ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.784.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 784/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. N., zastoupeného advokátem, proti žalované I., m. a o. s., s.r.o., zastoupené advokátem, o 700.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 123/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. prosince 2004 č.j. 55 Co 387/2004-54, takto:
I. Dovolání žalované proti výroku rozsudku městského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek obvodního soudu o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 80.952,- Kč, se odmítá.
II. Rozsudek městského soudu (s výjimkou výroku o potvrzení rozsudku obvodního soudu uvedeného pod bodem I.) se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 9 dne 7.8.2003 a doplněnou podáním ze dne 19.11.2003 domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na náhradě mzdy poskytované při neplatném rozvázání pracovního poměru za období od 1.5.2002 do 30.6.2003 celkem 700.000,- Kč. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že u žalované pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 31.10.1996 a že žalovaná s ním dopisem ze dne 30.4.2002 okamžitě zrušila pracovní poměr. Protože okamžité zrušení pracovního poměru bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28.7.2003 sp. zn. 55 C 94/2002 určeno jako neplatné, protože žalobce v dopise ze dne 6.5.2002 vyjádřil nesouhlas s ukončením pracovního poměru a vyzval žalovanou \"k dodržování zákoníku práce, především k vykonávání práce podle pracovní smlouvy\", a protože o tom, že \"hodlá nadále pracovat\", informoval žalovanou i ústně, má žalobce za to, že jeho pracovní poměr u žalované nadále trvá a že má nárok na náhradu mzdy, která činí 50.000,- Kč měsíčně a za dobu od 1.5.2002 do 30.6.2003 celkem 700.000,- Kč.
Žalovaná potvrdila, že její okamžité zrušení pracovního poměru se žalobcem, učiněné dopisem ze dne 30.4.2002 \"z důvodu porušení pracovní kázně\", bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9, který nabyl právní moci dnem 23.9.2003, prohlášeno za neplatné. Na požadovanou náhradu mzdy však žalobce nemá nárok, neboť žalobce ani v dopise ze dne 6.5.2002 a ani ústně žalované neoznámil, že by trval na tom, aby ho dále zaměstnávala; pracovní poměr mezi účastníky proto skončil ve smyslu ustanovení §61 odst.3 zákoníku práce dohodou a žalobce může mít nárok pouze na náhradu mzdy za dobu dvou měsíců. Pro případ, kdyby soud dospěl k závěru, že \"žalobce na dalším zaměstnávání trval\", žalovaná navrhla, aby soud \"podle §61 odst.2 zákoníku práce snížil nárok žalobce na náhradu mzdy na 6 měsíců\".
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 3.6.2004 č.j. 19 C 123/2003-38 uložil žalované, aby zaplatila žalobci 269.048,- Kč, žalobu o zaplacení dalších 430.952,- Kč zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaná je povinna zaplatit \"na účet soudu\" soudní poplatek ve výši 10.760,- Kč. Z provedených důkazů vzal za prokázané, že žalobce pracoval u žalované naposledy jako výkonný ředitel se mzdou ve výši 50.000,- Kč měsíčně a že okamžité zrušení pracovního poměru, které žalovaná dala žalobci dopisem ze dne 30.4.2002 podle ustanovení §53 odst.1 písm.b) zákoníku práce, bylo pravomocným rozhodnutím soudu prohlášeno za neplatné. I když žalobce neprokázal, že by písemně (v dopise ze dne 6.5.2002) nebo ústně žalované oznámil, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnávala, žalobou podanou u soudu dne 26.6.2002 uplatnil nejen neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, ale i \"nárok na nezaplacenou mzdu\", čímž \"vlastně sdělil, že trvá na dalším zaměstnávání\". Soud prvního stupně dovodil, že žalobce má nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst.1 zákoníku práce, avšak nikoliv ode dne 1.5.2002, ale až \"ode dne následujícího\" po dni 19.7.2002, v němž byl žalované doručen stejnopis žaloby o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru; žaloba o zaplacení náhrady mzdy za dobu od 1.5. do 19.7.2002 proto musela být zamítnuta. Důvodným shledal soud prvního stupně požadavek žalobce na náhradu mzdy za dobu od 20.7. do 31.12.2002 ve výši 2.381,- Kč denně. Ve vztahu k nároku žalobce na náhradu mzdy za dobu od 1.1.2003 soud prvního stupně přihlédl k tomu, že \"žalobce ihned po doručení okamžitého zrušení pracovního poměru, i když je považoval za neplatné, začal uskutečňovat kroky za účelem samostatného podnikání\", že \"v roce 2002 dosáhl čistých příjmů 51.000,- Kč\" a že \"v podnikání pokračoval i v roce 2003, kdy dosáhl podle svého sdělení příjmu ve výši 190.000,- Kč, což odpovídá zhruba částce 15.000,- Kč měsíčně, průměrné hrubé mzdě v České republice v nepodnikatelské sféře\", a dovodil, že žádost žalované o postup ve smyslu ustanovení §61 odst.2 zákoníku práce byla uplatněna důvodně a že žalobce proto nemá nárok na náhradu za ztrátu na výdělku za dobu od \"1.1. do 31.7.2003\".
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7.12.2004 č.j. 55 Co 387/2004-54 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby potvrdil \"v částce 80.952,- Kč\" a \"ve zbývající části\" změnil tak, že žalované uložil, aby zaplatila žalobci dalších (tj. kromě již soudem prvního stupně pravomocně přisouzených 269.048,- Kč) 350.000,- Kč; současně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 32.034,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 23.634,- Kč, vše k rukám advokáta, a že žalovaná je povinna zaplatit \"na účet Obvodního soudu pro Prahu 9\" soudní poplatek za řízení v prvním stupni ve výši 24.760,- Kč a za odvolací řízení ve výši 14.000,- Kč. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že požadovanou náhradu mzdy lze žalobci přiznat až ode dne 20.7.2002, neboť žalobce neoznámil žalované po doručení okamžitého zrušení pracovního poměru, že trvá na dalším zaměstnávání, a žaloba o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a o náhradu mzdy, která takové oznámení \"nahrazuje\", byla žalované doručena dne 19.7.2002, a že tedy žaloba o náhradu mzdy za dobu od 1.5. do 19.7.2002 \"v celkové částce 80.952,- Kč\" musela být zamítnuta. Pro nepřiznání náhrady mzdy za dobu \"od 1.1. do 31.7.2003 v částce 350.000,- Kč\" ve smyslu ustanovení §61 odst.2 zákoníku práce však odvolací soud neshledal důvody. Odvolací soud zdůraznil, že \"ke snížení, případně nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení §61 odst.2 zákoníku práce může soud přistoupit jen tehdy, jestliže po zhodnocení všech okolností případu je možné dovodit, že se pracovník zapojil (mohl zapojit) do práce u jiné organizace za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy\". I když žalobce \"krátce po doručení okamžitého zrušení pracovního poměru podniknul příslušné kroky za účelem získání živnostenského oprávnění a začal podnikat s využitím vlastních zkušeností\", je třeba přihlédnout podle názoru odvolacího soudu k tomu, že \"s ohledem na důvod skončení pracovního poměru okamžitým zrušením podle §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce uvedený v zápočtovém listě měl žalobce prakticky mizivou šanci nalézt jiné zaměstnání a neměl nárok ani na vyplácení hmotného zabezpečení úřadem práce\", že \"vinou neplatného úkonu žalované mu tak nezbylo, než se začít živit podnikáním\", a že \"za zdaňovací období roku 2003\", v němž podle daňového přiznání podaného až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně a předloženého žalobcem v odvolacím řízení, \"činily příjmy žalobce 180.000,- Kč, související výdaje 197.846,-Kč, ztráta byla tedy 17.846,-Kč a daň nebyla vyměřena\". Odvolací soud uzavřel, že žalobce v rozhodném období podnikal za podmínek podstatně horších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy (příjem žalobce činil u žalované od 1.4.2001 50.000,- Kč měsíčně) a že tedy nejsou dány podmínky pro nepřiznání, případně snížení náhrady mzdy žalobci za dobu \"od 1.1. do 31.7.2003\".
Proti rozsudku odvolacího soudu \"v celém rozsahu\" podala žalovaná dovolání. Vytýká odvolacímu soudu v první řadě, že vycházel z tvrzení žalobce, podle kterého měl \"s ohledem na okamžité zrušení pracovního poměru uvedené v zápočtovém listě mizivou šanci nalézt jiné zaměstnání\", \"navíc neměl ani nárok na vyplácení hmotného zabezpečení úřadem práce\" a \"v podstatě mu nezbylo, než se začít živit podnikáním\", aniž by bylo \"náležitě prokázáno\". Otázkou, zda se žalobce nemohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo ještě výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, se odvolací soud zabýval podle názoru žalované \"nedostatečně\"; začal-li totiž žalobce ihned po okamžitém zrušení pracovního poměru \"činit kroky k samostatnému podnikání\", nevyužil \"jiné šance, aby si nějaké zaměstnání našel\", a - protože žalobci muselo být \"jasné, že u žalované nebude moci dále pracovat\" - si mohl hledat \"jiné zaměstnání, kde by jistě dosahoval vyšších čistých příjmů, než které vyplývají z daňového přiznání žalobce za rok 2003\", neboť \"je v duševních schopnostech\" žalobce najít si během období 8 měsíců \"zaměstnání s odpovídajícími příjmy\". Vzhledem k tomu, že žalovaná zaplatila žalobci náhradu mzdy za období 6 měsíců, bylo by \"v rozporu s dobrými mravy a smyslem §61 odst.2 zákoníku práce\" žádat po žalované \"ještě zaplacení další částky, zvláště pak, je-li toto odůvodňováno špatným podnikáním žalobce\". Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání žalované bylo odmítnuto. Uvedl, že odvolací soud rozhodl na základě skutkového stavu, řádně zjištěného po provedení všech důkazů, které mu strany navrhly k prokázání svých tvrzení, že žalobci nelze přičítat k tíži, že v rozhodném období podnikal za podmínek podstatně horších, než které by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, a že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s konstantní judikaturou a \"platným právním stavem\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §240 odst.1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu též ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 80.952,- Kč. Protože v tomto směru byla žaloba zamítnuta a protože tím žalované nevznikla (nemohla vzniknout) žádná újma na jejích právech, nemůže mít žalovaná z objektivního hlediska žádný skutečný zájem, aby toto rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno. K podání dovolání proti uvedenému výroku rozsudku odvolacího soudu tedy není oprávněna (subjektivně legitimována), a proto Nejvyšší soud ČR její dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení
§243b odst.5 věty první a §218 písm.b) o.s.ř. odmítl.
Po zjištění, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku o změně rozsudku soudu prvního stupně je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) o.s.ř., Nejvyšší soud ČR přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v tomto výroku ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání sice není opodstatněné, že však řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle ustanovení §61 odst.1 zákoníku práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy. Tato náhrada přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.
Podle ustanovení §61 odst.2 zákoníku práce přesahuje-li celková doba, za kterou by měla být zaměstnanci poskytnuta náhrada mzdy, šest měsíců, může soud na žádost zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy za další dobu přiměřeně snížit, popřípadě náhradu mzdy zaměstnanci vůbec nepřiznat; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil.
Zaměstnanec, který oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, a kterému zaměstnavatel neumožnil pokračovat v práci, má při neplatném rozvázání pracovního poměru nárok na náhradu mzdy - jak vyplývá z ustanovení §61 odst.1 a 2 zákoníku práce - ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do dne právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru, popřípadě až do dne dřívějšího (ještě před pravomocným ukončením řízení o neplatnosti rozvázání pracovního poměru učiněného) platného skončení pracovního poměru jiným způsobem (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 23.12.1975 sp. zn. 4 Cz 42/1975, který byl uveřejněn pod č. 33 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1977, rozsudek býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 29.2.1984 sp. zn. 6 Cz 4/84, který byl uveřejněn pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1985, a bod IX. Stanoviska Občanskoprávního a Obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.6.2004 k některým otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 zákoníku práce, které bylo uveřejněno pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004) ve výši průměrného výdělku; přesáhne-li doba pobírání náhrady mzdy šest měsíců, může být na žádost zaměstnavatele a při splnění ostatních předpokladů uvedených v ustanovení §61 odst.2 zákoníku práce další náhrada mzdy přiměřeně snížena, popřípadě vůbec nepřiznána.
Žádost zaměstnavatele o snížení, popřípadě nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení §61 odst.2 zákoníku práce představuje z procesního hlediska obranu proti žalobě, kterou se zaměstnanec domáhá zaplacení náhrady mzdy podle ustanovení §61 odst.1 zákoníku práce. Bez žádosti zaměstnavatele nemůže soud jeho povinnost k náhradě mzdy snížit, popřípadě náhradu mzdy zaměstnanci vůbec nepřiznat; žádost zaměstnavatele, aby zaměstnanci nebyla náhrada mzdy vůbec přiznána, zahrnuje podle svého obsahu také požadavek na přiměřené snížení náhrady mzdy, žádost jen o přiměřené snížení náhrady mzdy, jejímž rozsahem není soud vázán a může tedy povinnost zaměstnavatele k náhradě mzdy snížit podle okolností případu i ve větším rozsahu, než v jakém se snížení zaměstnavatel domáhal, však soudu neumožňuje, aby náhradu mzdy zaměstnanci zcela nepřiznal (srov. například Závěry ze semináře uspořádaného dne 19.6.1975 k některým ustanovením zákoníku práce změněným nebo doplněným ustanoveními zákona č. 20/1975 Sb., které byly uveřejněny pod č. 51 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1975, a bod IV. Stanoviska Občanskoprávního a Obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.6.2004 k některým otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 zákoníku práce, které bylo uveřejněno pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).
Ke snížení, popřípadě nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení §61 odst.2 zákoníku práce může soud přistoupit, jen jestliže po zhodnocení všech okolností případu lze dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit (a bez vážných důvodů se nezapojil) do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu sjednanou práci; totéž platí, začal-li zaměstnanec po neplatném rozvázání pracovního poměru vykonávat podnikatelskou činnost (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.12.2003 sp. zn. 21 Cdo 1103/2003, který byl uveřejněn pod č. 30 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, a bod V. Stanoviska Občanskoprávního a Obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.6.2004 k některým otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 zákoníku práce, které bylo uveřejněno pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).
Vzhledem k tomu, že soud smí snížit, popřípadě vůbec nepřiznat náhradu mzdy jen na žádost zaměstnavatele a že jde o opatření, kterým se zaměstnanci odpírá zčásti, popřípadě zcela nárok na náhradu mzdy založený ustanovením §61 odst.1 zákoníku práce, má procesní povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti o tom, že jsou splněny předpoklady uvedené v ustanovení §61 odst.2 zákoníku práce, zaměstnavatel, který také nese za řízení procesní odpovědnost za to, že tyto povinnosti nesplní (tzv. břemeno tvrzení a důkazní).
V projednávané věci soudy vycházely ze zjištění, že žalobce po neplatném okamžitém zrušení pracovního poměru \"začal podnikat\" a že \"čistý příjem\" z tohoto podnikání činil v roce 2002 51.000,- Kč a že v roce 2003 žalobce dosáhl podle svého \"hrubý příjem\" ve výši 190.000,- Kč; za odvolacího řízení pak bylo zjištěno, že v roce 2003 činily podle daňového přiznání žalobcovy příjmy z podnikání 180.000,- Kč, přičemž jeho výdaje dosáhly částku 197.846,- Kč, a že tedy byl v tomto roce \"v daňové ztrátě\". Vzhledem k tomu, že žalobce pracoval u žalované ve vedoucí funkci a že jeho mzda u žalované činila 50.000,- Kč měsíčně, je nepochybné, že žalobce nevykonával svou podnikatelskou činnost za podmínek, které by bylo možné považovat za v zásadě rovnocenné s podmínkami, jež by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby žalovaná plnila svou povinnost přidělovat mu sjednanou práci.
S námitkami dovolatelky, v nichž odvolacímu soudu vytýká, že při zjišťování rozhodných okolností vycházel z tvrzení žalobce a že se \"nedostatečně\" zabýval otázkou, zda se žalobce nemohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo ještě výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, nelze souhlasit. Přestože žalovaná měla za řízení - jak vyplývá z výše uvedeného - procesní povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti o tom, že jsou splněny předpoklady pro nepřiznání náhrady mzdy žalobci uvedené v ustanovení §61 odst.2 zákoníku práce, z obsahu spisu vyplývá, že sice požádala, aby soud nepřiznal žalobci náhradu mzdy přesahující dobu šesti měsíců, v průběhu řízení před soudem prvního stupně však údaje žalobce o jeho výdělečné činnosti v době po neplatném rozvázání pracovního poměru nezpochybnila a žádné skutečnosti, významné z pohledu ustanovení §61 odst.2 zákoníku práce, neprokazovala a ani netvrdila. Odvolací soud proto za této situace v souladu se zákonem vycházel z údajů, které o své výdělečné činnosti v době po neplatném rozvázání pracovního poměru uvedl žalobce; správnost jeho zjištění v tomto směru pak nemůže být zpochybněna tím, že žalovaná uvedla v dovolání v rozporu s ustanovením §241a odst.4 o.s.ř. o výdělečné činnosti žalobce v době po neplatném okamžitém zrušení pracovního poměru nové skutečnosti.
Přiznal-li odvolacím soud žalobci náhradu mzdy proto, že podle jeho závěrů nebyly splněny předpoklady pro odepření nebo snížení náhrady mzdy ve smyslu ustanovení §61 odst.2 zákoníku práce, nemůže uplatnění a přisouzení této náhrady představovat zneužití práva ve smyslu ustanovení §7 odst.2 zákoníku práce (ve znění účinném do 29.2.2004).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Za dovolacího řízení však vyšlo najevo, že je postižen vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Žalobce se domáhal - jak vyplývá ze žaloby doplněné podáním ze dne 19.11.2003 - zaplacení náhrady mzdy za období od 1.5.2002 do 30.6.2003 ve výši 50.000,- Kč měsíčně, celkem tedy náhrady za 14 měsíců ve výši 700.000,- Kč. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci nenáleží náhrada mzdy za dobu od 1.5. do 19.7.2002; současně dovodil, že za tuto dobu se žalobce domáhal náhrady mzdy ve výši 80.952,- Kč, ačkoliv je nepochybné, že při požadované náhradě ve výši 50.000,- Kč měsíčně tomuto období odpovídá jiná (vyšší) částka. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že žalobci je třeba přiznat dalších 350.000,- Kč jako náhradu mzdy za dobu od 1.1. do 31.7.2003, aniž by vzal v úvahu, že žalobce se žalobou domáhal přisouzení náhrady jen za dobu do 30.6.2003 a že soud je v tomto řízení ve smyslu ustanovení §211 a §153 odst.2 o.s.ř. žalobou vázán a návrh žalobce nemůže překročit. Vzhledem k tomu, že odvolací soud zamítl žalobu o částku, které neodpovídá období, za něž žalobce požadoval náhradu mzdy podle jeho závěrů nedůvodně, a že odvolací soud v rozporu s ustanoveními §211 a §153 odst.2 o.s.ř. překročil žalobcův návrh, zatížil tím odvolací řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; dovolací soud k těmto vadám řízení ve smyslu ustanovení §242 odst.3 věty druhé o.s.ř. přihlédl, i když nebyly v dovolání žalované uplatněny.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci dalších (tj. kromě již soudem prvního stupně pravomocně přisouzených 269.048,- Kč) 350.000,- Kč, správný; Nejvyšší soud ČR jej proto v tomto výroku, jakož i v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a ve výrocích o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatky podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. března 2006
JUDr. Ljubomír Drápal, v.r.
předseda senátu