno, že žalobce nebyl na práci nasazován z důvodů osobních a nikoli z důvodů profesních“. Odvolací soud však tyto svědecké výpovědi pominul, „přestože z nich vyplývá, že, pokud došlo ke snížení pracovního vytížení žalobce, tak jen proto, že mu žalovaná záměrně nepřidělovala práci, aby byl dán důvod ke snížení platu žalobce“. Kromě toho dovolatel „pokládá za nepochybné“, že k běžným úkolům vyplývajícím z předmětu činnosti žalované patří i zajišťování televizních pořadů dokumentárních a uměleckých a že proto „rovněž plnění těchto úkolů měla žalovaná zajišťovat svými zaměstnanci“, včetně kameramanů. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Žalobce sice v dovolání uvádí, že uplatňuje rovněž „dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, a dále s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou všech jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil. Žalobce na rozdíl od skutkového zjištění soudů obou stupňů v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že ke snížení pracovního vytížení žalobce došlo „jen proto, že mu žalovaná záměrně nepřidělovala práci, aby byl dán důvod ke snížení jeho platu“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že postup žalované vůči jeho osobě „je nutno pokládat za zneužití výkonu práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů na újmu zaměstnance ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 zák. práce“). Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Protože výtky žalobce nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale jen dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak uvedeno výše – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a
§218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst.1 a §151 odst.1 o.s.ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 17. ledna 2006
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v.r.
předseda senátu