ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.708.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 708/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. P. K., zastoupeného advokátem, proti žalované H., a.s., zastoupené advokátem, o 24.336,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 284/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. září 2004 č.j. 22 Co 226/2004-46, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.155,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 24.336,- Kč s 2,5% úrokem z prodlení od 1.3.2004 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že „dle zápočtového listu“ byl u žalované v pracovním poměru, který vznikl na základě pracovní smlouvy ze dne 2.8.1982. Od 1.7.1986 byl uvolněn pro výkon veřejné funkce „v souladu s §65 odst. 1) ZP“, přičemž tento výkon probíhal nepřetržitě až do 29.1.2004, kdy byl žalobce z veřejné funkce odvolán. Poté se žalobce obrátil na svého zaměstnavatele – žalovanou, a požadoval po něm původní pracovní zařazení. Podle sdělení žalované však bylo jeho pracovní místo zrušeno, proto účastníci uzavřeli dne 30.1.2004 dohodu o rozvázání pracovního poměru ke dni 29.1.2004 „z důvodu zrušení pracovního místa“. Žalobce má za to, že za této situace má nárok na odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku, který „dle zápočtového listu“ činí 12.168,- Kč měsíčně. Žalovaná mu však přes jeho výzvu odmítá tento „zákonný nárok“ uspokojit s odůvodněním, že „nedošlo ke zrušení místa, pro jehož výkon byl žalobce uvolněn“.
Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 28.4.2004 č.j. 6 C 284/2004-30 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce jako zaměstnanec žalované byl od 1.7.1986 dlouhodobě uvolněn pro výkon veřejné funkce, nejprve místopředsedy Městského národního výboru v R., posléze místostarosty města R., a že z této veřejné funkce byl ke dni 29.1.2004 odvolán a ihned nato účastníci rozvázali pracovní poměr dohodou ze dne 30.1.2004. Jelikož ustanovení §65 odst. 3 zák. práce, které „má kogentní povahu“ a „vztahuje se též podle názoru soudu i na ty případy, kdy zaměstnanec byl uvolněn k výkonu veřejné funkce, do níž byl zvolen, a kdy tedy pro zaměstnavatele nepracoval pro překážku z důvodu obecného zájmu (§124 zák. práce)“, zakládá nárok na odstupné v případě odvolání zaměstnance z funkce jen tehdy, jestliže k tomuto odvolání došlo v souvislosti se zrušením funkce v důsledku organizační změny, dospěl k závěru, že uplatněný nárok žalobce na odstupné není opodstatněný, neboť funkce místostarosty města R., z níž byl žalobce odvolán, nebyla zrušena.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 21.9.2004 č.j. 22 Co 226/2004-46 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil, aby žalobci zaplatila 24.336,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 1.3.2004 do zaplacení a náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 9.440,- Kč „k rukám zástupce žalobce“, ohledně zaplacení úroku z prodlení ve výši 0,5% z částky 24.336,- Kč od 1.3.2004 do zaplacení žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna „nahradit“ žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 10.158,- Kč „k rukám zástupce žalobce“. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že „nebylo namístě věc posuzovat podle ust. §65 odst. 3 zák. práce“, neboť - jak zdůraznil - uvedené ustanovení „by pro danou věc mohlo mít význam“ pouze tehdy, kdyby pracovní poměr účastníků byl založen volbou nebo jmenováním; tak tomu ovšem nebylo, neboť žalobce byl zaměstnán u žalované jako vedoucí provozu v R. na základě pracovní smlouvy z roku 1982. Proto podle názoru odvolacího soudu skutečnost, že byl žalobce v době trvání pracovního poměru dlouhodobě uvolněn z výkonu práce pro překážku z důvodu obecného zájmu, i okolnosti, za kterých jeho působení ve funkci místostarosty bylo ukončeno, a způsob tohoto ukončení, „jsou v daném případě naprosto irelevantní a se žalobcovým nárokem na odstupné nemají žádnou souvislost“. „Podstatným ve věci je“, že pracovní poměr účastníků skončil z toho důvodu, že v důsledku organizačních změn u žalované byl zrušen závod - provoz 03 v R. a s ním i žalobcovo pracovní místo vedoucího tohoto provozu a žalovaná tak poté, co odpadla překážka v práci na straně žalobce (tím, že byl odvolán z veřejné funkce místopředsedy města R.), neměla již dále možnost žalobce zaměstnávat. Jelikož „tento skutkový stav, který byl prokázán již před okresním soudem, je nutné posoudit tak, že pracovní poměr žalobce u žalované byl skončen dohodou dle §43 zák. práce z důvodu dle §46 odst. 1 písm. c) zák. práce“, odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že za daného stavu žalobci náleží odstupné podle ustanovení §60a odst. 1 věta prvá zák. práce ve výši dvojnásobku průměrného (v daném případě pravděpodobného) výdělku v požadované výši.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítala, že v dohodě o rozvázání pracovního poměru uzavřené mezi účastníky dne 30.1.2004 „není nikde uveden důvod dle §46 odst. 1 písm. a), b) a c) zák práce“ a že proto „z ní nevyplývá povinnosti zaměstnavatele proplatit žalované (správně žalobci) odstupné“. Dovolatelka má rovněž zato, že „§65 odst. 3 zák. práce ani proplacení odstupného nepřipouští“, neboť zákoník práce zde výslovně uvádí, že „… odstupné poskytované zaměstnancům při organizačních změnách náleží jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z funkce v souvislosti s jejím zrušením v důsledku organizační změny“. Tato citace právní normy se podle jejího názoru vztahuje i na místo veřejné funkce místostarosty, kterou žalobce do 29.1.2004 ve městě R. zastával a která i poté zůstala zachována. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť podle jeho názoru „nelze na daný případ aplikovat ustanovení §65 odst. 3 zák. práce“ a odstupné náleží zaměstnanci i tehdy, jestliže dohoda o rozvázání pracovního poměru neobsahuje citaci příslušného zákonného ustanovení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů dovolatelka nezpochybňuje), že na základě pracovní smlouvy ze dne 2.8.1982 žalobce pracoval u žalované (jejího právního předchůdce) jako vedoucí provozu v R. V průběhu tohoto pracovního poměru byl žalobce od 1.7.1986 dlouhodobě uvolněn pro výkon veřejné funkce, nejprve místopředsedy Městského národního výboru v R., následně místostarosty města R. Podle usnesení z řádného zasedání Zastupitelstva města R. č. 11 konaného dne 29.1.2004 zastupitelstvo města m.j. schválilo odvolání Ing. P. K. (žalobce) z funkce místostarosty města R. Po tomto odvolání žalobce nebyl zařazen zpět na své původní pracovní místo u žalované, neboť v mezidobí došlo k organizačním změnám (restrukturalizaci), v rámci nichž byl zrušen závod - provoz 03 v R. a s ním i místo vedoucího tohoto provozu. Dne 30.1.2004 účastníci uzavřeli dohodou o rozvázání pracovního poměru, podle níž pracovní poměr žalobce, „který vznikl na základě pracovní smlouvy ze dne: 2.8.1982“, „skončí dne: 29.1.2004 z důvodu: zrušení prac. místa“. Požadavek žalobce na vyplacení odstupného ve výši dvojnásobku průměrného výdělku žalovaná odmítá upokojit.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že pracovní poměr účastníků byl rozvázán dohodou ze dne 30.1.2004 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 29.2.2004 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 46/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §60a odst. 1 věty prvé zák. práce zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v §46 odst. 1 písm. a) až c) nebo dohodou z týchž důvodů, náleží při skončení pracovního poměru odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku.
Odstupné představuje jednorázový peněžitý příspěvek, který má zaměstnanci pomoci překlenout, často složitou, sociální situaci, v níž se ocitl proto, že bez své viny (z důvodů na straně zaměstnavatele) ztratil dosavadní práci. Tím, že se odstupné poskytuje jako dvojnásobek průměrného výdělku, zákon sleduje, aby se zaměstnanci dostaly takové peněžní prostředky, jaké by jinak obdržel, kdyby pracovní poměr ještě po dobu dvou měsíců pokračoval. Odstupné má tímto způsobem kompenzovat pro zaměstnance nepříznivý důsledek organizačních změn a poskytnout mu ke zmírnění těchto důsledků odpovídající zabezpečení formou jednorázového peněžitého příspěvku.
Nárok na odstupné má (nejde-li o zaměstnance, o nichž zákon stanoví, že jim odstupné nenáleží - srov. §60c a §65 odst. 3 část třetí věty za středníkem zák. práce) každý zaměstnanec, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v §46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce nebo dohodou z týchž důvodů. Byl-li pracovní poměr rozvázán dohodou, není pro posouzení, zda má zaměstnanec nárok na odstupné, samo o sobě rozhodující, zda byly v dohodě uvedeny důvody rozvázání pracovního poměru, popřípadě jaké důvody rozvázání pracovního poměru se v dohodě uvádí. Ustanovení §60a zák. práce nespojuje, byl-li pracovní poměr rozvázán dohodou, vznik nároku na odstupné s tím, co bylo v dohodě uvedeno o důvodech skončení pracovního poměru, ale se zjištěním, proč (z jakého skutečného důvodu) byl pracovní poměr opravdu rozvázán; byl-li pracovní poměr rozvázán dohodou z důvodů uvedených v ustanovení §46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce, má uvolněný zaměstnanec (budou-li splněny také další zákonem stanovené předpoklady) nárok na odstupné bez ohledu na to, zda dohoda obsahovala vylíčení důvodu skončení pracovního poměru, popřípadě co bylo v dohodě o těchto důvodech uvedeno. Nelze proto sdílet názor dovolatelky, že z dohody o rozvázání pracovního poměru uzavřené mezi účastníky dne 30.1.2004 „nevyplývá povinnost zaměstnavatele proplatit žalobci odstupné“ proto, že v ní „není nikde uveden důvod dle §46 odst. 1 písm. a), b) a c) zák práce“. Pro vznik nároku žalobce na odstupné - jak se podává z výše uvedeného - je podstatné zjištění, zda pracovní poměr účastníků byl skutečně rozvázán z některého z důvodů uvedených v ustanovení §46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce.
Procesní povinnost tvrdit a prokázat [§101 odst. 1 písm. a) a b) a §120 odst. 1 věta první o.s.ř.], že k dohodě o rozvázání pracovního poměru došlo z některého z důvodů uvedených v ustanoveních §46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce, má v řízení o zaplacení odstupného zaměstnanec (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17.5.2002 sp. zn. 21 Cdo 1667/2001, uveřejněném pod č. 108 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).
Důvody k rozvázání pracovního poměru uvedené v ustanoveních §46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce mají společné to, že se vztahují k organizačním změnám nastalým u zaměstnavatele, v důsledku nichž zaměstnavatel nebude mít možnost zaměstnance dále zaměstnávat nebo že se zaměstnanec stane nadbytečným; jednotlivé důvody se od sebe odlišují podle toho, jaká organizační změna u zaměstnavatele nastala.
Z důvodu uvedeného v ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zák. práce je dohoda o rozvázání pracovního poměru uzavřena tehdy, ruší-li se zaměstnavatel nebo jeho část. Částí zaměstnavatele se přitom rozumí organizační jednotka, útvar nebo jiná složka zaměstnavatele, která vyvíjí v rámci organizace relativně samostatnou činnost, jíž se podílí na plnění úkolů (na předmětu činnosti) zaměstnavatele samotného. Takováto složka zaměstnavatele má vyčleněny určité prostředky (například budovy, stroje, nářadí, zařízení apod.) a prostory k provozování této činnosti, zpravidla je uvedena ve vnitřním organizačním předpisu zaměstnavatele (např. v organizačním řádu) a v jejím čele zpravidla stojí vedoucí zaměstnanec zaměstnavatele (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6.5.1997 sp. zn. 2 Cdon 1053/96, uveřejněný pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998).
V projednávané věci bylo soudy zjištěno, že v době, kdy byl žalobce z pracovního poměru u žalované dlouhodobě uvolněn pro výkon veřejné funkce, byla v rámci organizačních změn (restrukturalizace) u žalované zrušena její část - závod (provoz 03) v R. a s ním i místo vedoucího tohoto provozu, které žalobce u žalované zastával podle pracovní smlouvy ze dne 2.8.1982. V důsledku toho žalovaná (poté, co odvoláním z veřejné funkce místopředsedy města R. odpadla na straně žalobce překážka v práci z důvodu obecného zájmu ve smyslu ustanovení §124 zák. práce) neměla již dále možnost žalobce zaměstnávat pracemi dohodnutými v pracovní smlouvě a účastníci dne 30.1.2004 rozvázali pracovní poměr dohodou. Za tohoto skutkového stavu je odůvodněn závěr, že pracovní poměr účastníků byl rozvázán z důvodu uvedeného v ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zák. práce, s nímž zákon spojuje nárok zaměstnance na vyplacení odstupného.
Posoudil-li odvolací soud daný skutkový stav nepřiléhavě tak, že pracovní poměr účastníků byl (v souladu s tvrzením žalobce) rozvázán „z důvodu dle §46 odst. 1 písm. c) zák. práce“, nemá toto pochybení žádný vliv na konečný závěr o opodstatněnosti uplatněného nároku žalobce, neboť - jak vyplývá z ustanovení §60a odst. 1 zák. práce - podmínkou pro vznik nároku zaměstnance na odstupné je, aby jeho pracovní poměr byl rozvázán z některého z důvodů uvedených v ustanovení §46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce.
Ve prospěch opačného názoru nelze úspěšně namítat, jak to činí žalovaná v dovolání, že v daném případě „citace právní normy §65 odst. 3 zák. práce proplacení odstupného nepřipouští“, neboť veřejná funkce místostarosty města R., pro jejíž výkon byl žalobce dlouhodobě uvolněn z pracovního poměru u žalované, „zůstala zachována“ i poté, co z ní byl žalobce ke dni 29.1.2004 odvolán.
Zákoník práce umožňuje založit pracovní poměr třemi způsoby - smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, volbou nebo jmenováním (srov. §27 odst. 2, 3 a 4 zák. práce). Pracovní poměr založený volbou nebo jmenováním vzniká dnem, který byl stanoven k nástupu do funkce (§65 odst. 1 věta prvá zák. práce). Do funkce může být jmenována (zvolena) nejen fyzická osoba, která u zaměstnavatele dosud nebyla zaměstnána, nýbrž i fyzická osoba, která u zaměstnavatele již pracuje (např. v pracovním poměru vzniklém pracovní smlouvou, popřípadě volbou nebo jmenováním do jiné funkce). V posléze uvedeném případě dochází jmenováním (zvolením) do funkce ke změně v obsahu pracovního poměru; vždy se mění druh vykonávané práce, a má-li zaměstnanec vykonávat funkci, do níž byl jmenován (zvolen) jinde, než dosud pracoval, dochází ke změně též v místě výkonu práce. Jinak se ovšem právní postavení zaměstnance, který byl do funkce jmenován (zvolen) v době, kdy již u zaměstnavatele na základě pracovní smlouvy pracoval, po provedeném jmenování (volbě) v dalším neliší od postavení těch, jejichž pracovní poměr u zaměstnavatele jmenováním (volbou) teprve vzniká; pracovní poměr takového zaměstnance se tak mění z pracovního poměru založeného pracovní smlouvou na pracovní poměr založený jmenováním (volbou). Dovolací soud proto v tomto směru nadále setrvává na názoru, který již v minulosti vyslovil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.1. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2096/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 1999, pod pořadovým číslem 51) a který je soudní praxí jako správný přijímán, že ustanovení §65 odst. 2 a 3 zák. práce (upravující možnost odvolání či vzdání se funkce, do níž byl zaměstnanec jmenován či zvolen, a nároky účastníků pracovního poměru s tím související) se vztahuje nejen na pracovní poměr založený volbou podle ustanovení §27 odst. 3 zák. práce nebo jmenováním zaměstnance do funkce vedoucího zaměstnance podle ustanovení §27 odst. 4 a 5 zák. práce, ale i na ten pracovní poměr, který byl původně založen pracovní smlouvou, a kde ke zvolení nebo jmenování zaměstnance do (jiné) funkce došlo až v průběhu tohoto pracovního poměru.
Dovolatelka však ve svých úvahách nepřihlíží náležitě k tomu, že uvedený závěr lze vztáhnout toliko na případy, kdy v průběhu pracovního poměru založeného pracovní smlouvou dojde ke zvolení nebo jmenování zaměstnance do (jiné) funkce u téhož zaměstnavatele, u něhož byl zaměstnanec v dosavadním pracovním poměru. Je-li totiž pracovní poměr zaměstnance založen volbou nebo jmenováním do veřejné funkce u jiného zaměstnavatele, než u kterého byl zaměstnanec zaměstnán v dosavadním pracovním poměru založeném pracovní smlouvou, nemá tato skutečnost žádný vliv na způsob vzniku (založení) původního (dosavadního) pracovního poměru. Zaměstnavatel, u něhož je zaměstnanec v době zvolení do veřejné funkce v pracovním poměru, je - jak vyplývá z ustanovení §65 odst. 1 věty třetí zák. práce - povinen umožnit zaměstnanci výkon funkce a poskytnout mu za tím účelem pracovní volno bez náhrady mzdy nebo na jeho žádost s ním rozvázat pracovní poměr. Zvolením zaměstnance do veřejné funkce k jinému zaměstnavateli vzniká v rámci původního (dosavadního) pracovního poměru (není-li rozvázán) na straně zaměstnance překážka práci z důvodu obecného zájmu ve smyslu ustanovení §124 zák. práce; nedochází však v důsledku této skutečnosti ke změně dosavadního pracovního poměru na pracovní poměr založený volbou (resp. jmenováním), a proto se ustanovení §65 odst. 2 a 3 zák. práce neuplatní.
Odvolací soud proto v souladu se zákonem dovodil, že „nebylo namístě věc posuzovat podle ust. §65 odst. 3 zák. práce“, neboť pracovní poměr účastníků nebyl založen volbou ani jmenováním, ale pracovní smlouvou ze dne 8.2.1982, přičemž skutečnost, že byl žalobce v době trvání pracovního poměru účastníků dlouhodobě uvolněn pro výkon veřejné funkce, i způsob a okolnosti, za kterých bylo jeho působení v této funkci ukončeno, „jsou v daném případě naprosto irelevantní a se žalobcovým nárokem na odstupné nemají žádnou souvislost“.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jeho práva, spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 4.080,- Kč [srov. §3 odst. 1 bod 5, §16 odst. 2, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb. a č. 110/2004 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb. a č. 68/2003 Sb.), tedy celkem 4.155,- Kč. Protože dovolání žalované bylo zamítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalobci nahradila; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaná povinna náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. ledna 2006
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu