ECLI:CZ:NS:2006:21.CDO.843.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 843/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce D. R., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému O., a.s., o 24.469,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 24 C 68/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12.října 2004 č.j. 16 Co 219/2004-36, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.155,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 24.469,- Kč s 2,5 % úrokem z prodlení „od čtvrtého dne po doručení žaloby žalovanému do zaplacení“. Žalobu odůvodnil tím, že u žalovaného pracoval jako horník v rubání a že se mu dne 2.4.2001 stal pracovní úraz, pro jehož následky byl práce neschopen do 17.12.2001. Na základě postupně vydávaných lékařských posudků ze dne 18.12.2001, 26.6.2002 a 17.1.2003, jimiž byl uznán nezpůsobilým k výkonu dosavadní práce pro následek pracovního úrazu, byl převeden v rámci dolu na jinou práci. Žalovaný mu však neproplatil odstupné ve výši jednonásobku průměrného měsíčního výdělku „při převedení důl - důl“, i když jej „neustále převádí na dobu určitou již po dva roky“, neboť žalobce není dlouhodobě nezpůsobilý k výkonu dosavadní práce tak, „jak uvádí vyhl. 19/1991 Sb“.
Okresní soud v Karviné (poté, co usnesením ze dne 23.3.2004 č.j. 24 C 68/2003-13v. zastavil řízení ohledně částky 176,- Kč s příslušenstvím) rozsudkem ze dne 23.3.2004 č.j. 24 C 68/2003-18 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 24.293,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 23.9.2003 do zaplacení, ohledně požadavku žalobce na zaplacení 0,5 % úroku z prodlení od 23.9.2003 do zaplacení žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení 9.667,50 Kč „k rukám jeho právní zástupkyně“. Vycházeje ze zjištění, že žalobce byl od 1.1.2002 převeden pro pracovní úraz, který utrpěl u žalovaného dne 2.4.2001, z práce dělníka v rubání na práci dělníka na úseku bezpečnosti, dovodil, že žalobci náleží odstupné ve výši průměrného výdělku podle ustanovení §5 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 19/1991 Sb., neboť se stal vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě nezpůsobilým k dosavadní práci pro pracovní úraz. Zdůraznil, že „délka doby tzv. dlouhodobosti ve smyslu příslušných ustanovení zákoníku práce není dána, a proto nutno tuto délku vyhodnotit v každém konkrétním případě zvlášť“. V posuzované věci „provedenými důkazy bylo prokázáno, že žalobce je již převeden na jinou práci po dobu delší než dva roky, poslední lékařský posudek obsahuje údaj i o tom, že zdravotní stav žalobce je stabilizován“, a „neobsahuje nic o tom, že by žalobce mohl vykonávat původní práci, ze které byl převeden na práci jinou“. Jestliže tedy je zdravotní stav žalobce stabilizován, „nelze zatím dovozovat, že bude převeden zpět na svou původní práci, a podmínka dlouhodobosti je tak splněna“. Podle názoru soudu prvního stupně „tato podmínka je také splněna již samotnou délkou doby převedení žalobce na jinou práci“, a „konečně soud poměřoval zjevný nepoměr dlouhodobosti ve vztahu k délce doby, po kterou je žalobce převeden na jinou práci a k uplatněnému nároku žalobcem, který odpovídá jednoměsíčnímu průměrnému výdělku“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12.10.2004 č.j. 16 Co 219/2004-36 rozsudek soudu prvního stupně v jeho napadené vyhovující části potvrdil a žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 4.150,- Kč „k rukám advokátky“. Ve věci samé zdůraznil, že „pojem dlouhodobé nezpůsobnosti k dosavadní práci není právními předpisy definován, a proto je třeba tento pojem interpretovat takovým způsobem, který je rozumný a odpovídá přirozenému smyslu pro spravedlnost a smyslu a účelu hmotného zabezpečení podle vyhlášky č. 19/1991 Sb.“. Při výkladu tohoto pojmu lze podle názoru odvolacího soudu „per analogiam použít legální definici pojmu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu“ stanovenou v §26 zákona č. 155/1995 Sb., podle které se za dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav považuje nepříznivý zdravotní stav, který má podle poznatku lékařské vědy trvat déle než jeden rok. Za tohoto stavu, má-li podle poznatků lékařské vědy trvat nezpůsobilost zaměstnance k dosavadní práci maximálně jeden rok, musí lékař zaměstnance uznat dočasně práce neschopným, má-li však trvat déle než jeden rok a zaměstnanec nesplňuje zákonné podmínky pro uznání plné či částečné invalidity, musí lékař, je-li zdravotní stav zaměstnance stabilizován, ukončit dočasnou pracovní neschopnost a uznat zaměstnance lékařským posudkem dlouhodobě nezpůsobilým k dosavadní práci. Odvolací soud zde zdůraznil, že podle platné právní úpravy nelze zaměstnance uznat lékařským posudkem pouze „přechodně nezpůsobilým dosavadní práci“, nebo omezovat předem platnost lékařského posudku o „dlouhodobé“ nezpůsobilosti k dosavadní práci na určitou dobu. Jestliže tedy v daném případě lékař takto postupoval opakovaně, takže jednotlivá na sebe navazující časově omezená období přesáhla dobu delší než dva roky, pak takový postup „by ve svém důsledku umožňoval, aby byl zaměstnanec převeden na jinou práci bez nároku na odstupné prakticky na neomezenou dobu“. Podle názoru odvolacího soudu proto „nelze v projednávané věci přihlížet u lékařského posudku MUDr. I. P. ze dne 18.12.2001 k časovému omezení platnosti tohoto posudku na dobu šesti měsíců a je nutno vycházet z toho, že žalobce byl tímto posudkem uznán dlouhodobě nezpůsobilým k dosavadní práci v podzemí pro pracovní úraz ze dne 2.4.2001.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný namítá, že pojmy „dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav“ a pojem „dlouhodobě nezpůsobilý k dosavadní práci“ nelze slučovat, a za těchto okolností „logicky se pak rovněž neztotožňuje ani s názorem odvolacího soudu, že za dlouhodobou nezpůsobilost k dosavadní práci lze považovat nezpůsobilost, která trvá déle než jeden rok“. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V posuzovaném případě odvolací soud řešil mimo jiné právní otázku výkladu ustanovení §1 odst. 1 vyhlášky č. 19/1991 Sb., o pracovním uplatnění a hmotném zabezpečení pracovníků v hornictví dlouhodobě nezpůsobilých k dosavadní práci, z hlediska významného pro závěr, zda se zaměstnanec stal vzhledem ke svému zdravotnímu stavu „dlouhodobě nezpůsobilým k dosavadní práci“. Vzhledem k tomu, že posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), a že tato právní otázka dovolacím soudem dosud nebyla řešena, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobce pracoval u žalovaného v pracovním poměru jako horník v rubání. Dne 2.4.2001 utrpěl pracovní úraz (otevřenou zlomeninu bérce levé nohy), pro který byl do 17.12.2001 neschopen práce. Po skončení pracovní neschopnosti byl posudkem MUDr. I. P. ze dne 18.12.2001 uznán „dlouhodobě nezpůsobilý k dosavadní práci“ s dovětkem „na dobu 6 měsíců“ a od 1.1.2002 byl převeden z pracoviště „pilíř KT 101 v 6. mzdové tarifní skupině na pracoviště bezpečnost práce KT 10654 v 3-4 mzdové tarifní třídě“. Poté byl posudkem MUDr. F. C. ze dne 26.6.2002 uznán pro následky pracovního úrazu „trvale nezpůsobilým k výkonu dosavadní práce“ horníka v rubání s dovětkem „platí do října 2002“, dále posudkem MUDr. F. C. ze dne 17.1.2003 byl uznán pro následky pracovního úrazu „přechodně nezpůsobilý k výkonu dosavadní práce“ horníka v rubání „do 30.6.2003“, nato posudkem MUDr. F. C. ze dne 9.7.2003, který „je vydáván při převedení na jinou práci dle §37 odst. 1 písm. a), b) ZP“, byl uznán „schopen v dole s omezením - mimo dlouhodobé chůze po nerovném terénu, mimo zvýšenou fyzickou zátěž - přetěžování břemeny stav stabilizován - není důvod k pracovním neschopnostem jako následek prac. úrazu ! kontrola po 1 roce.“ Žalovaný odmítl zaplatit žalobci po převedeni na jinou vhodnou práci v podzemí hlubinného dolu odstupné ve výši průměrného výdělku s odůvodněním, že „není jednoznačně prokázáno, že v případě žalobce se jedná o dlouhodobou nezpůsobilost k dosavadní práci“.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat podle vyhlášky č. 19/1991 Sb., o pracovním uplatnění a hmotném zabezpečení pracovníků v hornictví dlouhodobě nezpůsobilých k dosavadní práci ve znění Čl. IV písm. f) zákona č. 235/1992 Sb., o zrušení pracovních kategorií a o některých dalších změnách v sociálním zabezpečení, (dále jen „vyhláška č. 19/1991 Sb.“), i přesto, že dne 1.12.2003 nabyla účinnosti vyhláška č. 405/2003 Sb., kterou se zrušuje vyhláška č. 19/1991 Sb., o pracovním uplatnění a hmotném zabezpečení pracovníků v hornictví dlouhodobě nezpůsobilých k dosavadní práci, neboť uplatněný nárok na odstupné, který měl vzniknout po převedení žalobce na jinou práci „ke dni 1.1.2002“, ještě před tím, než uvedená vyhláška nabyla účinnosti, je třeba posoudit podle dosavadních právních předpisů (srov. §1 odst. 2 vyhlášky č. 405/2003 Sb.).
Podle ustanovení §1 odst. 1 vyhlášky č. 19/1991 Sb. tato vyhláška se vztahuje na pracovníky, kteří
a) vykonávají zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech,
b) vykonávají ostatní zaměstnání v hornictví pod zemí v hlubinných dolech,
jestliže se stali vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě nezpůsobilými k dosavadní práci v důsledku výkonu této práce pro onemocnění nemocí z povolání nebo pro pracovní úraz anebo jestliže dosáhli nejvyšší přípustné expozice.
Podle ustanovení §5 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 19/1991 Sb. pracovníkům uvedeným v §1 odst. 1 a odst. 2 písm. b) organizace poskytne odstupné ve výši průměrného výdělku, jestliže byli převedeni na jinou vhodnou práci v podzemí hlubinného dolu. Za podmínek stanovených v kolektivní smlouvě lze toto odstupné zvýšit až na dvojnásobek průměrného výdělku.
Pro vznik nároku zaměstnance na odstupné poskytované podle ustanovení §5 odst.1 až 3 vyhlášky č. 19/1991 Sb. jsou rozhodné okolnosti, které nastaly v době, v níž byl zaměstnanec, který se stal vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě nezpůsobilým k dosavadní práci v důsledku výkonu této práce nebo který dosáhl nejvyšší přípustné expozice (§1 vyhlášky), převeden na jinou vhodnou práci, popřípadě v době, v níž došlo z tohoto důvodu k rozvázání jeho pracovního poměru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 6.5.1997 sp. zn. 2 Cdon 846/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 1998, pod č. 37). Pro posouzení projednávané věci je proto významné, zda ke dni 1.1.2002, kdy byl převeden na „pracoviště bezpečnost práce KT 10654 v 3-4 mzdové tarifní třídě“, byl žalobce „dlouhodobě nezpůsobilým“ k dosavadní práci horníka v rubání.
Odvolacímu soudu je třeba přisvědčit, že tento pojem je třeba interpretovat takovým způsobem, který odpovídá smyslu a účelu hmotného zabezpečení podle vyhlášky č. 19/1991 Sb. Odvolací soud správně zdůrazňuje, že hmotné zabezpečení pracovníků v hornictví stanovené vyhláškou č. 19/1991 Sb. mělo za účel kompenzovat ztrátu na výdělku u pracovníků, kteří se stali vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě nezpůsobilými k dosavadní práci v důsledku výkonu této práce nebo kteří dosáhli nejvyšší přípustné expozice, a tímto způsobem ovlivnit pracovníky, jimž to umožňuje jejich zdravotní stav, aby přešli na jinou vhodnou práci (v dosavadní nebo v jiné organizaci), popřípadě aby absolvovali rekvalifikaci. V rozporu s takto vymezeným účelem a smyslem uvedené právní úpravy by byla situace, kdyby zaměstnanec - jak na to rovněž poukazuje odvolací soud - nebyl schopen pro následky pracovního úrazu vykonávat práci podle pracovní smlouvy po dobu několika let, a odstupné by mu bylo přesto odepřeno proto, že by lékařské posudky deklarující jeho neschopnost vykonávat dosavadní práci byly opakovaně vydávány pouze na dobu určitou do další kontroly pracovní způsobilosti.
Ustanovení §5 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 19/1991 Sb. zakládající za stanovených podmínek zaměstnancům uvedeným v ustanovení §1 odst. 1 a odst. 2 písm. b) vyhlášky č. 19/1991 Sb. nárok na odstupné ve výši průměrného výdělku, jestliže se stali vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě nezpůsobilými k dosavadní práci v důsledku výkonu této práce pro onemocnění nemocí z povolání nebo pro pracovní úraz, nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet při úvaze, kdy lze již zaměstnance považovat za dlouhodobě nezpůsobilého k dosavadní práci. Vymezení hypotézy právní normy v tomto směru tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; je mimo pochybnost, jak na to poukazuje i odvolací soud, že východiskem úvah musí být rozlišení dočasné pracovní neschopnosti zakládající nárok na dávky nemocenského pojištění, od neschopnosti zaměstnance vykonávat práci podle pracovní smlouvy podmíněné již ustáleným relativně stabilizovaným zhoršeným zdravotním stavem zaměstnance. Soud může rovněž přihlížet k tomu, že zhoršený zdravotní stav zaměstnance pro následky pracovního úrazu sice není trvalý, že může být reverzibilní a v tomto smyslu „přechodný“, nicméně návrat k původní schopnosti konat dosavadní práci lze - a to jen s určitou mírou pravděpodobnosti - očekávat až v delším časovém horizontu.
Protože - jak uvedeno výše - pro posouzení existence vzniku nároku na odstupné jsou rozhodné skutečnosti, existující v době převedení zaměstnance na jinou vhodnou práci, může být podle okolností případu za dlouhodobou nezpůsobilost vykonávat dosavadní práci považována situace, kdy neschopnost zaměstnance konat práci podle pracovní smlouvy je podmíněna „dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem“, který má podle poznatků lékařské vědy trvat déle než jeden rok, neboť prognóza na delší období by nebyla reálně možná. Dovolatel, který se „neztotožňuje“ s názorem odvolacího soudu, především náležitě neuvážil, že „dlouhodobost“ nezpůsobilosti zaměstnance konat dosavadní práci nelze posuzovat abstraktně, nýbrž vždy ve vztahu k plnění, jehož se má zaměstnanci dostat; jestliže se tedy jedná o plnění na odstupném, které představuje průměrný výdělek zaměstnance za jeden měsíc, bylo by s tím v hrubém nepoměru, kdyby za dlouhodobou nezpůsobilost k dosavadní práci neměla být považována „nezpůsobilost, která trvá déle než jeden rok“. Odvolacímu soudu proto nelze důvodně vytýkat závěr, že žalobce byl „uznán dlouhodobě nezpůsobilým k dosavadní práci v podzemí pro pracovní úraz ze dne 2.4.2001“, a protože byl „ke dni 1.1.2002 převeden na jinou práci v podzemí, vznikl mu …nárok na odstupné ve výši průměrného výdělku“.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný, a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení
§243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 4.080,- Kč [srov. §3 odst. 1 bod 5., §10 odst. 3, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb. a č. 110/2004 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb. a č. 68/2003 Sb.), celkem 4.155,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo zamítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalobci nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalobce v tomto řízení zastupovala.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 17. ledna 2006
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v.r.
předseda senátu