ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.709.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 709/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce R. s.r.o., zastoupeného advokátem, proti žalovanému F. Š., zastoupenému advokátem, o 206.207,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 4 C 27/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. června 2004 č.j. 10 Co 93/2004-113, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaný zaplatil 222.774,50 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil zejména tím, že v druhé polovině roku 1997 mu žalovaný přislíbil výpomoc při dokončení stavby rodinných domků v obci P., spočívající v kontrole pracovních postupů a dohledu nad dodržováním technologické kázně pracovníků, přičemž k výkonu této činnosti žalovaný převzal od žalobce „m.j. i celou řadu pracovních pomůcek a nářadí“. V případě cennějších pracovních pomůcek a nářadí uzavírali účastníci „řádné dohody o hmotné odpovědnosti“, na základě nichž byl žalobce „oprávněn účtovat sjednaný denní pronájem“ (půjčovné) až do okamžiku vrácení věci, resp. poskytnutí peněžité náhrady v případě nevrácení věci, a žalovanému z těchto dohod „muselo být zřejmé“, že za svěřené pomůcky nese odpovědnost i pro případ jejich ztráty, resp. poškození, ale též povinnost vrácení věcí v případě, že pomine důvod jejich použití, nebo bude-li žalovaný k vrácení vyzván. Vzhledem k tomu, že žalovaný přes výzvy žalobce některé věci dosud nevrátil, žalobce po něm požadoval náhradu škody za nevrácené pracovní pomůcky a nářadí ve výši 46.665,90 Kč, za nákup nového nářadí ve výši 54.441,20 Kč a za nezaplacení „sjednaného, avšak ve prospěch žalovaného objektivně upraveného pronájmu“, kterou „lze vyjádřit jako součet faktur FO – 000073/98 a FO – 000087/98, tj. částek 69.015,- Kč a 41.230,- Kč, jakož i částky dosud neuzavřeného pronájmu z nevrácených věcí, resp. věcí, který byly vráceny dnem 4.1.1999, tj. částky 3.255,- Kč, a dále pak dopočtu chybně účtované položky za nájem kotoučové pily Narex za pouhých 50 namísto 59 dnů, a to 900,- Kč“, vše spolu s poplatkem z prodlení. Kromě toho žalobce požadoval nedoplatek faktury č. PO – 0034/97 ve výši 7.267,40 Kč (včetně poplatku z prodlení) za dodávku části ústředního topení do místa bydliště žalovaného.
Okresní soud v Tachově (poté, co žalobce vzal zpět žalobu ohledně nedoplatku faktury ve výši 7.267,40 Kč a ohledně náhrady škody za nevrácenou vrtačku ve výši 3.450,- Kč) rozsudkem ze dne 4.6.2002 č.j. 4 C 27/99-61 žalovanému uložil, aby žalobci zaplatil 5.850,- Kč, řízení „v části ve výši 7.267,40 Kč s příslušenstvím a v části 3.450,- Kč“ zastavil, „co do zbytku žalobu zamítl“ a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit Okresnímu soudu v Tachově soudní poplatek ve výši 8.912,- Kč, „státu na náhradu nákladů řízení částku ve výši 696,- Kč Okresnímu soudu v Tachově“ a žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 34.052,- Kč. Soud prvního stupně poté, co dovodil, že „na vztah mezi účastníky je nutno pohlížet jako na pracovněprávní vztah“, vzal „za prokázané“, že žalovaný převzal od žalobce na základě písemného potvrzení pracovní nářadí, které „žalovaný sám výlučně neužíval“, ale pracovaly s ním jiné osoby na stavbách prováděných žalobcem „a po tuto dobu žalovaný neměl možnost kvalifikovaně zabezpečit ochranu tohoto nářadí a pracovních nástrojů“. Za tohoto stavu „soud má za to, že objektivní odpovědnost zaměstnance, tedy žalovaného, není dána“; „jednoznačné však je, že žalovaný svěřené předměty převzal, v průběhu řízení nenamítal, že žalobci písemně sdělil, že nemá možnost věci řádně zabezpečit, a tedy žalovaný je povinen žalobci vrátit předměty ve stavu odpovídajícím běžnému opotřebení, pominul-li důvod pro svěření předmětů, a žalobce má právo domáhat se žalobou vydání těchto věcí, popřípadě se může domáhat finančního ekvivalentu nevrácených předmětů“. Dospěl proto k závěru, že žaloba je důvodná pouze „v té části, kterou žalovaný s ohledem na závěry znaleckého posudku i uznal, že žalobci ztrátou předmětů způsobil škodu ve výši 5.850,- Kč“. V části, v níž se žalobce domáhal zaplacení sjednaného pronájmu za užívání nářadí a pomůcek a náhrady za zakoupení nového nářadí, považoval soud prvního stupně „žalobu za neopodstatněnou“, neboť příslušná ujednání dohod o hmotné odpovědnosti uzavřených mezi účastníky jsou „v rozporu se zákoníkem práce“ neplatná „a jedná se tedy o škodu, za kterou žalovaný nemůže zodpovídat“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 22.5.2003 č.j. 10 Co 26/2003-87 rozsudek soudu prvního stupně „v napadené části, tj. ve výroku III. a souvisejících výrocích V. a VI.“ (jimiž byla žaloba zamítnuta a rozhodnuto o nákladech řízení účastníků a státu) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že mezi účastníky vznikl „faktický pracovní poměr“, neboť žalobce žalovanému vymezil druh práce i místo výkonu práce a žalovaný takto vymezený druh práce v místě žalobcem určeném vykonával, a že odpovědnost účastníků za případnou škodu způsobenou „v takovém faktickém vztahu by se řídila zákoníkem práce“. „Na uvedeném závěru nemůže nic změnit“ ani uzavření smlouvy o zprostředkování mezi žalobcem a svědkyní Š., neboť předmětem smlouvy byla činnost zprostředkovatele (§642 obch. zák.) směřující k tomu, aby žalobce měl příležitost uzavřít se třetí osobou smlouvu na dodávku stavebních prácí; takovou smlouvu však žalobce nepředložil a kromě toho „první tři dohody o hmotné odpovědnosti (jak byly žalobcem nazvány) byly mezi účastníky uzavřeny před ujednáním zprostředkovatelské smlouvy“. Odvolací soud však vytkl soudu prvního stupně, že při posouzení nároků žalobce plynoucích z dohod označených jako „dohody o hmotné odpovědnosti“ odkázal na ustanovení §178 odst. 1 zák. práce (upravující odpovědnost zaměstnance za ztrátu nástrojů a ochranných pracovních prostředků, které mu zaměstnavatel svěřil na písemné potvrzení), ačkoli - jak zdůraznil - „podle tohoto ustanovení nelze zaměstnanci svěřit předměty, které nemůže mít stále ve své dispoziční sféře“, jako tomu bylo v daném případě. Protože „nelze vycházet ani z ust. §176 zák. práce“, přichází podle názoru odvolacího soudu v úvahu posouzení odpovědnosti žalovaného „dle ust. §172 zák. práce, tedy normy upravující obecnou odpovědnost zaměstnance“; uložil proto soudu prvního stupně, aby řízení v tomto směru doplnil.
Okresní soud v Tachově nato rozsudkem ze dne 23.9.2003 č.j. 4 C 27/99-97 zamítl žalobu „v části, že žalovaný je povinen žalobci zaplatit 206.207,10 Kč s příslušenstvím“, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 42.568,- Kč k rukám zástupce žalovaného a státu na náhradu nákladů řízení částku ve výši 696,- Kč Okresnímu soudu v Tachově. Soud prvního stupně vycházeje z právního názoru odvolacího soudu zdůraznil, že ke vzniku obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli podle ustanovení §172 zák. práce musí být splněny všechny předpoklady, a to vznik škody, porušení povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (anebo úmyslné jednání proti pravidlům slušnosti a občanského soužití), příčinná souvislost mezi porušením povinností zaměstnancem (nebo úmyslným jednáním proti pravidlům slušnosti a občanského soužití) a vznikem škody a zavinění zaměstnance. Ohledně nároku žalobce na náhradu škody za nevrácené nářadí a pracovní pomůcky uplatněného v původní výši 46.665,90 Kč „má soud za to, že žalobce škodu ve výši 37.365,90 Kč, ke které soud dospěl odečtením částky 5.850,- Kč (jíž vyčíslil hodnotu těchto věcí znalec a tato částka z důvodu jejího uznání žalovaným již byla žalobci pravomocně přisouzena) a 3.450,- Kč (ohledně níž vzal žalobce žalobu zpět a řízení bylo zastaveno), neprokázal“, a proto byla žaloba v této části zamítnuta. S přihlédnutím k tomu, že „žalobce jako zaměstnavatel vůči žalovanému jako zaměstnanci nepřistupoval v souladu se zákoníkem práce“ (mezi účastníky nebyla uzavřena písemná pracovní smlouva ani dohoda o hmotné odpovědnosti), že „po určitou dobu bylo předmětné nářadí (v souvislosti s trestním stíháním žalovaného) v držení Policie ČR“ a že žalovaný se dobrovolně zavázal k úhradě škody vyčíslené znaleckým posudkem, shledal soud prvního stupně nedůvodným rovněž uplatněný nárok na zaplacení sjednaného pronájmu za užívání nářadí a pomůcek ve výši 114.400,- Kč, který žalobce „vypočítal obecnou úvahou“, i nárok na náhradu škody ve výši 54.441,20 Kč za nově zakoupené nářadí, neboť – jak zdůraznil – žalobce je zakoupil v době, kdy nářadí neměl v držení žalovaný, nýbrž bylo uloženo u Policie ČR; část nářadí žalobce sice zakoupil již dříve, toto nářadí mu však zůstalo, a tudíž „žádná skutečná škoda nevznikla“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 3.6.2004 č.j. 10 Co 93/2004-113 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 3.700,- Kč „k rukám jeho zástupce“. Odvolací soud setrval na svém právním názoru shodném s právním názorem soudu prvního stupně, že „nestandardní vztah mezi účastníky“ za situace, kdy neuzavřeli spolu žádnou smlouvu, a přesto žalovaný pro žalobce plnil žalobcem uložené pracovní úkoly, převzal do něho na základě písemných „dohod o hmotné odpovědnosti“ předměty potřebné k pracovní činnosti pro žalobce („nesmí je používat k jiným účelům, než k plnění úkolů předávajícího“), „se nejvíce blíží vztahu pracovněprávnímu“ a že nárok žalobce na náhradu škody je třeba posoudit podle ustanovení §172 zák. práce. I kdyby - jak tvrdí žalobce - nešlo mezi účastníky o pracovněprávní vztah a odpovědnost žalovaného (protože nebyl podnikatelem) by bylo nutno posoudit podle občanského zákoníku, pak - jak odvolací soud zdůraznil - „v obou těchto předpisech, tj. jak zákoníku práce, tak i dle §420 obč. zák.“ je škodou majetková újma objektivně vyjádřitelná penězi, a tudíž napravitelná poskytnutím majetkového plnění. V daném případě však soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu „správně dovodil, že žalobci žádná majetková újma nevznikla“. V případě nevráceného nářadí a zařízení vznikla žalobci pouze škoda stanovená znaleckým posudkem, „která je škodou skutečnou, spočívající ve zmenšení majetkového stavu žalobce, právě o hodnotu vyčíslenou (již pravomocně přisouzenou) částkou 5.850,- Kč, neboť šlo o věci opotřebené“. Rovněž v případě dalšího požadavku žalobce na zaplacení 114.400,- Kč za pronájem za zapůjčené věci, se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že, i když žalovaný podle rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 9.2.2001 č.j. 2 T 6/99-129 spáchal trestný čin zpronevěry podle ustanovení §248 odst. 1, 2 tr. zák. (tím, že si přisvojil montážní nářadí žalobce, které mu bylo žalobcem svěřeno k výkonu práce), „žalobci v souvislosti s tímto trestným činem žalovaného žádná škoda nevznikla“, neboť věci byly žalobci vydány Policií ČR, a „ujednání o nájemném za půjčené věci pro pracovní účely v dohodě o hmotné odpovědnosti je nutno v pracovněprávním vztahu považovat za neplatné“. Žalobcův požadavek na zaplacení nájemného nelze podle názoru odvolacího soudu „akceptovat ani ve smyslu občanského zákoníku“, neboť ujednání v „Dohodě o hmotné odpovědnosti“, nelze podřadit ani pod ustanovení §659 obč. zák. o bezplatné výpůjčce, ani pod ustanovení §663 obč. zák. ve spojení s ustanovením §721 obč. zák. o podnikatelském pronájmu věcí movitých, neboť žalovaný podle dohody půjčené věci neužíval sám jako nájemce ve svůj prospěch, ale užíval je pouze pro pracovní činnost ve prospěch žalobce. Za správný odvolací soud považoval konečně i závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobci nevznikla žádná škoda ani v souvislosti s nákupem nového nářadí, neboť žalobce všechny zakoupené věci užívá (a jsou v jeho vlastnictví) i poté, co mu věci zadržené Policií ČR byly vráceny, a „ani žalobce neprokázal, že by mu v této souvislosti ušel zisk“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že „z celého spisu je zcela mimo vší pochybnost zřejmé“, že žalovaný práce, které pro žalobce konal, vykonával na základě jiného smluvního vztahu, který měl s paní Š. (nyní Š.), „která na základě samostatného ujednání poskytovala žalobci dodávky sjednaných prací, tedy i dodávky prací realizovaných žalovaným“. Soudy obou stupňů měly pro své rozhodování „dostatek důkazů, dle kterých je neexistence pracovněprávního vztahu zřejmá“ (zejména vlastní tvrzení žalovaného o tom, že „dělal pod hlavičkou p. Š.“ a „nebyl zaměstnancem f. R.“), a ani sama existence smlouvy označené jako „Dohoda o hmotné odpovědnosti“ nemůže zakládat pracovněprávní vztah mezi účastníky, „když z této dohody je naopak zřejmé“, že se jedná o „nepojmenovanou smlouvu, ve které jsou upraveny podmínky užívání svěřených předmětů“. Podle názoru dovolatele „je postaveno najisto“, že mezi žalovaným a žalobcem „nikdy pracovněprávní vztah nevznikl a tedy ani jeho odpovědnost nelze posuzovat dle ustanovení zákoníku práce“, nýbrž „správně měla být věc posuzována po právní stránce podle ustanovení §420 a násl. obč. zák.“. Dovozoval, že, kdyby „soud akceptoval skutečnost, že k takovémuto pracovněprávnímu vztahu nedošlo“, nemohl by pak zamítnout nárok žalobce na náhradu škody za neuhrazený, byť písemně sjednaný pronájem za zapůjčené věci, ani jeho nárok na náhradu škody za nákup nového nářadí, neboť se jednalo o nářadí, které žalobce pro výkon své činnosti „nezbytně potřeboval, a pokud by jej neprodleně nezajistil, mohlo by dojít k dalším škodám“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána, neboť, i když v průběhu řízení byl odvolacím soudem rozsudek soudu prvního stupně zrušen, soud prvního stupně v novém rozhodnutí ohledně dovoláním dotčeného předmětu řízení nerozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku (oběma rozsudky vydanými v této věci rozhodl soud prvního stupně ohledně požadavku žalobce na zaplacení 206.207,10 Kč s příslušenstvím stejně - žalobu zamítl). Za tohoto stavu může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno, že při dokončení výstavby rodinných domků v obci P. žalovaný pracoval jako „polír“ - vykonával u žalobce činnost spočívající v kontrole pracovních postupů a v dohledu nad dodržováním technologické kázně zaměstnanců. Pracovní smlouva mezi účastníky nebyla uzavřena, žalovaný však plnil žalobcem uložené pracovní úkoly, a na základě písemných „dohod o hmotné odpovědnosti“ žalobce rovněž svěřil žalovanému nářadí, které měl zapůjčovat ostatním zaměstnancům.
Za tohoto skutkového stavu řešil odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - mimo jiné právní otázku povahy právního vztahu mezi účastníky. Žalobce spatřuje zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu právě v této otázce, a v dovolání namítá, že soudy „při svém rozhodování nesprávně posoudily vztah mezi žalovaným a žalobcem jako vztah pracovněprávní“, neboť „mezi žalovaným a žalobcem nikdy pracovněprávní vztah nevznikl, a tedy ani jeho odpovědnost nelze posuzovat podle ustanovení zákoníku práce“.
V judikatuře soudů byl přijat a je jako správný přijímán závěr, že případný nedostatek písemné formy pracovní smlouvy podle ustanovení §32 zák. práce, vzhledem k ustanovení §242 odst. 2 zák. práce, nezakládá neplatnost právního úkonu (Srov. závěry Nejvyššího soudu ČSR ze dne 2.8.1971 sp. zn. Cpjf 19/71, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1971, pod č. 68, s. 203), a že pro posouzení povahy právního vztahu není rozhodná sama okolnost, jak je právní úkon označen, popřípadě jaké jsou subjektivní představy účastníků o povaze jejich vztahu, nýbrž posouzení obsahu projevu vůle, tedy zjištění, co bylo skutečně - třeba i konkludentně - projeveno (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.3.2005 sp.zn. 21 Cdo 2137/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 2005, pod č. 75). Uvedené závěry jsou soudní praxí přijímány jako ustálené, odvolací soud z nich v posuzovaném případě vycházel a dovolací soud nemá žádný důvod tuto ustálenou judikaturu měnit.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř.
Z vyjádření dovolatele, že napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu“, vyplývá, že žalobce podává dovolání rovněž proti části rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. se podává, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura ročník 2002 pod pořadovým č. 88).
Protože dovolání i v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst.1 a §151 odst.1 o.s.ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. ledna 2006
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu